K šedesátinám Jaromíra Běliče

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

-

Dne 24. března 1974 se dožívá šedesáti let Jaromír Bělič, profesor filosofické fakulty University Karlovy, člen korespondent ČSAV. Je několik dobrých důvodů, proč vzpomenout tohoto jubilea právě v Naší řeči. Jaromír Bělič je nejen jeden z předních současných badatelů v oboru českého jazyka, ale také dlouholetý člen redakční rady Naší řeči (od r. 1953), a tedy i spolutvůrce její dnešní podoby. A nadto značná část Běličových prací je věnována živé problematice současné mluvené i psané češtiny a její kultury, tedy těm otázkám, na které se především soustřeďuje pozornost Naší řeči i jejích čtenářů.

Jaromír Bělič pochází ze starého učitelského rodu, který byl svým působením již po několik generací spjat s jihovýchodní Moravou. (K této rodinné tradici se Bělič přihlásil r. 1946 knížkou Ve službách lidu, v níž oslavil život svého děda, učitele Teodora Martinů, a jež je cenným příspěvkem i ke kulturním dějinám kraje.) A také Jaromír Bělič zůstal tomuto kraji věren, i když ho jeho povolání později zavedlo jinam. Narodil se v Násedlovicích (okres Hodonín), dětství a mládí prožil ve svém rodném kraji a po absolvování brněnské filosofické fakulty (studoval češtinu a němčinu) učil na gymnasiu v Kyjově. (Již tam se v jeho činnosti výrazně projevil rys, který je pak příznačný pro celou jeho další práci: důsledné spojování vědeckého, badatelského zájmu s intenzívní účastí na pokrokovém veřejném a politickém životě.) Běličovo těsné sepětí s rodným krajem se zřetelně projevuje také tím, že podstatnou částí jeho vědeckého díla jsou práce o nářečích v oblasti, do které patří jeho rodná obec: už za války sbíral jazykový materiál tzv. nářečí dolských a výsledkem jeho dlouholetého úsilí je kromě menších průpravných statí kniha Dolská nářečí na Moravě (1954), jež je dosud největší a nejlepší monografií o nářečích jihovýchodní Moravy.

Pokusíme se stručně, aniž budeme zabíhat do podrobností, charakterizovat hlavní období Běličova vědeckého vývoje a ukázat šíři jeho odborných zájmů. Jeho vědecký růst je neobyčejně cílevědomý a důsledný, i při střídání vědeckých témat má, jak ukážeme, jednotný charakter. Od samého začátku se u Běliče snaha obsáhnout co nejúplněji materiálovou stránku zkoumaných otázek pojí s hledáním nových cest vědeckého poznání. Základem obojího [2]je jednak Běličova velká pracovitost a houževnatost, jednak jeho pronikavý vědecký intelekt.

První Běličovy práce nejsou věnovány jazyku, nýbrž literatuře; ta ho zřejmě vábila již na gymnasiu (r. 1932 píše jako osmnáctiletý gymnasista do Studentského časopisu zprávu o české literatuře v jedné německé příručce literárních dějin), ale nejsilnější podněty v tomto směru dostal až na brněnské filosofické fakultě, zvláště od profesora slovanských literatur Franka Wollmana. Výsledkem Běličova literárněhistorického zájmu je v prvních letech okupace několik časopiseckých referátů o pracích z oboru mezislovanských literárních vztahů a několik drobných příspěvků o Havlíčkovi, především však podnětná brožura Havlíček a Slované, jež vyšla (1940) ve známých Svazcích úvah a studií. Již v této drobné práci, která byla předchůdkyní Běličovy velké monografie Karel Havlíček Borovský a Slovanstvo (1947), objevil se problém, který znepokojuje později i Běliče jazykovědce: problém vzniku národa a boje dezintegračních a sjednocovacích tendencí ve vývoji slovanských národů a jazyků.

