Sborník prací z konference o překladu odborného textu

Blažena Rulíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V r. 1977 vyšel jako publikace Pedagogické fakulty v Nitře sborník příspěvků z 1. celostátní konference věnované překladu odborného textu, která se konala v září 1972 v Nitře.[1] Máme tak možnost, i když se značným zpožděním, seznámit se s texty jednotlivých referátů našich předních teoretiků a praktiků z oblasti překladatelství, stejně jako s příspěvky zahraničních hostů, kteří se zasedání zúčastnili.

Jednání konference se zabývalo třemi okruhy problematiky: /1/ teoretickými otázkami týkajícími se nové vědní disciplíny — obecné vědy o překladu, /2/ specifickými teoretickými otázkami odborného stylu a překladu odborných textů a /3/ rozvedením a demonstrací konkrétních překladatelských problémů vyskytujících se při překládání odborné literatury. Součástí jednání byly i referáty z oblasti tlumočení, i když teorie tlumočení je pro svou specifickou problematiku pokládána za samostatnou vědní disciplínu.

Vzhledem k tomu, že věda o překladu je vědou poměrně mladou (na jejím konstituování se významnou měrou podílely práce J. Levého, B. Ilka, K. Horálka i jiných), není její teorie dosud ve všech svých dílčích částech rovnoměrně propracována. Je tedy samozřejmé, že jedním z cílů konference bylo také shrnout výsledky těch vědeckých disciplín, které se problematikou překladu zabývají, a metodologicky si ujasnit a upřesnit společné problémy. Důležitou součástí jednání bylo z tohoto hlediska uplatnění výsledů bádání z oblasti konfrontační jazykovědy, stylistiky a metodiky vyučování cizím jazykům. V obecných východiscích bylo možno navázat na vše, čeho bylo v teorii překladu dosaženo v oblasti překladu uměleckého, jemuž byla dosud věnována největší pozornost.

Zaměření hlavního jednání konference na problematiku teorie překladu odborného textu není náhodné. Vyplývá z důležitosti překladatelské práce [209]zvláště při zprostředkování výměny vědeckých a technických poznatků a je příspěvkem vědy o překladu k řešení závažných společenských úkolů. Kromě toho však těží z tohoto zaměření i věda o překladu sama, protože mnohé obecné otázky lze propracovat nejlépe právě při zkoumání překladů odborných projevů. Srov. o tom v referátě prof. dr. B. Ilka: „V odborném překladě dostáváme problém převodu komunikace v jeho čisté základní podobě. Kategorie významového invariantu zde vystupuje v čiré podstatě. Překladové metody a postupy je možno takřka vypreparovat a podrobit objektivnímu kalkulu co do jejich účelnosti a spolehlivosti. Pro tyto vlastnosti nám dává odborný překlad zvlášť vhodné předpoklady k tomu, abychom se zkoumáním jeho zákonitostí přibližovali k řešení celé řady problémů obecné vědy o překladu.“

Výraznější širší zaměření, tj. i na obecné otázky vědy o překladu, měly na konferenci především dva příspěvky: B. Ilka a Al. Jedličky.

B. Ilek v referátě nazvaném Místo teorie odborného překladu v soustavě věd o překladu vysvětlil, proč nový termín věda o překladu nahradil starší termín teorie překladu (věda o překladu je vědou teoretickou i praktickou) a vymezil předmět této vědní oblasti jako bádání o podmínkách, jevech a zákonitostech jazykového zprostředkování, přičemž překlad je jeho jedním druhem, a to druhem převodu do jiného jazyka. Dotkl se i námitek těch, kteří popírají, že nauka o překladu je samostatnou vědní disciplínou, a naznačil současně vztah k vědním oborům blízkým (sémantika, obecná lingvistika, speciální lingvistika, etnografie, estetika, teorie literatury, psychologie, nová nauka o zemích, ev. teorie strojového překladu). V speciální části svého referátu, zaměřené především na rozbor překladových postupů, doporučoval pracovat s kategorií překladová jednotka. Je jí podle autora souvislý textový úsek, který dělá dojem významové ucelenosti a představuje — na rozdíl od jednotky slovníkové — jistý specifický překladový problém. I když překladovou jednotkou nejčastěji bývá slovo nebo sousloví, může jí být i jednotka menší — morfém (srov. předponu roz-, která při překladu do ruštiny nebo do francouzštiny může být překladovou jednotkou, jestliže má význam „způsobit, aby…“, tj. např. roz-kmitat). — Problematikou různých překladových jednotek se zabýval také referát J. Šabršuly: K otázce překladové jednotky (s. 169) a F. Píši: Odstavec jako textová kategorie v překladu (s. 173).

