Významná česká práce o otázkách teorie spisovného jazyka

Václav Křístek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jde o knihu Aloise Jedličky nazvanou poněkud skromně Spisovný jazyk v současné komunikaci.[1] Skromně proto, že kniha zabírá daleko šíře, než slibuje název: je významným a v mnoha ohledech novátorským příspěvkem k obecné teorii spisovného jazyka jako reprezentativního útvaru jazyka národního, dokumentovaným na českém materiálu v časté konfrontaci s analogickými jevy v jiných jazycích, zvláště v ruštině a v polštině.

Autor se věnuje těmto otázkám již delší dobu, jak o tom svědčí jeho četné studie z této oblasti, uveřejňované v časopisech a sbornících domácích i zahraničních (v SSSR, PLR, NDR, v Jugoslávii aj.). Několikrát o těchto problémech také přednášel na mezinárodních konferencích. Všechny tyto práce vzbudily zasloužený ohlas, a co je ještě cennější, byly často podnětem k studiím dalším.

Jedlička vyšel z teorie propracované u nás v třicátých létech zejména B. Havránkem a V. Mathesiem. Tehdy šlo ovšem o problematiku řešenou v zásadních pohledech, nově a originálně. Předpokládalo se, že další jazykovědci přinesou prohloubenější studie k dílčím otázkám. Jedním z prvních, kteří následovali, byl právě prof. Jedlička. Pro charakter jeho práce je příznačné, že se velmi brzy věnoval otázkám terminologickým a přinesl v tomto ohledu několik závažných příspěvků. Sledoval také soustavně rozvoj tohoto směru jazykovědného bádání i v zahraničí, jak je zřejmé např. z jeho častých zpráv a recenzí otištěných ve Slovu a slovesnosti i jinde.[2]

Bohatý seznam literatury předmětu (čítá na 250 položek!), kterou Jedlička důvěrně zná a hodnotí, ukazuje k tomu, že autor patří u nás k nejinformovanějším badatelům v této oblasti, a je-li pravda, že „nejoriginálnější je ten badatel, který zná nejlépe své předchůdce“, platí to především o něm. Znalost veškeré závažné literatury předmětu mu umožňuje vidět problémy ze všech aspektů; zároveň je však patrné, že autor není ve vleku názorů jiných, vždy se snaží dobrat názoru vlastního, široce jej dokumentovat a zdůvodnit. Právě v tomto smyslu je Jedličkova studie novátorská, ale nikoli novátorská za každou cenu. Autor totiž přijímá všechno, co již dříve bylo vykonáno a o čem je přesvědčen, že je to správné, dalším vývojem bádání potvrzené.

[214]Vlastní jádro práce má dvě části — teoretickou a aplikační. Vnější členění knihy je však poněkud složitější. Po úvodní partii následuje kapitola o dnešním stavu a charakteru studia současných spisovných jazyků. Tu se autor nespokojuje s pouhou registrací toho, co bylo u nás i v zahraničí uděláno, nýbrž podrobuje názory jiných badatelů všestrannému rozboru, konfrontuje výsledky, jichž dosáhli, s naším, československým pojetím, připojuje i vlastní pohled a často i návrh na přijatelné řešení, respektující všechny závažné rysy daného jevu.

Další, druhá kapitola je věnována aspektům a rovinám popisu a charakteristiky spisovných jazyků, tj. aspektům a rovinám teoreticky možným, podrobněji pak těm, které autor pokládá za nejzávažnější, a které proto dále rozpracovává. Děje se tak jednak v teoretické části (kapitola třetí), jednak i v aplikační části (kapitola čtvrtá — Příspěvky k charakteristice současné spisovné češtiny z hlediska dynamiky).

