K otázce spojování slov

Josef Filipec

[Articles]

(pdf)

-

1.

Otázka spojování slov patří k složitým komplexním otázkám jazykovědným, což vyplývá z toho, že slovo je jednotka mnohostránková, která má několik aspektů (stránek) a zasahuje přímo či nepřímo do všech jazykových rovin. O slově se tedy mluví v různých souvislostech a v různých oddílech jazykovědy, avšak vedle tohoto analytického pohledu, rozkládajícího slovo v jeho jednotlivé stránky (aspekty), chápané často izolovaně, je třeba vidět slovo synteticky jako komplexní jednotku v úhrnu všech stránek. Tyto formulace nejlépe osvětlí příklad.

Sloveso ležet ve výpovědi Odpovědnost za děti leží na rodičích má jistou zvukovou a grafickou formu (a) vnímatelnou smysly a tato slovní forma (leží) je zároveň výskytem slova ležet promítnutým na úroveň systému, systémové abstrakce, kde je jí přiřazen jistý lexikální význam (b): ‚týkat se někoho jako povinnost, úkol‘. Tím se slovo konstituuje jako dvoustranný lexikálně sémantický znak, jako lexikálně sémantická jednotka tvořená průnikem roviny lexikální (tvarové) a sémantické. Na úrovni systému zahrnuje v sobě tvarová stránka slova, lexém, reprezentovaný obvykle jistou reprezentativní formou (v našem případě u slovesa je to v češtině infinitiv), množinu slovních tvarů vytvářejících jeho morfologickou (c) paradigmatiku (ležím, … lež!, ležel,…).

Účelem tohoto příspěvku je ukázat, že těmito stránkami není postižena celková lingvistická charakteristika slova. Patří k ní i další strán[104]ky spolutvořící celkové jazykové chování slova, odpovídající jeho souvztažnostem. Ty ostatně vyznačují i uvedené stránky, jimiž slovo zasahuje do roviny fonetické, fonologické, popř. grafematické, morfologické, lexikální, syntaktické a textové, tedy do rovin formálních, a zároveň do přiměřeně diferencované roviny funkčně sémantické. Tak např. lexikální význam slova ležet v uvedené výpovědi je dán jako podtřída vztahu, tj. vztah odpovědnosti rodičů k dětem: Rodiče jsou odpovědni za děti → Rodiče mají odpovědnost za děti → Odpovědnost za děti je věc týkající se rodičů jako jejich povinnost. Protože jde o zobecnělý význam vztahu, je sloveso ležet synonymní se slovesem být s předložkovou vazbou na + 6. p.: Odpovědnost je na rodičích. Obě slovesa vyjadřují ve spojení s abstraktními substantivy okolnost, že jistá abstraktní skutečnost doléhá na nějakou osobu. U slovesa ležet souvisí tento význam z hlediska současného jazyka s primárním konkrétním významem hmotné tíhy (Leží na něm kmen), který se realizuje ve spojení slovesa s třídou příslušných substantiv.

Poznámka: Slovník spisovného jazyka českého uvádí uvedený význam u slovesa být ve významovém oddíle 14, ale zužuje jej na neosobní a knižní užití. Na základě vnitrojazykové konfrontace lexikálních jednotek lze právě dojít k průkaznějším výsledkům.

2.

Vedle uvedených stránek, které má slovo a lexikální jednotka izolovaná, je třeba přihlédnout k těm stránkám, které se projevují ve spojení s jinými jednotkami, tedy při jejich realizaci ve výpovědích. Toto spojení je lineární, tj. vznikají řetězce jednotek uspořádaných vedle sebe ve směru horizontálním, zleva doprava, v časové posloupnosti: V mluveném jazyce vznikají dokonce spojité posloupnosti, ovšem jen mezi pauzami. Přirozený jazyk nemá možnost tvořit vertikální útvary současně znějících zvuků (akordy) jako hudba.

