K repertoáru přípustkových spojek v 60. a 70. letech 19. století

Hana Lincová

[Articles]

(pdf)

-

Věta přípustková z hlediska věcněobsahového vztahu k větě řídící vyjadřuje okolnost, která je v rozporu s dějem věty řídící.[1]

Přípustkové věty mají v publicistice, v beletrii i v naukové literatuře 60. a 70. let 19. stol. poměrně značnou frekvenci. To do značné míry souvisí i s vypjatými národnostními a státoprávními boji po [195]pádu bachovského absolutismu a po obnovení konstituce v roce 1860.

Souvětí s větou přípustkovou často umožňuje upozornit na rozpory existující v minulém i současném, veřejném i soukromém životě. Nesoulad mezi dějem věty přípustkové a věty řídící může odrážet nesoulad mezi představou a činem, potřebou a skutečností, mezi proklamacemi a skutky, deklarovaným a skutečným stavem státního uspořádání.

Repertoár přípustkových spojek je v této době ještě v lecčem odlišný od dnešního stavu. Z přípustkových spojovacích výrazů uváděných K. Svobodou pro současnou spisovnou češtinu a uspořádaných podle stáří[2] (ač, ačkoli, byť, byť i, jakkoli, třeba, a kdyby, a kdyby i, i když, i kdyby, třebaže, přestože) se v literatuře 2. pol. 19. stol., jíž jsem se zabývala,[3] nevyskytují všechny. Časté jsou spojky ač, ačkoli(v), jakkoli(v), (a) byť (i), (a) kdyby (i), řidší — a pouze u některých autorů — třeba, třebas, třebať, i kdyby, ojedinělá je i když. Novější podobu třebaže (psáno třeba že) má i archív ÚJČ zachycenu pouze jedenkrát ze studie J. Nerudy z roku 1875 Pražské ulice v záři umění: „… můžeme pak již také upřímně, třeba že s politováním vyslovit, sochařství že se ještě zanedbává velmi“. Nejnovější přestože uvádí K. Svoboda (psanou přesto, že) až v souvětí z Holečkových Našich z roku 1906 ve zmíněném článku O časovém rozvrstvení…

Spojky ač, ačkoli(v), jakkoli(v) uvozují většinou přípustkové věty s modálností oznamovací, spojky byť, třeba a jejich obměny a spojka i když věty modálně dvojznačné, tedy modální i amodální, a konečně spojky kdyby, a kdyby, kdyby i, a kdyby i, i kdyby přípustkové věty z hlediska vztahu ke skutečnosti amodální.

Dále budu postupně dokumentovat frekvenci jednotlivých přípustkových spojovacích výrazů, shody a rozdíly v jejich využívání různými autory — politiky, žurnalisty, vědci i beletristy 2. pol. 19. stol.

[196]Mezi nejstaršími přípustkovými spojkami se uvádějí ač, ačkoli(v), jakkoli(v). J. Bauer dokládá již ve staré češtině přípustkové věty uvozené spojkami ač, ačkoli, jakž koli(věk).[4]

Spojky ač a ačkoli(v) signalizují většinou přípustkové věty s modálností oznamovací. Jejich frekvence není u všech autorů stejná, někteří používají relativně častěji spojky ač, jiní ačkoli(v), ale většina jich používá obou průběžně.

Např. v díle F. L. Riegra Průmysl… z roku 1860 je na dvou stech stranách textu spojka ačkoli třikrát častější než ač. V této souvislosti je zajímavé zjištění J. Štěpána,[5] podle něhož je u staršího Palackého v Dějinách národu českého… (1848—76) nejčastější přípustkovou spojkou ačkoli (je 10. nejčastějším podřadicím výrazem), přičemž spojka ač je až na 36. místě. Je tedy frekvence ač a ačkoli u Palackého velice podobná jejich frekvenci u F. L. Riegra. V Dějích… V. V. Tomka (3. vyd., 1864) má naopak na 481 stranách textu ač dvojnásobnou frekvenci než ačkoli. Jinak je tomu v próze i ve veršované epice Svatopluka Čecha. Celkově autor používá přípustkových vět výjimečně, a pokud jich užije, bývají uvozeny pouze spojkou ač. Tak se s ní setkáváme v povídce Oblaka (43 stran) dvakrát, v povídce Mezi knihami… (73 stran) jedenkrát, v epicko-dramatické poémě Evropa (72 stran) dvakrát a v povídce ve verších Václav z Michalovic (121 stran) rovněž dvakrát.

