K poruchám artikulace

Jaroslav Bartošek

[Articles]

(pdf)

-

(0) Ve spontánní mluvené řeči nejsou vzácné poruchy plynulé a správné výslovnosti. Časté jsou zejména tehdy, hovoří-li mluvčí rychle, ve složité situaci, unaven nebo jinak indisponován, vzrušen nebo za usilovného promýšlení intelektuálně náročného obsahu.[1]

Poruchy se projevují opakováním, vynecháváním, přesmykováním nebo záměnou hlásek, slabik či jiných částí slov. Na jedné straně se zvukově podobají chorobné koktavosti a breptavosti, na druhé straně jsou blízké takovým rysům spontánní řeči, jako je nezáměrné opakování slov, neukončené výpovědi, anakolut, parazitní slova apod., a souvisí tedy s rovinou výstavby výpovědi. Tyto poruchy nepokládáme za příznak nízkého výslovnostního stylu. Jde v podstatě o jev, který je běžně nazýván přeřeknutím, zajiknutím, breptem atd.[2] V článku se pokoušíme jednoduše je klasifikovat a uvést jejich pravděpodobnou motivaci. Dokladový materiál je vzat z řeči rozhlasových sportovních reportérů a z besedy o kultuře řeči v Československém rozhlase.

(1) Koktavost je neuróza působená nedostatečnou funkcí některých mozkových center a nedostatečnou koordinací obou signálních soustav. Spočívá v tom, že slovo nebo jeho část, připravené druhou signální soustavou k vyslovení, nemůže být včas nebo plynule artikulováno vlivem afektu, který zasáhne svalstvo mluvidel v podobě spínavých nebo škubavých křečí. Spínavá křeč se projeví tím, že nelze začít [58]nebo ukončit artikulaci hlásky a přejít k další, škubavá pak opakováním hlásky nebo slabiky.[3]

Ve vyjadřování zdravých mluvčích můžeme zjistit akusticky podobné, funkčně neodůvodněné nadměrné dloužení a opakování počátečních i nepočátečních hlásek nebo slabik. Tyto jevy však nehodnotíme jako chorobné. Stanou se jimi teprve tehdy, začne-li na ně mluvčí patologicky afektivně reagovat škubavými nebo škubavě spínavými reakcemi, například z obav před výsměchem, sociální diskvalifikací apod.[4]

(1.1) Nadměrné dloužení hlásek je ve spontánních projevech časté a je o něm známo, že obvykle plyne z citového zaujetí nebo z nářečního úzu.[5] Mimo tyto příčiny vede k dloužení také neznalost následujícího obsahu výpovědí. V okamžiku vyslovování slova mluvčí ještě neví, jak nejvhodněji formulovat následující text, a čas nutný k jeho obsahovému nebo jazykovému ztvárnění vyplní nadměrným prodloužením souhlásek nebo samohlásek:

— Ovšemmm to — ten rozhlasss — vysílá od rána do večera a těchchch forem je tammm — úžasně dlouhá řada, že. — Vedle té problematiky obsahové je tam také značná problematika — ssstylová. — Teď tam jede Golonkův útok s Havlem — aaa — sss Jiříkem na křídlech.

Zvukovým vjemem se tento běžný rys spontánní výslovnosti podobá patologickým poruchám řeči působeným spínavými křečemi. Svou motivací však náleží spíše mezi činitele ovlivňující výstavbu spontánní mluvené řeči. Je např. hodně blízký embolofrázii, tj. užívání hláskových nebo slovních vycpávek (é, no, žeano, tak, víte, různé mručivé hlásky atpod.).

