Sborník k šedesátinám Eugena Paulinyho

Olga Müllerová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Univ. prof. dr. E. Paulinymu k 60. narozeninám (*13. 11. 1912) je věnován Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského, Philologica, ročník XXIII—XXIV / 1971—1972, Bratislava, 1974, 341s. Obsahuje kromě úvodní hodnotící stati z pera Š. Ondruše a bibliografického soupisu jubilantových prací za léta 1962—1971 (vypracovaného L. Dvončem) 53 příspěvků z různých úseků jazykovědného bádání. Množství a tematická mnohostrannost příspěvků jsou důkazem toho, jak rozsáhlé a bohaté je lingvistické dílo E. Paulinyho a v kolika směrech je možno na ně navazovat. Kromě autorů do[32]mácích jsou ve sborníku zastoupeni i autoři zahraniční ze zemí slovanských (O. S. Achmanová, R. I. Avanesov — SSSR, Z. Topolińska, H. Orzechowska — Polsko, I. Lekov — Bulharsko, B. Markov — Jugoslávie) i neslovanských (P. Király — Maďarsko, Y. Millet — Francie, D. S. Worth — USA, R. Olesh — NSR a jiní).

Některé články sborníku se zabývají obecnější problematikou gramatickou. Většina z nich se svou tematikou více či méně vztahuje k Paulinyho průkopnickým pracím o slovese (Štruktúra slovenského slovesa, 1943), o jazykovém systému (skriptum Systém slovenského spisovného jazyka I, II, 1946/47, Systém v jazyku, 1958) ap. Z nich jmenujeme např. stať Fr. Daneše Sémantická struktura slovesa a struktura věty, zabývající se zvláště vztahem lexikálně sémantické struktury slovesa a gramaticko-sémantické struktury věty, v níž může dané sloveso fungovat, článek G. Horáka Niekoľko poznámok o jazykovom znaku, v němž se autor soustřeďuje na některé aspekty Saussurovy teorie jazykového znaku. V článku J. Oravce Základné fonologické protiklady — základné princípy formálnej morfológie slovenských substantív se ukazuje, jak se při třídění tvarů slovenských substantiv vedle gramatického rodu uplatňují principy fonologické. J. Horecký v článku Systém deverbatívnych adjektív v slovenčine píše o tom, jak je možno využít myšlenku generativního systému při zkoumání slovotvorné oblasti jazyka. Článek I. Němce Distinktivní kapacita vokálů a stavba produktivních přípon se soustřeďuje na souvztažnost fonologického a morfologického vývoje v starších obdobích slovanských jazyků a zvl. češtiny. Vývojové hledisko se uplatňuje i v článku S. Utěšeného O postavení vokálů é, ó v českém hláskovém systému.

Ve sborníku je i řada příspěvků týkajících se jednotlivých úseků nebo jevů gramatických. K nim patří např. příspěvek P. Ondruse Vetné príslovky typu „je veselo“ v slovenčine. Vyslovuje se k neustále diskutované problematice tohoto zvláštního druhu predikativních příslovcí, která se od příslovcí ostatních odlišují zejména svou syntaktickou funkcí. Autor se připojuje k víceméně převládajícímu názoru, že nejsou závažné důvody vyčleňovat je jako samostatný slovní druh.

Jiné příspěvky sborníku spadají svou tematikou do oblasti zkoumání fonetického (M. Romportl, Kritéria klasifikace vokálů) a fonologického (J. Vachek, Ještě jednou k otázce slovenského [i] a [j]), dialektologického (Z. Sochová, Úloha nářeční normy při rozhojňování slovní zásoby nářečí, J. Štolc, Vokatív v slovenských nárečiach), v některých se uplatňují hlediska historického zkoumání jazyka (M. Komárek, Ke změně pě, bě, mě > pe, be, me/te, de, ne v českých nářečích severovýchodních), jiné řeší jazykovou problematiku v širším slavistickém rámci (J. Petr, Slovo „jeden“ v současné polštině, H. Křížková, Slovanské jednočlenné věty se zvratným slovesem).

