Martin Hattala a vývoj českého mluvnictví

Bohumil Skalický

[Články]

(pdf)

-

Dne 4. listopadu 1971 uplynulo sto padesát let od narození Martina Hattaly, představitele „interregna“, jak nazval Miloš Weingart přechodné období od konce romantické jazykovědy do vystoupení Gebauerova (Čs. vlastivěda 10, 1931, 329). V počátcích své vědecké činnosti vzbuzoval Hattala značné naděje, ale ke konci života (zemřel 11. prosince 1903) byl hodnocen převážně záporně.[1] Zabýváme-li se však jeho dílem podrobněji, nacházíme mnohé stránky, které jsou i dnes živé a podnětné.[2]

Martin Hattala se narodil v Trstené na Oravě, studoval na gymnasiích v Dolních Uhrách (v Jászberényi, Félegyháze a Subotici) a katolickou teologii ve Vídni. Již na studiích se intenzívně zabýval jazykovědou; největší vliv na něho tehdy měly spisy Jakoba Grimma, Fr. Aug. Potta a Friedricha Dieze.[3]

Počátkem 50. let vydal dvě drobné mluvnice slovenského jazyka (Grammatica linguae slovenicae collatae cum proxime cognata bohemica, Banská Štiavnica 1850; Krátka mluvnica slovenská, Prešpurk 1852), které měly pro ustálení spisovné slovenštiny velký význam:[4] Kodifikovaly její gramatickou stavbu a pravopis v té podobě, jakou má v podstatě dodnes. Autor v nich navázal na snahu M. M. Hodži přiblížit grafický obraz spisovné slovenštiny historické tradici a tím češtině; rovněž v tvarosloví dbal Hattala o to, aby se slovenština od češtiny příliš nevzdálila.[5]

V roce 1853 dokončil Hattala Zvukosloví jazyka staro- i novočeského a slovenského (vyšlo v Praze 1854). Tento nerozsáhlý spis byl již současníky hodnocen jako začátek „nové doby“ v nauce o českém hláskosloví;[6] autor využil výsledků prací Boppových, Grimmových, Pottových, Schleicherových, Miklošičových a Diezových. Zvukosloví vysoce ocenil i P. J. Šafařík; na jeho doporučení vyzvalo v létě 1853 ministerstvo školství Hattalu, aby se odebral na pražskou universitu [276](předtím učil na středních školách v Prešpurce). V Praze jej zpočátku vědecky vedl zejména A. Schleicher. V červnu 1854 se Hattala na Karlově universitě habilitoval ze slovanské srovnávací mluvnice a již v září téhož roku byl jmenován mimořádným profesorem; přispěla k tomu mj. jeho důkladná stať Posouzení F. L. Čelakovského Čtení o srovnávací mluvnici slovanské (ČČM 28, 1854, s. 103—142). Stolici slavistiky převzal po zemřelém F. L. Čelakovském;[7] řádným profesorem se Hattala stal v roce 1861.

Hlavní Hattalovy zásluhy na poli české jazykovědy jsou především v oblasti skladby. Až do počátku padesátých let 19. století nauka o české skladbě v podstatě těžila z Dobrovského[8] (pokud nebyla zpracována způsobem zastaralejším). Tehdejší české syntaxe se zabývaly skoro výhradně jen spojováním slov ve větě a byly uspořádány podle slovních druhů; vytváření soustavy větné skladby bylo teprve v počátcích — skladby se mnohdy dělily na části věnované shodě a řízenosti —, větosloví neexistovalo.[9] Ve zpracování české skladby se nijak neobrážel veliký pokrok, který se od 1. pol. 19. století projevoval v syntaktickém bádání německém (především v pracích K. F. Beckera, W. Humboldta a K. W. L. Heyse).[10] V českém prostředí patří Martinu Hattalovi a Václavu Zikmundovi zásluha, že v 50. a 60. letech pozvedli nauku o syntaxi na průměrnou evropskou úroveň; svou Skladbou jazyka českého z r. 1855 k nám Hattala uvedl výtěžky zkoumání německých syntaktiků.

Hattalův spis má již propracovaný specifický systém větné skladby (převážně shodný s celkovým uspořádáním skladby v mluvnici Friedricha Bauera);[11] jeho podstatnou součástí je plně rozvinuté větosloví (prokládané pasážemi o mluvnických významech slovních druhů a tvarů), dělené na nauku o větě jednoduché a na nauku o souvětí.

