Časopis Naše řeč
en cz

Česká příjmení ve Vídni

Josef Vintr

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Kniha J. Neumanna[1], zajímavá v mnoha směrech pro laiky i odborníky, shrnuje 14 000 českých příjmení, jichž ve Vídni užívá 198 000 přednostů domácnosti. Z největší části jde o jména českých přistěhovalců z 19. století, kteří se usadili v tehdejším hlavním městě rakousko-uherské monarchie a z nichž v průběhu doby mnozí přizpůsobovali novému prostředí i svoje jméno. K určení původní podoby některých příjmení je mnohdy zapotřebí znalostí nejen německého pravopisu (Gretschi = Krejčí, Schatschek = Žáček), ale i staršího pravopisu českého (Girschy = Jiří ap.). Kniha je určena především pro ty zájemce, kteří se chtějí informovat o původu a významu svých jmen, ale může také sloužit jako materiálový podklad pro odborné onomastické studie.

[198]Soupis příjmení byl pořízen podle Heroldova Adresáře z r. 1965.[2] Za česká jsou — podle autora — považována taková jména, která je možno doložit z českých odborných prací (slovníků, gramatik, onomastických děl), a dále taková, která za česká může prohlásit filolog.

V předmluvě popisuje autor postup své práce a uvádí řadu údajů zvláště o psané podobě jmen. Některá původní česká jména existují v řadě variant (jméno Hrdlička má 20, Čížek dokonce 25 grafických podob). Z grafických variant uvádí ovšem autor v seznamu jen ty nejdůležitější a nejfrekventovanější. (Římská číslice za každým jménem udává, v kolika grafických podobách se jméno vyskytuje, arabská číslice označuje počet nositelů.) Naproti tomu jiná příjmení si zachovávají svou původní českou podobu; tak např. výslovnost slabikotvorného r nedělala a nedělá Rakušanům — na rozdíl od jiných mluvčích, pro něž je němčina mateřským jazykem — potíže. O tom svědčí podoby jmen jako Prskavec, Srb, Srna, Srnec atd. Nynější podoby jmen zůstanou zřejmě velice dlouho, neboť ke změně jména je zapotřebí úředního povolení (poslední větší změny proběhly r. 1941, kdy z Himmlerova příkazu poněmčilo asi 350 vídeňských policejních úředníků svá slovanská příjmení). V předmluvě je také návod pro uživatele hlavního seznamu, zvláště poučení, které české hlásky odpovídají německým; to je důležité pro čtenáře, kteří už dnes většinou řeč svých předků neznají.

Po hlavním abecedním seznamu příjmení (u každého jména je tu uvedena etymologie a německý překlad) následuje frekvenční seznam, a to pouze 260 nejčastějších českých příjmení, zakončený frekvencí 100: vede Novák — 2020krát, Svoboda — 1628krát, Dvořák — 1310krát a končí Šimák — l00krát. Připojený abecední přehled asi 500 nejčastějších českých osobních jmen má sloužit jako pomůcka těm, kdož chtějí sami poznávat souvislosti mezi určitým českým osobním jménem a z něho odvozeným příjmením.

V dodatku jsou jména roztříděna do 7 skupin a 76 podskupin podle základních slov, z nichž vznikla přenesením nebo odvozením (těchto 7 skupin tvoří osobní jména, místní jména, jména podle povolání, činnosti, vlastnosti, národnosti a ostatní). U každé skupiny se uvádí výskyt; nejčastější jsou jména vzniklá z osobních jmen (4810) a ze jmen místních (3953). Na závěr jsou připojeny stručné pokyny pro výslovnost českých jmen a přehled nejdůležitější literatury.