Spojka ač uvozuje podstatně častěji než spojka ačkoli v přípustkovém vztahu pouze větný člen, nejčastěji příslovečné určení, které je touto spojkou volně připojeno: Třetí bratr, Jaromír, studoval mezitím v cizině a připravoval se ke stavu kněžskému, ač bez mnohé chuti. (Tomek, Děje…, 54) Karel IV. staral se, ač nevelmi šťastně, také o vzdělání historie české. (Rieger, Čechy…, s. 236) Valdštejn poslech, ač nerád, a dal se na pochod do Čech. (Tomek, Děje…, s. 401).

Z dnešního hlediska knižní a zastaralá je spojka jakkoli(v), uvozující rovněž převážně přípustkové věty s modálností oznamovací. V archívu ÚJČ je nejstarší doklad z roku 1793. Sama ji mám v excerpci zaznamenanou od roku 1853 do roku 1875, a to jak z odborných pojednání, tak z beletrie a projevů mluvených. Lze se s ní setkat v Hálkových povídkách i v Nerudových studiích, v Grégrových člán[197]cích i v Durdíkových spisech. Častější je u V. V. Tomka a nejčastější u F. L. Riegra, který ji používá v novinových článcích, politických projevech i odborných pojednáních.

Po spojce jakkoli(v) často následuje přídavné jméno, což může souviset s tím, že v jejím komponentu jak lze pociťovat původní význam příslovce míry: Ale jakkoli blahodějné je působení oné zásady samosprávy pro svobodu i blahobyt veřejný, pro vyučování školní nebylo beze škody. (Rieger, Průmysl…, s. 146). Nejsou ovšem zároveň řídké případy, kdy po spojce jakkoli následuje bezprostředně sloveso: Pamatuje, jakkoli máte zde většinu, že representuje přece jen menšinu obyvatelstva… (Rieger, Řeči IV, s. 239).

Přípustkové věty uvozené spojkami ač, ačkoli(v), jakkoli(v) mohou větu řídící předcházet, být do ní vloženy, anebo po ní následovat.

Jestliže přípustková věta vyjadřující příčinnostní nesoulad větu řídící předchází, bývá často ve větě řídící zdůrazňující příslovce přece, tak jako je to běžné i dnes, např. … učení pak Táborské jest zavrženo; i ač nenastoupilo se proti Táborům na žádné prostředky násilné, přece od té chvíle jedno město po druhém opouštělo jejich stranu… (Tomek, Děje…, s. 286). Spíše ojediněle se v té době ještě používají ve větě řídící jiná zdůrazňující slova, s nimiž se dnes již nesetkáme, jako nicméně, jinak, však: Ač ne velmi rád, nicméně pokládám za potřebné promluviti v této věci, která nabyla v našem národě tak velké váhy. (Rieger, Řeči IV, s. 3.). Přemysl, ač po smrti bratra svého Vladislava obdržel markrabství moravské od otce, jinak nebyl milován ani od něho ani od vlastní matky své Kunigundy… (Tomek, Děje…, s. 110.) Neb ačkoli učení Táborské nacházelo samo mnoho vyznavačů mezi obyvatelstvem Pražským, a jmenovitě hověl jemu také mnich Želivský, častěji jmenovaný, však vážnějšímu měšťanstvu i učení toto i zalíbení ve zkázách se protivili. (sic!) (Tomek, Děje…, s. 230.). Pouze jednou jsem se setkala se zdůrazňujícím přece v řídící větě, po níž přípustková věta následuje: Zůstanou prosou přece, ač jsou verše, ač mají rozměr i rým, ač obsahují pravdu, … (Durdík, Všeob. est., s. 311.).

