K pojetí nedokonavosti a dokonavosti českých sloves

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

-

Pojetí vidovosti sloves vyjadřujících schopnost, jak je uplatňuje nový Slovník spisovné češtiny (SSČ)[1] a komentuje F. Kopečný v článku Nový [128]výměr nedokonavosti českých sloves?[2], ukazuje, že je třeba využít dosavadních významných prací o vidu k tomu, aby pojetí vidu bylo dále propracováno tak, že by na jeho základě bylo možné pochopit a vyložit všestranněji užívání českých sloves vidu dokonavého a nedokonavého, sdělnou hodnotu obou vidů v plné šíři, aby v celkovém (souhrnném) pojetí vidu bylo v náležitém zobecnění uplatněno to, co bylo poznáno analýzou velmi mnohých jednotlivých případů, aby bylo znovu posouzeno pojetí, které chápe vid jako kategorii čistě gramatickou, i pojetí, které vid chápe jako kategorii převážně lexikální.

V citovaném článku ukazuje F. Kopečný správně na to, k jakým nežádoucím následkům by vedlo pojetí, podle něhož slovesa, „která vyjadřují nějakou schopnost“ (NŘ 59, s. 200), např. ujde, uběhne, vykouří, jsou nedokonavá. Uvádí, že k takovému pojetí nový SSČ dospěl proto, že opustil „zcela jasné kritérium“, které záleží v tom, že „za nedokonavé můžeme prohlásit jen takové sloveso, u něhož“ můžeme tvořit opisné futurum budu + infinitiv.

A takové futurum u sloves jako ujít, uběhnout, vykouřit zajisté utvořit nemůžeme, ať pojmenovávají jen schopnost vykonat jistou činnost (mají schopnostní význam) nebo pojmenovávají jen vykonání takové činnosti. To ukazuje na dokonavost těchto sloves v obou případech. Lze však namítnout, že slovesa schopnostní (v naznačeném pojetí) nevyjadřují svými prézentními tvary čas budoucí, nýbrž „neaktuální přítomný čas“, že jsou tedy nedokonavá. Příčina rozporných závěrů z téhož faktu je v tom, že se argumenty v obou případech jednostranně vážou na gramatické vlastnosti oněch sloves, jeden argument na to, která slovesa tvoří opisné futurum, druhý argument na to, která slovesa svými prézentními tvary vyjadřují budoucí čas. Chyba je v tom, že se přechází, co slovesa jako ujít, vykouřit, hodit ve významu schopnostním mají společné s týmiž slovesy ve významu ne schopnostním, nýbrž prostě akčním. Přechází se, že uvedená slovesa mají v obou případech význam dokončení činnosti. Můžeme jimi vypovídat /1/ o dokončení činnosti v minulosti nebo v budoucnosti, /2/ o schopnosti konatele (agense) vykonat jistou činnost.[3] Dokončenost činnosti je v obou případech podstatnou vlastností uvedených sloves. I když je jich užito jako sloves schopnostních, vyjadřuje se jimi schopnost nebo [129]zvyk jistou činnost dokončit, podat jistý výkon, např. dostat se na konec 6. km za jednu hodinu (Ujde za hodinu 6 km), dostat se na konec hranice 15 m ve vrhu koulí (Hodí koulí 15 m), skončit s kouřením na 10 cigaretách denně (Vykouří denně 10 cigaret).

Aby se náš výklad nerozvinul do přílišné délky, je třeba se nyní vzdát metody induktivní a vyslovit tezi: Dokončenost děje je podstatnou složkou lexikálního významu sloves dokonavých vůbec.[4] Tak zastáváme i pojetí, že vid je kategorie především lexikálně sémantická[5], že rozdílné gramatické vlastnosti sloves dokonavých a nedokonavých vyplývají z jejich rozdílných vlastností lexikálních. Slovesný čas není vůči vidu kategorií primární, nýbrž naopak primární je vid, jinak řečeno primární je sloveso jako lexikální jednotka s některou svou vidovou vlastností, slovesný čas je po stránce formální jednou z forem slovesa, slovesné časy jako slovesné tvary jsou modifikacemi sloves jako jednotek lexikálních.[6] V tom smyslu lze říci, že se slovesný čas po stránce formální navrstvuje na slovesný vid, po stránce významové je částečně, ale podstatně předurčen slovesným videm (např. sloveso vidu dokonavého nemůže svými prézentními tvary vyjadřovat /aktuální/ děj přítomný).