Výklad o větě jednoduché se zakládá na rozlišování větných členů a vztahů mezi nimi: Za „hlavní člen anebo částku věty“ autor pokládá vedle podmětu a přísudku také „vztah přísudku k podmětu“; rozvíjející větné členy rozeznává v dnešním počtu (mimo doplněk;[12] apozici považuje za druh přívlastku). Pozoruhodný je názor, že podmět může stát i v genitivu (ve větách typu „Sledu nezůstane“[13] — Hattala totiž s pojmem jednočlenné věty slovesné nepracoval).[14] Základní větné členy mohou být podle autora vyjádřeny i jednotlivými částmi slova („…v ‚chod-í-m‘… koncovka m vyslovuje já čili podmět, kmen chod označuje… přísudek, spojení konečně obou živlů v jedno slovo [277]pomocí í označuje vztah přísudku k podmětu“.[15] — Třetí základní „větný člen“, „vztah přísudku k podmětu“, je obdobou spony; v autorově pojetí bývá vyjádřen nejen kmenotvornou příponou (nebo zakončením slovesa), ale též pomocným slovesem (ve složených tvarech slovesných), a je-li přísudkem jméno, je „vztahem“ spona, sloveso býti (s. 4n.). Slovesný přísudek považuje autor za jádro věty (s. 4); jde patrně o ohlas názorů W. Humboldta. Pod Heysovým vlivem Hattala tvrdí, že přístavek (podle Ertlova rozlišování — v. Gebauerova Mluvnice česká II, Praha 1914, 35 — zde jde o přístavek volný; kromě něho Hattala rozeznával ještě „přídavek“, v podstatě Ertlovu apozici těsnou) je zkrácená vedlejší věta zbavená „samostatnosti“ (tj. větné platnosti).

Pokud jde o větné vztahy, Hattala rozlišuje doplňování (z rozvíjejících větných členů se týká předmětu) a určování (z rozvíjejících větných členů v něm stojí přívlastek a příslovečné určení); při doplňování se pojmu řídícího větného členu dodává součást nezbytná, kdežto při určování pouze součást fakultativní. (Rozdíl doplnění a určení tedy do českých mluvnic neuvedl až V. Ertl r. 1914 v 5. vyd. Gebauerovy Mluvnice české, jak soudí K. Svoboda v cit. čl., nýbrž už M. Hattala.)

Rozlišování uvedených větných vztahů přejal Hattala od K. W. L. Heyse (pojmy „Dependenz“ a „Inhärenz“, Schulgrammatik, 272 — ve vymezení těchto pojmů však ještě chybí naznačení jejich obligátnosti, resp. fakultativnosti); srov. i s „přívlastkovým vztahem“ (attributive Beziehung) a s „předmětovým vztahem“ (objektive Beziehung) „doplňujícím“ (ergänzende) — týká se předmětu v našem chápání — a „určujícím“ (bestimmende) — stojí v něm příslovečné určení — v cit. díle K. F. Beckera, 18n.

Dělení větných členů a způsob jejich vymezení (na základě skladebních dvojic — tohoto termínu ovšem neužíval) převzal Hattala prostřednictvím Bauerovým v pozměněné podobě od Beckera; přes Bauera a Heyse (v podstatě shodně s ním) má od Beckera ve změněné podobě též rozlišování větných vztahů a klasifikaci souvětí. Souvětí souřadná dělí dále podle obsahového poměru vět a věty vedlejší v souvětí podřadném třídí podle zástupnosti větněčlenské (částečně též slovnědruhové). Autor nepracoval s pojmem doplňku, odpovídající vedlejší větu tedy nerozlišuje (nerozeznával ji ostatně ani nikdo z jeho vzorů); nesetkáváme se u něho ani s pojmem vedlejší věty přísudkové (rozlišoval ji K. W. L. Heyse).[16] — Bauerův [278]vliv (zde nepříznivý) se projevil v tom, že výklady o pádech jsou v Hattalově Skladbě neúplné a nesouvislé, začleněné do kapitol pojednávajících o větných členech.

V Hattalově syntaxi se tedy projevuje zásadní (avšak zprostředkovaný a modifikovaný) vliv K. F. Beckera, značný vliv K. W. L. Heyse a velmi silná závislost na cit. spise Bauerově; v menší míře čerpal Hattala i z Dobrovského. (Významnější původní přínos Skladby z r. 1855 spočívá jen v identifikaci skladební funkce přechodníkové vazby jako příslovečného určení.) Hattalova Skladba jazyka českého je prvním naším celkovým zpracováním syntaxe, které snese moderní měřítko.