(1.2) Opakovat se mohou počáteční i nepočáteční části slov. Opakování počátečních částí souvisí s patologickou koktavostí nejen akustickým vjemem, ale na rozdíl od předchozího nadměrného dloužení i svou motivací. Je způsobeno rozporem mezi množstvím mluvních podnětů a pohybovou schopností mluvidel.[6] Mluvidla přetížená podněty se zahltí, artikulační proces se zastaví a slovo se zpravidla okamžitě opakuje:

— To jsou ty dopisy, kte-které píší všelijací ti brusiči. — Szikorův centr na koho? [59]Na Kabáta. Ka-Kabát má možnost vystřelit. — Jelikož rozhodčí conevidět za-zavolají zahajovací pětky, povím vám sestavy. — Teď pro-probíhá Meazza.

Vzhledem k tomu, že zdraví lidé si poruchy v plynulosti artikulace buď vůbec neuvědomují, nebo že v jejich důsledku netrpí úzkostnými křečemi mluvidel, většinou snadno a okamžitě tato přerušení překonávají a napravují. Opakování počátečních částí slov nevyvolává také žádnou negativní sociální reakci, alespoň ne u dospělých; spolu s mluvčími je v živé řeči zpravidla nevnímají ani posluchači.

(1.3) S opakováním nepočátečních částí se setkáváme hlavně u delších slov s dlouhým artikulačním programem. Některá část z obsáhlé artikulační posloupnosti vypadne nebo je zaměněna jinou, a tím vznikne posloupnost nesprávná. Kontrolní systém řeči tuto chybu zjistí a celá posloupnost se zpravidla opakuje:

— Vbíhá tam ještě Conmy, to je ten levý křídelní útočník, po něm Finucane, po Fino - Fikeno - po Finucanovi to bude Dunphy. — Tak jak je vidět, Maďarži - Maďaři v tomto okamžiku se snaží silou mecí - mocí mormou - silou a mermomocí vyrovnat. — Mnoho a mnoho zásahů Horské záchranné služby a vůbec všech pracovníků tohoto, nutno říci, opravdu záslužného orgánu, bylo vyvoláno neu - neudo - bylo vyvoláno neudo - a mnohé z vašich zásahů byly způsobeny neudo - neu - já to neřeknu - neuvědoměním lidí.

Příčinou této poruchy je patrně skutečnost, že tvorba artikulačního programu probíhá časově dříve než jeho realizace.[7] Za složitých okolností doprovázejících řečový akt, kdy pozornost mluvčího je zaměřena převážně na jiné složky syntézy řeči, nežli je její složka artikulační, program posloupnosti se poruší a některá část zůstane nevyslovena nebo je zaměněna s nenáležitou. Mluvčí se vrací k opravě výslovnosti buď jednou, nebo i vícekrát, není-li prvá oprava úspěšná. Zásah kontrolního systému může totiž při nedokonalém soustředění pozornosti na artikulaci vyvolat i další nežádoucí poruchy, a míru nesouvislosti v důsledku toho ještě zvýšit. Naopak nejsou vzácné případy, kdy řeč pokračuje dál bez opravy zkomolené posloupnosti hlásek nebo slabik (viz dále odst 2.2).

Nesprávně vytvořené slovo se obyčejně skládá z hlásek, které má slovo obsahovat v jiném pořadí, nebo z hlásek téhož promluvového úseku. To umožňuje soudit, že příčinou této poruchy je interference (vzájemné rušení) hlásek uvnitř jednoho artikulačního celku.

[60](2) Druhý typ poruchy, která se běžně vyskytuje v mluvené řeči, se akusticky podobá patologické breptavosti, tj. vynechávání nebo zaměňování částí slov. Na rozdíl od koktavosti mluvčí si ji neuvědomují jako vadu, a proto nemá za následek přerušení plynulé artikulace. Breptavost vzniká působením rychlého tempa řeči, afektu, malým soustředěním na artikulaci a rozporem mezi rychlostí průběhu vyšších rovin syntézy řeči a rychlostí (pohyblivostí) mluvidel.[8]

Můžeme rozlišit nejméně tři typy artikulačních poruch podobných breptavosti: interferenční, asociační a rektifikační.