Spojování původně nespojitých, diskrétních jednotek se týká všech jazykových rovin. Mluví se přitom o vztazích syntagmatických nebo kombinačních. Spojení nejméně dvou jednotek lze obecně označit jako syntagma, i když je tento termín vyhrazen především dvoučlenným strukturám gramatickým. Je účelné rozlišovat syntagma vnitřní, např. slovo je tvořeno morfémy (slov-íč/ko/), a syntagma vnější, např. syntaktické spojení slov (těžká/práce, těžce/pracovat). U ustáleného spojení slov, např. pojmenovacího, tvoří jednotlivé lexémy členy vnitř[105]ního syntagmatu (zlatý/déšť). Je však třeba přihlížet i k vícečlenným spojením, nejen dvouslovným.

Spojování slov není jen záležitost gramatická, zahrnuje více stránek. Tyto stránky jsou formální a funkční v tom smyslu, že každý formální prostředek, např. pádová koncovka, má i funkci sémantickou. Zvláště jsou to tyto stránky:

/1/ Formová (lexikální). Jde tu o spojení více slovních tvarů, tj. jejich zvukových, popř. v písmě grafických substancí. Mezi těmito formami jsou pak souvislosti např. zvukové a projevují se u nich prozodické vlastnosti (zvláště přízvuk a intonace, srov. dále). Tato stránka je aktualizována zvláště ve verši se zvukovou dominantou, tzv. zvukosledem. Jde zde tedy o kvalitu zvuků, které popř. vyjadřují nebo navozují jisté významy.

/2/ Gramatická, a to A) morfologická: V jazycích flektivního typu se spojují slova v podobě slovních tvarů tvořených příslušnými morfologickými prostředky vyjadřujícími příslušné funkce: Hoši (1. mn. k hoch) chytají (3. mn. přít., ozn., čin. k chytat) motýly (4. mn. k motýl). V jazycích jiného typu zasahuje jiný činitel, např. pevný pořádek slov (viz 2. B) c).

B) Stránka syntaktická zahrnuje několik stránek dílčích, ovšem zaznamenáváme zde jen rysy relevantní pro lexikální jednotky:

a) Větněčlenskou: Např. ve výpovědi Otec napsal synovi rychlý dopis, aby… jsou tyto větné členy: podmět, přísudek, předmět osobní a věcný, přívlastek. Zároveň se tu realizují větné vztahy predikace a determinace.

b) Slovnědruhovou: Např. přídavné jméno se nutně, obligatorně spojuje s podstatným jménem, popř. s předložkovým výrazem (látka bohatá na kyslík), podstatné jméno může vstoupit do spojení s přídavným jménem (spojení fakultativní). Nebo příslovce se spojuje se slovesem, s přídavným jménem, s příslovcem, popř. i s jménem (těžce pracovat, velmi pěkný, docela hezký, pozdě v noci, příliš mnoho).

c) Pořádek slov signalizující různou funkční větnou perspektivu: Otec napsal synovi rychlý dopis. — Rychlý dopis napsal synovi otec. První výpověď může být např. odpověď na otázku: Co se stalo? Co je nového? atp., druhá např. na otázku: Co napsal synovi otec? U mluvčího jsou tedy v obou případech různé sémantické předpoklady (znalosti) a očekávání odpovědi.

d) Prozodické prostředky, tj. větný přízvuk, intonace jako znak druhu výpovědi.

[106]e) Konstrukční prostředky, a to intenční (oboustranné, zvláště u sloves) a vazebné (jednostranné), např. výpověď Otec píše synovi dopis perem má schéma S¹ V_f O³₀ O⁴_v Adv. V této výpovědi má u sebe sloveso dva objekty, jeden věcný, jeden osobní, příslovečné určení a nutně předpokládá subjekt. Při zkoumání konstrukčních možností slovesa se znovu, avšak z jiného hlediska, objevuje otázka pádů (srov. 2. A; např. zamilovat se do někoho, věřit někomu, zaměřit se na něco, záviset na někom, unavit se něčím). Vedle toho jde však i o infinitivní konstrukce, vedlejší věty spojkové atd.: Přeje si mír vedle aby byl mír nebo Přeje si být šťastný.

U těchto formálních typů zároveň působí sémantická funkce, a to její jistý typ (srov. 3). Naše členění jednotlivých formálních stránek je nutně schematické, mezi jednotlivými dílčími aspekty jsou souvztažnosti. Projevuje se tu např. nutně asymetrie formy a funkce, takže jistý formální prostředek má více funkcí a naopak.

