Jazyk jako systém a norma

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

V saussurovské dichotomii jazyk-mluva (langue-parole) je norma ztotožňována s funkčními hodnotami, jež mají systémové uspořádání. U de Saussura se čtou přímo formulace jako např., že jazyk je třeba chápat jako „normu, které jsou podřízeny všechny ostatní jazykové jevy“. Gramatiku je pak možno chápat jako „komplex pravidel, jimiž [66]se řídíme při jazykové činnosti“.[1] Již z toho je jasné, že není podstatného rozdílu mezi strukturním pojetím jazyka, jak se s ním pracovalo a pracuje na půdě pražské školy, a pojetím generativním, jež v gramatice vidí zařízení na produkování gramaticky správných vět.

V novější době někteří lingvisté zdůrazňují potřebu odlišovat jazykovou normu od systému. Vede si tak hlavně romanista E. Coseriu, jehož myšlenky ovlivňují i úvahy některých lingvistů sovětských, např. J. S. Stepanova.[2] Coseriu vyložil své pojetí jazykové normy v práci Sistema, norma y habla (Montevideo 1952, otištěno v souboru Teorija del languaje y linguistica general, Madrid 1962, s. 11—113), v zhuštěné a zpřesněné formě pak v stati Sistema, norma e „parola“ v jubilejním sborníku Pisaniho (Studi linguistici in onore di Vittore Pisani I, Brecsia 1969, s. 235—253, německy v knize Sprache, Strukturen und Funktionen, Tübingen 1970, s. 193—212). Norma tvoří podle Coseria základní složku řeči (langage) vedle mluvy a systému, tvoří mezi nimi střední člen (de Saussure chápal „langage“ jen jako souhrn „langue“ a „parole“). Norma je podle Coseria společensky závazná konkretizace systému. Normu se systémem spojuje její společenská závaznost, rozdíl je v tom, že neobsahuje hodnoty funkční, nýbrž jen konvenční varianty bez dorozumívací platnosti. S mluvou (parole) stýká se norma v tom, že je realizací systému, mluvenou realizací „konkrétní“ (a tedy variabilní), norma realizací společensky závaznou. Norma dohromady se systémem tvoří jazyk (langue), proti němuž stojí parole, může však tvořit mezi jazykem a mluvou přechodný člen. Coseriu znázorňuje tento vztah těmito schématy: (str. 67)

Jako příklady na složky jazykové normy, jež nemají funkční platnost, uvádí Coseriu ponejvíc jevy jazyků románských. Z oblasti fonologie jsou to např. poziční varianty španělského o (realizuje se v některých polohách jako zavřené, v jiných jako otevřené). U příkladů z gramatiky jde spíše o varianty stylistické, mezi variantami lexikálně sémantickými stojí na prvním místě frazeologické modifikace, jež je možno považovat za svého druhu varianty poziční. Mezi nefunkční, ale „normální“ konkretizace řadí Coseriu také užívání synonym, funkčně rovnocenných lexikálních jednotek, jež však v konkrétních projevech nejsou zaměnitelné. Zde již jde zase spíše o jevy, jež mají stylistickou platnost, a nedají se proto dobře označovat za nefunkční.

[67]

S Coseriovou formulací, že mezi abstraktním systémem funkčních invariant a variabilními realizacemi systému v konkrétních promluvách stojí ještě abstraktní systém „normovaných realizací“, je možno souhlasit. Pojem jazykové normy však nelze omezovat na tuto přechodnou oblast. Sám systém funkčních invariant má povahu jazykové normy. [68]Přechodná oblast normálních realizací, které nemají funkční (komunikativní) platnost, tvoří jen doplněk norem, které mají platnost předpisů pro užívání prostředků funkčních.

Poměr normálních realizací k funkčnímu systému nelze podle našeho názoru řešit na základě žádného schématu, který Coseriu navrhuje. Jazyková norma je systému inherentní, ale přesahuje jej. Tento vztah by bylo možno jednoduše graficky znázornit dvěma soustřednými kruhy, z nichž vnější vymezuje oblast normy, vnitřní oblast norem systémových. V oblasti systémových norem je možno ještě rozeznávat systémové jádro a systémovou periférii.

Oblast sociálně normovaných variant (jsou varianty celospolečenské i skupinové, např. dětské, ženské, stavovské aj.) je obklopena oblastí variant individuálních. Varianty individuální v oblasti konkrétních promluv tvoří okrajovou oblast, to, co je v promluvách podstatného, je dáno normami pro používání prostředků s funkční platností.

Individuální jevy v promluvách, pokud nemají povahu patologických odchylek od systému, je možno považovat za normální realizace systémových předpisů, které mají výběrový charakter. Nejjednodušší je zde případ, kdy jde o výběr ze dvou možností. Systémové pravidlo zní, že pro vyjádření funkce a jazyk disponuje prostředky A₁ a A₂, jež jsou si úplně rovnocenné.

---

[1] Ferdinand de Saussure, Cours de linguistique générale, Paříž 1922, s. 25.

[2] J. S. Stepanov, Osnovy jazykoznanija, Moskva 1966.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 65-68

Previous Vladimír Šmilauer: Příjmení Jedlička

Next František Kopečný: K symetrii a asymetrii v jazyce