Sborník o otázkách jazyka současné literatury

Blažena Rulíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Z řady nových stylistických prací, které vyšly v poslední době v Sovětském svazu — o některých z nich naše jazykovědné časopisy již referovaly[1] —, zaslouží si pozornost sborník Voprosy jazyka sovremennoj russkoj literatury, věnovaný stále živé problematice jazyka umělecké tvorby.[2] Tento myšlenkově velmi bohatý soubor studií umožňuje nejen konfrontovat výsledky našeho bádání v této oblasti s výsledky sovětské jazykovědy, nýbrž skýtá i mnoho podnětů pro další, prohloubenější zkoumání. Základní tematika jednotlivých statí se dotýká důležitých stránek jazyka současných literárních děl, a proto také články jednotlivých autorů mají většinou širší platnost, i když vycházejí z rozborů současné ruské literatury. Jde o témata jako: poměr jazyka tzv. autorské řeči k spisovnému jazyku (v stati V. D. Levina), charakteristika různých typů vyprávění, mezi nimi i skazu (v studiích N. A. Koževnikovové a N. V. Balandinové), struktura dialogu v literárním díle ze života mládeže (v stati V. V. Odincova), využití prostředků z různých funkčních stylových vrstev (v druhém příspěvku N. A. Koževnikovové) a funkce nářeční slovní zásoby v literatuře z 50.—60. let (v stati I. A. Ossoveckého). Otázkám básnické řeči, a to sémantice básnického slova, je věnován příspěvek Je. V. Džandžakovové.

Vedle zobecnění výsledků studia konkrétního jazykového materiálu ze současných uměleckých děl přináší sborník i rozbor řady teoretických otázek. Po této stránce je zvlášť důležitá obsáhlá stať V. D. Levina Spisovný jazyk a umělecké vyprávění (s. 9—96), která je do jisté míry i teoretickým a metodologickým základem celého sborníku. Proto jí věnujeme i v této krátké zprávě hlavní pozornost.

Ústředním tématem stati je vztah jazyka literárního a spisovného. Literární jazyk pojímá V. D. Levin jako jednu z forem spisovného jazyka, jako nejobecnější výraz spisovného jazyka určité doby.[3] Při zkoumání vztahu [156]jazyka uměleckého díla a jazyka spisovného považuje za důležité pracovat jako s výchozí kategorií s „neutrální vypravěčskou normou“, jak ji nazývá neboli se „základním typem vypravěčské řeči“, jak bychom ji rovněž mohli nazvat.[4] Klade totiž důraz na rozlišení užití jazykových prostředků v řeči vypravěče (v autorské řeči) a v řeči postav; literární jazyk v jeho pojetí je reprezentován především jazykem obecně pojatého vypravěče, viděným ve vztahu k spisovnému jazyku. „Základní typ vypravěčské řeči“ je autorovi jakousi abstrakcí, jen pozadím pro hodnocení autorské řeči konkrétního díla. Vidí nutnost podrobně popsat různé typy uměleckého vyprávění, a to i se zřetelem na vzájemné proplétání řeči vypravěče a řeči postav, a tak zobecnit mnohotvárnou skutečnost obsaženou v konkrétních projevech uměleckých děl.

Za strukturní princip současného „základního typu vypravěčské řeči“ Levin považuje spojení knižních a hovorových prvků jazyka. Toto spojení je podle jeho domnění vlastní právě jazyku současné umělecké literatury a nesetkáváme se s ním v jiných projevech psaného jazyka.[5] Přitom sbližuje, jak dále uvádí, vypravěčskou řeč s kultivovaným územ, protože „základní typ vypravěčské řeči“ se opírá o řečovou praxi vzdělaného současníka v určité abstraktní podobě. Autor připomíná, že tomu tak nebylo v historii literatury vždy a že k tomu vlastně programově dochází až v období realistické literatury. V období klasicismu byla autorská řeč totiž určována žánrem. Ale již Karamzin vyslovuje požadavek opřít jazyk literatury, a tedy tehdejší „vypravěčskou normu“, o jazykovou (a to i mluvenou) praxi vzdělanců.

Velmi podrobně se pak autor zabývá rozborem stylistických kategorií knižnosti a hovorovosti a knižních a hovorových prostředků konkrétně. V této části najdeme také mnoho zajímavých postřehů a podnětných myšlenek.

