O slovinské jazykové kultuře

Věra Michálková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po řadě studií otištěných časopisecky a věnovaných rozmanitým otázkám současné slovinské jazykové teorie i praxe dostává se nám do rukou zajímavý a užitečný sborníček statí, v němž lublaňský bohemista B. Urbančič[1] shrnuje své dosavadní výzkumy a formuluje své názory na dnešní slovinskou jazykovou kulturu a na její další perspektivy.

V úvodu ke knížce autor mimo jiné připomíná, že o odpovědi na některé teoretické i praktické jazykové otázky usilovali slovinští lingvisté odedávna, zvlášť naléhavě se však o ně snaží v období od r. 1945, kdy se uvolnily jak mnohé zábrany sociální, tak i nacionální. Zatím ovšem nebylo možno uspokojivě odpovědět na všechny jednotlivé aktuální otázky a některá řešení jsou ještě ne zcela definitivní. Urbančičova knížka chce proto na některé z nich upozornit, vysvětlit je a pokusit se o jejich řešení, aby bylo možno dát dalšímu vývoji slovinské jazykové kultury správný směr.

Autor, vynikající znalec českého jazyka a české jazykovědné literatury i propagátor české literatury a kultury, hlásí se v této své práci mimo jiné také k teoretickým východiskům péče o jazykovou kulturu češtiny, která jsou u nás prověřena čtyřicetiletou praxí a ukazují se jako vyhovující i pro slovinštinu. Vlastní výklady rozvrhl do šestnácti kapitol a k nim připojil stručný věcný rejstřík a obsah.

V obecné poznámce o jazyku se B. Urbančič zmiňuje o tom, co různé jazyky od sebe navzájem odlišuje, i o tom, proč jsou různé jazyky uvnitř, v komplexu svých dílčích útvarů ve svém vlastním systému, v jistém slova smyslu podobné, i když jsou uvedené komplexy rozmanitě diferencovány, a to jak zeměpisně (místní nářečí), tak sociálně (slangy a žargony). Připomíná specifické funkce a úkoly rozvitého spisovného jazyka a jeho vztah k jiným útvarům národního jazyka; zvlášť pak upozorňuje na ty jeho oblasti, v nichž se může uplatňovat vědomá péče o jazykovou kulturu.

V této souvislosti zdůrazňuje obecnější požadavek, aby byl jazyk zkoumán jako jev společenský a jako systém prostředků, které mají v procesu komunikace různé funkce a různá místa. Tento funkční zřetel ukazuje totiž v novém světle některé dřívější snahy o zvýšení jazykové kultury; autor tu myslí především na rozmanité umělé zásahy do slovní zásoby, ať už se dály z tzv. důvodů citových (např. nadměrné zdůrazňování domácího původu slov), nebo rozumových (kupř. přeceňování stáří nebo starobylosti některých prostředků).

[201]Dále pojednává autor o potřebě ustálenosti a jednotnosti spisovného jazyka jakožto vážných faktorech jazykové kultury. V jazykové praxi se ovšem vždy objevují v jednotlivostech drobnější diference, ty by však neměly vcelku narušovat pružnou stabilitu jazyka (Mathesius); mezi ní a vnitřní dynamikou jazyka by pak měla být určitá rovnováha. Oba faktory, jak rozumně uplatňovanou jednotnost, tak pružnou stabilitu, je třeba pokládat za nutné vlastnosti spisovného jazyka, který má dostát všem požadavkům dorozumívací praxe v současné společnosti. S tím souvisí i moderní chápání funkce jazykové normy a úlohy jazykovědce v jazykové teorii a praxi. Autor připomíná známé vystoupení I. Olbrachta před více než čtyřiceti lety v obdobné jazykové situaci, jaká je dnes ve Slovinsku. Olbracht vzal tehdy v jistém slova smyslu v ochranu živý současný spisovný jazyk před strohými brusičskými a puristickými postoji a zásahy některých tehdejších jazykových oprávců. Urbančič v této souvislosti připomíná odedávna trvající laický zájem Slovinců o jazyk, ale varuje zároveň před značnou mírou subjektivismu, která tento zájem nezřídka provází. Dnešní, moderněji pojaté práce jazykovědců by měly vycházet ze sledování živé jazykové skutečnosti a měly by objasňovat a vykládat fungování jednotlivých prostředků. Jen v některých případech, kdy jejich názor nachází oporu i v jazykovém úzu, měli by pak citlivě usměrňovat další vývoj uvedených prostředků, a to v souladu s celým ostatním systémem jazyka.