Al. Jedlička se ve svém referátě o lingvistických předpokladech vědy o překladu zabýval některými aspekty vztahů konfrontační lingvistiky a stylistiky k této vědě a k teorii odborného překladu zvláště. Protože uplatnění výsledků konfrontačního studia jazykových prostředků je poměrně známé, zaměřil se na to, jak z hlediska problematiky teorie překladu je možno využít i poznatků o jevech, na něž se zaměřuje konfrontační analýza v oblasti fungování jazyka, tzn. jak může být využito charakteristiky jazykové [210]situace, poznání postavení spisovného jazyka mezi útvary národního jazyka, složení a charakteru spisovné normy a kodifikace ap. Ze stylových jevů si všiml uplatnění poznatků o stylové oblasti, stylovém typu a stylové vrstvě prostředků. Důležitá jsou zvláště jeho upozornění dotýkající se rozboru stylových norem: dílčí stylové normy vyznačující určitý stylový typ (např. odborný) jsou totiž podle jednotlivých jazyků diferencovány (srov. stylové normy, zvyklosti, tendence v odborných projevech anglických, německých, ruských aj.). Tyto diference je třeba odhalit a najít pro ně překladové protějšky.

Zásadní obecné referáty k problematice teorie odborného překladu představují ve sborníku kromě dvou prvních šíře zarámovaných referátů B. Ilka a Al. Jedličky především příspěvky F. Mika, I. Poldaufa, J. V. Bečky, A. Popoviče a M. Sotáka.

Fr. Miko v referátě na téma Štylistika odborného prekladu podal především podrobnou charakteristiku odborného stylu, a to v pojmech vlastností tohoto stylu, neboli tzv. výrazových kategorií, jak je autor sám propracoval již ve svých dřívějších pracích. Na základě tohoto úvodu pak ukázal, jaké problémy z toho vyvstávají v překladatelské stylistice a jakou formulaci dostávají v pojmech výrazových kategorií. Zdůraznil, že při překladu nestačí jen hledat korespondenci jistých formálních postupů, ale že je třeba brát zřetel i na výrazovou hodnotu jazykových prvků. Podobně jako Al. Jedlička upozornil na to, že východiskový a cílový jazyk si nemusí odpovídat ve výrazových normách. V různých jazycích jsou např. rozdíly ve využívání stupně expresívnosti, kondenzace, abstraktnosti, rezervovanosti, přístupnosti výrazu ap. a to je třeba respektovat.

S příspěvkem Fr. Mika souvisí i referát A. Popoviče K typologii odborného a umeleckého prekladu. Autor v něm — mimo jiné — rozvádí několik myšlenek korigujících striktní názor, že překlad odborného textu nepřipouští tvořivý podíl při vystihování jazykové formy. Ukazuje, že i při překladu odborných textů jsou někdy nevyhnutelné určité posuny, ovlivněné schopností nebo neschopností daného jazyka vyjádřit příslušné výrazové kategorie (např. abstraktnost, věcnost, rezervovanost ap.). Důležitou úlohu zde má rozdílný stupeň stylistické diferenciace jazyků, propracovanosti funkčních stylů a rozdílnost vědecké tradice. — Jinou zajímavou problematikou řešenou v tomto příspěvku je srovnávání obrazného vyjadřování ve stylu odborném a uměleckém.

