O časovém rozvrstvení přípustkových spojek v současné spisovné češtině

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

-

V každé době se v jednotlivých plánech jazyka (tvarosloví, skladbě, slovníku) a v jejich podsystémech (např. v podsystému vedlejších vět jistého druhu) užívá výrazů různého stáří. Některé se např. do součas[68]nosti udržely z dob dávno minulých, jiné vznikly a rozšířily se v různých dobách blízkých současnosti. V současné stavbě souvětné to platí zejména o větách přípustkových. Pozornosti si zaslouží, že se měnily, obohatily a rozšířily v době obrozenské. Jejich rozšíření a rozvoj nebyla záležitost jen jazyková, lze je uvést ve spojitost s životem národa, s tím, co národ a jeho mluvčí tehdy prožívali: s nesouladem mezi touhou a národní i sociální realitou, s odporem proti útlaku v minulosti i v tehdejší obrozenské přítomnosti.

Přípustková věta s i když, v době obrozenské velmi řídká, se objevuje alespoň třikrát v Turinského dramatu „Pražané v roku 1648“, hře, která pro své výzvy k jednotě a lásce k vlasti mohla vyjít až 23 let po svém vzniku, až v revolučním roce 1848. Nejstarší doklady na přípustkové věty se spojkou i kdyby mám až z Tylova bojovného dramatu z r. 1847 „Kutnohorští havíři“ a potom z obou her revolučního roku 1848 „Jan Hus“ a „Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové“. Souvětím s i kdyby vyjadřuje předák havířů Opat svou nesmiřitelnost k mincmistrovi Benešovi z Vaitmile, Žižka odhodlání bojovat proti nepřátelům Husovým. V dramatu „Krvavé křtiny“ vyjadřují Tylovy postavy rozpor mezi slabostí a váhavostí jedněch a odhodláním druhých v souvětích nejprve se spojkou byť i a spojkou a kdyby, pak se spojkou důraznější a třebas i. Drahomíra volá k Václavovi: vzmuž se, bojuj, a třebas i v boji zahynul. A když drama vrcholí, užívají postavy nejbojovnější, Drahomíra a Boleslav, třikrát nově pronikající spojky i kdyby. Drahomíra říká Václavovi: ale poctivý člověk se od tebe odvrátí a matka zahladí tvou památku hořkými slzami, — i kdyby měla hvězdy zraku svého pláčem zkaliti (s. 78).[1] — Dále Boleslav: A pro oslavu jména českého jest lehko odvážiti skok, i kdyby o krk běželo (s. 95). — Drahomíra: jsem první, jenžto ruku podám k novooslavení jména českého, i kdyby se díti mělo pádem knížete (s. 96).

Bojovný postoj přivedl k souvětí s přípustkovým i kdyby také Fr. Palackého. V článku, tehdy nepodepsaném,[2] otištěném 15. dubna 1848 v Havlíčkových Národních novinách, píše: I kdyby se zauplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla s říší Německou ve svazku lenním …, nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby … o někdejší samostatnosti vlády a práva zákonnosti země české pochyboval.

[69]Překvapuje, že podoby i by ve významu ‚i kdyby‘ užil už v r. 1825 Fr. Turinský v dramatu „Pražané v roku 1648“: I by město celé zvrub zdrancováno, najde outočiště žena, kmet a nemluvně!

Po tom, když jsem naznačil spojitost vývoje dvou novodobých spojek přípustkových s životem společnosti, ukáži stručně, k jakému rozvrstvení spojovacích výrazů ve větách přípustkových došlo, k rozvrstvení, které v podstatě trvá.

Původní spojky amodálních[3] vět přípustkových byť, byť i, (a byť i) přestávaly v době obrozenské vyhovovat proto, že se se zřetelem k původu výrazu byť žádalo, aby se s nimi spojovalo příčeští minulé, ne kondicionál, tím méně indikativ prézenta, a tak se vymáhalo její chápání ne jako spojky, nýbrž především jako složky kondicionálu (Souv. 213n.). Přestože ji všechny gramatiky připomínaly, byla zatlačena mezi výrazy knižní a nahrazena spojkou i kdyby, tj. spojkou, která naopak unikala pozornosti gramatiků celé 19. stol. Ještě Gebauerova Příruční mluvnice jazyka českého upravená Fr. Trávníčkem (Praha, 1930) ji nezaznamenává, Gebauerova-Ertlova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské[4] ji uvádí jen ve výkladu spojky a kdyby a PS i SSJČ jen v heslech i a kdyby (ne v hesle samostatném). Spojka i kdyby, opomíjená v gramatikách a do přítomnosti uváděná ve slovnících jen v podruží spojek i a kdyby, vytlačila téměř zcela ze spisovného úzu (zcela z odborného stylu) spojky a kdyby, a kdyby i.

