Sedmdesát let Jaroslava Jelínka

Vladimír Šmilauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

(I.)[1]Seznámili jsme se v r. 1938 v Kruhu přátel českého jazyka. Mladý, nadšený učitel, zapálený pro vše, co by mohlo pomoci jeho milované mateřštině, nemohl ovšem zůstat vzdálen tomuto dítěti lásky a úzkosti. V rámci Kruhu jsme vytvořili didaktický odbor a Jelínek se stal jeho jednatelem. Po celou okupaci jsme se scházeli v Římské ulici a osnovali plány, jak prospět češtině, až … Byly to především nové učebnice pro tehdejší měšťanské školy, které by nahradily dosavadní knihy, neopřené o vědecké poznání češtiny, byl to výběr nejlepších literárních děl určených k recitaci a sloužících tak jazykové kultuře. Ale byly to i věci mimoškolské, zvláště frekvenční slovník, jak jej propagoval Václav Příhoda a jak byl aspoň naznačen v Slovníku našich novin manželů Korejsových. Podle naší koncepce to neměla být jen statistika slov, nýbrž i mluvnických kategorií (pádů, čísel, rodů, způsobů, časů). Zde jsme začali i s realizací. Za pomoci několika osvícených inspektorů prováděli excerpci učitelé z některých okresů.

A když nyní v odstupu let vzpomínám na didaktický odbor, vidím, že to, co se z našich plánů realizovalo, stalo se zásluhou Jelínkovou.

[48]Byly to především učebnice pro tehdejší druhý stupeň (6.—9. ročník) „Jazyk mateřský“, jehož čtyři svazky vyšly v rychlém sledu v letech 1946 a 1947. Spoluautor Jiří Haller dal knihám pevnou kostru teoretickou a ze svých obrovských zásob výpisků krásné doklady, J. Jelínek své bohaté zkušenosti učitelské a svůj didaktický um. V rozmyslně rozvržené knize se dostaly k slovu mnohé partie v učebnicích dosud zanedbávané, všude se přihlíželo k slohovému využití jazykových prostředků, látka se mnohostranně procvičovala (doplňováním, obměnami, vybíráním z různých možností, hádankami atd.). Tak vznikla jedna z našich nejsvěžejších učebnic.

Výbor z poezie a prózy k přednášení na školách II. stupně vyšel 1948 ve spolupráci se sekcí českého jazyka učitelů měšťanských škol pod názvem „Recitujme!“. Je to 129 perel naší literatury od Kollára a Čelakovského po Holana a Závadu, převážně básnických, zčásti však i prozaických a dramatických.

Ale největším dílem, realizujícím podněty didaktického odboru, je „Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce“. To byl Jelínek již vedoucím oddělení českého jazyka ve Výzkumném ústavu pedagogickém a mohl použít vydatné spolupráce druhých členů oddělení, dr. J. V. Bečky a dr. Marie Těšitelové. Frekvenční slovník, založený na excerpci 1 623 523 výpisků z 75 děl osmi slohových skupin (převahou to byly knihy z roku 1948—1949), byl hotov už 1953 a byl to první slovník ve světové literatuře, který počítal i tvary. Bohužel, nepochopení rozhodujících činitelů způsobilo, že slovník ležel deset let. Teprve prof. Jaromír Bělič umožnil jeho vydání. Priorita ovšem byla již ztracena.

(II.) Poznal jsem přítele Jelínka v době, kdy byl redaktorem časopisu „Theorie i praxe“. Název je, myslím, i životní devízou Jelínkovou. Málokde je totiž těsné spojení teorie a praxe uskutečněno do té míry, jako je tomu u Jelínka.

A. Teorii vyučování mateřskému jazyku se věnoval Jelínek od počátku své učitelské dráhy. Své názory shrnul nejlépe v studii „Vyučování českému jazyku v naší škole“ (v sborníku Dvě studie o jazykovém vyučování 1964, s. 5—97).

V trojúhelníku žák — učivo — učitel věnoval Jelínek velkou a laskavou pozornost žákovi. Neustále upozorňuje na to, že od šestého do osmnáctého roku projde žák složitým vývojem (myšlení konkrétní, myšlení pojmové, myšlení abstraktní). Vyučovací postup se musí tomuto vývoji přizpůsobit: co je vhodné pro žáka páté třídy, nehodí se do gymnázia. A vždy vystupuje jako ochránce žáků proti nemoudrým učitelům: žák má hledat, nikoli tápat; sporné věci žákům nepředkládáme, řekneme je sami; v rozkolísaných jevech jsme liberální.