Vraťme se k tezi o dokončenosti děje jako podstatné vlastnosti sloves vidu dokonavého. Vyplývá z ní, že slovesa jako ujít, vykouřit, hodit jsou v obou významech dokonavá. Oprávněnost teze je nutno prokázat.

Nejprve však ještě objasněme, že o dokončenost děje jde i v případech jako rozběhl se (vyjadřuje se, že byla dokončena etapa rozbíhání; neříká se, že dál běžel, nemusí se na to myslit, naopak můžeme pokračovat: vzápětí padl a zůstal ležet[7]) i v případech jako poseděl [130](bylo dokončeno sedění v nějaké době, s pocity příjemnými či nepříjemnými, např. poseděl /si/ tam čtyři hodiny, poseděl si v čekárně až do odpoledne), v případech jako proběhl se (dosáhl po stránce zdravotní uspokojivé míry běhání), proplakala celou noc (v pláči strávila noc do jejího konce), zazpíval (dovršil nějakou míru zpívání, např. dokončil zpívání písně), uviděl (vyjadřuje zrakové vnímání v okamžiku, ne v trvání).

Lze namítnout, že i slovesa vidu nedokonavého, jsou-li v čase minulém, vyjadřují děje dokončené, že řekneme-li Včera jsme platili elektřinu, Dělali inventuru, „neříkáme tím přece, že jsme tyto činnosti nedokončili“.[8] Neříkáme však ani, že jsme je dokončili. Je nutno hledět k tomu, že jazykový úzus nevyužívá nezřídka vidové dokonavosti, resp. jazyk nemůže vždy dějovou dokončenost a dějovou nedokončenost jednoznačně vidově vyjádřit. Jako výpovědi o dokončené činnosti uvedené věty chápeme především proto, že většinou k dokončení takové činnosti dochází, ne proto, že slovesa platit, dělat vyjadřují, že placení, dělání bylo dokončeno. Můžeme říci např. Včera jsme platili elektřinu, ale když jsem kladl na stůl poslední desetikorunu, všiml jsem si, že v účtu je chyba, nebo Dělali inventuru, když najednou přišla kontrola.

Řeknu-li (na otázku „Co dělá sestra?“) Četla na zahradě nějakou knihu, neříkám, že knihu už na zahradě nečte, nýbrž právě jen, že knihu na zahradě četla, když jsem ji viděl. Na rozdíl od toho, jestliže užiji slovesa vidu dokonavého Dočetla knihu, kterou jste jí půjčil, a teď je někde ve městě, říkám výslovně, že čtení knihy bylo ukončeno, a tak také každý bude větě rozumět.

Slovesa vidu nedokonavého pojmenovávají a vypovídají děj jako probíhající, děj trvající. Přitom však mluvčí může jimi vyjadřovat děj dokončený. Neříká výslovně, že děj byl dokončen právě proto, že je to v dané situaci, resp. v daném kontextu samozřejmé. Viz ještě známé případy jako Kdo maloval ten obraz? Komu jsi telefonoval? Uzené maso.

Tezi, že slovesa vidu dokonavého pojmenovávají výslovně dokončení děje a že naproti tomu nedokonavá slovesa výslovně pojmenovávají jen druh děje a vypovídají jen o jeho trvání, ne o jeho dokončení, nelze zpochybnit ani tím, že se někdy k vyjádření téhož věcného obsahu (téže denotátové složky) užívá sloves bud vidu dokonavého, [131]nebo vidu nedokonavého, např. Vydělám si 1500 i Vydělávám si 1500.[9] V prvním případě jde mluvčímu o sdělení výsledku práce (proto užil slovesa dokonavého; větou se však kromě děje uzuálního může vyjadřovat i děj situovaný do budoucnosti). V druhém případě se výslovně vyjadřuje, že se finanční efekt práce opakuje.[10] Podstatné je, co o skutečnosti vypovídáme. Řeknu-li Zazpívala dvě písně, říkám výslovně, že zpěv dvou písní byl dokončen, třebaže zajisté vždy nějakou dobu trval a zážitek posluchačů byl dán trváním písně.