Okupace znamenala v zaměření Běličovy vědecké práce zásadní obrat. Z pochopitelných důvodů bylo tehdy poměrně snadnější pracovat v jazykovědě, a navíc se mladému vědeckému pracovníkovi, který působil v Kyjově, nabízel ke zpracování bohatý nářeční materiál okolí, dosud nevyužitý. Tato změna orientace byla pro Běliče celkem snadná, poněvadž za svého vysokoškolského studia prošel dobrou jazykovědnou průpravou v seminářích F. Trávníčka, B. Havránka a germanisty A. Beera. Běličovy první pokusy v dialektologii se ještě hlásí k Trávníčkovu pojetí dialektologické monografie (studentská práce Hláskosloví obce Nechvalína u Kyjova, vydaná r. 1947), ale později u něho zcela převládl vliv B. Havránka, jeho názorů na metody a smysl dialektologické práce. Roku 1944 vychází v Časopise Matice moravské Běličova nářeční studie O vývoji dolského nářečí, jež už podává — přestože je to jeho tištěná jazykovědná prvotina — jasné svědectví o hloubce jazykovědné průpravy svého autora. Běličův pohled je už v této práci zaměřen na sociální a ekonomické podmínky jazykového vývoje a to mu umožňuje, aby s použitím statistických údajů o osídlování panství v pobělohorském období nově osvětlil (přílivem nového, nářečně odlišného obyvatelstva) vznik dolských nářečí a jejich různých typů.

Po r. 1945 byl Jaromír Bělič krátkou dobu zaměstnán na pracovišti Slovníku jazyka českého v Praze a od r. 1946 přednášel český jazyk na nově zřízené filosofické fakultě Palackého university v Olomouci, kde se stal docentem a později profesorem. Toto jeho působení definitivně rozhodlo o směru jeho vědecké práce. Jeho původní literárněvědné sklony se však i potom projevují tím, že rád pořizuje vědecká vydání svých oblíbených autorů (K. Havlíčka, J. Herbena) a věnuje pozornost otázkám uměleckého jazyka a stylu (např. využití nářečí v literatuře).

Za působení na Palackého universitě rozšiřuje Bělič svůj vědecký zájem [3]o další oblast, která je pro něho nadále rovněž příznačná: o dějiny spisovné češtiny. (Také v tomto zájmu o vývoj spisovného jazyka a o jeho kulturu se projevuje vliv jeho universitního učitele B. Havránka.) První jeho studie s touto tematikou (1949) souvisí s jubileem Františka Palackého (je tedy inspirována olomouckým prostředím) a zabývá se úlohou tohoto velkého historika ve vývoji spisovné češtiny 19. stol. Zase je zde ústředním problémem vznik novodobého českého národa na přelomu 18. a 19. stol. a v souvislosti s tím i vznik nové spisovné češtiny jako jazyka národního. V této rozsáhlé studii, důležité pro dějiny českého národního obrození, je již zcela jasně vysloveno Běličovo krédo v jazykovědné práci: metodologickým základem zkoumání jazyka a jeho vývoje musí být marxistická filosofie, zejména historický materialismus, neboť jen tak je možno pochopit jazyk jako společenskohistorický jev, závislý na rozvoji třídních vztahů ve společnosti.

Po studii o Palackém následovaly další závažné práce o otázkách češtiny a slovenštiny jako národních jazyků. To už bylo po r. 1950, po sovětské jazykovědné diskusi, jež právě otázky tohoto druhu postavila do středu jazykovědného bádání, a J. Bělič se těmto aktuálním problémům a propagaci sovětské jazykovědy věnoval s velkým úsilím. Stati tohoto okruhu jsou shrnuty v knize Sedm kapitol o češtině (1955). Svůj teoretický, historický zájem o spisovný jazyk navíc doplnil také účastí na plnění praktických úkolů, které vyplývají z péče o kulturu spisovného jazyka: je autorem nebo spoluautorem řady učebnic češtiny pro školy české, slovenské i polské, vedoucím autorského kolektivu, který vypracoval učebnici slovenštiny pro české vysoké školy, podílel se na sestavení nových Pravidel českého pravopisu (1957) a na redakci Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971), byl členem komise, jejímž úkolem bylo stanovit závazná pravidla české spisovné výslovnosti, dále předsedou komise pro koordinaci české a slovenské odborné terminologie atd.

Také Běličův vědecký zájem o nářečí, zahrnující zpočátku hlavně jihovýchodní Moravu, rozšířil se nejen na celou oblast československou, ale vůbec slovanskou. Z jeho teoretických dialektologických prací zaslouží pozornost např. práce o mizení nářečí, o pomezních nářečích (také tato problematika se těsně stýká s Běličovým dávným zájmem o otázky vzniku národů), studie o diferenciaci slovní zásoby v českých nářečích, o tzv. obecné češtině a češtině běžně mluvené aj. Významná je účast J. Běliče na sestavování českého nářečního atlasu (je také spoluautorem některých nářečních dotazníků sestavených k tomuto účelu), od r. 1958 je jedním z vedoucích lingvistů, kteří připravují nářeční atlas slovanský, atd. V posledních letech je Bělič iniciátorem soustavného zkoumání mluvy v našich větších městech.