Nezřídka dosáhne autor zdůraznění rozporu mezi dějem věty řídící (event. ději vět řídících) a nepříznivými okolnostmi vyjádřenými větami přípustkovými tak, že užije v jednom souvětí několika vět přípustkových uvozených stejnou spojkou. J. Neruda v jednom souvětí ke každému z dějů tří hlavních vět dává do protikladu nesouladné okolnosti vyjádřené větami přípustkovými uvozenými spojkou ačkoli: [198]Ba Němec Gellert, ačkoli se jmenoval „Fuerchtegott“, napsal o tom báseň…, a ačkoli je už přes šedesát, každodenně prosí pána ještě „o dar čistoty“, a ačkoli si nedopřeje najíst se nikdy, předce se modlí za „dar střídmosti“. (J. Neruda, „Báby“ a „baby“, s. 23.). Často se několik přípustkových vět uvozených stejnou spojkou a vztahujících se k jedné větě řídící spojí do vztahu souřadnosti. Bývá tomu tak mnohdy v bojovných politických projevech: Ač také Eman Arnold sprostěn jest internování a ač mu milost ministerská popřála 500 zl. ročního příjmu, přece, zdá se, že se jako druhdy vedou při c. k. Úřadech černé knihy. (Grégr, Nár. listy 1861.). Historická tato osobnost žije posud, jakkoli se v rozličném věku měnila její povaha, jakkoli v rozličných dobách krev její tu rychleji, tu zase volněji proudila, jakkoli mysl její tu neslýchanou smělostí vzhůru se pnula, ku hrobce si vedla, tu znovu se vzpružila ke skutkům šlechetným. (Rieger, Program NL, 1861) … otázka … byla předmětem rozboru důkladného a důrazného. I ačkoli methoda v něm jiná byla, nežli u mne v obyčeji…, ačkoli článek ten staví v popředí poměr jen národu Českého k zamýšlenému dualismu, … psán tě však s tak důmyslným rozhledem politickým…, že neumím učiniti nic lepšího nežli opakovati … aspoň větší a důležitější jeho částku. (Palacký, Idea st. Rak., 1865.)

U Palackého lze zaznamenat souvětí, kde za sebou následují přípustkové věty uvozené různými přípustkovými spojkami. V prvním souvětí, které jsem vybrala, obě spojky uvozují přípustkovou větu s modálností oznamovací: Těším se z přízně mnohých mezi nimi mužů výtečných, kteří snášeti umějí také smysly od svých rozdílné (ačkoli já nikdy o článcích víry nemívám s nimi řeči) a jakkoli sám nemohu nikdy pokatoličit se, vyznám se přece upřímně, že i každý sprostě věřící katolík, který jinověrcův zeloticky nezatracuje, mnohem milejším mi jest, nežli vysoce učený bezvěrec. (O náb. a víře, 1873); ve druhém souvětí jedna spojka signalizuje přípustkovou větu modální, druhá amodální: Ačkoliv tedy jisté jest, že arcikníže František Josef, i kdyby žádná deputací do Vídně nešla, brzy místodržitelství nastoupí, nicméně že jest s návrhem p. Trojana srozuměn, aby deputace vyslána byla, aby zároveň vyslovila vděčnost císaři… (Řeči v Národním výboru, 1848.).

Vzácné jsou případy, ve kterých spojky přípustkových vět modálních suplují spojovací výrazy přípustkových vět amodálních, přičemž ve větě přípustkové je pak užito kondicionálu: Já tedy soudím, že jakoli by přednášel profesor na české universitě po česku, on sám [199]se bude vzdělávati zároveň z německých, anglických a francouzských spisů a bude též raditi svým žákům, aby podobně činili jako on. (Rieger, Řeci IV, s. 96.). Nemůžeme též stálý pokrok průmyslu po tolikero století stopovati, ač by nám to nemálo sloužiti mohlo k dokázání blahodějného vlivu, jejž postup výroby v život lidu vůbec a dělnictva zvláště po celý tento čas vyvíral. (Rieger, Průmysl…, s. 48.)