K příznakovým hovorovým a knižním prostředkům Levin nepočítá lexikální prostředky, které souvisí s obsahovou stránkou, tématem, tj. domácké názvy předmětů, nebo naopak abstraktní substantiva. Vlastní hovorové prostředky pak dělí na „slabé“ a „silné“. „Slabé“ prostředky jsou podmíněny mluvenou formou projevu, vyplývají z jeho nepřipravenosti a spontánnosti. K nim patří především jevy syntaktické, např. různé typy eliptického vyjádření, bezespoječného volného připojování, přičleňování ap., s výrazným uplatněním intonace; z jiných prostředků pak např. příležitostné tvoření slov. „Silné“ hovorové prostředky naopak nejsou podmíněny spontánností a nepřipraveností projevu. K nim náleží především různé prostředky lexikální a frazeologické, ale vedle nich i některé konstrukce syntaktické, jako např. čes. Aby se učil, to ne. — Šel a šel, až … ap. Intonace se u nich uplatňuje jen druhotně. — Rozdíl mezi „slabými“ a „silnými“ hovorovými prostředky vidí autor také v expresivitě. (Expresivitu chápe ovšem omezeně, a to jako vlast[157]nost jazykové jednotky, která není závislá na sféře užití.) Expresívní zabarvení hovorovosti, které záleží v charakteru nenucenosti, neoficiálnosti, intimnosti, ev. v uplatnění hodnotícího postoje nebo výrazu velké míry vlastnosti nebo dějovosti, mají podle Levina jen hovorové prostředky „silné“.

I knižní prostředky liší autor podobně na „slabé“ a na „silné“. „Slabé“ knižní prostředky jsou závislé na psané podobě projevu, např. základní struktury spojování slov ve věty a vět ve větší celky. K „silným“ počítá např. složitější syntaktické konstrukce (periody) nebo slova a spojení slov s příznakem oficiálnosti, nadnesenosti, rétoričnosti ap., což představuje opět expresívní zabarvení knižnosti. Zdá se, že u „silných“ knižních prvků nelze uplatnit kritérium, že naopak nejsou podmíněny psanou podobou projevu. Také knižnost jako expresívní příznak nelze přisuzovat všem knižním prostředkům. Autor sám uvádí, že existují knižní prostředky, které se liší od neutrálních prostředků jen svou příslušností ke knižnímu jazyku. Je tedy vidět, že otázka knižnosti, knižního charakteru, je složitá a nepodařilo se ji ani v této práci objasnit.[6]

Rozlišení dvou typů hovorových i knižních prostředků je autorovi východiskem ke zkoumání otázky, jak se tyto prostředky uplatňují v „základním typu vypravěčské řeči“. Ukazuje, že se v něm vedle obou typů knižních prostředků vyskytují z hovorových jen tzv. „silné“, tj. nepodmíněné spontánností, nepřipraveností projevu. „Slabé“ hovorové prostředky mají charakter prostředků nespisovných a v literatuře se uplatňují jen jako nápodoba mluvené řeči, např. ve skazu. Nejsou součástí základní „vypravěčské normy“. Avšak i ve skazu, kde jde o stylizovaný mluvený projev, má užití hovorových nespisovných prostředků své omezení. (Podrobné prozkoumání toho, jakým způsobem se v literatuře charakterizuje mluvený projev, by bylo i pro naši situaci velmi užitečné. Zajímavé jsou postřehy V. D. Levina, které v této souvislosti jen na okraji připomíná: Mluvená řeč je ve skazu pod vlivem psané formy realizace (srov. např. už členění na věty). Přitom zásahy vyplývající z psaného charakteru jazykového vyjádření nesmějí rušit výsledný dojem mluvenosti. Stačí však celkem malý repertoár prostředků, aby mluvenost byla dostatečně naznačena, např. různé vsuvky, odbočky k posluchači nebo nápodoba specifické logiky mluveného vyprávění ap.[7]

S bohatým využitím hovorových prostředků se setkáváme zvláště v subjektivizovaném vyprávění. Nemusí přitom jít o užití sloužící charakterizaci. U polopřímé řeči, jak autor správně připomíná, je třeba odlišit stanovisko a jazyk. Stanovisko je vždy stanoviskem postavy, jazyk však může být zcela [158]nebo částečně jazykem vypravěče, autora. Z toho vyplývá, že „pohled z hlediska postavy“ nemusí ještě znamenat omezení autorské řeči.

Z řady dílčích autorových úvah bychom chtěli upozornit ještě na tyto:

Důležité místo mezi syntaktickými konstrukcemi uměleckého jazyka připisuje Levin těm, které vypadají jako „slabé“ hovorové prostředky (tj. podmíněné spontánností a nepřipraveností projevu). Ve skutečnosti představují však konstrukce zvláštní, samostatné, v jiné stylové oblasti dokonce pociťované jako specificky umělecké. Dotýká se tak rozdílů — i u nás zdůrazňovaných —, které jsou mezi tzv. přičleňováním v spontánních projevech (nebo jejich nápodobou) a mezi dodatečným připojováním v beletrii, mezi nadměrnou segmentací sdělení v projevu nepřipraveném a mezi zvláštním osamostatňováním větných členů v moderní próze, nebo i rozdílů u jiných konstrukcí, dosud shodně označovaných, např. u vytčených větných členů, u eliptických vět, volného připojování ap.[8] Pokouší se ukázat na rozdílné vlastnosti, které tyto konstrukce v různých druzích projevů mají.

