K názvosloví složených materiálů

Vojtěch Pícka, Antonín Tejnor

[Drobnosti]

(pdf)

-

Od jednoduchých hmot, jako je dřevo, kámen, kov, sádra, jíl apod. dospělo se dnes ve stavebnictví a v příbuzných oborech k používání materiálů složených, kombinovaných. Pro tyto nové, složené materiály je zapotřebí vytvářet vhodné názvy. Zvykli jsme si už na nepříliš šťastně utvořený název železobeton (jde o beton vyztužený ocelovými vložkami), nezamýšleli jsme se dostatečně nad názvem azbestocement (jde o směs azbestu a pojicí malty, nikoli jen o směs azbestu a cementu). Ukazuje se, že bude zapotřebí stanovit pro systémové tvoření nových názvů některé obecné terminologické zásady.

Československá státní norma 640002 — Zkratky plastů, platná od r. 1975, zavádí pro označování vícesložkových hmot nový způsob psaní, totiž se šikmou čárkou, tzv. lomítkem (např. akrylonitril/butadien/styrén, ethylen/propylen, ethylen/vinylacetát aj.). Tento způsob psaní se sice objevuje v některých anglických nebo německých chemických publikacích, ale v naší literatuře není obvyklý. V české chemické nomenklatuře se např. v názvech solvátů a molekulových sloučenin nebo v názvech podvojných a smíšených solí užívá spojovníku (např. chlorid hlinitý-ethanol, amoniak-benzen-kyanid nikelnatý, chlorid-oxid bismutitý aj.).[1]

Užívání spojovací čárky (spojovníku) pro vyjadřování slučovacího vztahu mezi dvěma souřadnými členy pojmenování je obvyklé i mimo oblast odborného názvosloví (např. Frýdek-Místek, Sklenářová-Malá, marxismus-leninismus aj.). Tato pojmenování zřetelně pociťujeme jako dvojčlenná a při jejich skloňování připojujeme pádové koncovky k oběma členům spojení (např. z Frýdku-Místku, o Sklenářové-Malé, s marxismem-leninismem). V technice se však vytvořilo dvojčlenné pojmenování psané se spojovníkem, které už chápeme jako slovo jediné, jako spřežku, a které vyslovujeme jen s jedním hlavním přízvukem na první slabice prvního členu. Je to název směsi zkapalněných uhlovodíkových plynů: propan-butan. Při skloňování tohoto názvu se pádová koncovka připojuje pouze k druhému členu pojmenování (z propan-butanu) a pouze k druhému členu se také připojuje odvozovací přípona (propan-butanový). V tomto dnes již zcela vžitém názvu bychom mohli hledat model i pro pojmenování směsí stavebních materiálů.

U názvů vyjadřujících složení materiálů je psaní se spojovníkem výhodné zejména z hlediska vybavovací funkce. V delších složeninách, ať už vlastních (kmenových), nebo nevlastních (spřežkách), se totiž někdy dost nesnadno postřehují slovotvorné švy a pak se ovšem při čtení textu obtížněji vybavuje význam takových složených termínů. U frekventovaných pojmenování to pak ještě více podporuje snahu o vytvoření a užívání různých zkratek nebo zkratkových slov (srov. např. dicyklohexylaminnitrát → DICHAN) [270]nebo k tvoření synonymních názvů obchodních (např. u názvů léků) nebo slangových.

Výhodné by bylo také považovat názvy vícesložkových hmot za pojmenování jednoslovná (obdobně jako název propan-butan) a skloňovací koncovky nebo odvozovací přípony připojovat jen k poslední části pojmenování (např. krytina ze sklo-plastu, obložení z polymer—dřeva; kasein-cementová vyrovnávací hmota, kaučuk-sádrový tmel, silikon-akrylátová barva, azbest-polyvinylchloridová podlahovina, sklo-polyesterový laminát atd.).

Kdyby se pro názvy těchto materiálů užilo slovních spojení se slučovací spojkou a (např. deska z azbestu a cementu), zbavovala by se pojmenování terminologického charakteru a někdy by ani nebylo zřejmé, že jde o název materiálové směsi (např. azbestová a cementová deska).

Užití složeniny se spojovacím morfémem -o- (např. polymerobeton, plastocementová omítka) by mělo kromě obtížnějšího členění názvu na jednotlivé složky při čtení textu další nevýhodu v tom, že by nebyl jednoznačně vyjádřen přiřazovací (koordinační) vztah mezi členy složeniny. Např. význam silikonoakrylát by se dal chápat jako ‚silikonový akrylát‘, tedy jako ‚druh akrylátu‘, ačkoli jde o směs silikonu a akrylátu.

Je ovšem pravda, že pro mluvené projevy by byly kmenové složeniny vhodnější, protože se snáze vyslovují i skloňují. Kromě toho by při důsledném tvoření spřežkových názvů velmi neobvykle působily takové názvy, jejichž první složkou by bylo podstatné jméno rodu ženského (např. sádra-kartónová deska). V těchto případech bude zřejmě vhodnější užít složeninu se spojovacím morfémem, ale psát ji se spojovníkem (sádro-kartónová deska) obdobně jako v těch složených přídavných jménech, kde se má jednoznačně vyjádřit souřadný vztah mezi složkami (např. zeleno-žlutý = ‚zelený a žlutý‘ na rozdíl od zelenožlutý = ‚žlutý s odstínem do zelena‘). Strukturních názvů materiálových směsí se užívá většinou v teoretických odborných projevech psaných, a tak lze předpokládat, že by přijetí uvedené zásady o tvoření spřežkových pojmenování psaných se spojovníkem bylo systémovému tvoření a uspořádávání nomenklatury stavebních hmot ku prospěchu. Přitom by se mohla dobře uplatnit i další terminologická zásada, aby se totiž tyto spřežkové termíny tvořily podle předem dohodnutého pořadí složek pojmenování: 1. pojiva, 2. plniva, 3. ostatní přísady. Vznikaly by tím sice názvy značně popisné, někdy příliš dlouhé, v mluvených projevech nesnadno použivatelné, vedle nichž by se zřejmě objevovaly synonymní značkové (nebo jinak motivované) názvy obchodní nebo slangové. Ale tak je tomu i v chemii, ve farmakologii, v hutnictví i v jiných oborech, proto by to nemuselo vadit ani ve stavebnictví.

Tento příspěvek by mohl být jedním z podkladů pro jednání příslušné názvoslovné komise. Má-li se vytvořit účelný pojmový a názvoslovný systém, je třeba zásady tvoření termínů důkladně uvážit a posoudit z různých hledisek. Dnešní situace v této oblasti vyžaduje odbornou diskusi a stanovení jednotných názvoslovných zásad v době pokud možno nejkratší.

---

[1] Názvosloví anorganické chemie, Praha 1974, s. 101, 102, 60.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 5, s. 269-270

Předchozí Miloslav Sedláček: Ten Aš, anebo ta Aš?

Následující Hana Prouzová: Návykovost léků?