S dnes velmi častou spojkou přípustkových vět modálně dvojznačných, tj. modálních i amodálních, i když jsem se setkávala ojediněle. Plně to potvrzuje zjištění K. Svobody, že spojka i když „je dlouho řídká i v 2. pol. 19. stol.“.[6] Někdy je na první pohled obtížné zjistit, jde-li o okolnostní určení časové, nebo přípustkové. Mohu uvést jen několik málo dokladů z 60. let, v nichž spojka i když jednoznačně signalizuje větu přípustkovou: I když, pánové, povážím, jak vlastně organisován jest celý náš sněm, jak si počíná…: tu myslím, že bylo by zpozdilé … zapírati, že národnost jest mohutný zájem… (Palacký, Řeč…, 1863.). I když během času rodilých Němců ve městech ubývalo, a obyvatelstvo české příjímáním práva měšťanského se množilo, hájili Němci výhradní právo svého jazyka ve všech těchto oblastech s velkou tuhostí. (Tomek, Děje…, s. 172.). Jisté jest, že i když obnoveni budou někdejší generální sněmové zemí koruny České, Čechy a Morava, nepřestanou proto mívati také své zvláštní sněmy České i Moravské… (Palacký, Idea…, 1865.). Že ho nevyhodíš, to ví, chráníť ho před tvým dotknutím nečistota jeho; že mu musíš něco dát, i když nechceš, o to se postará. (Neruda, Žebráctvo, 1886.). Častěji bychom přípustkovou spojku i když zaznamenali až koncem let devadesátých, např. u J. Arbesa nebo u kritika F. V. Krejčího.

Od poloviny 19. století jen pozvolna pronikají, jak rovněž upozorňuje ve zmíněném článku K. Svoboda, ve významu přípustkových spojek výrazy třeba, a třeba, třebas, třebať. Původně bylo třeba příslovce. Jako spojky vět přípustkových jsou tyto výrazy v 60. a 70. letech příznačné, a to jak ve větách amodálních (pak následuje kondicionál), tak modálních (oznamovacích), pouze pro některé autory — J. Nerudu, V. Hálka, K. Světlou, J. Grégra. Překvapivě časté jsou u vědce, politika a řečníka F. Palackého.

O oblibě těchto slov u Palackého například svědčí, že ve stejném souvětí použil ve větě řídící třeba v jeho původní funkci příslovce ve větě řídící a v přípustkové větě do ní vložené třebať jako přípust[200]kové spojky: V tom jsem přesvědčen, že třebať souzeno bylo zahynouti národu našemu, třeba jest zůstaviti památku jeho potomstvu. (O slavnosti Jungmann., 1873.). Palacký často užívá též podobu třebas (někdy zesílenou složkou i — třebas i). Jako první příklad uvedu větu amodální s kondicionálem: Já jistě, třebas by oni na mne napotom i hněvali se, nepřestanu nikdy u věčné paměti chovati důvěru a lásku, kterou volením mým mně prokázali. (Osvěd. k voličům, 1861); jako druhý přípustkovou větu oznamovací: … ostatní pak, třebas i přispívali více ku prospěchu a moci celku, aby spokojili se tím, co kdy uráčí se uděliti jim jen z milosti, — (Idea…). J. Grégr užíval spojky třeba ve větách modálních i amodálních: Třeba tedy bylo na zemských sněmích … více Němců…, předce si to můžete změnit. (Tisk. soud, 83.). Pro pravdivost takového skutku, třeba by působil potupně, nemohu být stíhán pro přečin… (Tisk. soud, 82.). Již úvodem jsem upozornila, že poprvé u Jana Nerudy je v roce 1875 zaznamenána spojka třeba že, která nebyla běžnou ještě ani koncem 19. stol. Jinak Neruda používal rovněž nejčastěji spojky třeba jak v přípustkových větách amodálních s kondicionálem, tak v přípustkových větách oznamovacích s indikativem préterita: Balet je vždy něčím v divadelním večeru, třeba by nestál za nic. (O tanci, 1869.). Třeba učinilo stáří babičku nehezkou a vzalo jí veškerý půvab, z její rodiny to nikdo nevidí a necítí. („Báby“ a „baby“, s. 6.). Doklad z Karoliny Světlé svědčí o tom, že následuje-li po spojce třeba (a jejích obměnách) indikativ préterita, může být někdy přípustková věta modálně nejasná: Nechceš-li dukáty ani bez Katynky, ani s ní, nuže nebeř je … a ostatně tě stále ujišťuji, že si tě vezme, třeba se jí snad ten zlatý voják při měsíčku lépe zalíbil než ty, jejž ze špinky vytáhla při měsíčku. (Purk. Kat.). Buď můžeme větu s třeba chápat jako oznamovací, pak třeba = ačkoli, nebo jako amodální, vyjadřující děj pouze myšlený, pak třeba = i kdyby. V. Hálek používá kromě spojky třeba také třebať. V uvedeném příkladu jde o přípustkovou větu amodální, přičemž v následující větě řídící je zdůrazňující přec: … třebať bych byl musil podle stáří Kvochova soudit, že i Evička je poloviční stařena, přec bych ji byl rád viděl. (Študent Kvoch, VIII-66.).

