Cimbura a limburáky

Jaromír Spal

[Short articles]

(pdf)

-

Hrdina Baarova románu Jan Cimbura není postava smyšlená; je, jak známo, pochován na hřbitově v Putimi pod náhrobkem s verši věnovanými jeho syny „Cimburovi Jánu“. Jméno Cimbura řadí Josef Beneš[1] ke jménům přeneseným z místních: tedy Cimbura z Cimburk a to z něm. *Zinnburg. Správně vysvětluje přechod k typu ‚předseda‘, ovšem pak bychom čekali *Cimburka. Máme však jméno Cimburek (Ben.), které ukazuje, že tu příp. -ek byla považována za deminutivní k *Cimbur a z toho Cimbura. To je výklad možný, ovšem značná věcná obtíž je v tom, že Cimburk je na vých. Moravě, kdežto Putim v jihozápad. Čechách.

Ve slovnících však nacházíme apelativa podobná. Tak Jungmann[2] má: Cymbury pl., i cimbuřj — Rosa; přísloví: Wisj toho (například hrušek na stromě) jako cimbuřj — z boskovického úzu — mohl by se po nich swezti. — Dále uvádí: cimbulky (cimburky) pl. f. = zděřné kruhy u kola, die Nabenringe, pol. cymbury = pauta … Cimbolec… et cimbolek slc. = rapauch. — Váša-Trávníček[3] má cimbolec ‚kratší výsada na jeleních parozích‘, lid. ‚rampouch, střechýl‘.[4] — Příruční slovník toto heslo nemá (jen cimbuří v běžném významu). — Brückner[5] uvedl a) cymbory, cymbury = tatarské okovy z tur. cember = obruč; b) cymbulec i cymbulc s významem blízkým ‚klacek, kyj‘. — Konečně Machek[6]: „Cimbat sázet peníze na stůl, odtud cimbuřáky = ‚peníze‘. Původ nejasný, snad žertovně přikloněno k cymbál. Sloveso cimbat se ‚courat se‘, cymbať sa ‚potloukat se‘, srov. i zvonit v tom významu.“

Jde tu o slova trojího původu:

1. Cimbuří a Cimburk z něm. Burg-zinne, Zinnburg.

2. Cimbury původu tatarsko-tureckého ‚pouta‘ v polštině v 16. stol. a patrně též na východní Moravě, která měla v 16. a 17. stol. až příliš příležitost seznámit se s nimi; v polštině zaniklo, v češtině přeneseno na zděřné kruhy u kola, které [105]měly stejný tvar a byly rovněž kovové. Podle Jungmanna cimburky je rodu ženského, pociťováno tedy jako zdrobnělina k *cimbura a to se mohlo stát jménem osoby (srov. Klanica Ben., Loukota, Náprava). Tyto kovové kruhy zvoní právě tak jako okrouhlé kovové mince, odtud cimbat vyplácet peníze na stůl, jistě i sdružením s cymbál nebo s onomatopoickým cink(at); a cimbuřáky (s expres. -ák) = peníze.

Avšak cimbat se ve smyslu ‚potloukat se, kývat se sem a tam‘, „zvonit“ souvisí patrně s onomatopoickým označením zvuku a pak i pohybu zvonu: bim-bam, tedy bimbat se ‚klátit se‘.

3. Tím se však dostáváme k tvarům cimbolec, cimbolek atd., které Brückner l. c. vykládá z něm. Ziehbolz; na neštěstí toto slovo německé slovníky neznají: snad by tu mohlo jít o nářeční výslovnost m. Zwiebelbolz ‚cibulová palice‘[7]. Jde tu vesměs o tyčkovité útvary na jednom konci rozšířené, resp. visící jako rampouch. Tak si vysvětlíme i jinak nepochopitelný doklad Jungmannův, že hrušek visí jako cimbuří zřejmě kontaminací obou skupin slov. Beneš (o. c. s. 232) uvádí: cimbury = ve Staříkově ‚uzenáče, buřty‘ (Wenig, Ze staré školy). To je zřejmě buď slovní hříčka u slov se stejnou slabikou -bur-, -buř- nebo snad narážka na to, jak visí pletenec vuřtů u uzenáře. Z tvaru cimbolk, cimbulek — ať už jakéhokoli významu — je odvozeno i osobní jméno Cinybulk, Cinibulk.

A konečně: v Procházkově známé knize Pepánek nezdara[8] se mluví o „dědečkových limburácích“. Jsou to veliké kovové knoflíky: tak vykládá PS a má také doklad z Kosmáka. Pepánkův dědeček o nich říká: „Takové knoflíky už nikde nedovedou, jsou ze zvonoviny a mají hlas jako zvonek“. Není pochyby, že i to jsou cimburáky, ale v Čechách význam toho slova byl nejasný a byl zmaten s Limburk, limburský. Z belgického Limburska totiž pochází proslulá rasa skotu: v podstatě jsou to naše krávy „plavky“. Venkovským hospodářům bylo tedy slovo limburský — snad i limburák — (býk, vůl) známé.[9]

---

[1] J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962.

[2] J. Jungman, Slovník česko-německý I—V, Praha 1835—39.

[3] P. Váša — Fr. Trávníček, Slovník jazyka českého, 3. vyd., Praha 1946.

[4] Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1954.

[5] A. Brückner, Slovník etymologiczny języka polskiego. Přetisk, Warszava 1970.

[6] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957.

[7] Podle návrhu germanisty V. Boka.

[8] Fr. Procházka (Franta Župan), Pepánek nezdara, 1. vyd., Praha 1907, zde vyd. z r. 1958, s. 43.

[9] Výklad v Příručním slovníku; viz též Larousse du XX^e siècle IV, s. 458.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 2, pp. 104-105

Previous Emanuel Michálek: Jezinka

Next Miroslav Roudný: Rozdílnosti české a slovenské slovní zásoby