Novější slovinská historie, v mnohém ne nepodobná situaci české, je v oblasti jazyka charakterizována existencí poměrně silného vlivu němčiny a později též srbocharvátštiny na slovinštinu. Oba tyto vlivy se projevily řadou různých výpůjček a kalků. Dlouhotrvající obava příslušníků malého národa, aby nebyla porušena nebo zničena národní svébytnost, našla pak mimo jiné svůj výraz nejednou v puristických snahách jazykových. Po zavedení sjednoceného spisovného jazyka bylo sice v péči o něj výrazným krokem vpřed uplatňování tzv. domácího a národního zřetele při posuzování jazykových faktů, ale toto hledisko se v pozdějším, složitějším vývoji tohoto už více méně jednotného spisovného jazyka ukázalo jako užitečné a platné pouze do jisté míry. Purismus jakožto výraz národního cítění ve smyslu kladném i záporném bývá totiž často projevem ne pouze oprávněné péče o kulturu mateřského jazyka, nýbrž i projevem nacionalistických politickospolečenských antagonismů, tím že dává vždycky a jednoznačně přednost starobylým, tj. leckdy archaickým, a pak už i mizejícím vyjadřovacím prostředkům řeči venkovských příslušníků národa. Proto je tím spíše třeba ocenit úsilí básníka F. Prešerna v jeho teoretických postojích i ve vlastním literárním díle, aby se slovinština neuzavírala jen sama v sobě a aby se vymanila z izolace hrozící odtrhnout ji od ostatních moderních jazyků. Celý další vývoj slovinského jazyka dal těmto snahám plně za pravdu. Vzrůst prestiže jednotlivých útvarů národního jazyka, především však jeho spisovné podoby ukázal, jak by bylo bývalo bláhové chtít pochybnými vnějšími puristickými zásahy podstatně ovlivnit fungování živého nástroje dorozumění.

[202]Ve výkladech o tzv. životním rytmu v jazyce ukazuje autor na řadě příkladů, jak některé výrazy, morfologické podoby, slovesné vazby apod. z jazyka ustupují, a to zvláště proto, že jsou v něm izolovány, tj. že už nemají mezi současnými vyjadřovacími prostředky jazyka své „příbuzné“. Puristé však tento přirozený životní rytmus jazyka často nechtějí vidět a brání možnostem stylistického využití mnohých dnešních archaismů ve speciálních kontextech tím, že se snaží uměle je uchovat v běžném dnešním spisovném jazyce. Takovéto zcela nefunkční udržování zastaralých vyjadřovacích prostředků je však zcela v rozporu s úsilím o kultivované a přirozené dorozumívání, a leckdy může dokonce vyznít až komicky.

„Lidovým“ a cizím prvkům v jazyce jsou věnovány další autorovy výklady. Puristé při někdejším vyzvedávání domácí, lidové, především venkovské řeči pominuli základní rozdíl v úloze spisovného jazyka v různých dobách. Čím více náročných úkolů se totiž dostává jazyku v rozvité společnosti, tím více je nucen pružně obohacovat svůj inventář prostředků. Stejně jako u jiných jazyků ani ve slovinštině však k rozhojňování zdaleka nestačí jen domácí zdroje; jazyky si navzájem „vypomáhají“ řadou výpůjček, kalků apod. Žádná moderní řeč se těmto cizím elementům neubrání. Jejich užívání by se ovšem mělo dít v přiměřeném rozsahu se zřetelem k adresátovi projevu a v souladu se stylistickým záměrem mluvčího. S tím pak souvisí i otázka vlivu jednoho jazyka na druhý. Z historie jsou zajisté známy případy zániku jazyků i silné pronikání prvků jednoho jazyka do druhého. Málokdy se však i v těchto situacích trvale pozitivně projevily známé už puristické zásahy. Naopak např. slovinština, když se přestala cítit společensky i jinak ohrožena, začala se nerušeně a všestranně rychle rozvíjet, a to mimo jiné i tak, že se přestala bránit přílivu cizích prvků, že je snadněji přijímala a začleňovala mezi své vlastní prostředky. Tak výrazně rozhojňovala své dosavadní, ne vždy ve všem dostačující vyjadřovací možnosti.