Spojky byť, byť i, a byť i označuje K. Svoboda (NŘ 1974) za „původní spojky amodálních vět přípustkových“. Především proto, že se v době obrozenské i později požadovalo, aby se vzhledem ke svému původu spojka byť spojovala s indikativem préterita, a nikoli s kondicionálem nebo indikativem prézentu, a také proto, že nevyjadřuje [201]výrazně nesoulad, byla postupně vytlačována ve větách amodálních výraznější spojkou i kdyby, ve větách modálních spojkami ač, popř. i když. V našich dokladech se však ještě často vyskytuje, a to jak v přípustkových větách amodálních, tak modálních; nejsou dokonce řídké případy, kdy po ní následuje celý tvar kondicionálu přítomného, zejména u Riegra. Rieger celkově používal byť nejčastěji, řidčeji J. Grégr a V. Hálek, výjimečně V. V. Tomek nebo J. Neruda. Spojka byť bývá zesílena postponovaným i, anteponovaným a, event. obojím — (a) byť (i).

Často bývá byť součástí kondicionálu přítomného. Komponent i nenásleduje vždy bezprostředně po byť; v následujícím dokladu tomu tak může být proto, že vložená enklitika bývají na druhém místě ve větě — po prvním přízvučném členu: Byť se mu i naskytla věc sebe půvabnější, on zůstává vždy chladný a vážný. (Hálek, Prv. lás., I, s. 258.).

Indikativ antepréterita následuje v přípustkových větách uvozených spojkami (a) byť (i) zřídka; v těchto případech jde o přípustkové věty modální: Byť jej i byla často na chvíli z rovnováhy přivedla, přece vždycky, když se domů vracel, myslel na Emílii. (Hálek, Prv. lás., s. 293.).

Přestože, jak jsem se již zmínila, považovali jazykovědci 19. stol. (J. Jungmann,[7] později F. Bartoš[8]) by v přípustkové větě uvozené spojkou byť za chybné zdvojování kondicionálu, nejsou přípustkové věty, v nichž po byť následuje celý kondicionálový tvar, v literatuře 60. a 70. let ojedinělé. Nejvíce dokladů mám z Riegra: Avšak ježto nám ono pole zavříno, musíme se snažit o osvětu vůbec, jak svou, tak i jiných, byť by nebylo při tom jiného zisku, než aby duch náš nerezavěl v nečinnosti. (Mil. dop., s. 35.). Byť by i poslance na sněmích neměli, najdou se přece vždy lidé, kteří z lidomilství neb ze starosti o mír společenstva neb z jiného ještě ohledu o ně se starají. (Rieger, Průmysl…, s. 156.).

