K jubileu Josefa Filipce

Jaroslav Machač

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Šedesáti let se dožil 21. února tohoto roku PhDr. Josef Filipec, CSc., vedoucí vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV a vedoucí jeho oddělení pro lexikologii a lexikografii. K tomuto životnímu jubileu mu prezídium ČSAV udělilo stříbrnou plaketu Josefa Dobrovského za zásluhy ve společenských vědách. Vyznamenáním, jehož se dostává vynikajícím osobnostem naší socialistické vědy, ocenilo tak plným právem a po zásluze dosavadní vědeckou činnost jubilanta, který se k svému současnému vůdčímu postavení v oboru lexikologie a lexikografie vypracoval — jak sám leckdy říká — „od piky“.

Narodil se v Hošticích na Kroměřížsku v r. 1915 v rodině vesnického učitele, vystudoval kroměřížské gymnázium a v posledních předválečných letech absolvoval brněnskou filozofickou fakultu. Jeho učiteli tu byli germanista A. Beer, slavista Fr. Wollman a v oboru bohemistiky Boh. Havránek, Fr. Trávníček a A. Novák. Filipec v té době nepomýšlel na dráhu lingvistickou, ale více ho zajímala srovnávací literární věda ve vztahu k filozofii a estetice. Ostatně možností zasednout po absolvování vysokoškolského studia za badatelský stůl tehdy ani nebylo a okupace a uzavření vysokých škol učinily konec i jakýmkoli plánům tohoto druhu. V r. 1939 odchází Filipec jako profesor češtiny a němčiny do východočeské Chocně na tamější obchodní akademii a v učitelské službě, spjaté s bohatou kulturní činností v tomto městě, zůstal až do r. 1947.

Tehdy na výzvu akademika Havránka přichází do Prahy a stává se jedním ze „zakládajících členů“ Ústavu pro jazyk český, z něhož se v té době začíná pod Havránkovým vedením vytvářet komplexní středisko jazykovědné bohemistiky. Stal se tu řadovým lexikografem, zprvu v kolektivu Příručního slovníku, pak v autorském kolektivu chystaného Slovníku spisovného jazyka českého. Našel v této práci uspokojení, avšak nezůstával jen při ní. Vytušil brzy možnosti, které poskytuje vědecká lexikografie pro budování lexikologie jako samostatného úseku lingvistiky, a vyvodil z toho důsledky. Účastníci dnes už historické bratislavské lexikografické konference (v r. 1952) jej poznávají nejen jako referenta z příspěvku o zpracování synonym v jednojazyčných slovnících, ale též jako pohotového a poučeného diskutéra o jiných dílčích i obecných problémech lexikologie a teorie lexikografie.

[83]Otázce synonym, jako jednomu z klíčových problémů lexikologie, věnoval Filipec zprvu pozornost nejsoustavněji. Svou disertaci Problémy a metody studia synonym se zřetelem k synonymickému slovníku (1952) rozpracovává dále v široce pojatou monografii Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, která se pak v r. 1957 stává podkladem k udělení hodnosti kandidáta věd a v r. 1961 vychází knižně. Toto čtyřsetstránkové dílo je dosud jedinou monografií o této otázce v světové lingvistice a pro své mnohostranné zaměření je dodnes i jedním ze základních lexikologických kompendií vůbec. Filipec v něm totiž nejenom zevrubně probral otázku synonym v systému slovní zásoby jazyka a jejich užívání v různých stylových oblastech, ale v obšírném exkursu podal v souhrnu, u nás poprvé, kritický přehled základní světové literatury z oblasti lexikologie a sémantiky. Pojal do ní i výsledky své práce z teorie lexikografie, shrnuté v známé studii Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce (1957).

Paralelní zájem o otázky stylistické projevil Filipec svými příspěvky k jazykovědné diskusi o stylistice na konci 50. let, v nichž se zaměřil jednak na oblast jazyka odborného (opíraje se tu zčásti o své starší dílčí studie terminologické), jednak na oblast jazyka uměleckého. Na ně později navázal např. v minuciózně pojatém rozboru jazyka Březinova, v popularizujících statích o jazyce současného dramatu a v konfrontačním smyslu pak v pracích věnovaných Jungmannovým překladům z němčiny a českým překladům Brechtových dramat.