Učivo se vybírá ze současné jazykovědné literatury. Nesmí ani za ní pokulhávat, jako tomu bylo v některých učebnicích na měšťanských školách, ale nesmí také přebírat její přeučenost, žákům nepřístupnou, jako tomu [49]bylo v některých učebnicích po roce 1948. Jelínek byl vždy pilným a pozorným čtenářem jazykovědné i pedagogické literatury a ze změti teorií dovedl dík své prohloubené praktické zkušenosti vybírat věci pro školu nejhodnotnější: opření o pevnou kostru gramatickou, chápání syntaxe jako nauky o vztazích mezi větnými členy, prolínání stylistického zřetele celou látkou atd. Vždy pak zdůrazňoval požadavek jasného rozlišení jevů nezbytně nutných a jevů okrajových.

Učitele Jelínek z kolegiálního důvodu nikdy ostře nekritizuje, třeba každý průzkum jasně ukazuje, jak nebetyčné rozdíly jsou mezi učiteli: od skvělých mistrů až po ubohá nedochůdčata, kteří zhnusují žákům mateřský jazyk týráním s pravopisem málo důležitých věcí. Když jim teorie uvolnila předpisy o shodě při několikanásobném podmětu, psaní předložek s a z, vyžívají se dnes malichernostmi v psaní velkých písmen (Staroměstská radnice, ale novoměstská radnice apod.).

Protože Jelínek věděl, že přítomnosti nelze rozumět bez poznání minulosti, napsal „Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774—1918“ (dvě vydání, 1966 a 1972). Dva rysy jsou příznačné pro tuto knihu velkých znalostí a nesmírné píle. Jednak je to zasazení do dějin české školy vůbec a do širšího rámce vývoje národní kultury, jednak je to stálá konfrontace s dnešními názory, daná pedagogickým určením knihy (Jelínek byl docentem metodiky na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem). Taková konfrontace posiluje v posluchačích zdravé nazírání.

Svou znalost školní praxe neopírá však Jelínek jen o vlastní zkušeností, ani jen o styk s jednotlivými učiteli, nýbrž o důkladný průzkum přímo ve školách (vždy se spolupracovníky). Z jednoho takového Jelínkova průzkumu vyšla kniha „Vyučování českému jazyku v osmém postupném ročníku“ (1957). Konstatuje se, že úroveň nevyhovuje, a zjišťují se příčiny: zvláště přetíženost a malá přístupnost učebnice.

B. Jelínek ovšem vždy věděl, že pouhá kritika nepomůže, že je třeba podat pomocnou ruku aspoň těm učitelům, kteří mají dobrou vůli něco žákům dát. Vedle některých učebnic, metodických průvodců a dlouhé řady statí o jednotlivých problémech jsou to dvě vynikající knihy, „Jazykové rozbory“ a „Čtení o českém jazyku“.

„Jazykové rozbory“ (druhé vydání 1972 s B. Sedláčkem, Vl. Staňkem a Vl. Styblíkem, v prvním vydání „Všestranné rozbory jazykové“) učí žáky pozorovat jazyk v sedmi rovinách. Protože ovšem všestranný rozbor i krátké věty je časově náročný, jsou v každém oddílu vybírány některé otázky a dávána některá upozornění, a to tak, aby se procvičila celá látka. A ke každé otázce je dána i odpověď, takže knihy mohou bez obav užívat i učitelé nejslabší.

„Čtení o českém jazyku“ 1971 (asi pětinou se účastnil Vl. Styblík) má jiný úkol: vymanit se ze suchopáru mluvnických pouček a pojednat o jazyku živě a s humorem. Už několik nadpisů kapitol ukáže povahu knihy: [50]Může sedlák orat s dvěma komoni? (slohové rozvrstvení jazyka), O potížích s demokracií, diskusí a imperialismem (výslovnost přejatých slov), O souvislosti studentské koleje s vozovou kolejí, motoru s nemotorou a přídavek o bidlech (souznačná slova, dublety).

Dr. Jaroslav Jelínek se velmi zasloužil o vyučování češtině na našich školách. Buď mu za to srdečný dík a přání všeho dobrého.

---

[1] Narodil se 14. dubna 1908 v Cetuli u Pacova. O jeho životě a vědecké i pedagogické činnosti viz Vlastimil Styblík, Jaroslav Jelínek, Český jazyk a literatura 18, 1967/8, s. 337—343.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 1, pp. 47-50

Previous Jiři Kraus: O jazykové výchově a jazykové kultuře v Japonsku

Next Dš: Ředitel — řiditel?