Amodální spojka i kdyby nemá ještě ve sledovaném období ustálenou podobu, třebaže ji K. Svoboda několikrát zaznamenal (NŘ 1974) již v Tylových dramatech z let 1847 a 1848. Někdy má přípustkový význam pouhé kdyby: Takového pasáka neměl statek co statkem stojí a nebude ho mít, kdyby sto let na něj čekal. (Hálek Na statku… VII, s. 57.). S podobou a kdyby jsem se setkávala nejčastěji rovněž [202]u V. Hálka: Kterou služku nechtěla mít Baruška v domě, tu tam také neměla, a kdyby stará Lojková nasadila všechny páky. (Na vejminku, VII, s. 203.).

Je patrné, že výraz kdyby i se nepociťoval jako pevný, protože se často (jako u předchozího byť) mezi kdyby a komponent i vkládala jiná slova, patrně proto, aby se zdůraznilo slovo následující za i: Kdyby básník „Libušina soudu“ i mluvil o právu prvorozenství v Němcích…, má to býti vědeckým důvodem k pochybnosti o stáří básně? (Grégr, Na obr. rkp…, s. 13.). V dalším dokladu lze ještě upozornit na zdůrazňující příslovce přece ve větě řídící, které je v souvětí s amodálními přípustkovými větami méně časté: Ale i za středního věku byla výroba ještě tak slabá, že kdyby se i tehdáž na zúplna stejné rozdělení všech výrobků pomysliti dalo, předce by většina lidstva nebyla byla mohla dosíci onoho blahobytu hmotného, … (Rieger, Průmysl…, s. 5.). J. Neruda použil v roce 1868 v amodální přípustkové větě málo obvyklého dvojího záporu, tedy nejen záporného slovesa, ale místo kdyby i — kdyby ani: Naproti vratům stojí ženština mladá: kdyby ani nebylo tlustě nalíčených tváří, dostačil by pohled na sílu škrobených bílých sukní … k určení jejího stavu. (Praž. obr.).

Spojku i kdyby jsem zaznamenala u J. Grégra, J. Durdíka a V. Hálka, nikoli u F. L. Riegra. J. Grégr ji použil v burcujícím Programu Národních Listů na rok 1861: Rány národnosti naší ve školách středních Vámi zasazené nedají se lehce zaceliti, krvácejíť podnes, a budou ještě dlouho krváceti, i kdyby jste (sic!) je zakrývati chtěl obvazkem výmluv a slov nejskvělejších. Použil ji též ve vzrušeném projevu při své obhajobě v roce 1862: Ostatně nevím, i kdyby se věc pojala ve smyslu nálezu obžalovacího stolice první, čím bych se tu byl dopustil přečinu dle § 300 tr. z., neboť co zde bylo o p. Schmerlingovi co orgánu vlády řečeno, spočívá na pouhé pravdě; (Tisk, soud, s. 57.) J. Durdík využil dvojí pozice složky i ve dvou za sebou následujících souvětích s přípustkovými větami: … a shledáme-li tyto podstatné znaky, líbí se nám spolek ještě, i kdyby v jiných požadavcích už upadal. Tak kdyby i málo členů bylo s činností skrovnou, přece když vidíme upřímnost lásky, která je k sobě víže, máme vždy podstatu spolku před sebou: svorného ducha! (Všeob. est., s. 452.).

Získané doklady potvrzují, že repertoár přípustkových spojek v druhé polovině 19. století, zejména v 60. a 70. letech, jimiž jsem se blíže zabývala, se ještě v mnohém výrazně lišil od dnešního stavu. Autoři užívali, jak jsem již uvedla, často vedle sebe spojek ač i ačkoli (s jis[203]tými rozdíly ve frekvenci), o něco řidčeji dnes knižní spojky jakkoli(v). Pouze u některých autorů se lze setkat se spojkami třeba, a třeba, třebas, třebať, přičemž spojka třeba že byla v té době zcela ojedinělá. Autoři, kteří v amodálních přípustkových větách používali spojku i kdyby, event. její dřívější varianty, se v té době nevyhýbali ještě ani starší, dnes již rovněž knižní spojce byť a jejím obměnám.

