K tvoření obyvatelských jmen ze jmen států
EP (= Eva Pokorná), AP (= Alena Polívková)
[Short articles]
-
Od roku 1963, kdy vyšel v tomto časopise článek F. Váhaly o tvoření obyvatelských jmen ze jmen států,[1] vytvořily se tyto další samostatné státy: Bahrajn, Bangladéš, Barbados, Bhútán, Botswana, Burundi, Čad, Fidži, Gabun, Grenada, Katar, Kuvajt, Lesotho, Malawi, Malajsie, Maledivy, Malta, Namibie, Nauru, Omán, Tanzanie, Trinidad, Zair,[2] Zambie. Některá z těchto jmen známe jako zeměpisná jména, např. jména ostrovů Malta, Maledivy, Trinidad.
V Pravidlech českého pravopisu i v Slovníku spisovného jazyka českého najdeme již některá z těchto jmen s adjektivy od nich odvozenými, obyvatelská jména však nejsou uvedena nikde. Tento příspěvek si chce všimnout otázek týkajících se tvoření obyvatelských jmen ze jmen států nově utvořených.
Váhalův článek se pokusil stanovit určitá pravidla pro tvoření obyvatelských jmen ze jmen států, z nichž uveďme tyto zásadní body:
1. Obyvatelská jména se tvoří z téhož základu jako adjektiva.
2. Tvoří se především příponou -ec.
3. Také přípona -an, výhradní pro tvoření jmen obyvatelských ze jmen měst, se často vyskytuje u jmen obyvatel států, zemí ap. (např. Afričan, Číňan, Peršan ap.).
Z rozboru materiálu v článku uvedeného vyplývá, že jména na -ec se tvoří především od těch jmen, jejichž základ končí na -j, -l, -n, a někdy také na -m, -v, -r.
V souhrnném popisu slovotvorného systému českých podstatných jmen, v Tvoření slov v češtině 2, které vyšlo o čtyři roky později (v r. 1967), se zásady tvoření obyvatelských jmen a zejm. konkurence mezi příponami -an a -ec formulují poněkud jinak. Za základní a nejrozšířenější se ve spisovném jazyce považuje přípona -an; přípona -ec se uvádí jako nejsilnější konkurent, a to zvláště u jmen označujících obyvatele zemí, států a krajů. Rovněž se tu vymezují zakončení základů na -j, -l, -n, od nichž se jména obyvatelská zpravidla (ne ovšem vždy) tvoří příponou -ec; od základů končících na jinou souhlásku se podle Tvoření odvozují jména obyvatelská příponou -ec řidčeji.
Tyto odlišné formulace jsou nesporně výrazem dosud neustáleného stavu v jazyce samém, projevujícím se koneckonců i v tom, že k jednomu základovému jménu existují dvě podoby jména obyvatelského, např. k Makedonii je Makedonec i Makedoňan, k Austrálii Australec i (častější) Australan, k Cejlonu Cejlonec i (častější) Cejloňan, k Venezuele Venezuelec i Venezuelan, ke Koreji je dnes jen Korejec, ale bylo i Korejan (vlastně Korean), k Litvě je Litevec dnes častější než Litvan atp. (srov. Tvoření, s. 413 a 414).
V současné době vedle vlivu cizích jazyků (zcela pochopitelného, uvědomíme[268]-li si, že cizí jména obyvatelská k nám poprvé přicházejí vlastně v překladech zpráv z cizích agentur), zejm. ruštiny, která má vliv na větší frekvenci přípony -ec (poučný je v tomto smyslu vývoj u jmen od základů Litva a Korea), lze uvést i další zákonitost, která se tu silně uplatňuje. Jestliže je totiž základ jednoslabičný, dává se jednoznačně přednost příponě -an, bez zřetele k zakončení základu. Proto vedle starších Slezanů, Irčanů, Bosňanů, Štýřanů, Peršanů, Kréťanů, Číňanů, Chilanů máme i novější Gróňany, Malťany, Haiťany, Konžany, Ňasany, Keňany, Rwanďany, Volťany, Čaďany i Zaiřany. Jak je patrné, tvoří se tak i ze základů zakončených na souhlásky -j, -l, -n. Proto je i starší podoba Litvan (jednoslabičný základ), proti novější podobě Litevec (dvojslabičný základ, shodný se základem adjektivním). Teprve tehdy, jsou-li základy dvojslabičné nebo víceslabičné, uplatňuje se ve větší míře pravidlo o zakončení základu. Tak zcela zřetelně se dává přednost příponě -ec při odvozování od takových jmen států, jejichž základ shodný s adjektivním základem končí na -j; podle modelu Nigérie — nigerijský — Nigerijec, který máme i ve jménech jako Havajec, Bolivijec, Libyjec, Chaldejec a dalších, lze proto tvořit i obyvatelská jména Malajsijec (od Malajsie), Namibijec (od Namibie), Zambijec (od Zambie). Zdá se, že se příponě -ec (vlastně rozšířené příponě -jec) dává přednost i tehdy, jestliže se sice v zakončení základu (a to ani adjektivního) -j neobjevuje, ale jméno země je zakončeno pro češtinu neobvyklou samohláskou -i nebo -u: tak od jména Fidži je adjektivum fidži(j)ský a obyvatelské jméno Fidžijec, podobně od Nauru (nauruský) bude Naurujec.