Není možné podat zprávu o všech příspěvcích sborníku ani jejich charakteristiku; všimneme si proto podrobněji těch, které se blíže vztahují k zá[33]kladní tematice našeho časopisu. Patří sem především příspěvky, které se dotýkají širší kulturní problematiky našich jazyků, konkrétně vzniku a vývoje slovenštiny, a které navazují na Paulinyho práce z této oblasti. Z nich jmenujeme článek I. Kotuliče K pojmu „kultúrna slovenčina“. Autor se v něm snaží dokázat, že se jazykový útvar, který bývá nazýván kulturní slovenštinou a který na Slovensku v době před kodifikováním spisovné slovenštiny plnil různé kulturní a civilizační úkoly, formoval velice záhy (od rozhraní mezi 10. a 11. stol.), paralelně se slovenskými nářečími. Kotulič dělí celou dobu fungování kulturní slovenštiny na dvě období, a to „předspisovné“ (zhruba 15.—18. stol.) a „předpísemné“ (do 15. stol.). Už samo označení „předpísemné“ napovídá, že jde o období, z něhož se nedochovaly žádné souvislé doklady psané kulturní slovenštinou. Autor tuto neexistenci vysvětluje dvojím možným způsobem: buď vůbec nebyly (to ovšem není důvodem pro tvrzení, že by kulturní slovenština neexistovala v podobě ústní), nebo se nedochovaly působením různých okolností vnějších. Naskýtá se ovšem otázka, je-li vůbec nutné hledat důvody, proč nejsou dnes k dispozici písemné doklady kulturní slovenštiny z období před 15. stol.; žádný spisovný jazyk totiž nemůže vzniknout najednou, vždy jde o vývoj postupný a tato skutečnost už sama o sobě je podkladem hypotézy o existenci kulturní slovenštiny i o jejím postupném vývoji, podobně jako je tomu i u jiných spisovných jazyků.

Tematicky blízký Kotuličovu příspěvku je čl. J. Dvončové Príspevok k problematike česko-slovenského bilingvizmu. Autorka se vyslovuje o problematice jazykové situace na Slovensku v době od 15. do 18. stol. (jde o Kotuličovo „předspisovné“ období kulturní slovenštiny). Na Slovensku v této době, ještě před kodifikováním spisovné slovenštiny, koexistovaly dva jazykové systémy, český a slovenský. Toto zjištění má význam nejen při studiu vývoje slovenštiny, ale i češtiny. I když slovenština neměla v té době všeobecně platnou kodifikaci, byla kulturním jazykem s normou v základě vykrystalizovanou a jako taková ovlivňovala češtinu na Slovensku. Konkrétní doklady o tom, že v uvedené době interferovaly jednotlivé prvky obou jazykových systémů, podává autorka na základě materiálu z knížky Samuela Čerňanského Nejhlawněgsj Prawidla Slowenské Dobropísebnosti z r. 1802.

V článku Nedoceněný Martin Hattala J. Ružička znovu hodnotí Hattalův přínos pro slovenskou jazykovědu. Značný význam má zejména Hattalova teorie spisovného jazyka a jeho metoda výzkumu spisovné slovenštiny a češtiny, která má blízko k metodě konfrontační.