Kdybychom, pokládajíce vid za kategorii gramatickou, pokládali za rozhodující vlastnost vidu to, že sloveso nedokonavé tvoří opisné futurum (pomocí budu) a sloveso dokonavé je tak netvoří, za rozhodující bychom pokládali vlastnost, pomocí které nemůžeme vyložit, proč se sloveso (ve tvaru určitém i v přechodníku), je-li vidu dokonavého, tak významně uplatňuje ve větách příslovečných při vyjadřování děje předčasného, sloveso nedokonavé při vyjadřování děje současného.[11] Vezměme např. souvětí Když jsem přicházel domů, začala mě bolet hlava. Ve větě časové je užito slovesa vidu nedokonavého a tak je vyjádřeno, že děj jím označený (chůze domů) trval, trval i v době děje vyjádřeného větou řídící (začátek bolení hlavy, byl s ním tedy současný). Na rozdíl od toho v souvětí Když jsem přišel domů, začala mě bolet hlava věta časová obsahuje sloveso vidu dokonavého. Vyjadřuje se jím děj dokončený a spolu s tím i děj, který se uskutečnil před dějem věty řídící, tj. děj předčasný.[12]

Užívání slovesného vidu ve větách příslovečných časových může být kritériem dokonavosti a nedokonavosti také sloves nazývaných souhrnně slovesa obouvidová. Lze využít toho, že některé spojovací výrazy signalizují (mimo jiné) trvání děje: dokud v kladných větách, zatímco (jinak je tomu ve větách odporovacích se zatímco), jiné jeho dokončení (sotvaže — po dokončení děje věty se sotvaže bezprostředně následuje jiný děj), jiné spojky (když, kdykoli) jsou po této stránce neutrální, tj. uvádějí větu vyjadřující děj trvající i dokončený. Úkolem dalšího studia vět časových je věnovat pozornost [132]tomu, jak se v nich užívá sloves, jejichž vidovost všichni Češi nechápou stejně, o jejichž vidovosti nedovedou s jistotou rozhodnout, jejichž vidovost se mění.[13] Kritérium vět časových podstatně doplňuje dosavadní kritérium prézentních tvarů a kritérium spojení s fázovými slovesy začít a přestat (omezené lexikální nespojovatelností těchto sloves s některými slovesy, tj. slovesy v infinitivu[14]).

Např. sloveso citovat je v SSJČ označeno jako „ned. i dok.“, F. Kopečný[15] vyslovuje pochybnosti, „zda nejde jen o sloveso nedokonavé“. Na jeho nedokonavost ukazuje to, že se od něho tvoří opisné futurum, že užití jeho prézentních tvarů k vyjádření děje budoucího není uzuální. Všimněme si, jak se slovesa citovat užívá ve větách časových. Na jeho nedokonavost ukazují věty jako Když citoval jeho slova, byl dojat (děj věty časové chápeme jako současný), lze ho užít ve větách časových se zatímco, vyjadřujících souběžný děj (Zatímco citoval předsedova slova, mnozí se bavili), i v kladných větách s dokud (Dokud citoval jeho slova, poslouchali).

Slabší míru dokonavosti však slovesu citovat nelze upřít. Řekne se např. Když oponent citoval jeho slova, začal je /oponent/ komentovat, nelze však zde (protože jde o děj předčasný) sloveso citovat nahradit slovesem jednoznačně nedokonavým, nelze (má-li být vyjádřen děj předčasný) např. říci *Když četl jeho slova, začal je komentovat. Slovesa citovat lze užít ve větách se spojkou sotvaže, tj. se spojkou, které se (kromě zvláštních případů) užívá při vyjadřování děje dokončeného. Lze říci Sotvaže citoval jeho slova, začal je hned posměšně komentovat, ne však: *Sotvaže četl jeho slova, …, nýbrž Sotvaže přečetl jeho slova,…

Je třeba vůbec říci, že některá slovesa projevují povahu sloves nedokonavých, jde-li o vyjádření děje budoucího (užívá se jich převážně v opisném futuru[16]), že se však, jestliže se jich užije v čase minulém, chovají jako nedokonavá, ale také (třebaže méně výrazně) jako doko[133]navá. Spíše než o obouvidovost jde tu tedy o vidovou nevyhraněnost, resp. neurčitost.

Vskutku obouvidové je např. domácí sloveso věnovat. Jako nedokonavé i dokonavé se ve větách časových projevuje tak, že ve větách s když vyjadřuje děj současný (Když jsem mu knihu věnoval, usmíval se na mě) i předčasný (Když jsem mu knihu věnoval, odešel jsem), lze ho užít v časové větě se zatímco i se sotvaže. Jeho obouvidovosti je dokonce využito k významové diferenciaci, a to při vyjadřování děje budoucího: Jde-li o vyjádření děje zcela blízkého přítomnosti a bezprostředního sledu dvou dějů, užívá se prézentních tvarů (Já mu to tedy věnuju. — Sotvaže mu knihu věnuješ, začne o ní psát). Jde-li o souběžnost a vůbec trvání v budoucnosti, užije se opisného futura (Dokud mu budu své knihy věnovat, bude se na mě přátelsky usmívat).

