Monografie o nářeční skladbě

František Cuřín

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Brněnští badatelé jsou v české jazykovědě známi mimo jiné i svými pracemi z oboru skladby jazyka. Už z doby před druhou světovou válkou můžeme jmenovat vydání Gebauerovy staročeské skladby Františkem Trávníčkem, po válce pak druhý díl Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny a historickou Skladbu téhož autora (3. díl Historické mluvnice české). Dále můžeme připomenout Základy české skladby od brněnského odchovance a nyní též brněnského badatele Františka Kopečného a z poslední doby Skladbu spisovné češtiny od Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla. I brněnští dialektologové (např. Jan Chloupek) se věnují studiu nářeční skladby, především na východní Moravě. Nářečím východomoravským je věnována také naše první nářeční skladební monografie, a to Studie o východomoravské nářeční větě od Věry Michálkové (Academia 1971), o níž zde podáme souhrnný přehled.

Kniha Věry Michálkové přináší velmi bohatý nářeční materiál z celé oblasti od Vsetína na severu až po Strážnici na jihu. Autorka konstatuje, že tato oblast je sice po stránce hláskoslovné a tvaroslovné bohatě diferencována, ale skladebně je poměrně jednotná (s. 167). Hranice jednotlivých skladebních jevů nebývají ostré, a proto se je autorka nesnaží postihnout ani na ně neodkazuje. Východomoravská nářeční oblast bývá pokládána za archaickou; archaické jsou i některé jevy skladebné. Jako jinde i zde je ovšem uchovává především stará a střední generace, kdežto mladší pokolení je víceméně opouští. K archaismům zde například patří tendence k shodnému přívlastku (například dveři do izby — izbové dveři), přežívání ustrnulého přechodníku (slovo koleňačky však není odvozeno z přechodníku) atd.

Autorka nerozčlenila svou práci stejným způsobem, jako činí popisy skladby spisovného jazyka, nýbrž přizpůsobila členění svému materiálu a jeho potřebám. Výklady často opřela o brněnskou syntaktickou tradici a o rady především brněnských jazykovědců.

Kniha má vlastně jen dvě kapitoly. Výklad po úvodu počíná obsáhlým oddílem nazvaným Věta jako celek. Zjednodušeně, ale myslím vhodně dělí jeho první část zase do dvou oddílů: Věty neverbální (neslovesné) a Věty verbální. Nebudeme zde reprodukovat všechen bohatý obsah; zde i jinde jen [189]upozorníme na některé jednotlivosti. Tak například se projevuje větší frekvence jmenných vět, hlavně v projevech starší generace. Na cizího, nenářečního posluchače takové věty často působí silně expresívně. Autorka tu také upozorňuje na jev v skladbách obvykle neuváděný a dosud nepojmenovaný, jemuž sama říká slovesně kategoriální transgrese: je to jev, v němž slovesné kategorie přísudku slovesné věty přesahují i do vět neslovesných (neverbálních), například A toš s tíma hołíma hłavama sa nechoďiło velice, to šátky na hłavu. Michálková vyjadřuje názor, že nářeční skladba není primitivní, ba naopak škála nářečních výrazových prostředků je dosti bohatá. Hojné jsou tu například infinitivní konstrukce (častý je typ Viďed zme ho viďeli), tázací věty uvozené částicí či (u starší generace; zřídka lesťi — Lesťi nestačí zarovno vama?), neužívání zájmena ňigdo u starších mluvčích apod. Myslím, že se Michálková správně ohrazuje proti častému tvrzení, že nářeční promluva se vyznačuje hojnou eliptičností. Často se ani nedá stanovit, čeho by se měla elipsa týkat. Chtěl bych sám dodat, že často pojem elipsy je nepřesně určen. Pozoru zaslouží i některá další zjištění Michálkové, jako například že je stále hojný plurál úcty, jako Stařenka Vrlovi, že při podmětu vyjádřeném augmentativem na -sko se přísudek řídí shodou se základním substantivem, například Veliké haďisko ležáł, atd.

Leckdy se tu objevují odborné charakteristiky a termíny odlišné od nynější běžné praxe; tak se například mluví o větách bezpodmětných (s. 38), o větách s neosobním neurčitým činitelem (s. 42) apod.

Druhá velká část knihy se jmenuje Vnitřní stavby věty. Sleduje jednotlivé větné členy, samostatné větné členy, shodu větných členů a slovosled. I tady je mnoho zjištění hodných pozoru. Tak například v těchto nářečích je ještě hojný genitiv záporový a vůbec genitivní předmět. Vzácný je neshodný přívlastek vyjádřený prostým pádem podstatného jména. Zvratné zájmeno si stává často na konci věty po infinitivu, například Párkráť sem moseł vyptať si. Apod.

V závěru autorka podává celkovou syntaktickou charakteristiku východomoravských nářečí a připojuje ukázky nářečních promluv. Kniha je doplněna seznamem zkratek jmen asi 190 obcí, z nichž autorka uvádí doklady (každý doklad v knize je určen vesnicí, nikoli informátorem), ruským a německým résumé a mapou se zakreslenými zkoumanými obcemi.

Budiž mi na závěr dovoleno připojit stručnou úvahu podobnou té, kterou jsem kdysi připojil k rukopisnému posudku kandidátské disertace M. Rackové. Jde totiž o další práce o skladbě. Je jisté, že bychom jich potřebovali víc. Měly by však všechny opakovat jevy, jež jsou celému jazyku, všem nářečím společné? Vždyť už zde bylo řečeno, že nářečních rozdílů je málo. Nestačilo by udělat jednu podrobnou monografii podobnou recenzované a ostatní koncipovat diferenčně, ale systematicky, tj. jinak, než to činí dosavadní nářeční monografie, uvádějící jen jakýsi skladebný přívěsek?

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 4, pp. 188-189

Previous František Cuřín: Nový souhrnný pohled na česká nářečí

Next Blažena Rulíková: Práce sovětských bohemistů z posledních let