Současníky byla Hattalova Skladba přijata rozdílně: Příznivě ji zhodnotil A. Schleicher (uv. článek v čas. Beiträge z. vergl. Sprachforsch. 1, 1858) a anonym v časopise Literarisches Centralblatt für Deutschland (1857, s. 411),[17] zatímco domácí posudky byly zčásti odmítavé. (Nejpodstatnější námitky vznesl K. J. Erben.[18] V polemice mezi Hattalou a Erbenem se projevilo různé pojetí spisovného jazyka: Proti Erbenovu požadavku, aby byla kritériem jazykové správnosti čeština veleslavínská, Hattala namítal, že „je to psychologicky nemožná věc, aby člověk našeho věku zcela tak myslel a mluvil jako lidé, kteří třemi staletími před námi žili“.)[19]

Zvýšený zájem o českou skladbu byl tehdy vyvolán praktickými potřebami — dne 18. září 1848 totiž ministerstvo školství opět zavedlo češtinu do českých gymnasií (jako povinný předmět a částečně i jako vyučovací jazyk), přitom však česká syntaktická teorie nebyla v té době stále ještě dostatečně zpracována (proto se Hattalova Srovnávací mluvnice stala též školní učebnicí).

Předzvěstí kvalitativního přelomu v české syntaktické tvorbě se stala práce V. D. Bíby Teoreticko-praktické navedení k písemnostem (3. vyd., Praha 1851). Byla to školní učebnice slohu, ale má předeslán stručný přehled mluvnice, obsahující již (byť nedokonalé) poučení o větosloví. Pracuje s pojmy rozvíjejících větných členů — mimo doplněk — (vymezení některých z nich jsou však úzká), ale klasifikace souvětí v ní je (ve srovnání se soudobými německými mluvnicemi) neujasněná, přímo zmatená: netřídí je podle jednotného kritéria — mezi souvětí řadí mj. i synonymní jednoduché věty (např. „Karel ke mně přijde. Karel mne navštíví“), věty s přechodníkovou vazbou a věty s několikanásobným větným členem, např. s několikanásobným podmětem. Vedlejší věty systematicky neklasifikuje, ač chápe jejich obdobu s větnými členy (s. 21). — Další (4.) vydání Bíbova spisku (v Praze 1854) se od předešlého v podstatě neliší.

Bíba se r. 1851 s nezdarem pokusil využít některých nejzákladnějších výsledků [279]tehdejšího syntaktického bádání německého (zejména prací obou Heysů), Bíbovo zpracování skladby — teoreticky velmi slabé — zaostávání české syntaktické tvorby odstranit ovšem nemohlo.

Hattalovu Skladbu překonalo roku 1863 dílo V. Zikmunda.[20] Soustavou syntaxe se Zikmundův spis Hattalovým pracím vyrovná — rovněž u Zikmunda se projevuje (a to i v jeho dřívějších dílech)[21] zásadní vliv Beckerův, obou Heysů a Bauerův: Od Beckera má Zikmund v podstatě celkovou koncepci skladby, z téhož zdroje pochází např. i myšlenka, že (řečeno dnešní terminologií) determinace vyjádřená shodným přívlastkem vzniká z predikace (K. F. Becker, c. d., 251n., V. Zikmund, Skladba, 294). — Zikmundovo rozlišování „přiřadění“, „vřadění“ a „podřadění“ (V. Zikmund, O přídatkovém určení jmen podstatných v jazyku českém, Jahresbericht des k. k. Gymnasiums zu Pisek im Schuljahre 1853—54, s. 6n.) odpovídá pojmům „Beiordnung“, „Einordnung“ a „Unterordnung“ u Heyse (Lehrbuch, 39n.), od Heyse (tamtéž, 4) přejal Zikmund (Skladba, 14n.) i rozeznávání tzv. vět existenciálních. (Zmíněná fakta uvádím jen pro ilustraci, ani zdaleka ovšem nevyčerpávají problematiku závislosti V. Zikmunda na jeho vzorech.) — Rozsahem (698 stran proti 105 stranám Hattalovy Skladby) a hloubkou zpracování Zikmundova Skladba Hattalova díla předčí.[22] Nedostatkem — ve srovnání s Hattalovými spisy — je skutečnost, že Zikmund bral za základ zpracování české skladby téměř výhradně jen texty z období humanismu, případně starší.

