Příjmení Jedlička

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

Josef Beneš snesl ve své knize „O českých příjmeních“ (1962, str. 200—201) na devadesát příjmení vytvořených z dvacíti jmen neovocných stromů. Pro podrobnější rozbor je ovšem třeba tento bohatý materiál omezit. Zůstaneme jen u případů, kdy jde skutečně o přímý přechod jména stromu v příjmení (ať už má ráz metaforický: zdravý jako dub → Dub, nebo ráz metonymický: bydlí u lípy → Lípa). Jsou to tedy základní jména stromů, event. rozšířená o -a (Dub → Duba), a jejich deminutiva (tvořená příponami -ec, -ek, -ík, -ka, -ička). Vypouštíme případy, kdy jde o odvození ze jména zeměpisného (Olšovský, Borovec a pod.).

V rozboru nám půjde především o frekvenci jmen. Používáme k tomu Telefonního seznamu Praha 1971. Do Prahy přicházeli a přicházejí lidé ze všech končin naší vlasti; můžeme proto strukturu pražských příjmení pokládat přibližně za strukturu českých jmen vůbec. Prameny přesnější (ústřední evidence obyvatelstva) onomastickému zkoumání přístupné nejsou. Ze jmen seznamu počítáme jen jména mužská. U ženských není totiž někdy jasná základní podoba (Dubová může být k Dub i k Duba); často jsou to pak — zvláště u inteligence, např. u lékařek — manželky mužů už započítaných.

Uvedeme nejprve statistiku:

120 Jedlička — to je jméno nejčastější

104 Vrba

75 Javůrek (59) + Jabůrek (15) + Javorek (1)

72 Bouček (62) + Buček (10)

64 Smrčka (44) + Smrček (20)

56 Doubek (50) + Dubec (6)

43 Borovička

38 Dub (25) + Duba (8) + Douba (5)

32 Bříza (30) + Březa (2);

[64]dále jsou: 17 Topol, 14 Habr, 12 Sosna, 9 Lípa, 10 Vosyka (9) + Vosika (1), 8 Klenka, 7 Lipka, 6 Buk, 5 Rokyta, 5 Vrbka, 4 Vrbík, 3 Březík, Břínek, Břízek, Klen, Volšička, 2 Jedla, Jasan, Olša, 1 Babyka, Březka, Jilma, Kleník, Osička, Tisek, Verbík, Volšík, Vosička, Vrbec.

Stranou zůstalo velmi časté příjmení Jeřábek (139 dokladů, k tomu 75 Řeřábek, 21 Řežábek, kdežto Jeřáb 1, Reřáb 4), protože to bývá patrně častěji ze jména ptáka (Beneš 195 počítá je jen ke jménům ptačím; jméno stromu se neuplatňuje ani v českých jménech místních). — Linda (12 dokladů) sem jistě nepatří; je odvozeno z osobního jména Linhart (jako Stanislav → Standa); Beneš je spojuje i se jménem ptáka lindušky.

Je přirozené, že se v příjmeních neuplatňují jména stromů později vzniklá nebo přišlá: akát, jírovec, modřín (třikrát je Břínek), platan; nejsou však ani jména břest, jíva, oskeruše, vaz apod.

V statistice zde podané je na první pohled nápadná jedna věc: ze jmen vysokých stromů se příjmení objevují téměř jen v podobě deminutivní, kdežto ze jmen stromů menších bývají zpravidla v podobě základní.

(1) Vysoké stromy: a) Jehličnaté:

Jedlička k jedle, našemu nejvyššímu stromu (až 60 m); poměr podob deminutivních a nedeminutivních je 120 : 2 (Jedla by mohlo být slovenské);

Smrček, Smrčka k smrk, stromu vysokému až 50 m; poměr 64 : 0;

Borovička k borovice (Pinus silvestris); poměr 43 : 0.

b) Listnaté:

Javůrek, Jabůrek, Javorek k javor (mléč., Acer platanoides); poměr 75 : 0;

Bouček, Buček k buk; poměr 72 : 6;

Klenka ke klen, druh javoru (Acer pseudoplatanus); poměr 8 : 3;

Doubek, Dubec k dub (jednotlivé druhy dubu se sotva v příjmeních uplatňují); poměr 56 : 33.

(2) Nižší stromy: a) Jehličnaté:

Sosna, poměr 0 : 12; zde je třeba si uvědomit, že sosna nebyla v staré češtině prostým synonymem k borovice, jako je v češtině dnešní, nýbrž znamenala blatku (Pinus mugo uncinata), nízký druh borovice (kleče), rostoucí na rašeliništích a vrchovištích (viz J. Nožička, Přehled vývoje našich lesů, 1957, str. 52).

[65]b) Listnaté:

Vrba proti Vrbka, Vrbec, Vrbík, Verbík; poměr 11 : 104;

Bříza, Březa proti Březík, Břízek; poměr 4 : 32;

Habr; poměr 0 : 14;

Osika, Vosika proti Osička, Vosička; poměr 2 : 10.

Uprostřed stojí Lípa proti Lipka; poměr 7 : 9.

Jak si tento jev vysvětlíme? — Přirovnání k ztepilým, vysokým stromům s hodnotným dřívím bylo lichotné (urostlý jako jedle); a tato lichotnost byla vyjádřena deminutivem. U stromů menších této lichotnosti nebylo; zde byl podnět buď neutrální (podle stromu v blízkosti obydlí), nebo přímo pejorativní: křivý jako habr, třesoucí se jako osika, hloupý jako vrba (tak Kott od Žamberka; Jan Menšík z Menštejna mluví o měkkosti a nestálosti kmene vrby), otrhaný jako lípa (z lípy se dřelo lýko). Zvláštní postavení má dub; z jedné strany je jeho znakem zdraví, velkost, síla, z druhé strany se však říká: tupý, hloupý jako dub. Tím se vysvětlí značný počet podob základních.

Zdánlivou výjimkou z tohoto pravidla je jméno Topol. To je jistě strom velký, ale deminutivum se zde vůbec nevyskytuje (0 : 17). Myslím, že příčina je tato: u topolu je nápadný nepoměr výšky k šířce, tj. košatosti. V přirovnáních se tedy vyskytuje jen na označení délky (dlouhý jako topol); a toto ponětí délky se nesnáší s deminutivností.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 63-65

Previous Bohuslav Havránek: K šedesátinám prof. Al. Jedličky

Next Karel Horálek: Jazyk jako systém a norma