Vyvrcholením a syntézou dosavadní Běličovy práce v oboru české dialektologie je jeho Nástin české dialektologie z r. 1972, pojatý jako vysokoškolská učebnice, po Havránkově práci v Československé vlastivědě 3 (1934) první pokus o soustavný popis a výklad nářeční stavby českého jazyka. Na [4]Havránkovu práci Bělič navazuje, ale liší se od ní samozřejmě rozsahem materiálu, o který se dnes může opírat díky rozsáhlému dialektologickému bádání v posledních čtyřech desetiletích, i svým celkovým pojetím. Zatímco Havránkovi v jeho dnes už klasickém díle šlo o základní kritéria klasifikace a rozhraničení nářečí, může být dnes Běličův pohled mnohem detailnější a může zachytit i velmi jemné rozdíly mezi dialekty. Svým zaměřením na jednotlivé diferenční jevy nebo komplexy diferenčních jevů (aniž však ztrácí ze zřetele celek, ve kterém se tyto diference projevují) i svým uspořádáním nabývá Běličova práce charakteru jakési malé encyklopedie české dialektologie. Analýza současného stavu v nářečích je pak Běličovi východiskem k výkladu vývojovému: všímá si vzniku nářečních rozdílů nebo naopak jejich zanikání, chronologie nářeční diferenciace atd. Tak má Běličova práce výrazné historické zaměření a postihuje nářeční stavbu českého jazyka v jejím dynamickém aspektu. V souhlase s tím je i jeho pojetí současného nářečního stavu, charakterizovaného na jedné straně rozkladem starých zeměpisných nářečí, na druhé straně pak vznikem nových útvarů — tzv. interdialektů a různých typů městské mluvy. Bělič ve své knize využívá každé vhodné příležitosti k tomu, aby ukázal těsné sepětí nářečního vývoje s vývojem společnosti, a také z tohoto hlediska je proto jeho práce podnětná.

V této stručné charakteristice vědecké činnosti prof. Běliče nemůžeme opominout ani jeho práci veřejnou a organizační. Jeho politická činnost začíná již za okupace v řadách ilegální KSČ, jež hrála rozhodující úlohu při organizaci protiněmeckého odboje i na Kyjovsku. Od prvních let svého působení na Palackého universitě v Olomouci se Bělič angažoval politicky a zastával odpovědné vedoucí funkce (byl děkanem filosofické fakulty a později rektorem Vysoké školy pedagogické, jež na čas vznikla z „učitelských“ fakult této university), v Olomouci a pak i v Praze byl vedoucím katedry českého jazyka. Po přechodu do Prahy r. 1957 se jeho velké organizační schopnosti uplatnily v ústředních orgánech našeho vědeckého života. V různých a nestejně dlouhých obdobích byl místopředsedou Státního výboru pro vysoké školy, místopředsedou bývalé VIII. sekce ČSAV, předsedou vědeckého kolegia jazykovědy, již po léta vede Letní školu slovanských jazyků na filosofické fakultě University Karlovy, řídil v ČSAV vydávání souboru spisů J. A. Komenského aj. Vědecké a organizační činnosti prof. Běliče se dostalo i oficiálních uznání. Již jeho havlíčkovská monografie byla odměněna Cenou země Moravskoslezské, za úsilí o rozvoj jazykovědy v ČSSR mu bylo r. 1964 propůjčeno vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, za vedení prací na učebnicích pro polské školy v ČSSR ho polská vláda r. 1957 vyznamenala důstojnickým křížem řádu Polonia restituta.

J. Bělič je příkladem vědeckého pracovníka, který se nikdy neuzavírá do úzké oblasti své vědy, nýbrž vždy podřizuje svou práci společenským potřebám. Rozvíjení svého vědního oboru chápe jako svůj příspěvek k celkovému pokroku [5]společnosti. Šedesátin se dožívá v intenzívní práci a s rozsáhlými plány další prospěšné činnosti. Všichni přátelé i žáci mu přejí k tomuto jubileu hodně nových tvůrčích úspěchů.

Miroslav Komárek

Příspěvky v tomto čísle Naší řeči se z valné části dotýkají tematiky blízké vědeckým zájmům prof. Jaromíra Běliče, dožívajícího se šedesáti let. Této tematice věnujeme pozornost i v číslech příštích.

Redakce

Naše řeč, volume 57 (1974), issue 1, pp. 1-5

Previous Anna Jirsová, Alena Polívková: Radíme a kritizujeme

Next Jaroslav Voráč: O nářečí ve Strážově na Šumavě