Tyto vývody dokumentuje autor některými konkrétními cizími slovy a výpůjčkami a připojuje své názory na jejich fungování a místo v současné slovinské slovní zásobě. Na příkladech ukazuje, že mnohé z nich jsou často vhodné pro vytváření odborných termínů a užitečné pro odborné vyjadřování vůbec. Zvláště u těchto výpůjček je třeba varovat před stroze puristickým a nediferencovaným posuzováním. Zdravá kritičnost a citlivé zkoumání jejich funkčního uplatnění v slovinštině je na místě zejména při hodnocení výrazů pronikajících z jazyka tak strukturně i materiálově blízkého, jako je srbocharvátština. Citové a subjektivní pohnutky by tu měly ustoupit odborně fundovaným racionálním měřítkům, která se v dnešní péči o jazykovou kulturu kladou na vyjadřovací prostředky moderních kultivovaných (spisovných) jazyků. V této souvislosti mají velkou odpovědnost spisovatelé, jazykovědci, ale i překladatelé, jejichž citlivý přístup — zvlášť k výpůjčkám ze srbocharvátštiny — by měl být v souladu se skutečnými potřebami současné živé slovinštiny v rozmanitých oblastech jejího fungování.

[203]Na otázku praktického uživatele jazyka, co je ve vyjadřování správné a co nikoli, upozorňuje B. Urbančič na řadu starších kritérií správnosti a zdůrazňuje především tři: kritérium historické správnosti, k. bezvýjimečné pravidelnosti a k. logiky v jazyce. Na růstu prestiže historických jazykových bádání pak ukazuje i postupné přeceňování historického přístupu k současné jazykové skutečnosti, které posléze vyústilo v extrémní názory o domnělé bezvýjimečné platnosti některých zákonitostí v jazyku: vše, co se objeveným zákonitostem nebo i jen tendencím k nim vymykalo, bylo posuzováno z uvedeného hlediska za nesprávné, výjimky byly hodnoceny jako chyby. Avšak ani uplatňování postupů formální logiky při posuzování některých vyjadřovacích prostředků se neukázalo jako vyhovující. Celkem pak se všechna tři uvedená kriéria správnosti, jak dovozuje Urbančič na řadě příkladů, dostávala ve svém uplatňování do rozporu se současným jazykovým územ a vážně narušovala už existující relativní jednotnost a ustálenost spisovného jazyka.

Další autorovy výklady patří tzv. módě v jazyku, tj. prostředkům, jejichž obliba dočasně prudce vzroste, ale jejichž užívání se později zase vrátí do původních mezí. Kromě řady dokladů — zvlášť lexikálních (především z mluvy městské mládeže) — upozorňuje autor na výrazný vzrůst frekvence předminulého času v současné slovinštině. Hodnotí jej po zvážení všech závažných okolností jako módní prostředek jak v literatuře původní, tak přeložené. Připomíná však, že v nadměrném užívání uvedených módních výrazových prostředků, běžném ve většině kulturních jazyků, není třeba spatřovat jazykový nedostatek, nýbrž spíše poplatnost jisté dobové manýře v oblasti stylistiky.

V předposlední kapitole své knížky se B. Urbančič podrobně zabývá speciální otázkou slovinského pravopisu a spisovné výslovnosti, tj. případy typu bralec/bravec (= čtenář). Podrobně rozebírá historii dlouhého a dosud ne zcela ukončeného sporu o tento problém (zda totiž číst a psát v těchto slovech l nebo v nebo u̯) i návrhy na jeho řešení. Doporučuje, aby se vcelku setrvalo na Breznikově-Ramovšově návrhu úpravy (z r. 1935) vycházejícím v podstatě ze současné uzuální výslovnosti uvedených podst. jmen na -ec ve spisovných projevech; vyžaduje pouze přesvědčivější formulaci některých, v tomto smyslu už vyslovených obecnějších stanovisek.