Problematiky obecnějšího a zčásti interdisciplinárního charakteru spojené se studiem spisovného jazyka a jeho normy se dotýká stať Al. Jedličky Jazyk korespondence jako pramen studia spisovného jazyka. Autor vychází z charakteristiky soudobé jazykové situace, kdy se rozšiřuje okruh aktivních uživatelů spisovného jazyka. To má následky při vytváření normy spisovného jazyka a i z toho důvodu se pozornost lingvistů ve větší míře soustřeďuje na [34]studium spontánních mluvených projevů. I v oblasti jazyka psaného lze nalézt projevy do jisté míry spontánní. Jde právě o oblast osobní korespondence. V článku se podrobně charakterizují tyto jazykové projevy z hlediska mimojazykových činitelů, kteří působí při vytváření jazykového a stylového charakteru jejich jednotlivých typů a odrážejí se i v míře využití různých útvarů a vrstev jazyka. Za nejdůležitější považuje autor tematiku, vztah autora a adresáta (rozdíl ve věku, společenském postavení atd.) a osobnost autora (autoři jazykově tvůrčí, slovesní umělci nebo vědci na jedné straně a běžní uživatelé jazyka na straně druhé). Z celé rozsáhlé oblasti osobní korespondence se autor soustřeďuje právě na korespondenci autorů jazykově tvůrčích a ukazuje i na konkrétních příkladech, k jakým novým poznatkům lze jejím studiem dospět. Osobní korespondence je jedním z důležitých pramenů studia spisovného jazyka, a zejména jeho vývojových tendencí, které se uplatňují při vytváření jeho normy, a to jak v přítomnosti, tak v minulosti. Pro tuto oblast korespondence je pak důležité odlišení pojmu osobní jazyk a literární jazyk autora; vývojové tendence se totiž v jednom směru v jazyce korespondence autorů jazykově tvůrčích uplatňují prostřednictvím vzájemného ovlivňování autorova jazyka osobního a literárního. To je demonstrováno zvláště na jazyce českých autorů z počátku 20. stol. V jejich jazyce literárním se vyskytují některé prvky knižního charakteru, např. genitiv záporový, genitivní vazby sloves, jmenné tvary adjektiv atd. V jazyce korespondence těchto autorů jsou takové jevy méně frekventované, což svědčí o jejich ústupu zvl. v živém jazyce mluveném. Na druhé straně však nejsou v korespondenci potlačeny úplně. To je důkazem toho, že nejen autorův jazyk osobní ovlivňuje jeho jazyk literární, a to nejčastěji v tom směru, že usnadňuje pronikání prvků živé, progresívní normy spisovné, ale že naopak jazyk literární ovlivňuje i autorův jazyk osobní.

Ve sborníku je několik příspěvků s tematikou stylistickou, které se hlásí k dalšímu okruhu odborných zájmů E. Paulinyho, a to z oblasti stylistické interpretace literárních děl.

Článek J. Běliče Čeština Eskymo Welzla nepodává v pravém slova smyslu stylistický rozbor literárně stylizovaných vyprávění českého cestovatele Jana Welzla, ve své době velice populárních (zpracovaných B. Golombkem a E. Valentou). Je to spíše pokus o rozbor jazyka těchto vyprávění a o postižení hlavních činitelů, kteří Welzlovo jazykové vyjadřování ovlivňovali. V tomto velmi zvláštním jazyce plném nepravidelností, slov různě zkomolených i nově utvořených i zvláštností syntaktických lze podle autora článku zřetelně vysledovat znaky nářečí Welzlova rodiště (pocházel ze Zábřehu na Moravě), které bylo základem jeho češtiny a jehož prvky hláskoslovné, tvaroslovné a syntaktické jsou tu patrné. Shoda se zábřežským nářečím však není úplná a kromě toho se ve Welzlově jazyce projevuje pozapomenutí češtiny a s ním spojený vliv cizích jazyků, jimiž Welzl mluvil za svého téměř celoživotního pobytu mimo vlast. Důsledky výše uvedených skuteč[35]ností se projevují i v slovní zásobě Welzlova jazyka. Bylo by ovšem zajímavé dovést tento rozbor dále a zhodnotit, jakou mají všechny Welzlovy jazykové zvláštnosti platnost stylistickou a jaký byl vůbec stylistický záměr autorů stylizací. Je pravděpodobné, že v dnešní jazykové situaci působí jazyk těchto knih na čtenáře jinak než v době jejich vzniku.

