Burisony a raholina (Dvě poznámky k Slovníku spisovného jazyka českého)

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

1. — Burisony. Dodatky k Slovníku spisovného jazyka českého (IV, 957) zaznamenaly jméno nového výrobku našeho potravinářského průmyslu, burisonů, což jsou ‚zrna rýže, jejichž objem byl speciálním sušením zvětšen‘. Snažili jsme se, jako v jiných podobných případech, zjistit původ tohoto názvu. Jasné bylo -ris-, což je francouzské jméno rýže; přípona -on je pak běžná ve jménech různých výrobků (radion, rakon, iron, apod.) Ale co by znamenalo ono počáteční bu-, přemýšleli jsme marně. Obrátili jsme se, dokonce dvakrát, na výrobce, národní podnik Vitanu, se žádostí o poučení. Marně. Odpověď jsme nedostali. Snad to už sami nevěděli. Zbývá tedy jen dohad, třeba, jak se zdá, pravděpodobný.

Za druhé světové války bylo v Maďarsku dost pšenice, ale vázl dovoz rýže. Začala se tedy vyrábět umělá rýže tím, že se pšeničná zrna loupala. Nový výrobek (poprvé písemně doložený r. 1942) dostal jméno burizs (vyslov buriš, 2. p. buriže). Je to slovo složené z první slabiky maďarského jména pšenice, búza, a ze slova rizs „rýže“; tedy ‚pšeničná rýže‘. Tak to vyložila J. Mucsiová v časopise Magyar Nyelvőr 79, 459, a po ní stručně zaznamenal i maďarský etymologický slovník. Toto slovo patrně znal anonymní pojmenovávatel burisonů a použil ho, s jakýmsi pofrancouzštěním, pro nový výrobek (třeba jde vlastně o postup obrácený).

2. — Raholina. Slovník spisovného jazyka českého uvádí slovo raholina a označuje je jako nářeční s významem ‚málo úrodné, kamenité pole, zpravidla na svahu‘. Tento výklad je obměnou výkladu v Příručním slovníku, v němž čteme: ‚raholina (laholina), dial. špatný pozemek se skalnatým spodkem‘. Prvním pramenem je však slovník Fr. Št. Kotta. Ten říká (X, 125): ‚špatné pole‘. Kott našel toto slovo u V. Beneše Třebízského. Příruční slovník tento doklad uvádí: „(Rybárna) [35]s několika strýšky — a ještě učiněná raholina“. Vedle toho má Příruční slovník doklad z J. Morávka: „(Na stráni) byla taková písečná laholina, nic tu nerostlo, jen metlice.“ Z toho dokladu pochází ono určení ‚zpravidla na svahu‘. Více dokladů akademický lexikální archív nemá.

Přečteme-li si tyto doklady pozorně, něco nám vadí. „Učiněný“ přece neznamená totožnost, nýbrž jen nadsazené přirovnání. Říká-li Ant. Zápotocký o jakési slečně, že byla „učiněný šindel“, znamená to jen, že byla velmi hubená, nikoli, že to bylo ‚prkénko upravené ke krytí střech‘. Podobně je tomu, říká-li G. Preisová o trávě, že to bylo učiněné hedvábí. Naše pochybnosti posílí i druhý doklad, Morávkův. Písečný kus země, kde nic neroste, jen metlice, není přece pole, ani to nejméně úrodné. Správný výklad našeho slova podává dopis A. V. Malocha, znamenitého českého horopisce (dr. Ivan Honl několikráte dobře upozornil na tohoto vynikajícího badatele). Jeho dopis, určený dialektologovi A. V. Šemberovi, otiskl Fr. Cuřín v knize Kapitoly z dějin českých nářečí … (1969), 110n. Tam se na str. 117 říká: „V ostatním Rakovnicku (Rakovnický kraj zasahoval až k Praze; patřily k němu např. i Břevnov a Motol) blíže ku Praze (tj. blíže, než je Slaný) …: racholina, nával oblátků (= oblázků) a písku na konci údolí“. Jde o slovo zjevně zvukomalebné, patřící ke skupině slov s rach-, rah-, jako jsou ráchat, rachlat, rachtat, rachotat — ‚hrkat, řehtat, řehtat se‘, raholit — ‚řehtat se‘, rachotit atd. U Týna n. Vlt. se z levé strany vlévá do Vltavy potok Rachačka. Nejpodobnější našemu slovu je rachotina — ‚rozhrkaný vůz‘. V písečném a štěrkovém nánosu, jaký ukládaly potoky při přechodu do roviny, to ovšem racholí, raholí, když se jím jde nebo když se za velké vody přesouvá. Vedle významu ‚nános oblázků a písku‘ se vyskytuje, podle informace dr. Ant. Kříže, v geologické literatuře význam ‚suť‘. To je posun dobře možný. Ale význam ‚špatné pole‘ je nesprávný.

Naše dialektologie, která dnes Běličovým Nástinem udělala mocný krok vpřed, musí si z tohoto příkladu vzít poučení, že významy uváděné u slov územně omezených bývají nepřesné. V. Beneš Třebízský který pocházel z kraje Malochem označeného, slovo raholina dobře znal (tenkráte byly takové nánosy hojnější než dnes po úpravách vodních toků) a správně ho použil. Fr. Št. Kott to slovo s pílí sobě vlastní zachytil, ale s nepřesností sobě vlastní nedobře vyložil. Jeho chyba se potom přesouvala do dalších slovníků, rozhojněná o další detaily z pouhého dohadu (ani skalnatý spodek, ani svah nejsou podstatnými [36]znaky raholiny). Nikdo ze zúčastněných lexikografů totiž toto řídké slovo neznal. Tím více je třeba si vážit svědectví autorů tak přesných a spolehlivých, jakým byl A. V. Maloch.

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 1, pp. 34-36

Previous Josef Hrbáček: Lexikální ekvivalenty, dublety a varianty

Next Pavel Trost: Slova fucmuc a fucek, flák a flek