Práce přináší nová fakta a postřehy a je zajímavá jak pro nositele popsaných příjmení, tak i pro slovanskou jazykovědu a onomastiku. Není však prosta některých nedostatků. Tak kromě českých příjmení zařadil autor omylem do svého seznamu i řadu srbskocharvátských jmen na -ić, která považoval za česká (česká příjmení tohoto typu nejsou četná; buď jsou to názvy povolání typu barvič, topič, nebo jsou odvozena z místních jmen a [199]končí na -ovic — převážně označují spolu s předložkou z členy šlechtických rodin — Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Jan Čejka z Olbramovic aj.). Vloudila se sem i některá příjmení polská (nemluvě o slovenských, která je někdy těžko od českých rozlišit): grafické rozlišování koncovky -sky a -ski většinou ukazuje jednak na česká, jednak na polská příjmení, srov. Ostrawsky — Ostrohanski, Orechowsky, Oujezdsky — Orlovski, Owczarski aj. V řadě případů je rovněž sporné zařazení jmen typu Adamko, Andraško mezi česká příjmení. Většinou nejde o česká, ale spíše slovenská nebo jihoslovanská příjmení; také jejich označení jako vokativní jména (‚Rufname‘) je problematické, neboť to jsou převážně deminutivní odvozeniny. Kritéria, která autor uvádí pro výběr českých příjmení, se tedy neprokázala jako dostačující a spolehlivá.

Při takovém množství jmen, navíc často cizím prostředím zkomolených, je nebezpečí subjektivních výkladů veliké. Celou řadu příjmení je možno a často i nutno vykládat jinak, než činí autor — uvádíme jen některé příklady: Bábek — ne od Babenice, ale od bába; Bauchnik — ne od bouchati, ale od bochník; Bochenek — ne od Bocheň, ale demin. od bochník; Brzekoupil — neznamená ‚brzo koupil‘, ale Překoupil; Celadnik — není od Čeladná, ale asi od pol. czeladnik; Esterka — není asi od Ester, ale znamená snad ještěr, ještěrka; Fnouček — není od Fňouče, ale znamená to Vnouček; Foriska — není asi od Voříškov, ani od férista (příliš lidová etymologie!), ale zřejmě Vořízka; Lejsal — není od lysati ani od Lejsek, ale buď od lízati, nebo lísati se; Lichal — není od lichati, ale zřejmě od líhati; Simrath — těžko lze spojovat se slovesem šimrat (snad jen přes Šimra), ale jde asi o příjmení Semrád atd.

U připojeného seznamu asi 500 českých osobních jmen křestních není zcela jasno, podle jakých hledisek byla jména vybírána. Některá se vyskytují i třikrát (Václav, Venceslav, Vieceslav), jiná v nesprávných podobách (Drácha m. Drach aj.), dokonce se mezi výlučně křestními jmény nejednou vyskytují i příjmení jako Bič, Čas, Zavřel aj. Několik nepřesností se najde i v připojeném návodu pro výslovnost českých jmen. Seznam literatury předmětu je omezen jen na nejdůležitější, především knižní publikace. Přesto by však neměla chybět dvě základní novější díla — mezi onomastickou literaturou pojednání J. Svobody[3] a mezi gramatikami Česká mluvnice od Havránka-Jedličky[4].

Užitečná knížka, pečlivě vypravená a vytištěná, by si zasloužila nově upraveného a případně o další slovanské národnosti rozšířeného vydání.

I v této podobě je však záslužným činem, který najde jistě ohlas nejen mezi odborníky, ale i v nejširších čtenářských kruzích po celém Rakousku.

[1] Johann Neumann, Tschechische Familiennamen in Wien, Vídeň 1972, 270 s.

[2] Herolds Adressbuch von Wien, sv. I — Einwohnerverzeichnis, Vídeň 1965.

[3] Jan Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964.

[4] B. Havránek — A. Jedlička: Česká mluvnice, Praha 1970 (3. vyd.).

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 197-199

Previous Marie Krčmová: Leningradský slavista o Josefu Jungmannovi

Next Věra Michálková: O slovinské jazykové kultuře