Dlouho měla spojka i kdyby a ovšem také spojky byť, byť i konkurenta ve spojce třeba. J. Bauer[5] konstatuje, že „spojka třeba(s), třebaže v starším jazyce neexistovala“. V době obrozenské však přípustkové spojky třeba, třebas nebyly řídké. Vyvinuly se z těch případů užívání slovcí třeba, třebas, v nichž se vyjadřuje, že se jistá věcněobsahová složka nemusí realizovat, tj. v nichž se vyjadřuje irelevantnost. K tomu má nejblíže Jungmannův Slovník česko-německý (IV, 625 — dále jen JgSl), když význam slovcí třeba, třebas vykládá slovy: „když čím zhrdáme, pro mne, meinethalben“. Ve větách přípustkových výraz třeba tedy vyjadřoval, že na ději věty jím uvozené nezáleží, děj věty řídící se uskuteční, ať se děj věty s třeba stane nebo nestane.

[70]Proto se spojky třeba, třebas, třebas i spojovaly nejprve s kondicionálem a až později s indikativem ve větách oznamovacích. JgSl vysvětluje přípustkovou spojku třeba spojkou byť i; to umožňuje pochopit, že se spojka třeba — podobně jako byť, byť i — spojovala také s pouhým příčestím minulým v případech, v nichž dnes užíváme spojky i kdyby, tj. ve větách amodálních. Spojka třeba se spojovala s příčestím minulým v dalším vývoji i tehdy, jestliže věta přípustková byla oznamovací a vypovídala o ději přítomném. Např.: Třebas neměli (mravenci) takovou řeč, jako rozumnější tvorové a dokonce lidé, přece mezi sebou si rozumějí (Němcová, Babička, 1855). Až v dalším vývoji se setkáváme se spojkami třeba, třebas v případech jako: Veselí, žert a vtip měl (Souček) zrovna v krvi, a třeba mu už sedm křížků viselo na zádech, … mohl ještě mnohému omrzelému mladíku býti vzorem (Hálek, Muzikantská Liduška, 1861). Zde se větou s třeba oznamuje už děj minulý, výraz viselo se už chápe jako sloveso v čase minulém, ne pouze jako příčestí minulé.

Lze říci, že spojka třeba(s) pomalu pronikala do vět oznamovacích až v polovině 19. stol. Ustupovala tak spojce i kdyby, tj. z vět amodálních, na jedné straně, ale na straně druhé přispěla k vytlačení přípustkových jakkoli, ač a částečně i spojky ačkoli mezi výrazy knižní.[6] Proniknutí spojky třeba do vět oznamovacích bylo předpokladem jejího spojování s částicí že, psané dlouho zvlášť. Lze ji v této podobě doložit sice už z J. B. Pichlova překladu Herlošova románu Jan Žižka z roku 1850: oni nic nemají, třeba že loupili a rabovali (s. 72), přesto však patří k nejmladším spojkám přípustkovým.

Spojky ač, ačkoli, nejstarší spojky přípustkové[7] v současné češtině, a ovšem i spojka jakkoli dostaly ještě další konkurenty. Nejprve se jím stala spojka i když.[8] Nejdříve se jí užívalo ne jako hotového jazykového prostředku, nýbrž jako příležitostné kombinace spojovacích výrazů, které v jazyce byly; její užití bylo tvůrčím aktem jednotlivce. Mám na ni sice doklad už z Komenského Labyrintu: a i když se nejlépe (manželství) zdaří, sladké s hořkým se smísí, ale ještě v době obrozenské je [71]řídkou výjimkou, je dlouho řídká i v 2. pol. 19. stol. Doklad na přípustkové[9] i když není ještě v Gebauerově Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské z r. 1902, uvádí jej až Mluvnice Gebauerova-Ertlova, a to z Mudrosloví Čelakovského; týž doklad opakuje PS. Mám však na ně přece jen několik dokladů z Turinského, Máchy, z Lindova Vlastenského zvěstovatele z r. 1824, z Tyla, z Němcové.