/3/ Stránka sémantická: Mluvíme-li o sémantické stránce slova, musíme si být vědomi toho, že situace je zase složitá. Sémantická rovina, do níž slovo podstatně zasahuje, protíná všechny roviny od roviny morfologické po textovou. V rovině morfologické se projeví tato rovina sémantickými funkcemi morfologických prostředků (viz 2. A), v rovině lexikální významem, v rovině syntaktické smyslem výpovědi a sémantickým větným vzorcem, v rovině textu tematikou, situací, různými asociačními vztahy aj. Hlavní důležitost tu ovšem připadá lexikálnímu významu, protože jím jsou slova v relativně nejbezprostřednějším vztahu s realitou. Chápeme-li lexikální význam jednotlivých slov jako obsahově jazykovou hodnotu a jako primární funkci obecné povahy, pak celkový význam výpovědi (smysl) je průmětem těchto hodnot na lineární rovinu výpovědi.

Obrátíme-li tuto formulaci, pak je teoreticky možné dospět konfrontací jisté množiny výpovědí, v nichž je užito jistého slova (jisté lexikální jednotky), k rekonstrukci hodnot jednotlivých slov. O to se také pokoušejí metody distribuce a transformace, jejichž pomocí lze v některých případech (zvláště u sloves) rozlišit různé významy slov, např. jít 1. žák jde do školy — chůze žáka; 2. hodinky jdou dobře — chod hodinek; 3. okna jdou do dvora — (chůze 0, chod 0) směřování; nebo hrát 1. hrát (na) housle — hráč; 2. hrát divadlo — herec. Ale naproti tomu 3. hrát karty — hráč, 4. hrát tenis — hráč a stejně 5. varhany hrály — hra varhan i 6. oči jí hrály — hra očí atd.

Tyto metody jsou tedy s to rozlišit významové varianty jen tehdy, [107]jsou-li už známy, ať už dotazovanému subjektu, znalému zkoumaného jazyka, ať už samému zkoumajícímu jazykovědci. Významové invarianty (sémémy) lze určit a analyzovat metodami analýzy dílčích významových struktur, rozlišením prvků společných celému dílčímu systému a prvků specifických, diferenčních příznaků, zvláště opozičních.

Nelze však předpokládat, že mezi významy izolovaných slov užitých ve výpovědi, tj. jejich sémantickými systémovými hodnotami a mezi smyslem výpovědi je přímý vztah. Mezi oběma těmito polohami je několik kroků, zvláště a) usouvztažení: Mezi spojovanými slovy lze zjistit významový průnik (a ∩ b ≠ Ø), např. ve výpovědi Otec napsal dopis synovi jde o ‚osobu jako původce činnosti‘, ‚činnost příznačnou pro lidi schopné sdělení pomocí psaných znaků‘, ‚věcný předmět jako výsledek uvedené lidské činnosti‘ a o ‚osobní cíl činnosti‘. Tedy a(1+2) ∩ b(l+3) ∩ c(l+4) ∩ d(l+5) = ‚lidská činnost‘ (1); viz schéma 1. Otázku hierarchie jednotlivých významových prvků ve významech jednotlivých slov ponecháváme stranou.

Mezi dvojicemi slov ve výpovědi jsou společné sémantické prvky a na základě toho se slova spojují. Nejsou-li tyto společné prvky, nemá výpověď nebo její část při běžném sdělení smysl. Např. výpověď Kruhový čtverec slyší vůni je sémanticky anomální, ačkoli je gramaticky správná, protože nedochází k průniku určujících prvků. Tedy a ∩ b, b ∩ c, c ∩ d = Ø; viz schéma 2. Čtverci lze kružnici vepsat nebo opsat, neplatí tedy, že čtverec je ‚část roviny omezená čárou, jejíž všechny body mají stejnou vzdálenost od středu‘, což platí o kruhu.

b) Specifikace: K významům slov vypracovaným v systému přistupují v textu sémantické prvky kontextové. Např. Šel už do školy je explicitní vyjádření téhož co ‚odešel‘, tj. ‚šel směrem od subjektu někam‘. Naproti tomu Šel už do svého pokoje znamená ‚vešel, vstoupil, zašel‘, ale třeba i ‚odešel‘. Podobně skočit zahrnuje v různých kombinacích: ‚vyskočit (nahoru, ven)‘, ‚naskočit‘, ‚přeskočit‘ a ‚seskočit‘. Specifikace se týká i stylistických příznaků a charakteristik (srov. i dále).

