Šedesátka Jaromíra Spala

Ivan Lutterer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 6. června 1973 se dožil v plné svěžesti a pracovní aktivitě svých šedesátých narozenin PhDr. Jaromír Spal, CSc., docent českého jazyka na pedagogické fakultě v Plzni. Životní jubileum tohoto pilného badatele a zasloužilého vysokoškolského učitele je vítanou příležitostí k tomu, abychom alespoň ve zhuštěné zkratce přehlédli a ocenili dílo člověka, který svou myslitelskou samostatností a svým nekonformním hledačstvím zastává v naší jazykovědě (v onomastice především) už po léta funkci jakéhosi předsunutého průzkumníka na terénu doposud neztečeném. Spalův zájem o řešení složitých otázek onomastických se datuje již od jeho studentských let, kdy jako žák Smetánkův a Weingartův předložil na pražské filosofické fakultě svou doktorskou disertaci Výklad místních jmen v pol. okr. jičínském (1938). Přestože se našemu jubilantovi, rodáku z Jičína, stalo studium vlastních jmen trvalou životní láskou a potřebou, dovedl se s nemenším zaujetím a vlastní jemu důkladností zahloubat i do jiných oblastí jazykovědy (zvl. syntaxe, stylu, jazykové kultury, metodiky vyučování aj.), kdykoli to potřeby jeho učitelské praxe vyžadovaly. A výsledkem toho byla vždy práce pozoruhodná a cenná, i když leckdy forma vysokoškolského skripta omezila její „akční rádius“ jen na okruh autorových kolegů a žáků.

Největší ohlas, přesahující hranice našeho státu, má přirozeně jubilantova badatelská činnost v oboru české a vůbec slovanské onomastiky. Nejčastěji [163]citovanou jeho prací je obsáhlá studie Místní jména obyvatelská zakončená na -any (SbVPŠP, Jazyk a literatura 1, Praha 1958, 1—105). Už v této rané práci se v zárodku objevují četné kritické myšlenky, které Spal obšírněji propracoval v pozdějších svých studiích (např. kritika Profousovy teorie prvního obyvatele, pochybnost o jeho výkladu plurálových jmen místních, nesouhlas s běžným výkladem tzv. posměšných jmen obyvatelských podle „kocourkovských kousků“). Jako etymolog řídí se J. Spal správnou zásadou, že výklad jména bude dosahovat v nejlepším případě jen vysokého stupně pravděpodobnosti, nikoli však jistoty úplné. Metody svého zkoumání jubilant neustále zjemňuje a prohlubuje. Jestliže se mu v starší stati Jména západních Slovanů u Geografa bavorského (Slavia 24, 1955, 4—18) ještě zcela nepodařilo podat výklady přiměřeně přesvědčivé, pak v řadě pozdějších toponomastických medailonků interpretoval některá obtížná jména místní (Pětipsy, Prapořiště, Tučapy, Mezholezy aj.) již s velkou mírou věrohodnosti. Přiznejme si, že moderní onomastika, víc než kterákoli jiná společenskovědní disciplína, by sotva mohla doufat v pokrok svého poznání, kdyby jednotlivým badatelům — samozřejmě jen solidně vyškoleným, kriticky střízlivým a vědecky poctivým — nepřiznávala právo na omyl. Našemu jubilantovi nelze upřít ani hlubokou poučenost v oboru a vskutku široké vzdělání obecně slavistické, ani kritičnost pohledu, znásobenou ještě jeho schopností kombinovat různá hlediska a metodické přístupy. J. Spal také vždy čestně usiluje o pravdivé poznání: dokládá to známý jeho rys, že neváhá postavit se ani proti názorům nejvyšších autorit a polemizovat s nimi, vidí-li v tom zájem věci samé.

Jaromír Spal zasvětil celý svůj dosavadní život vedle vědy též škole. Pro své posluchače napsal znamenitá skripta Skladba českého jazyka (1958) a Sloh (1967), spolupracoval na učebnicích metodiky českého jazyka a slohu pro 6.—9. roč. ZDŠ (1961, 1962, 1964), přispíval hodnotnými články do metodického časopisu Český jazyk a literatura (jako člen jeho redakčního kruhu). Spalovo jméno nacházíme často i mezi přispěvateli Naší řeči, v níž uveřejňuje mj. i pronikavé recenze novinek české onomastické literatury.

V tomto stručném příspěvku nebylo ani zdaleka možné vyzvednout vše, co na našem jubilantovi zasluhuje ocenění a chvály. Nejde ovšem o žádnou závěrečnou bilanci, vždyť jubilant je právě na vrcholu svých tvůrčích sil. Přejeme sobě i jemu, aby českou vědu obohatil ještě mnoha novými objevnými poznatky a aby na plzeňské fakultě i po své šedesátce odchoval ještě hodně schopných češtinářů.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 3, pp. 162-163

Previous Marie Těšitelová: J. V. Bečka sedmdesátníkem

Next Karel Sochor: Směrovací číslo