Sborníky pražské pedagogické fakulty

Josef Štěpán

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O sbornících filosofických fakult bývá v časopisech psáno jen příležitostně, o sbornících fakult pedagogických ještě méně, i když i tyto sborníky přinášejí často zajímavé příspěvky. Platí to i pro Filologické studie III, Praha 1972, 165 s. a Filologické studie IV, Praha 1973, 138 s. (dále jen FS), sborníky pražské pedagogické fakulty Karlovy university.[1] Oba sborníky obsahují celkem 26 příspěvků, převládají stati jazykovědné nad literárněvědnými (těch je pouze 6). Jazykovědné práce jsou bohemistické, rusistické, anglistické, germanistické, romanistické i obecně jazykovědné, pět prací je z metodiky vyučování jazykům. Všimněme si prací bohemistických i některých prací dalších, které mají význam pro jazykovědnou bohemistiku.

Dva příspěvky jsou bohemistické, jazykovědné. Fr. Cuřín přispěl článkem Pomístní a traťová jména Brána, Branka, Vrata apod. (FS IV, 105 až 111); vychází v něm z tereziánského katastru a z Vlastivědy moravské a analyzuje uvedené i další výrazy. Tak např. se nedomnívá, že by existence pomístních názvů typu Brána, Branka ukazovala na středověké opevnění vesnic nebo na souvislost s vláčením pole. Tyto názvy mohly označovat vchod do vesnice mezi dvěma staveními, jindy mohlo jít o označení nějaké soukromé branky jednoho hospodáře atd. Cuřín svá tvrzení dokládá bohatým materiálem. — Druhý bohemistický příspěvek, nazvaný Koexistence i (í) // é v městské mluvě Brandýsa nad Labem (FS IV, 113—120), napsala K. Brabcová. Jde o práci, která je součástí monografie o brandýské městské mluvě, z níž už autorka publikovala ve FS I příspěvek o rázu. Autorka vychází z přímých magnetofonových nahrávek převážně monologických projevů 24 informátorů — obyvatel Brandýsa; podrobné složení souboru informátorů ani přesnější stylová charakteristika projevů však nejsou uvedeny. Autorka kromě jiného zjistila, že převažuje typ dobrí mlíko / dobri mliko (60 procent), spisovná podoba dobré mléko je v brandýské městské mluvě méně častá (40 procent). Dále autorka podrobně klasifikuje materiál z morfologického hlediska, ale i podle věku a vzdělání informátorů a zjišťuje, že tlak spisovného jazyka je silnější v základu slov než v jejich koncovkách.

Centrální postavení v obou sbornících mají příspěvky rusistické (je jich celkem 10). Některými se budeme zabývat podrobněji, protože mají význam i pro zkoumání češtiny. Jsou to zvláště stati z pomezí lexikologie a gra[157]matiky, především dvě stati L. V. Kopeckého. První má název O leksičeskoj kompetencii grammatičeskogo pravila (FS III, 31—37). Autor zde ukazuje mimo jiné, že zobecňující schémata mohou být získána v gramatickém popisu jazyka buď na úkor stupně adekvátnosti popisu vzhledem ke konkrétní skutečnosti, nebo na úkor zvýšení počtu pravidel. Nemůže být proto podle Kopeckého cílem jazykovědy vytvářet pouze zobecňující schémata a „formální“ gramatiku, a nechávat zcela stranou význam (srov. ruští formalisté ve 20. letech a ruská transformační syntax v 50. a 60. letech). Je třeba v gramatice stále více brát v úvahu význam a slovní zásobu vůbec, naopak zase v lexikologii by se měly brát v úvahu i gramatické charakteristiky slov.

Své teoretické představy o gramatice pak Kopeckij blíže konkretizuje ve své druhé obsáhlé práci, nazvané Tipy sklonenija russkich suščestvitel’nych srednego roda (FS IV, 31—61). Stať je součástí širšího kolektivního výzkumu, při němž slovní zásoba ruského spisovného jazyka obsažená ve Velkém ruskočeském slovníku byla analyzována ve vztahu k paradigmatickým schématům. Kopeckij zde analyzuje 8318 podst. jmen středního rodu vzatých z uvedeného slovníku. Klasifikace těchto substantiv jsou různé. Autor vychází z komplexního principu vztahu základu, zakončení a přízvuku podst. jmen středního rodu a třídí tato substantiva v několika etapách klasifikace. V první etapě třídění rozděluje nejprve substantiva podle toho, zda koncová souhláska základu je tvrdá, nebo měkká. V druhé etapě pak v každé této třídě vyděluje dvě skupiny substantiv podle toho, zda je základ nezměněn ve všech tvarech paradigmatu, nebo se mění, např. rozšiřuje, srov. čudó-čudesá. Každá tato skupina se pak dále dělí ještě na dva (nebo tři) deklinační typy podle poslední souhlásky kmene; tak pak např. první třída (v zakončení základu je tvrdá souhláska) a v ní první skupina (základ je nezměněn ve všech tvarech paradigmatu) má tři typy deklinační: kmen je zakončen: a) na párovou souhlásku tvrdou (srov. čuvstvo), b) na zadopatrovou souhlásku (srov. krylyško) a c) na nepárovou souhlásku -c- (srov. kol’có). Takovéto jednotlivé typy pak Kopeckij ještě velmi podrobně charakterizuje podle vkladného -e- a především podle přízvuku. Uvádí zde bohatý materiál současné ruštiny, který jemně rozlišuje a který charakterizuje i z hlediska kvantitativního. Ve své klasifikaci se tedy Kopeckij odlišuje od jiných pojetí, v nichž se nejčastěji vychází z tvarotvorného morfému[2], dostává pak dosti složitý systém.