c) Generalizace: Do pozic v okolí dané lexikální jednotky, obsazených ve výpovědi konkrétními lexikálními jednotkami (slovními tvary), lze dosazovat i jiné konkrétní jednotky. Tak u slovesa jsou to pozice podmětu a předmětu. Tyto pozice tedy reprezentují jisté sémantické třídy, např. v uvedené výpovědi (viz a) třídu činitelů, osob, které dovedou napsat nějaké sdělení (otec, matka, přítel, cizinec, nepřítel, stařec atd.), třídu příslušných činností (napsal, dal, poslal, zapečetil, zadržel atd.), třídu předmětů, které jsou výsledkem uvedené činnosti atd. Tyto třídy mají obvykle jistá empirická omezení (činitelem zde např. nemůže být negramotný, dítě neznalé písma, pravděpodobně také ne bezruký ap.). Na základě těchto tříd se právě konstituují sémantické větné vzorce. Kdežto pod písmenem a) jde o významové prvky lexikálních jednotek konkrétní výpovědi a o jejich průnik, jde zde o obecné třídy lexikálních jednotek vzniklé generalizací významu konkrétních jednotek. Interval uvedených sémantických tříd připouští jistý rozsah lexikálního obsazení (srov. dále pod /4/).

 

[108]Schéma 1

 

Schéma 2

 

Schéma 3

 

d) Vedle průniku sémantických prvků obsažených ve významech spojených lexikálních jednotek jde však také o sjednocení těchto prvků (a ∪ b = a . b). Bylo už řečeno, že smysl výpovědi se konstituuje jako průmět obsahových hodnot jednotlivých lexémů (slovních tvarů). [109]Další krok tkví tedy v uplatnění pravidel tohoto promítání, podle terminologie Fodora a Katze v uplatnění pravidel projekce. Podstata tohoto postupu je v postupném tvoření gramaticky i sémanticky správných větných dvojic příslušejících k jednotlivým uzlům generativního stromu až po jeho vrchol. Při sjednocení příslušných jednotek („amalgamování“) se objeví průnikový prvek jen jednou: A (a¹ . a² . a³) ∩ B (b¹ . b² . a²) = (a¹ . a² . a³ . b¹. b²). Zde se tedy projevuje zřetel k hierarchické výstavbě výpovědi, popř. zřetel k dominantní a jen modifikační sémantické funkci slov (např. při atributivní determinaci).

e) K těmto krokům lze připojit ještě operaci výběru lexikálních jednotek nejlépe splňujících požadovanou sémantickou a textovou funkci odpovídající celkovému smyslu výpovědi — zvláště jde o odstranění mnohoznačnosti a o výběr jednotky s optimálním příznakem, aby výsledkem spojení byl žádoucí smysl.

/4/ Stránka lexikální: Ve výpovědích se spojují slovní tvary, jde zde tedy také o zřetel k formální stránce lexikálních jednotek. Na rozdíl od toho šlo pod číslem /1/ jen o zřetel k formě o sobě, tedy asi tak jako ji vnímá člověk neznalý příslušného jazyka a vnímající jen zvuky. Táž sémantická třída může být obsazena množinou lexémů, tj. lexikálních forem, popř. týž pojmový význam může tvořit jádro významu více synonym, z nichž mluvčí volí. Tak např. ve výpovědi Otec napsal synovi rychlý dopis můžeme slovo rychlý nahradit synonymem spěšný, ale ne hbitý, čerstvý, protože tato synonyma se vztahují k subjektu, který vyvíjí vlastní pohybovou aktivitu. Je tedy třeba vedle sémantické spojitelnosti rozlišovat i spojitelnost formálně lexikální. Mezi oběma těmito typy spojitelnosti může být tedy asymetrie. To znamená, že slova téhož významu mohou mít různou lexikální spojitelnost.