(2.1) Za interferenční breptavost pokládáme poruchy motivované časovým rozdílem v okamžiku volby informace a jejího lexikálního a gramatického ztvárnění na jedné straně, a artikulačního průběhu na druhé straně. V okamžiku artikulace mluvčí již uvažuje o následujících informacích a o jejich ztvárnění. Interferencí mezi těmito současně probíhajícími operacemi může nastat přesmyknutí nebo spřežení hlásek nebo větších částí slov:

— Dobře Masopust. Posválíme Macho - Masopusta. — Pokusil se o kličky. Klučka byla úspěšná. — Tam znoji - znovu dojíždí Nedomanský. — Ale Černý příliš drouho - dlouho držel kotouč na své holi. — Jeho centr opřesně - opětně nepřesný.

Interferenční breptavost zjišťujeme nejčastěji tam, kde sousední slova mají podobný sklad hlásek. Interferují totiž zpravidla artikulačně nebo pozičně blízké prvky: drouho = dlouho + držel; opřesně = opětně + nepřesný; znoji = znovu + dojíždí.

S tímto rušivým vlivem následujícího textu se setkáváme také při hlasitém čtení; vzniká patrně vlivem toho, že během artikulace určitého slova vnímáme zrakem již slovo následující. Při psaní na stroji interference vede k některým překlepům.

Vedle uvedených příkladů „aktuální“ interference existují i typy, které bychom mohli nazvat lexikalizovanými. Je např. známo, že sportovní reportéři místo náležitého Dukla Jihlava nebo jihlavská Dukla občas řeknou Jihla Duklava nebo duklavská Jihla. Podobný je i typ sestři a bratři, soudruži a soudruzi atpod.

(2.2) Asociační breptavost se projevuje tak, že mluvčí místo náležité části slova (hlásky nebo slabiky) vysloví hlásky blízké artikulačně, gramaticky nebo lexikálně. Užité hlásky (na rozdíl od interferenčního typu) nejsou obsaženy v nejbližším textu, a proto hovoříme o asociaci jakožto o motivu:

[61]— Znovu je tam Svobotka (asociační kontaminace příjmení Svoboda + Sobotka). — Dobře to pro Skety dopadlo (pro Skoty). — A znovu jsou to Skatové (Skotové). — A Dineen hned za patami mu jel, aby v tom tandemu stačil zpracovat kotouč v případě prohry — v případe příhry, příhry. — No a myslím, že bychom měli hned přij - přejít k věci.

Příčiny asociační breptavosti lze stanovit jen obtížně. Pravděpodobně je působena především afektem. Nedomníváme se, že nejčastějším motivem je asociace podvědomých úmyslů nebo myšlenek, jak soudí např. S. Freud, kdy přeřeknutí „zvu vás, abyste si stoupli a naplili se na zdraví našeho šéfa“ zdůvodňuje mimovolným proniknutím motivu „přece tomu nebudete věřit, nemyslím to vážně, na toho chlapa kašlu“. Podobně pro přeřeknutí: „Ano, to bude truvat — trvat ještě měsíc“ uvádí jako motiv truchlivost oné záležitosti.[9]

(2.3) Velmi určitě je možné definovat příčiny rektifikační breptavosti. Vzniká z malého soustředění na následující lexikální, gramatické nebo jiné složky textu, často také z částečné nebo úplné neznalosti následujícího obsahu promluvy. Mluvčí pronese začátek slova v okamžiku, kdy mu není jednoznačně nebo definitivně známo, zda vyjadřuje skutečnost pravdivě. Jakmile zjistí omyl, ale také najde-li výraz lexikálně, gramaticky nebo stylově adekvátnější, řeč přeruší a užije výrazu vhodnějšího:

— Conmy je na místě levé spojky v naší útočné po - obranné polovině. — Už zase míč na nohou Schiavia, středního zá - středního útočníka Italů. — Ale jak jsem řekl, del - dlouhé postavy Italů jsou výhodou při hře hlavou. — Ale je tu dlouhý Bertolino, levý záložník Italů, s páskou na obli - na čele. — Třeba se reportér přibil - sblížil se svými posluchači. — Chtěl bych říct, že kul - že hranice mezi kultivovaností a nekultivovaností nespočívají ve spisovnosti a nespisovnosti.