Závěrem shrnuji: Cílem příspěvku bylo /1/ ukázat, že základním rysem dokonavosti a nedokonavosti je dokončenost a nedokončenost, resp. trvání děje (jsou tedy slovesa jako vykouřit, ujít, skočit i ve významu schopnostním dokonavá), /2/ zvlášť pak na to, že oprávněnost tohoto pojetí lze potvrdit také užíváním slovesného vidu zejména ve větách příslovečných, hlavně časových uvozených spojkami zatímco, dokud (s kladným slovesem) a sotvaže, /3/ naznačit, že je třeba rozlišovat obouvidovost a vidovou nevyhraněnost (neurčitost), ačkoli hranice mezi oběma je plynulá.

---

[1] Viz čl. L. Kroupové K tvaroslovným údajům v novém Slovníku spisovné češtiny, NŘ 59, 1976, s. 200.

[2] NŘ 60, 1977, s. 185—189.

[3] Protože se v druhém případě jimi nepojmenovává jen realizace děje, nýbrž schopnost vykonat jistou činnost, není a nemůže být tato činnost pojata jako aktuálně přítomná, tj. realizující se v době promluvy.

[4] To se v podstatě shoduje s teoreticky významnou Cvičebnicí jazyka českého pro I. třídu gymnasií a vyšších odborných škol, Praha 1951, s. 123, na které se za vedení B. Havránka podíleli mimo jiné F. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas, Al. Jedlička. Říká se v ní: „Dokonavé sloveso vyjadřuje děj, který se dokonal, vykonal nebo který se dokoná, vykoná, tj. děj a zároveň jeho dokonání.“ Česká mluvnice B. Havránka a Al. Jedličky, Praha 1970, s. 221, mimo jiné říká: „Sloveso dokonavé vyjadřuje především děj dokonaný (doběhl, přinesl, bodl)…“ F. Kopečný v práci Slovesný vid v češtině, Praha 1962, na s. 9 vykládá: „dokonavé tvary jsou co do vidu příznakové, to jest musí, abychom tak řekli, vyjadřovat ono ‚dokonání‘ činnosti.“

[5] Viz Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 39.

[6] Např. nejen hodit a házet, ale i dělat a udělat jsou vždy dvě slovesa, třebaže jim např. v němčině může odpovídat (vždy) jen jedno sloveso. Lexikální význam českého hodit se liší od lexikálního významu německého werfen (mimo jiné) tím, že výslovně pojmenovává dokončení házení.

[7] Na rozdíl od toho např. sloveso rozbíhal se je nedokonavé proto, že vyjadřuje trvání v etapě rozběhu.

[8] Viz F. Kopečný, v práci cit. v pozn. 4, s. 8.

[9] Viz F. Kopečný v práci cit. v pozn. 4, s. 10.

[10] Násobenost bych pokládal za druh nedokonavosti (jestliže jde o přetržité opakování trvajících dějů, např. házívá) a dokonavosti (jestliže jde o přetržité opakování dokončených dějů, např. pozavíral všechna okna).

[11] Viz k tomu více v mé práci Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 169 aj.

[12] Záleží ještě na jistých faktorech, každý děj dokončený není předčasný k jinému ději, může se realizovat v době děje, jejž uskutečňuje jiný agens, např. Když jsem utekl ze školy, otec pracoval na stavbě — viz mou práci cit. v pozn. 11, s. 169.

[13] Soupisy takových sloves viz v práci F. Kopečného cit. v pozn. 4, s. 42n. a v čl.: S. A. Lebeď K voprosu vidovoj differenciacii dvuvidovych glagolov s inojazyčnoj osnovoj v češskom jazyke (v sopostavlenii s russkim), sb. Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby, Praha 1974, s. 67—76.

[14] Jindy záleží na celkové stavbě a sémantice věty a jejím začlenění do kontextu. F. Kopečný v práci cit. v pozn. 4, s. 44 říká správně, že nelze říci (resp. se neříká), začíná mu věnovat knihu, ale, dodejme, lze říci např. Už zase začíná věnovat své knihy.

[15] V práci cit. v poznámce 4, s. 42.

[16] Viz B. Havránek — Al. Jedlička v práci cit. v pozn. 4, s. 224.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 3, pp. 127-133

Previous František Štícha: Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem

Next Naděžda Svozilová: Ke skloňování cizích vlastních jmen osobních zakončených na -u, -ú