O jazykové výchově a jazykové kultuře v Japonsku

Jiři Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Zaokrouhlené číslo v záhlaví časopisu bývá vhodnou příležitostí nejen k vzpomínkové oslavě, ale současně k novému zvážení původních záměrů a cílů, které k založení časopisu vedly. I když v naší stručné informaci jde o jubilanta daleko mladšího, než představuje 60 ročníků Naší řeči, nemusí ještě být tato bilance nezajímavá. V září roku 1976 totiž vychází v 25. ročníku při průběžném číslování 300. číslo japonského populárně jazykovědného měsíčníku Gengo seikatsu (v doslovném překladu „existence jazyka“; smysl názvu postihuje formy i způsoby, v nichž se jazyk uvnitř určitého společenského prostředí projevuje, tedy vlastně jakousi „řečovou praxi“).[1]

[45]Rozsah témat, která se v průběhu vydávání časopisu na jeho stránkách objevují, je skutečně bohatý a souvisí se všemi oblastmi užívání jazyka na japonském území. Gengo seikatsu se tak stává široce dostupným výkladem sociologie komunikace a kultury jazykového dorozumívání.

Založení časopisu v roce 1951 je spojeno se zásadní poválečnou přestavbou japonské společnosti. Ekonomické a sociální přeměny moderního Japonska byly současně doprovázeny přeměnami v jazykové struktuře japonštiny i aktivní jazykovou politikou, o jejíž provádění se zasadila široká kulturní veřejnost i vláda a zákonodárné orgány. V roce 1946 státní administrativa ustoupila od užívání zvláštní psané varianty jazyka ve správní sféře. Tato varianta se odlišovala od soudobé spisovné japonštiny osobitými gramatickými formami (zvl. vyjadřováním zdvořilosti) a archaickou slovní zásobou. V letech 1946—1950 proběhla kodifikační úprava komplikovaného japonského pravopisu,[2] který zahrnuje dva typy slabičného písma a soubor vybraných znaků (po této reformě se omezil na 1850 „znaků náležitého použití“). Vedle působení na jazyk v oblasti normy se zájem laické i badatelské veřejnosti soustředil na problematiku jazyka v masových komunikačních prostředcích. V souvislosti s tím vznikla řada lexikografických i gramatických popisů ústředních a oblastních novin a časopisů i rozhlasových a televizních relací. Tyto popisy byly zpracovány metodami moderní jazykovědy a plně využívaly strojové a statistické postupy, samočinné počítače i vyspělé prostředky fonetického zápisu řeči. Bylo uveřejněno úctyhodné množství speciálních a oborových frekvenčních soupisů (slov, znaků, slabik, termínů atp.). Institucionálním střediskem provádění těchto výzkumů se stal od roku 1949 Ústav pro výzkum mateřského jazyka (Kokuritsu kokugo kenkjúdžó) usměrňovaný konzultativní radou předních japonských lingvistů, pedagogů a kulturních pracovníků. Úkolem ústavu je provádět vědecký výzkum japonského jazyka i řečové praxe jeho uživatelů za účelem vybudování předpokladů pro vědeckou racionalizaci a kodifikaci celého systému jazykové komunikace. Pracovníci ústavu studují materiál z oblasti spisovného jazyka (hjódžungo z hjódžun — standard, norma) i dialektů a soustřeďují se na rozbor tradičně značných rozdílů mezi systémem psaným a mluveným. Badatelská práce ústavu se uskutečňuje v několika odděleních — (a) mluveného jazyka, (b) psaného jazyka a pravopisu, (c) dialektologie, (d) vyučování mateřskému jazyku, (e) dějin jazyka, (f) jazykového působení v masových komunikačních prostředcích a (g) vědeckých informací a uchovávání materiálů.

[46]Jubilující časopis Gengo seikatsu je právě tribunou, jejímž prostřednictvím se pracovníci ústavu obracejí k odborné i laické veřejnosti. Uspořádání každého čísla je v podstatě neměnné, jednotlivé ročníky se vzájemně odlišují jen dílčí grafickou úpravou. Ta je na vysoké úrovni a odpovídá tradiční japonské zálibě v krásném písmu. Ročník 1976 přinášel na barevné titulní straně vždy jeden kaligraficky napsaný znak, ročník 1975 písmena slabičné abecedy hiragana výtvarně rozvržená na ploše stránky, ročník 1974 kaligramové uspořádání znaků inspirované japonskou tradicí a zároveň i výpisy ze samočinného počítače (např. znak pro květinu v červené barvě v řádcích zelených znaků označujících trávu, znaky pro vítr uspořádané v podobě rotujícího víru atp.). Obálka, úvodní a závěrečné stránky čísla jsou věnovány bibliografii převážně lingvistické (ale i populárněvědné a umělecké) literatury domácí i zahraniční. Tato část je upravena velmi rozmanitě, takže více než o bibliografický výčet položek tu vlastně jde o reklamu s vyobrazeními a anotacemi propagovaných knih.