Další rusistická stať je z pomezí lexikologie a morfologie. Je to práce M. Kubíka, O sémantických protikladech kategorie rodu životných substantiv (FS IV, 9—30). Zabývá se zde problematikou přechylování[3], pro které volí [158]označení korelace rodu. Zkoumá jednotlivé typy korelace rodu, jako např. krest’janin — krest’janka, prepodavatel’ — prepodavatel’nica, lev — l’vica, dokladčik soobščil — dokladčik soobščila, a ukazuje, že vztahy členů korelací rodu mohou být asymetrické (člen bezpříznakový : člen příznakový), nebo symetrické (oba členy korelace jsou příznakové). Asymetrické korelace rodu se klasifikují dále na podskupiny podle rodového významu bezpříznakového členu; ten může označovat živého tvora (osobu nebo zvíře) mužského rodu i tvora bez zřetele k pohlaví (Eto ne lev, a l’vica. — Lev živjot v stepnych mestnost’ach), ale může v ruštině označovat také tvora mužského i ženského pohlaví i tvora bez zřetele k pohlaví. Kubík ukazuje, že v ruštině bývá obvykle bezpříznakovým členem korelace substantivum mužského rodu, ale uvádí i příklady, kdy bezpříznakovým členem je subst. rodu ženského (rus. kot — koška, čes. houser — husa). Asymetrické korelace jsou v ruštině i v češtině častější než korelace symetrické; symetrické korelace jsou především u vlastních jmen osobních (srov. Petrov — Petrova). V další části práce se pak autor pokouší užít výsledků strukturně sémantické analýzy kategorie rodu, provedené v synchronii, pro objasnění vývoje této kategorie. Celá práce je velmi zajímavá, způsob jejího zpracování umožňuje autorovi dojít i k pozoruhodným zjištěním konfrontačním; tak např. uvádí, že v ruštině se ještě více než v češtině vyjadřují rodové rozdíly syntakticky a lexikálně syntakticky (srov. moja sestra zootechnik).

Poměrem jevů lexikologických a jevů syntaktických se zabývají příspěvky dvou sovětských jazykovědců: V. N. Peretruchina, Leksičeskaja antinomija i sinonimija i sintaksičeskaja odnorodnost’ (FS IV, 63—72) a R. N. Popova, O mežurovnevom charaktere frazeologičeskich jedinic i jich klassifikacii v strukturno-semantičeskom i stilističeskom otnošenii (FS IV, 73—79). Syntaxi je věnován článek B. N. Pavlova, Semantiko-sintaksičeskije funkcii slova „jakoby“ v sovremennom russkom jazyke (FS III, 77—88) a M. Kubíka, Un modèle génératif de la phrase russe (FS III, 55—66). Těmito zajímavými, avšak speciálně rusistickými pracemi se podrobněji zabývat nebudeme. Pozornosti si zasluhuje také stať M. Kubíka nazvaná Jazyková politika Sovětského svazu v aspektu sociolingvistickém (FS III, 161—165).

Z metodických příspěvků upozorňujeme ještě na čl. St. Jelínka, K otázce uvědomělosti a automatizace při vyučování cizím jazykům (FS III, 89—103) a čl. J. Balouna, Die Probleme der konfrontativen Wortbildung im Sprachunterricht an pädagogischen Fakultäten (FS III, 115—121).

Uvedené sborníky obsahují řadu zajímavých a podnětných článků. Mimo jiné je třeba ocenit vědecky čilou rusistiku na pedagogické fakultě UK v Praze, která vedle svých teoreticky i materiálově fundovaných prací je vhodně doplněna i zajímavými pracemi sovětských autorů.

---

[1] O některých statích z FS IV srov. zprávu L. Čermáka a J. Veselého, ČJL 24, 1973-4, 189n.

[2] Srov. B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, 151.

[3] O vyjadřování přirozeného rodu v češtině srov. J. Novotný ve Sborníku ped. institutu v Ústí nad Labem, Praha 1960, 17n. — Srov. také E. Siatkowska, Polskie nazvy ženskie w porównaniu s czeskimi, Rozpravy Komisii językowej ŁTN, t. VIII, 1962, 107n.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 3, pp. 156-158

Previous Vladimír Šmilauer: Etymologický slovník slovanských jazyků

Next Slavomír Utěšený: První souborná práce o vlastních českých nářečích v rumunském Podunají