Pokusem o stylistický rozbor uměleckého díla je příspěvek K. Habovštiakové O jazyku Rysuľovej knihy Čo bolo na dne kufra, Bratislava 1968. Autorka při rozboru vychází ze skutečnosti, že jde o vyprávění lidová, a právě snaha o lidový ráz volně vyprávěných příběhů z doby autorova mládí je vlastně určující pro výběr jazykových prostředků. Hlavní pozornost je věnována stránce syntaktické a lexikální. V syntaxi jsou zastoupeny jevy příznačné pro lidové vyprávění vůbec: krátké věty volně řazené za sebou, elipsy, krátké, „telegrafické“ podávání faktů atd. Charakteristika slovní zásoby je podrobnější, ale autorka se přitom zaměřuje jen na některé jevy: na hodnocení deminutiv, a zvláště pak na některé způsoby tvoření předponových sloves v nářečích (jde o oblast, která je i v slovenské dialektologii málo prozkoumána). Celkově se v článku zdůrazňuje, že charakteru lidovosti, lidového vyprávění se v Rysuľově knize nedosahuje nadměrným využíváním hláskoslovných, tvaroslovných, ba ani lexikálních dialektismů, ale spíše napodobením lidové syntaxe, frazeologie, obraznosti vyjadřování atd. O řešení obecného stylistického problému lidovosti se však autorka nepokouší.

Problematiky gramaticko-stylistické se týká čl. J. Mistríka Nezhoda medzi vetou a výpoveďou ako štyléma. J. Mistrík vychází z konstatování, obecně dnes přijímaného, že stylistické platnosti může nabýt každý jazykový prvek v tom okamžiku, kdy vstoupí do konkrétního textu. Z tohoto hlediska hodnotí syntaktické jevy, které bývají nazývány jako osamostatňování větných členů nebo dodatečné přičleňování; setkáváme se s nimi kromě oblasti běžně dorozumívací v textech uměleckých, kde se jich využívá stylisticky. Tyto jevy jsou zde hodnoceny nově, a to na základě známého rozlišení pojmů věta a výpověď. Autor se snaží postihnout, co nového může takovýto pohled přinést při rozboru uměleckého textu. Úseky textu umělecké literatury jsou formálně segmentovány na výpovědi (začínají velkým písmenem, končí tečkou, vykřičníkem nebo otazníkem), přičemž některé výpovědi jsou zároveň větami (jde o tzv. výpovědi větné) a jiné mají — jak říká autor — „defektní větnou konstrukci anebo jsou bez ní“. A právě tyto druhé případy hodnotí J. Mistrík jako stylisticky příznakové. Jsou to většinou úseky (z hlediska členění textu samostatné výpovědi), které bývají syntakticky spojeny s výpovědí předcházející; syntagma je vlastně přerušeno a na přerušeném místě vzniká napětí. Příznakově silnější je situace tehdy, když samostatnou výpovědí se stává větný člen jediný nebo gramaticky nesamostatná věta hypotaktická. Autor staví z tohoto hlediska text umělecký a text věcný do protikladu: v textu věcném na rozdíl od uměleckého jsou při segmentování dominantní věty. Neshoda mezi větou a výpovědí se jako stylistický pro[36]středek vyskytuje jen v uměleckých textech, je určitým výrazem napětí mezi stavem viděné reality a způsobem vidění tohoto stavu. Způsob vidění je výraz subjektivního vztahu, který se ve věcném textu musí potlačit, zatímco v textu uměleckém je tomu právě naopak. Probírané jevy ovšem nejsou jen záležitostí textů uměleckých, jejich výskyt je značný i v textech z oblasti publicistické a i tam mají svou funkci stylistickou.

J. Lauková v článku Štýl vedeckých prác E. Paulinyho na základě podrobného rozboru některých Paulinyho prací, zvl. Fonologického vývinu slovenčiny (1963) a ostatních dospívá k některým základním charakteristickým rysům stylu E. Paulinyho. Jsou jimi zejména zhuštěnost, stručnost, věcnost a přitom přehlednost a snadná vnímatelnost textu. Autorka se při svých měřeních soustředila především na délku věty, délku odstavce, obsahovou návaznost vět a odstavců a na rozložení slovních druhů.

Na závěr naší zprávy zbývá už jenom dodat, že všechny příspěvky sborníku, i ty, o nichž jsme se nemohli podrobněji zmínit, svědčí o kvalitách díla, které je inspirovalo, díla prof. Paulinyho. Jsou zároveň i důstojnou oslavou jeho životního jubilea.

Naše řeč, volume 59 (1976), issue 1, pp. 31-36

Previous Antonín Tejnor: Dvě popularizační knížky o českém jazyce

Next Pavel Jančák: Nad první monografií o mluvě středočeského města