Je např. známo, že synonyma jako lexikální jednotky systémové mohou mít tytéž kontexty, v nichž jsou záměnná, tedy tzv. kontexty synonymické, nebo vedle těchto kontextů i kontexty nesynonymické, přičemž mohou nastat dva případy: každé ze synonym má své specifické rozdílné kontexty, ale přesto dochází k značnému průniku kontextů, nebo jedno zahrnuje kontexty druhého, distribučně užšího (inkluze). V prvním případě můžeme zobrazit stejnou distribuci synonym stejně velkými soustřednými kruhy (např. jde-li o běžná terminologická nebo slangová synonyma, jen zřídka i o synonyma běžného jazyka), v druhém případě dvěma protínajícími se kruhy (např. u synonym vrhnout se a skočit jsou diferenční spojení skočit do kalhot, vrhnout se do [110]křesla), v třetím případě konečně dvěma soustřednými kruhy různého poloměru (dopis ⊃ psaní, srov. zde i rozdíl frekvence: 221-8-39 proti 106-7-26 nebo rychlý ⊃ hbitý s frekvenčními údaji 113-8-45 proti 4-4-4).

Naopak slova téže lexikální spojitelnosti mohou mít různou sémantickou spojitelnost, což je pravidlem při polysémii: strašný, hrozný, děsný 1. zjev (tj. ‚budící strach‘), 2. hlad (tj. expr. ‚veliký‘); v. schéma 3. Přitom jde často o rozsah kontextu, tj. jednoznačné určení slova, které je v centru pozornosti, vyžaduje více než jednomístné kontextové obsazení, ovšem sémanticky relevantní, nikoli sémanticky nezávažné. Např. spojení holá hlava je dvojznačné, holý zde znamená jednak ‚neporostlý‘, jednak ‚nepokrytý‘. Spojení: jeho holá hlava se leskla je jednoznačné, protože jde o hlavu bez pokrývky a též bez vlasů, s pleší (lesknout by se mohla např. i kožená čepice), což vyplývá z významu slovesa lesknout se v tomto spojení, nikoli např. z významu zájmena jeho.

3.

Závěrem si ještě všimneme (lexikálně) sémantické spojitelnosti slov a lexikálních jednotek. Lze ji zkoumat ze dvou hledisek: A) paradigmatického, tj. porovnáním a zjišťováním všech kontextů (vlastní distribuce) vzhledem k jejich významu. Tu zjistíme šest typů, totiž /1/ stejnost, např. u absolutních synonym, tj. jednotek významem, distribucí i syntaktickou funkcí stejných, /2/ velkou podobnost, např. částečných synonym, tj. lexikálních jednotek s velkým průnikem kontextů, jak o tom bylo dříve promluveno a s nezávažným významovým rozdílem, /3/ malou podobnost — sem patří některá jen textová synonyma a slova různého významu, shodující se však jistým významovým prvkem, např. pokud jde o tvar, rozměr, váhu, vztah (např. tvar hlavy a melounu, příbuzenství bratra a sestry), /4/ vztah inkluze tříd, tj. spojitelnost jednoho slova je zahrnuta v spojitelnosti slova druhého, např. u slov významově nadřazených (rodových) a podřízených (druhových): ryba — jednotlivé ryby, nebo u synonym typu rychlý — hbitý, dříve uvedených, /5/ komplementární spojitelnost, např. u polysémie, kdy na sebe kontextová spojení lexémů v jednotlivých významech navazují, a konečně /6/ disjunkci, tj. vylučující se spojitelnost; např. citoslovce jsou výpovědně autonomní, nespojitelná, neexistuje spojitelnost mezi předložkou a slovesem, popř. spojkou — případy jako před že se dělá [111]čárka jsou vlastně eliptické, explicitní vyjádření je před slovem že… ap. Při tzv. přenášení významu (popř. pojmenování) se vlastně disjunktní spojitelnost, tj. slov dosud nespojitelných, změní v průnikovou. Sémantickou spojitelnost je třeba zkoumat i B) z hlediska kombinačního, syntagmatického. Tento výzkum je právě v živém jazyce velmi důležitý a souvisí s mnoha dalšími otázkami, např. s otázkou přenášení významu, neologismů, pokud jde o nové užití slova, s otázkami stylu — jde např. o různou míru a různé zaměření spojitelnosti v stylu uměleckém a odborném, o souvislosti rozsahu spojitelnosti s počtem významů, tedy o zjištění frekvence, pravděpodobnosti jistého užití slova, různé míry informativnosti slova v různých užitích atd. To, co se zde naznačuje, je jen několik předběžných zásadních zjištění o otázkách u nás dosud teoreticky málo propracovaných.