V 60. letech se Hattala vrátil k hláskoslovné problematice — nabýval se rozsáhlým zkoumáním změn souhláskových skupin ve slovanských jazycích.[23] — Pokud jde o tvarosloví, trvalou součástí srovnávacího jazykozpytu se staly výsledky Hattalovy studie O ablativě ve slovančině a litvančině (ČČM 31, 1857, s. 227n., 564n.; 32, 1858, s. 347n., 519n.). Autor v ní poprvé srovnával slovanský genitiv zakončený na a (a baltský na -o) s indoevropským ablativem.

Koncem 50. let radil Hattala B. Němcové při psaní slovenských pohádek a korigoval v nich slovenské dialogy.[24]

V roce 1864 a 1865 vyšla dvoudílná Mluvnica jazyka slovenského, Hattalovo nejrozsáhlejší dílo. Podobně jako jeho Srovnávací mluvnice z r. 1857 je i Mluvnica založena na srovnávání s češtinou a stala se školní učebnicí. Od Skladby z r. 1855 se liší hlavně zevrubnější naukou o pádech a částečně i klasifikací vedlejších vět, např. podmětovou větu pokládá autor za druh věty přívlastkové (s. 248). — Význam Hattalovy Mluvnice pro slovenskou národní kulturu je zřejmý z toho, že jako [280]normativní dílo byla nahrazena až r. 1902 Czamblovou Rukovätí spisovnej reči slovenskej.[25]

Z Hattalových prací o skladbě úspěšně těžil G. Liebsch (J. Libš) v díle Syntax der wendischen Sprache in der Oberlausitz (Budyšín 1884); je to dosud nejlepší skladba hornolužického jazyka.

Po slibném začátku v 50. a 60. letech nastala od 70. let v Hattalově vědecké činnosti stagnace. Stále více zabředal do polemik, v nichž nešetřil invektivami na adresu protivníků, nenapsal však už ani jedno opravdu velké dílo. Jeho Brus jazyka českého, vyd. v Praze r. 1877, je z valné části jen obšírnou polemikou s odpůrci a jeho edice staročeských památek, zejména Alexandreidy v r. 1881, zůstaly torzy bez slovníku, někdy i bez výkladu.

Z Hattalových vědeckých sporů jsou nejdůležitější polemiky s F. Miklošičem a A. Schleicherem. Miklošičovy komparatistické práce kritizoval Hattala např. pro malé využití srovnávacího přístupu[26] a Schleicherově snaze o rekonstrukci prajazyků vytýkal nedosti podložené vyvozování závěrů[27] — Hattala měl za to, že nelze správně rekonstruovat ty stupně jazykového vývoje, z nichž se nezachovaly písemné památky (tamtéž, 234); nesouhlasil rovněž s tím, že Schleicher nevyužíval kladných výsledků Beckerova „filosofického“ (přesněji „logického“) směru v bádání o skladbě (tamtéž, 338n.).

Pro Hattalu je příznačné, že míval pravdu častěji při teoretickém řešení obecných (zejména metodologických) otázek (znovu připomínám již zmíněný požadavek, aby se při kodifikaci spisovného jazyka vycházelo nejen z literatury, ale i z mluvené řeči; Hattala též vystupoval proti subjektivismu při volbě dokladů pro mluvnická pravidla,[28] uvědomoval si rozhodující význam úzu při kodifikaci jazyka,[29] vyzdvihoval důležitost skladby — v srovnávacím jazykozpytu dlouho opomíjené — a slohu, zdůrazňoval potřebu těsného sepětí češtiny se slovenštinou a hlásal na tehdejší dobu moderní literárněvědné zásady)[30] než v jednotlivých, konkrétních případech.[31] Největším jeho omylem byla obrana Rukopisů, ale již dříve vedl neúspěšné spory o znění jednotlivých slov a rčení, např. s K. J. Erbenem; Hattalovy neúspěchy tu byly zaviněny tím, že ve skutečnosti nedoceňoval důležitost badatelské práce opřené o diachronický materiál (třebaže se slovně mnohokrát hlásil k „historické škole filologů“)[32] — nechutí k pracnému rekonstruování jazykového vývoje si mj. vysvětlíme i pozdější ustrnutí v jeho vědecké činnosti.[33]

V posledních desetiletích 19. století nastupovala nová generace čes[281]kých bohemistů a slavistů — pozitivisté, často žáci Miklošičovi, později Jagičovi a Gebauerovi, kritičtější a také výkonnější než Hattala. Jejich tvrdá práce, usilující o podrobnou znalost pramenů, si cenila hlavně fakt,[34] a kontrastovala tak s přístupem M. Hattaly, který dbal spíše o efektní apriorní ideje. Protiklad mezi ním a mladšími filology se vyhrotil sporem o Rukopisy; v něm se Hattala nakonec vědecky zdiskreditoval a v čele bohemistiky stanula Gebauerova škola.