Na závěr se autor knihy zamýšlí nad otázkou, proč se tvrdívá, že je slovinština těžká. Připomíná poměrně nedávné období, kdy se říkalo, že prý žádný Slovinec neumí slovinsky a že se Slovinci musí své mateřštině učit, jako by to byl cizí jazyk. Takovéto výroky plynuly mimo jiné z přeceňování existujících rozdílů mezi (běžně) mluveným a (spisovným) psaným jazykem a také z vědomí, že slovinština dlouho fungovala jen v omezené oblasti společenské dorozumívací praxe. V současné době rozkvětu jazyka, kdy mezi závažné společenské úkoly patří i vědomá péče o jeho kulturu na vědeckých základech, jeví se dnešní snaha o jeho další všestranný a zdravý rozvoj jako práce dlouhodobá a zvlášť odpovědná. Jako těžká by dnes tedy mohla [204]slovinština připadat snad jenom těm, kdo se zatím nevymanili ze starých, mylných názorů (především puristických) na některé její prostředky.

V jednotlivých kapitolách jsou porůznu roztroušeny poznámky o stylistické povaze různých prostředků, kterými se autor podrobněji zabývá z jiných hledisek. Je proto zajisté potěšitelné, že v připravovaném druhém vydání práce bude i samostatný, zevrubněji pojatý oddíl o slohu. Podobně soustavnější a poněkud souhrnnější výklad by podle našeho názoru zasloužilo i objasnění vztahu mezi psanou a mluvenou formou spisovného jazyka, zvlášť když i o nich je na různých místech knížky uveden nejeden pěkný postřeh. Snad i proporce jednotlivých tematických okruhů by se mohl autor pokusit pro další vydání částečně zrevidovat. Zdá se totiž, že např. pěkné a pestré instruktivní příklady a ilustrace více a podrobněji sledují lexikální materiál a že uvádějí méně příkladů v pravém slova smyslu mluvnických. Rovněž tak je, a jistě po zásluze, věnována hojná pozornost rozmanitým puristickým snahám v období starším i v současnosti, týkajícím se hlavně jisté uzavřenosti a strnulosti jazyka, kdežto ostatní složky aktivního zasahování do jazyka, různé metody a možnosti vědomé péče o něj zůstaly poněkud v pozadí. A konečně, i když je leccos naznačeno v kap. 3 a jinde, uvítal by čtenář alespoň v kostce podanou charakteristiku moderní slovinštiny a stručný přehled jejího vývoje. Rovněž by byl pro něho užitečný výběrový seznam literatury, a to jak použité, tak i použitelné pro eventuální další informaci o některých probíraných jevech a problémech.

Nenajde se zajisté mnoho prací popularizujících nové poznatky o slovinském jazyce, které by se vyznačovaly na jedné straně tak širokou znalostí materiálu, na druhé pak uměním přesvědčivě jej vykládat, tak jak to činí Urbančičova knížka. K jejím dalším zřejmým přednostem patří také autorův živý a plastický výkladový styl, především jednoduché a jasné formulace s citlivě zvolenou mírou cizích slov a termínů. V partiích teoretičtějšího rázu nenajde čtenář jen slovinské doklady, ale kde je to užitečné, i jiné slovanské, např. srbocharvátské, české a slovenské. To nepochybně svědčí o autorově širokém odborném zájmu i o jeho schopnosti konfrontace různojazyčného materiálu. Svá stanoviska formuluje Urbančič se zaujetím, ale věcně, snaží se „nepřikazovat“ ani „nezakazovat“, nýbrž přesvědčit nesporností svých důkazů. Pro naše čtenáře je pak zajisté navíc potěšitelné i to, že se postupy i výsledky českého jazykovědného bádání i soustavná dlouhotrvající péče o jazykovou kulturu projevily jako nosné a inspirující i pro obdobně založené studie v oblasti kultury jiného slovanského jazyka.

---

[1] Boris Urbančič, O jezikovni kulturi, Ljubljana 1972, s. 165.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 200-204

Previous Josef Vintr: Česká příjmení ve Vídni

Next Přemysl Hauser: Jazykové koutky ve Slovinsku