U několika autorů jsem se pokusila zachytit na přibližně stejném počtu stran frekvenci jednotlivých přípustkových spojek. Tak u V. V. Tomka jsem zaznamenala na 471 stranách Dějů… pětadvacetkrát ač, dvanáctkrát ačkoli, sedmkrát jakkoli, jedenkrát i když a dvakrát byť; u J. Durdíka na stejném počtu stran Všeobecné estetiky ač devětatřicetkrát, ačkoli jednou, jakkoli dvakrát, třeba jedenkrát, byť osmkrát, i kdyby jedenkrát (ani kdyby rovněž jedenkrát), kdyby i čtyřikrát (z toho dvakrát kdyby … i), i když třikrát. V povídce J. Hálka Náš dědeček (68 stran) ač šestkrát, a třeba jedenkrát, a kdyby dvakrát, u J. Nerudy ve studii „Báby“ i „baby“ (59 stran) ačkoli čtyřikrát, jakkoli třikrát, třeba čtyřikrát. V článcích Fr. Palackého uveřejněných ve Spisech drobných souborně pod názvem Idea státu rakouského (59 stran) je ač čtyřikrát, ačkoli šestkrát, jakkoli jedenkrát, třebas šestkrát, i když jedenkrát. Na tomtéž počtu stran v Riegrově Průmyslu… je ač pětkrát, ačkoli devětkrát, jakkoli čtyřikrát, byť i dvakrát, z toho byť by i jedenkrát, a byť i jedenkrát, kdyby jedenkrát, kdyby i dvakrát (z toho jedenkrát kdyby … i), a kdyby i jedenkrát.

Tato stručná ilustrace má dokreslit frekvenci přípustkových spojek u několika vybraných autorů 60. a 70. let 19. století.

---

[1] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, AUC, Praha 1972, s. 209.

[2] Týž, O časovém rozvrstvení přípustkových spojek v současné spisovné češtině, NŘ 57, 1974, s. 69n.

[3] Excerpovala jsem F. L. Riegra Milostné dopisy (1852 — 1853), jeho překlad prózy W. Irvinga Život Mohamedův (1854), Průmysl a postup výroby jeho (1860), Čechy, země i národ (1863), Řeči… (1883—1888), Dra Riegra francouzské memorandum (1870), O boucharónech (1874), jeho novinové články v Národních Listech; J. Grégra (o něm) Tiskový soud… (1862), Otevřený list p. Františku Palackému (1875), jeho novinové články (1861), Fr. Palackého Spisy drobné (usp. dr. B. Rieger) (1846—1875), Karoliny Světlé Purkmistrovic Katynku (1874), Povídky V. Hálka z let 1859—1874 (vyd. J. Laichtera), J. Nerudy Studie krátké i kratší (1864—1875), „Báby“ i „baby“ (1879), Sv. Čecha Oblaka (1873), Mezi knihami a lidmi (1874), Evropu (1878), Václava z Michalovic (1880), V. V. Tomka Děje království českého (3. vyd., 1864), J. Durdíka Všeobecnou estetiku (1875) a Tómu ze Štítného (1879).

[4] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 328n.

[5] J. Štěpán, Větosled u Fr. Palackého, SaS 37, 1976, s. 171.

[6] K.Svoboda, O časovém rozvrstvení…, d. c. v pozn. 2.

[7] J. Jungmann, Napominatel, Čas. českého museum, r. 17, 1834, s. 17.

[8] Fr. Bartoš, Rukověť správné češtiny, 1891.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 4, pp. 194-203

Previous Emanuel Michálek: Přemysl Otakar II. a počátky spisovné češtiny

Next Jaroslav Machač: Nová příručka pro jazykovou praxi