Uvažme těchto několik výpovědí:

(1) (Každý) výrobce (je povinen) vyrábět (jen hodnotné) výrobky. (Al — AL — AL)
(2) Pekař vyrábí výrobky. (L — AL — AL)
(3) Pekař peče (různé) výrobky (v peci) (L — L— AL)
(4) Pekař peče chléb (rohlíky, koláče, tj. pečivo) (L — L, pečivo AL)
(5) Kluk peče brambory (na ohníčku) (L — L)
(6) Jezdec jede na koni (S životný, mužský; V intranzitivní)
(7) Jezdec jede závod (životný, mužský; tranzitivní)
(8) Vlak jede rychle (neživot.; itr.)
(9) Dívka leží na pláži (život., žen., konkrét.; itr.)
(10) Povinnost na mně leží (neživ., abstrakt.; itr.)

V těchto výpovědích je užito a) slov, jejichž význam zahrnuje významy jiných slov, jde zde tedy o vztah archilexému (AL) a lexému: výrobce — pekař, vyrábět — péci, výrobek — chléb; pečivo je archilexém vzhledem k výrobkům vzniklým pečením; b) lexémů příslušejících různým třídám slov: životná — neživotná (v. výpovědi č. 6—10), uvnitř životných rodová diferenciace na mužská a ženská, dále konkrétní a abstraktní (zde substantiva) a tranzitivní a intranzitivní slovesa. Třída životnosti a tranzitivnosti se projevuje ovšem i ve výpovědích č. 1—5. Obsahový prvek jisté třídy se označuje jako klasém (např. ‚životnost‘ ⊃ ‚živočišnost‘ ⊃ ‚lidskost‘ (muž., žen.), ‚zvířeckost‘.

Z uvedeného vyplývá, že význam slov je charakterizován různým stupněm abstrakce, kterou lze vyznačit těmito stupni: klasém (popř. tu může přistoupit ještě prvek příslušnosti k jisté konstrukci, vazbě) — [112]archilexém vyššího nebo nižšího stupně s obecným více nebo méně zahrnujícím významem — lexém se specifickým významem. Třída obvykle implikuje archilexémy a lexémy. Archilexémy, pokud nejsou v jazyce vyjádřeny víceslovným popisem, zahrnují dílčí systémy (např. slovesa pohybu, u nichž jde buď o pohybování se subjektu, nebo o pohybování subjektu nějakým objektem).

Jde-li o kombinační dvojice (a+b), pak musíme jednak určit jejich sémantický vztah, tj. výchozí člen vztahu a podíl sémantického obsahu jednoho slova na obsahu druhého. Tu jde o problematiku naznačenou před lety W. Porzigem: jet → jezdec, jet → vozidlo, popř. dopravní prostředek, kousat → zub aj. V uvedené výpovědi č. 4 např. je pekař ‚osoba, která peče (v peci)‘, chléb je ‚specifický výsledek tohoto pečení‘ atd. Můžeme tedy vyznačit vztahy slov takto: Pekař ← peče → pečivo. Takový orientovaný kombinační vztah (→) obsahu dvou slov (lexémů), kdy jeden je určen klasémem, obsahem archilexému nebo lexému druhého slova, nazýváme solidarita (vzájemná závislost slov v textu). Tak např. metajazykový výklad slov (výskytů) užitých ve výpovědi č. 4 ukázal, že v obsahu všech je zahrnut význam slovesa péci. Jde zde tedy o syntagmatický jev podmíněný paradigmaticky, totiž proti sobě stojí slova dvou paradigmatických řad o různém počtu členů, přičemž jeden člen je určující, druhý určený: Tento vztah může být A) jednostranný a) symetrický nebo b) asymetrický a B) mnohostranný, kdy změna jednoho členu paradigmatické řady vyžaduje i změnu obdobného členu druhé řady:

A) a) jíst → (o lidech a ušlechtileji i o některých živočiších)

žrát → (o zvířatech, ob. expr. a zhrub. i o lidech)

(Můžeme sem připojit ještě třetí typ přijímat potravu → o nižších živočiších. Tento výraz může fungovat i jako metajazykové vystižení příslušné činnosti.)