Naproti tomu od základů zakončených na souhlásky -d, -t, -v, popř. -s a -š je zase výrazná převaha tvoření obyvatelských jmen příponou -an: podle jmen Kanaďan, Egypťan, Moravan, Laosan, Habešan ap. bude tedy i Uganďan, Burunďan, Grenaďan, Trinidaďan, Malťan, Volťan, Kuvajťan, Maledivan, Barbadosan, Bangladéšan, popř. i Lesothan.
Nejvíce je naše jazykové povědomí rozkolísáno při tvoření obyvatelských jmen z víceslabičných základů zakončených na -n, popř. i -r: např. od jména Gabun nelze vyloučit ani podobu Gabunec, ani Gabuňan, od Tanzanie (adj. tanzanský) ani Tanzaňan, ani Tanzanec, a podobně od názvů nových států jako Bahrajn, Bhútán, Botswana, Omán, popř. Katar. Teprve delší jazyková praxe s užíváním takových jmen může ukázat, která přípona bude převažovat.
V souvislosti s vytvářením nových názvů států a zemí světa je třeba uvažovat ještě o tvoření obyvatelských jmen od dvouslovných názvů Srí Lanka[3] (tj. název [269]republiky na ostrově Cejlon) a Guinea-Bissau. V obou případech je výhodné tvořit obyvatelské jméno jenom od druhé části, a to odvozovací příponou -an, tzn. Lančan[4], jak je také uvedeno ve školním vydání Pravidel českého pravopisu (Praha 1974) a Bissauan. Obdobně, tzn. pouze od jedné části, tvoříme obyvatelská jména i v češtině, např. obyvatelské jméno od Hradce Králové i Jindřichova Hradce je Hradečan.
[1] F. Váhala, Indonésan, ale Liberijec, NŘ 46, 1963, s. 35—40. Srov. též Vl. Šmilauer, Obyvatelská jména na -ec, -an, -án, -ák, NŘ 23, 1939, s. 3n.
[2] Školní vydání Pravidel českého pravopisu (Praha 1971) uvádí pro bývalou Konžskou demokratickou republiku podobu Zaire [zajre] stř., příd. jm. zairský. V publikaci Názvy států a zemí světa se však uvádí: „Nový úřední název někdejší Konžské demokratické republiky ve francouzštině zní République démocratique de Zaïre. Protože užívání symbolu ï je v českých textech nevhodné a hlavně obtížné, a naopak, označení Zaire zase může svádět k nesprávnému čtení, zavádí se pro tento stát fonetický přepis názvu Zair“. Doporučujeme proto, aby se tento název státu opravil na Zair.
[3] Tuto podobu uvádí již citovaná publikace Názvy států a zemí světa. Školní vydání Pravidel českého pravopisu (Praha 1974) má podobu Republika Šrí Lanka; akademické vydání Pravidel českého pravopisu (Praha 1974) uvádí pouze heslo Lanka.
[4] Za nesprávnou však nemůžeme považovat ani podobu Srílančan.
Naše řeč, volume 58 (1975), issue 5, pp. 267-269
Previous Radoslava Brabcová: Výsledky výzkumu hovorové ruštiny
Next Pavel Trost: Slova rošťák a roup, roupy
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1