Velmi zajímavé je též autorovo zjištění, že charakteristickým rysem současné autorské řeči v ruské próze je její zaměření na kvality souvisící se zvukovou stránkou projevu. Psaný text literárních děl je podle autora stylizován tak, jako by měl být čten a sluchově vnímán, a měl by přitom působit dojmem lehkosti, plynulosti nebo rytmičnosti. Levin na řadě příkladů ukazuje, jak se zvlášť výrazně uplatňuje rozložení významových celků i jeho částí a syntaktických konstrukcí. Syntakticko-sémantické členění se totiž v moderní literatuře ve větší míře podřizuje uměleckému záměru než logickému sledu myšlenek.

Na teoretickou stať redaktora sborníku navazuje především podrobný rozbor různých typů vyprávění, které se vyskytovaly v sovětské literatuře od 20. let až po dnešní dobu, a jazykových prostředků v nich užitých (příspěvek N. A. Koževnikovové). Zvlášť důkladně je přitom osvětlena problematika různých druhů skazu, a to těch typů, které již nemají konkrétního vypravěče. Autorka nově zavádí termín „skazové vyprávění“ pro typ, v němž se napodobuje pouze osobitý skazový tón — v ruské tvorbě užitím zvláštního pořádku slov. Podrobně popisuje též různé způsoby subjektivizace vyprávění a nemalou pozornost věnuje využití polopřímé řeči. — Úžeji zaměřený článek V. N. Balandinové si všímá charakteristických rysů skazu, který využívá lidového vypravěčského stylu a jazykových prostředků běžně mluveného jazyka.

V. V. Odincov, zabývající se dialogem v současné próze ze života mládeže, zaměřil se ve své stati na metodologii analýzy dialogu, na obecné [159]otázky, jako je struktura obrazu autora a výstavba dialogu nebo dramatizace současné prózy, ze speciálních otázek pak na ironii v dialogu, problém podtextu, přerušování ap. a na některé otázky týkající se formální stránky replik. Jeho příspěvek není proto bez zajímavosti ani pro nás, a to jednak pro metodický přístup, jednak pro konkrétní závěry.[9]

Podkladem pro konfrontaci s naší situací mohou být zjištění obsažená ve dvou statích (N. A. Koževnikovové a I. A. Ossoveckého) zabývajících se využitím prostředků stylu odborného, publicistického a jednacího a z nespisovných prvků prostředků nářečních v současné sovětské próze.

Celý sborník je po tematické stránce stejnorodý a metodologicky poměrně ucelený. Znamená cenný přínos také tím, jak podrobně a prohloubeně zkoumá a vykládá zvolenou tematiku a neulpívá jen na popisu jazykových faktů. Autoři si přitom kladou ještě další cíle, jak se v úvodu sborníku zdůrazňuje, doplnit zkoumání současného literárního jazyka i prozkoumáním struktury umělecké řeči v různých obdobích jejího vývoje, a to v těsné souvislosti s procesy vývoje spisovného jazyka.

---

[1] Srov. např. recenzi J. Krause, Funkční stylistika očima sovětské autorky, SaS 33, 1972, 335n.

[2] Sborník vydalo nakl. Nauka v r. 1971. Redaktorem je V. D. Levin.

[3] Srov. rus. „najboleje obščeje vyraženije“. Podle celkového autorova pojetí by bylo vhodnější „nejvlastnější výraz spisovného jazyka určité doby“. — V této souvislosti Levin vyslovuje i další své názory na literární jazyk, např. že jazyk současné umělecké literatury nelze řadit mezi funkční styly spisovného jazyka, vedle odborného, publicistického a jednacího, nebo názor o základní důležitosti jazyka krásné literatury pro stanovení normy spisovného jazyka; v této otázce zaujímá naše lingvistika stanovisko odlišné.

[4] Autor sám upozorňuje na ne zcela výstižné terminologické označení toho, co má na mysli.

[5] Pro naši situaci bychom s tímto závěrem nemohli plně souhlasit, a to ani s dalším autorovým vysvětlením, že pokud se vyskytují hovorové a knižní prostředky i v jiné stylové oblasti, nejde o spojení (rus. syntetismus), nýbrž o různostylovost.

[6] U nás věnuje v poslední době pozornost knižní vrstvě prostředků Al. Jedlička, srov. v čl. K pojetí a vymezení knižnosti, SaS 34, 1973, s. 92.

[7] Srov. k této otázce též monografii K. Koževnikové Spontannaja ustnaja reč v epičeskoj proze, Acta Universitatis Carolinae Philologica 1970.

[8] Srov. o některých z nich v stati Al. Jedličky K jazykové výstavbě textu v moderní próze, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury XII, 1968, 43n.

[9] Srov. C. Bosák-I. Camutaliová, K výstavbě dialogu, SaS 28, 1967, 237.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 3, pp. 155-159

Previous Slavomír Utěšený: Závažný příspěvek k teorii frazeologie

Next Marie Těšitelová: J. V. Bečka sedmdesátníkem