Vlastní obsah čísla je vždy uveden stenografickým záznamem besedy čtyř — pěti účastníků (lingvistů, kulturních pracovníků, někdy bývají k besedě zváni i cizinci),[3] nechybějí ani jejich fotografie. Tímto úvodem je předznamenáno celé, v zásadě monotematické zaměření každého čísla.

A o čem se píše a diskutuje? Okruh témat je poměrně různorodý a lze jej charakterizovat oblastmi aplikované lingvistiky a široce chápanými vztahy mezi jazykem a společností. Složitost jazykových prostředků vyjadřování modality a zdvořilosti, systémově zakotvené rozdíly mezi jazykem mužů a žen, starších a mladších generací stejně jako osob vyššího a nižšího společenského statusu vedou japonské lingvisty již tradičně k sledování vzájemných souvislostí mezi jazykem a sdělnou situací. Předmětem jejich zájmu a zároveň i hlavním tématem časopisu Gengo seikatsu není od řečové praxe odtržený systém jazykových prostředků, ale konkrétní výzkum celého souhrnu otázek společenské komunikace. Z nejzajímavějších statí lze v stručném přehledu uvést v oblasti grafiky rozbor funkce písma v japonské kultuře (s ukázkou návrhů na zpracování slabičného a znakového písma pomocí samočinných počítačů) a diskusi o interpunkci, v oblasti dějin jazyka a dialektologie popis místních (městských i venkovských) nářečí (zvl. na ostrovech — Hokkaido, Okinava) a porovnání jazyka různých historických epoch (největší pozornost se věnuje tzv. období Meidži, počínajícímu rokem 1868, kdy dochází k nástupu buržoazní revoluce v Japonsku). Historické onomastice (nauce o vlastních jménech) je věnováno antroponomastické [47]číslo zabývající se vývojem křestních jmen a příjmení a odrazem tohoto vývoje v japonské literatuře. Velmi populární je na stránkách časopisu psycholingvistika, didaktika mateřského a cizího jazyka, kontrastivní lingvistika a problematika motivace jazykového studia. Hodně se píše o vztahu národních lingvistických tradic k současné jazykovědě světové, o níž získává pravidelný čtenář časopisu pozoruhodný přehled. Zaznamenáváme ještě téma citového vztahu Japonců ke své mateřštině, několik čísel věnovaných jazyku propagandy a reklamy v novinách, rozhlase a v televizi, jazykovým prostředkům vyjadřujícím zdvořilost, možnosti blahopřání, poděkování atp., otázkám výkladové a překladové lexikografie, terminologii, živému problému přejímání slov aj.

Všemi čísly časopisu prostupuje patrná snaha živě reagovat na současný stav a vývojové proměny japonské jazykové situace. Řešení zkoumaných otázek je inspirováno nejen japonskou lingvistickou tradicí, ale i teorií a metodologií moderní lingvistiky světové, o níž jsou japonští autoři — mimo jiné díky časopisu Gengo seikatsu — zasvěceně informováni.

---

[1] Z iniciativy akademika N. I. Konráda se rozborem pojmu „existence jazyka“ a smyslem tohoto badatelského proudu ovlivňujícího tradiční i moderní japonskou jazykovědu zabývají hlavně badatelé sovětští, srov. N. I. Konrad, O „jazykovom suščestvovanii“, Japonskij lingv. sbornik, Moskva 1959, s. 9n., S. V. Nevěrov, Ob istokach teorii „jazykovogo suščestvovanija“, Istoriko-filolog. issledovanija, 1967, s. 120 n., N. I. Feldmanová-Konradová, O robote gosudarstvennogo issledovatel’skogo instituta rodnogo jazyka v Tokio, VJ 1956, č. 3, s. 152n.

[2] Podr. srov. J. Vochala - M. Novák - Vl. Pucek, Úvod do čínského, japonského a korejského písma, Praha 1975, s. 87n.

[3] Jednou z diskutujících byla i Češka Zdeňka Činová, která se svým manželem, profesorem Tokijské státní univerzity, odborníkem na staroslověnštinu Eiči Činem, napsala v roce 1975 učebnici češtiny pro Japonce. Srov. O. Leška, Čeština v Japonsku, SaS 38, 1977, s. 79. Manželé Činovi besedovali o jazykové situaci v Československu a o studiu japonštiny jako cizího jazyka (Gengo seikatsu 239, 1971).

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 1, pp. 44-47

Previous Zdenka Rusínová: České nářeční texty

Next Vladimír Šmilauer: Sedmdesát let Jaroslava Jelínka