Z vývoje českého jazyka

Igor Němec

[Short articles]

(pdf)

-

Soudobý jazykový stav je výsledkem předchozího vývoje, a proto hlubší poznání naší mateřštiny čerpáme také ze studia jejích starších vývojových stadií. Pohledem do historie českého jazyka chceme zde osvětlit tři dílčí jevy: dubletu hnus — hnis jako důsledek předhistorické hláskové změny gn > gň (1), zeslabující adjektiva typu obdélný (2) a negramatickou shodu v čísle mezi podmětem a přísudkem (3).

(1) K formálnímu rozlišení slov jako kostka — kůstka, češka — číška došlo v důsledku jistých hláskových změn (o > ó > uo > ů, ě > ie > í), takže oba členy takových slovních dvojic konfrontují dvě vývojová stadia, výchozí stav a výsledek příslušné hláskové změny. Patří sem také dvojice hnus — hnis (obrážející měkčení n > ň), avšak za starší podobu v češtině musíme považovat hnis (již stč.), kdežto hnus je zde slovo nové, přejaté z některého jazyka slovanského (srov. rus. gnus, pol. gnuśny). Obě podoby, hnus i hnis, doložené v různých jazycích slovanských, obrážejí východisko a výsledek předhistorické hláskové změny gn > gň, jež nastala před samohláskami přední řady (*gnet- > stč. hňetu) a v expresivním užití i před samohláskami zadními (*gnusъ > stč. hňus > hnis). Podle výkladu F. V. Mareše (ve sb. Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Praze, 1968, s. 109n.) byly již na počátku historického vývoje češtiny výsledky této změny do značné míry zastřeny zevšeobecněním (generalizací) nezměkčeného n (např. jěhnec podle nepřímých pádů jěhencě… a podle typu ščenec), ale archaicky se mohly zachovat ještě podoby původní, s měkkým ň, jak ukazuje ojedinělý příklad jěhňec (psáno gehniecz v pražském rukopise Comestora, fol. 101a). V bohatém stč. lexikálním materiálu ovšem nalezneme i další doklady na variantu ustupující (-ňec) vedle varianty nastupující (-nec) s ň/n po veláře: uveďme aspoň ohňec (psáno ohniecz v rukopise A Životů svatých Otců, fol. 327b, z *ogńьcь) vedle mladšího ohnec (psáno ohnecz v rukopise A Ráje duše, fol. 96b) nebo těchňec (psáno tiechniecz v bratislavském rukopise Klaretova Glosáře, verš 128) vedle těchnec (psáno tyechnecz na témž místě v rukopise brněnském). K dokladům na změnu gn > gň před zadní samohláskou pak odtud můžeme připojit českou paralelu k srbochorvatskému nářečnímu gnjoj (*gńojь), totiž stč. sloveso ohňojiti (psáno wohniogiti v Rokycanově makarónské postile, muzejního rukopisu fol. 67a) vedle většinové podoby ohnojiti.

(2) Mezi tzv. zeslabující adjektiva řadí naše mluvnice denominativní přídavná jména s příponou -avý (typ bělavý) a zpřídavnělá příčestí na -l od sloves předponových: typy nažloutlý, přihlouplý (F. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny 1, 1949, s. 353), popř. navíc také typy zahnědlý, obhroublý (V. Šmilauer, Novočes. tvoření slov, 1971, s. 129—130). Stranou zůstávají přídavná jména s významem menší míry vlastnosti tvořená prefixálně sufixálním způso[102]bem, tj. typ obdélný, obšírný, obtížný. Je to ovšem typ neproduktivní a jeho obecný slovotvorný význam je již značně zastřen významovými posuny. Nejblíže k tomuto slovotvornému významu má lexikální význam adjektiva obdélný, vystižený v PSJČ opisem „větší na délku než na šířku“. Ano, obdélný je delší než širší, přičemž komparativ (delší) zde vyjadřuje větší míru vlastnosti nejen ve srovnání s výrazem významově souřadným (širší), ale i s mírou průměrnou, normální (nedlouhý nekrátký), a také menší míru vlastnosti než příslušný pozitiv (dlouhý). Tento charakteristický význam typu obdélný je dobře doložen řadou adjektiv v staré češtině a vystihujeme jej jednak příslušným komparativem, jednak opisy vyjadřujícími přiblížení k nadnormální vlastnosti (označované základním adjektivem) nebo udávajícími menší míru této vlastnosti: obdélný ‚delší, trvající delší dobu‘ (za obdélný čas podle výpisů z kolínského archívu k r. 1497), obdlúžný ‚podlouhlý, mající poněkud větší rozměr na délku‘ (člověk … obdlúžné brady Pasionál muzejní Juhnův, str. 232), obhústný ‚zahoustlý, poněkud hustý‘ (užito o směsi v lékařském rukopise UK XVII D 10, fol. 170a), obšírný/obšířný ‚širší, zvětšený co do šířky‘ (stahováše se pasem obšířným z citovaného Comestora fol. 73b), obténný ‚tenší, spíše tenký‘ (vezmi rúbík dlúhý a obténný Kniehy o štěpování, 1447, str. 20), obvýšný ‚vyšší, vyznačující se větší výškou‘ (muž … postavy obvýšné z lékařského rukopisu UK XVII B 18, fol. 141a) aj. Takovéto obměny komparativního významu zde ovšem souvisí s tím, že základem tohoto denominativního typu byl původně komparativ adjektiva (stč. obdélný ← delí‚delší‘, obtiežný ← těží ‚těžší‘, obténný ← tení ‚tenší‘, srov. zténiti ‚ztenčit‘ apod. Jde tedy do jisté míry o paralelu k typu pomenší, povětší.

(3) Dodnes se v češtině setkáváme s případy shody podle smyslu typu spousta lidí stáli kolem (viz F. Kopečný, Základy české skladby, 1962, s. 165); ale jsou to již případy dosti vzácné, vázané na podmět vyjadřující neurčité množství (spousta, většina apod.). V staré češtině takováto negramatická shoda mezi podmětem a přísudkem v čísle byla docela běžná, a to nejen při neurčitém udání množství, ale i u podmětu číslovkového (českých mníškóv šest u polském lesu sediechu Cambridžský rukopis české veršované kroniky tak řečeného Dalimila, kap. 37), kolektivního (má rodina budú mě navštěvovati rukopis A Života svatých Otců, fol. 190b) aj.; hojné příklady na to najdeme v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého IV, 1928, s. 112n. Tento typ ovšem známe i ze starších stadií vývoje jiných jazyků slovanských. Pokud jde však o starou češtinu, je třeba upozornit na její zvláštní způsob vyjadřování shody u několikanásobného podmětu: Mikuláš i jeho potomní cěstu svobodnú má a mají jmieti vedle též strouhy Archív český 8, str. 492; jestliže by cechmistr nebo mistři takové zapověděné dielo … prodávati nalezl neb nalezli tamtéž 14, str. 447; jestliže bych já neb dědici moji a budúcí v tom času 10 kop … našim věřícím dal nebo dali Ars dictandi písaře Prokopa, fol. 162a aj. Jak patrno, je takováto shoda, rozčleněná na jednotné a množné číslo, specifickým jazykovým prostředkem administrativně-právních textů, v nichž mimořádně záleží na přesnosti vyjadřování. Svědčí ovšem [103]o výrazovém bohatství staré češtiny, o její stylové diferencovanosti.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 2, pp. 101-103

Previous Miloslav Churavý: O slangu v městské dopravě

Next Emanuel Michálek: Jezinka