 

[113]Podle toho, jak jsou lexémy jednoho paradigmatu obsahově určeny členy jiných paradigmat, vznikají různé typy solidarity.

1. afinita, tj. paralelní příbuznost; sem lze řadit typ A) a) a B), kde jde o rozdíl v rozsahu klasému (A) a) živočich: člověk — zvíře) a (u B) o hlas, popř. zvuk živočicha nebo i člověka, popř. přírodního jevu atd.

2. selekce (v. A) b), kde je spojení výsledkem výběru jistého členu paradigmatu zahrnutého v obsahu archilexému ‚dopravní prostředek‘.

3. implikace, kdy obsah jednoho lexému zahrnuje více lexémů, takže se může uplatnit i selekce a dojít k afinitě: noha člověka/zvířete, schematicky

 

4. cykličnost, při níž je obsah jednoho lexému určen okruhem obsahů lexémů, jak je aktualizuje vztah daného pojmenování k realitě. Jde tu vlastně na rozdíl od předchozích typů o párovou polyfunkčnost. Tento typ je zároveň přechodní k typu A), uvedenému na počátku 3. oddílu. Uvádí jej V. Mathesius takto: „Pojmenování se však neseskupují jen ve dvojicích nebo v řadách, nýbrž také kruhovitě okolo představy základní. Tak tomu např. bývá, když se okolo jména věci seskupují slovesa, označující činnost, s níž je věc ve spojení buď jako její původce nebo jako její předmět či nástroj. Tak se například říká, že slepice hrabe, sbírá, popelí se, snáší vejce, zanáší je, kdáče, kvoká, sedí na vejcích, vodí kuřata, pelichá.“

Tento typ: sníh bílý, špinavý, sypký, nový atd., listí zelené, žluté, hnědé, červené atd. považuje E. Coseriu za implikaci vyplývající z věcné znalosti a nepovažuje jej za čistě jazykový, avšak neprávem. Vztah pojmenování k označené skutečnosti nepochybně patří do jazyka, jak dokazuje např. i obsah archilexému ‚dopravní prostředek‘, jehož členů přibývá nebo ubývá podle empirické reality. Kromě toho lze obsah uvedených epitet slova listí zahrnout pod pojem ‚barva‘, ovšem též na základě empirie.

Dosud uvedené typy se týkaly lexikálních jednotek různých lexémů i různého významu.

[114]5. Typ polysémický se vyznačuje naproti tomu tím, že týž lexém má různé významy, např. jet

1. (na koni),

2. (prstem po mapě)

 

I když zde mohla být uvedená problematika jen naznačena často jen zjednodušeně, přece vyplývá z našeho příspěvku snad aspoň to, že vedle paradigmatické sémantiky má své možnosti i sémantika textu těsně souvisící se sémantikou výpovědi a navazující na ni. Zároveň se ukazuje, že otázka spojitelnosti lexikálních jednotek je věc složitá, vyžadující podrobné analýzy.

 

Hlavní literatura:

E. Coseriu, Lexikalische Solidaritäten, Poetica 1, 1967, 293—303.

F. Daneš, A Three-Level Approach to Syntax, TLP 1, 1964, 225—240.

F. Daneš, Pokus o strukturní analýzu slovesných významů, SaS 32, 1971, 193—216.

J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961.

J. Filipec, K úkolům české lexikologie, SaS 29, 1968, 259—276.

J. Filipec, Zur Polysemie und lexikalisch semantischen Sprachkonfrontation, TLP 4, 1971, 217—228.

G. Helbig — W. Schenkel, Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben, Leipzig 1969.

J. J. Katz — J. A. Fodor, The Structure of Semantic Theory, Language 39, 1963, 170—210.

V. Mathesius, Řeč a sloh, Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, 13—102.

I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968.

W. Porzig, Wesenhafte Bedeutungsbeziehungen, Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur 58, 1934, 70—97.

B. Pottier, Vers une sémantique moderne, Travaux de linguistique et de littérature II-1, Strasbourg, 1964, 107—137.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 103-114

Previous Karel Svoboda: Věty se spojkou aniž

Next Miloš Helcl: Současné tendence při tvoření slov skládáním v češtině