Kritické zhodnocení rozsáhlé světové literatury, jež vytvořila předpoklady pro konstituování lexikologie jako samostatné lingvistické disciplíny, na straně jedné a postupné vypracování vlastní badatelské základny na principu vycházejícím z uznání systémovosti lexikální roviny a jejích vztahů k myšlení a mimojazykové realitě na straně druhé otevřelo Filipcovi cestu k vytyčování a zvládání stále obecnějších problémů a témat. Rozsáhlý soubor statí publikovaných od 60. let v domácích i zahraničních časopisech a sbornících vytváří tak dnes již předpoklady pro další, novou syntézu a svými obecně lingvistickými závěry přispívá významně i k řešení základních otázek vztahu jazyka a myšlení a jazyka a společnosti v duchu marxistické jazykovědy.

Autor v nich — většinou na bohatém materiálu českém a v konfrontačním aspektu i německém a ruském — sleduje např. otázku centra a periferie v slovní zásobě, odhaluje její dílčí struktury a naznačuje její systémové vztahy v paralelní významové stavbě souřadných slov, zkoumá vztah slova a významu a přenášení významu na základě podobnosti a tzv. soumeznosti, zpřesňuje metody sémantické analýzy slov vytčením jejich vztahů k jiným lexikálním jednotkám atd. Otázce adekvátního sémantického popisu lexikálních jednotek věnuje zvláštní pozornost, využívaje při tom plodně a nově podnětů zahraniční, zvláště sovětské jazykovědy. Podrobněji se též zabýval problematikou slovních druhů a pojetím konverze, přechodu slov k jiným slovním dru[84]hům, z hlediska lexikologického a sémaziologického. V řadě obecně pojatých programatických statí z poloviny 60. let vytkl nejen nejnaléhavější úkoly pro soudobou českou lexikologii, ale naznačil i perspektivy pro vzájemnou spolupráci v širším slovanském rámci na úseku lexikografie a srovnávací lexikologie. (Podrobnější zhodnocení Filipcova vědeckého přínosu pro rozvoj české a obecné lexikologie přináší Slovo a slovesnost v 2. čísle tohoto ročníku).

Ve své většině mají povahu původních prací i Filipcovy rezenze domácích a zahraničních prací lexikografických a lexikologických, vesměs bohatě kriticky komentovaných a představovaných v zapojení do širších souvislostí a perspektiv. Svědčí nejen o autorově vhledu do vědecké problematiky na mezinárodní úrovni, ale zvlášť o dobré schopnosti rozlišit nové, pokrokové a plodné podněty od módních a často efemérních výstřelků.

Při této rozsáhlé teoretické práci vědecké nepřestal být Filipec nikdy ani na čas lexikografem. Významně se podílel na obou velkých jednojazyčných slovnících akademických, koncepčně, autorsky a redakčně zvlášť na Slovníku spisovného jazyka českého (1960—71) — a jako člen obou kolektivů se podílí i na jejich ocenění státní cenou K. Gottwalda a cenou ČSAV —, za jeho vedení vzniká nyní v Ústavu slovník jednosvazkový, určený pro nejširší jazykovou praxi. Vedle toho byl redaktorem české části Velkého rusko-českého slovníku (1952—62), dvoudílného Česko-ruského slovníku (1973) v současnosti rediguje českou část zpracovávaného Velkého slovníku česko-ruského.

Připomeňme též, že Filipec patří k průkopníkům mezinárodní vědecké spolupráce s jazykovědci v Německé demokratické republice a je od počátku spoluredaktorem společně vydávaného periodického sborníku věnovaného německo-českým vztahům (od r. 1965). Ovšem nejen v NDR, ale i v ostatních socialistických zemích, zejména v SSSR, i v dalších zemích jsou Filipcovy práce dobře známy, vysoce ceněny a běžně citovány.

V posledním desetiletí — vedle pravidelné a soustavné činnosti přednáškové i popularizační — přibylo Filipcovi mnoho úkolů vědeckoorganizačních. Patří k nim dlouholetá práce v odpovědných funkcích Jazykovědného sdružení a v komisích Mezinárodního komitétu slavistů a zvláště pak funkce vedoucího oddělení (od r. 1969), mechanografické laboratoře (1971—74) a od r. 1971 i funkce zástupce ředitele Ústavu.

Zdá se, že shodou okolností právě v době jeho šedesátin dosahuje mnohostrannost a šíře jubilantových úkolů největšího rozpětí. Tím méně má času ohlížet se při svém jubileu zpět. Nedovoluje to ostatně ani povaha dosavadního díla, které svými podněty vytvořilo a vytváří program pro další pracovní pětiletky, a to nejen pro něho samého, ale pro celou lingvistickou disciplínu, jejímž je u nás průkopníkem a dnes vůdčím představitelem.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 2, pp. 82-84

Previous Emanuel Michálek: K zvláštním způsobům Klaretova tvoření slov

Next Zdeňka Sochová: Slovenský sborník z lexikologicko-lexikografické a konfrontační problematiky