Také referát M. Sotáka Problémy a metodika odborného prekladu vo vyučování cudzích jazykov se opírá o výklad výrazových kategorií. Podává celou řadu podnětů pro metodiku vyučování cizím jazykům se zřetelem na překladatelskou praxi. Klade důraz na to, aby byly již při výuce překladu dodržovány dva důležité požadavky kladené na překlad, a to funkční přístup k překladu (realizuje se uplatněním stylistického rozboru a hodnocení origi[211]nálu a překladu) a respektování specifičnosti jazyků. Proto už při výcvikovém překládání musí se stát důležitou složkou transformace původního, přímo korespondujícího překladu.

I. Poldauf se ve svém rozsáhlém článku s názvem Konfrontační lingvistika ve vzahu k odbornému překladu (s. 71) soustřeďuje nejdříve obecně, potom s omezením na překlad textů odborných na úlohu konfrontační lingvistiky při různých postupech užívaných v překladatelské praxi. Postupně takto probírá postup převzetí, kalkování, doslovného překladu, transpozice (= převod jiným typem jednotky), modulace (= převod se zvýrazněním jiné složky), fixované modulace (= při převodu musí být náhrada zcela určitým protějškem) ap., a to při převodu pojmenování, usouvztažnění i klišé (termín pro „každý projev nutný při sdělení v určité situaci“). Dále si klade otázku výstižnosti překladu a cest, které k ní vedou. V závěru uvádí cenná doporučení k zkvalitnění výchovy překladatelů.

J. V. Bečka v referátě na téma Konfrontační stylistika odborných textů objasňuje nejdříve pojmy srovnávací stylistika, stylová norma a vytyčuje úkoly, na něž by se srovnávací stylistika pro potřeby překladu měla zaměřit. Naznačuje zároveň okruhy tematiky, v nichž by bylo výhodné využít statistických metod. Doporučuje tímto způsobem zkoumat „sevřenost větné stavby“ (shody a rozdíly v užití parataxe, hypotaxe, vazeb polovětných a nominálních), dále „nesycenost výrazu“ (tj. do jaké míry se vztahy mezi částmi výpovědi nechávají nevyjádřeny, nebo se naznačují prostředky gramatickými či lexikálními) a také míru „dějovosti výrazu“ (tj. poměr mezi vyjádřením slovesným a nominálním).

Příspěvků zabývajících se dílčí konkrétní problematikou z překladatelské praxe a z výchovy překladatelů a tlumočníků bylo celkem 25, a není je proto možné v krátké zprávě všechny uvádět. Některé se dotýkaly zvláštností odborného jazyka francouzského, anglického, ruského nebo německého, jiné konfrontovaly jazykové prostředky ve výchozím a cílovém jazyce (např. terminologii, frazeologii, multiverbální a univerbální ekvivalenty, vyjadřování osobní a neosobní ap.). Pozornost v nich byla věnována i úloze dějin, dějin literatury a studia reálií při výchově překladatelů, nebo různým problémům z tlumočnické praxe a z výchovy tlumočníků. Z příspěvků zahraničních hostů to byly např. referáty S. P. Mamontova Mesto perevoda v sisteme izučenija inostrannogo jazyka, A. N. Kožina Stranovedenije o podgotovke perevodčika i prepodavatel’a a N. Močalové Perevod z lista, odin iz vidov roboty po ustnomu perevodu.

Konference i publikace zveřejňující její jednání byla jen prvním předběžným shrnutím poznatků vědy o překladu. V rozpracování jednotlivých otázek a ve výměně zkušeností by se mělo — jak editoři v úvodu sborníku uvádějí — pokračovat. Jistě se tak na jednotlivých vědeckých a vysokoškolských pracovištích děje. Je však ke škodě věci, že se zatím neuskutečnila další [212]podobná celostátní jednání, na nichž by bylo možno různé názory konfrontovat na širším fóru. I tak je však třeba uvítat toto opožděné zveřejnění výsledků konference z r. 1972, neboť poslouží jako užitečná odborná literatura nejen vědeckým pracovníkům, nýbrž i učitelům a překladatelům.

---

[1] Sborník má název Překlad odborného textu.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 4, pp. 208-212

Previous Jaroslav Machač: Nová příručka pro jazykovou praxi

Next Alena Fiedlerová: Z osmého sešitu Staročeského slovníku