Nejpozději ze spojek přípustkových vznikla spojka přestože, dlouho psaná přes to, že. Věty s přestože se liší od vět s i když, i kdyby oznamovací modálností, shodují se v ní s větami se spojkami ač, ačkoli a dnes i se spojkami třeba, třebas, třebaže. Spojka přestože se však liší především od spojek ač, ačkoli tím, že je to spojka popisná, že svou slovotvornou strukturou explicitně (výslovně) signalizuje nesoulad. Na rozdíl od toho spojka ač, ačkoli je značková a signalizuje pro některé mluvčí nesoulad slaběji, popř. někteří autoři ho v ní už vůbec nepociťují. To dobře dokládá souvětí z Holečkových Našich (IV. díl, r. 1906; ve vyd. z r. 1959, s. 26): Hajný se nehýbal, ačkoli či přesto, že rozkaz byl dán velmi pánovitě. Nejstarší doklad na větu s přes to, že mám až z r. 1872[10]: putoval jsem s maminkou k sv. Janu na Hradčany, kam podívat se chtěla přes to, že jsme všichni evangelíci (S. Podlipská, Osud a nadání, s. 137).

Závěrem můžeme tedy hlavní přípustkové spojky uspořádat podle stáří do skupin takto: ač, ačkoli, byť, byť i, jakkoli; třeba, a kdyby, a kdyby i; i když, i kdyby, třebaže; přestože.

---

[1] Podle vydání převzatého z Knihovny klasiků, Praha Orbis, 1956.

[2] Znovu vyšel, podepsán, v Palackého souboru kratších rozprav Radhost (v 3. svazku) roku 1873, s. 11.

[3] Věty amodální nemají žádnou ze vztahových modálností, tj. nejsou ani oznamovací, ani tázací, ani žádací. Viz K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny (dále jen Souv.), Praha 1972, s. 21, 211n. aj.

[4] Ve vydání z r. 1921 na s. 96: S tím se shledáš, a kdybys (= i kdybys) byl jeden na světě (Hol.).

[5] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, 335.

[6] J. Bělič konstatuje, že v přípustkových větách hovorové češtiny „jsou běžné třebaže, i kdyby, řidší snad ačkoli, nevyskytuje se ač, jakkoli, byť“. (Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 68.

[7] Viz J. Bauer, dílo cit. v pozn. 5, s. 332.

[8] Přípustkové věty s i když jsou modálně dvojznačné — viz Souv. 212n.

[9] O časových větách s i když viz Souv. 213.

[10] Spojka přestože je protějškem, ne však překladem německé spojky přípustkové trotzdem, a to svým pozdním vznikem i svou sémantickou strukturou. Výraz trotzdem není ani v platnosti příslovce zaznamenán v Adelungově Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart, Vídeň 1807. J. Grimm a W. Grimm, Deutsches Wörterbuch XI/2, Leipzig 1952, 1115, uvádí první doklad na spojkové trotzdem až z F. Gaudyho (1800—1840). Jeho doslovným překladem (užívalo se ho také ve spojení trotzdem dass — viz O. Behaghel, Deutsche Syntax III, Heidelberg 1928, 304) je výraz navzdor tomu, že; užila ho B. Němcová ve slavonské pohádce O krásné pastorkyni: Navzdor tomu, že macecha neustále pastorkyně potupovala a sužovala, stávala se tato co den krásnější (Nerudovy Obrazy života, 1860, 15; viz též Spisy B. Němcové v Knihovně klasiků, sv. XI, s. 108, Praha 1957). V Kobrově vydání Sebraných spisů B. Němcové z r. 1891, sv. IX, s. 127, však už čteme: Přes to, že macecha neustále pastorkyni potupovala … Tak i ve vydání M. Gebauerové z r. 1910, sv. IX, 348.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 2, pp. 67-71

Previous Josef Filipec: Využití odvozenin při určování mnohoznačnosti

Next Igor Němec: Význam staročeské a nářeční slovní zásoby pro etymologii