V třetí kapitole jsou probrány všechny základní problémy teorie spisovného jazyka. Je to především otázka jazykové situace (vlastně nový pojem a termín, který Jedlička nastoluje a propracovává jako jeden z prvních), otázka útvarů a forem národních jazyků a postavení spisovného jazyka v komplexu národních jazyků. Další je otázka spisovné normy, jedna z nejvíce probíraných a stále přitažlivých, po ní otázka mluvené a psané formy spisovného jazyka a stylové diferenciace spisovných jazykových projevů. Nakonec jsou v této kapitole zařazeny problémy jazykové kultury a jazykové výchovy. Jde tedy v třetí, tj. klíčové kapitole o rozbor vztahu spisovného jazyka k ostatním útvarům jazyka národního a vůbec k formám jazykové komunikace se zřetelem k celkové situaci společenské, a to jak v obecném pohledu, tak i vzhledem k společenským konkrétním potřebám komunikativním.

Zvláštní pozornost věnuje autor zejména dvěma problémům — běžně mluvené podobě jazyka a formám její realizace (od nářečí po hovorovou podobu spisovnou) a problému variantnosti, tj. existenci krajově (oblastně) diferencovaných podob spisovné normy, vyplývajících ze sociálních funkcí jazyka, z charakteru a složení jeho uživatelů, z vývoje spisovné normy aj. Otázka variantnosti spisovné normy stojí v popředí autorova zájmu již delší dobu, jak dosvědčují jeho četné předběžné a dílčí studie.

Kapitola čtvrtá a poslední je jistou dokumentací a konkretizací teoretických závěrů kapitoly předcházející, operující současným českým materiálem všech rovin jazykového systému, zvukové, mluvnické i lexikální. V rovině mluvnické je pak těžiště v jevech syntagmatických a syntaktických (např. místo a funkce tzv. polovětných konstrukcí, v nichž dějové jméno jako prostředek zhutnění výrazu nahrazuje plné větné vyjádření, konstrukcí nominálních s důrazem na jménu jako nositeli pojmové stránky vyjádření atd.). Je to kapitola nejvíce svázaná s praxí, relativně nejvíce ověřená, protože [215]značná část těchto autorových pozorování byla v přípravných studiích publikována a prošla kritikou.

V celé práci usiluje autor o to, aby se dobral marxistického pohledu na dané jevy. Vychází proto z teoretických úvah klasiků marxismu-leninismu, opírá se o názory sovětských jazykovědců. Příznačná v tomto smyslu je i autorova pracovní metoda, chápání jevů v jejich dialektických souvztažnostech a protikladech (mluvenost — psanost, dialogičnost — monologičnost, kontakt přímý — nepřímý atd.).

Studie Al. Jedličky je nepochybně zdařilé vědecké dílo, které vzbudí velkou pozornost odborníků u nás i v cizině (už dnes je známo, že soudruzi v NDR chtějí v překladu vydat úvodní a teoretické části Jedličkovy knihy; chystaný sborník má pomoci připravit základ a usměrnění studia spisovného jazyka v NDR) a bude důstojně reprezentovat československou jazykovědu. Je také první zásadnější revizí dosavadních výsledků bádání na tomto poli vlastně od třicátých let, kdy byl u nás podstoupen první, v tehdejším dobovém kontextu velmi progresívní pokus o postižení komplikovaných jevů jazykové komunikace, plynoucích ze složitosti vztahu společnosti a jejího vyjadřovacího a dorozumívacího nástroje. Autor sám pokládá publikovanou verzi za dosažení jistého etapového cíle a vybízí k další práci na tomto úseku jazykovědy. I v tom je velký klad Jedličkovy nejnovější práce.

---

[1] Alois Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, 227 s. Vyšlo v řadě Acta Universitatis Carolinae, Philologica; distribuuje ediční komise filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze, cena 20 Kčs.

[2] Srov. např. Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy, SaS 29, 1968, s. 113; Aktuální problémy spisovného jazyka v nových zahraničních pracích, SaS 33, 1972, s. 25 aj.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 4, pp. 213-215

Previous Vladimír Šmilauer: Před sto lety se narodil prof. Emil Smetánka (14. X. 1875)

Next AS (= Alexandr Stich): K obecné češtině v současné krásné próze (Ota Pavel)