Rektifikační poruchy vytvářejí na rovině výslovnosti izomorfní jevy s některými příznakovými typy větných konstrukcí. Jsou vlastně fonetickými anakoluty, nedokončenými větami nebo opravným opakováním slov.[10] Jsme oprávněni uvažovat o nich jako o výslovnostních jevech jen proto, že netvoří ukončené lexikální jednotky. Nejsou také poruchami artikulace v pravém slova smyslu.

(3) Použitý způsob klasifikace nepatologických poruch artikulace a užitá terminologie jsou založeny na skutečnosti, že popsané jevy se akusticky podobají neurózám řeči. Je však možné klasifikovat je [62]např. i podle jejich motivace. Výsledkem tohoto přístupu jsou tři typy poruch:

a) motivované afektem:

— opakování počátečních částí slov (odst. 1.2),

— asociační breptavost (2.2);

b) motivované poruchami koordinace rovin syntézy řeči:

— opakování nepočátečních částí slov (1.3),

— interferenční breptavost (2.1);

c) motivované neurčitostí obsahu promluvy:

— nadměrné dloužení hlásek (1.1),

— rektifikační breptavost (2.3).

Je pravděpodobné, že motivace typu a) a b) představuje pouze pohned z jevové úrovně a že hlubší příčiny je nutno hledati ve sféře psychiky a psychopatologie. Fonetické vlivy, lexikální, gramatické nebo významové asociace či interference totiž nevysvětlují, proč dochází právě k nim, a nikoliv k jiným, ačkoliv dispozice k poruchám tohoto druhu obsahuje mnohem větší počet slov a výpovědí.[11]

Typ c) naznačuje, že není přísné hranice mezi fonetickou a výpovědní rovinou syntézy řeči.

---

[1] M. Morávek, Lidská řeč, Praha 1969, 70n., S. Freud, Chybné úkony (překlad z němčiny s parafrázemi původních německých příkladů, přizpůsobených češtině), Vybrané spisy I, Praha. 1969, 22.

[2] B. Hála a M. Sovák mluví o poruchách mluvní koordinace, Freud některé z nich nazývá přeřeknutím a řadí je spolu s mylným čtením nebo založením či ztracením a zapomenutím věci do kategorie chybných úkonů. Srov. Hála - Sovák, Hlas, řeč, sluch, 4. vydání, Praha 1962, 200; S. Freud, cit. d., 20n.

[3] M. Seeman, Poruchy dětské řeči, Praha 1955,198—223; Hála-Sovák, cit. d., 200—206; J. Langová-M. Morávek, An Experimental Study of Stuttering and Cluttering, Academia Praha, 1966.

[4] M. Seeman, cit. d., 200; J. Langová-M. Morávek, cit. d., 88.

[5] B. Hála, Výslovnost spisovné češtiny, 2. vydání, Praha 1967.

[6] B. Hála - M. Sovák, cit. d., 201.

[7] L. Čistovičová a kol., Reč, artikuljacija, vosprijatije, Moskva—Leningrad 1965, 78n.; tam viz i další literaturu, především Yngveho model a hypotézu jazykové struktury.

[8] Viz o tom literaturu uvedenou v pozn. 3.

[9] S. Freud, cit. d., 33—34.

[10] Srov. např. F. Hladiš, Opakování v mluvených projevech, Miscellanea linguistica, Ostrava 1971, 195—203.

[11] S. Freud, cit. d., 36—37.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 2, pp. 57-62

Previous Miroslav Roudný: Sklopný vzhůru, sklopný dolů

Next Valerij M. Mokijenko: Pije jako holendr — nebo jako Holendr?