Hattalova vědecká neplodnost v poslední čtvrtině 19. století, jeho úporná obhajoba Rukopisů i jeho povahové vlastnosti (nebyl tolerantní k odchylnému mínění) a jeho přístup k vysokoškolským přednáškám v 80. letech — to všechno způsobilo, že na přelomu minulého a tohoto století Hattalovo jméno v naší vědecké veřejnosti ztratilo dobrý zvuk.[35] Je nesporné, že Hattalu nelze řadit po bok takovým postavám naší jazykovědy, jako byli Dobrovský nebo Gebauer. Při odmítavém hodnocení Hattalovy osobnosti se však mnohdy zapomínalo na kladné stránky jeho vědeckého působení v padesátých a šedesátých letech. I když se bez všestranného rozboru Hattalova díla nelze odvažovat konečného soudu, je tuším již dnes možné říci, že si Martin Hattala přes všechny své nedostatky zaslouží vděčnou vzpomínku: pro své velké zásluhy o spisovnou slovenštinu, pro své nikoli bezvýznamné zásluhy o jazykovědu českou (zvláště v oblasti skladby) a pro své upřímné přátelství k našemu národu.

---

[1] Ojedinělé kladné hodnocení z té doby obsahují články J. Škuttétyho v čas. Slovenské pohľady 22, 1902, 55n., 121.

[2] Za závažné připomínky k tomuto článku děkuji akad. B. Havránkovi a prof. A. Jedličkovi.

[3] Viz E. Jóna, Martin Hattala 1821—1903, Jazykovedný časopis 7, 1953, 16.

[4] Podrobnou charakteristiku obou mluvnic viz v cit. článku E. Jóny, 17n. — Srov. i V. Vážný, Spisovný jazyk slovenský (Čs. vlastivěda, ř. II, 1936, 169n.), E. Pauliny, Dejiny spisovnej slovenčiny, Bratislava 1948, 77n., a L. Novák, K vnitřním dějinám spisovné slovenštiny, Slavia 11, 1932, 85n.

[5] Jeho úsilí o těsné sepětí obou jazyků bylo uvědomělé — viz M. Hattala, Mluvnica jazyka slovenského II, Banská Bystrica 1885, s. V, a týž, Počátečné skupeniny souhlásek československých, Praha 1870, 19n., pozn. 1.

[6] Slovník naučný Riegerův III, Praha 1863, 667. — Zvukosloví příznivě posoudil především A. Schleicher (Zeitschrift für die österreich. Gymnasien 5, 1854, 480n.). — Srov. i V. Flašhans, Přehled práce na poli české jazykovědy za posledních sto let, Athenaeum 10, 1893, 98, a nejnověji Vl. Skalička ve sb. Slovanská filologie na Universitě Karlově, Praha 1968, 42n.

[7] Po smrti J. P. Koubka (1854 J ministerstvo tehdejší uprázdněnou stolici české řeči a literatury již neobsadilo, Hattala tedy přednášel často též o české literatuře.

[8] Jungmann zhodnotil tehdejší české gramatiky tak, že „jsou potud dobré, pokud se drží mluvnice Dobrovského“ (J. Jungmann, Slovesnost, 3. vyd., Praha 1846, 6).

[9] U Dobrovského se sice setkáváme s názvy „Subject“, „Prädicat“, „leidender Gegenstand“ a „Apposition“ a termínem „Attribut“ označoval jmenný přísudek a doplněk (J. Dobrovský, Lehrgebäude der böhmischen Sprache, Praha 1819, např. s. 250, 285n., 288, 297 a 320n.), svou nauku o české skladbě však na zkoumání větné stavby nezaložil. — Krokem zpět proti Dobrovskému bylo např. ještě zpracování skladby v České mluvnici nově vzdělané (Praha 1850) od J. S. Toníčka; jeho syntax je uspořádána výlučně podle slovních druhů.

[10] O jejich přínosu pro syntaktickou teorii se zmiňuje K. Svoboda v čl. O členech jednoduché věty, LF 7 82, 1959, 3n.

[11] F. Bauer, Grundzüge der neuhochdeutschen Grammatik für höhere Bildungsanstalten. Nejstarší vydání, které mi je dostupné (4. vydání, Nordlingen 1857), vyšlo až po Hattalově Skladbě, Bauerovo dílo s ní proto porovnávám hlavně podle posudku A. Schleichera (v čas. Beiträge zur vergleich. Sprachforschung 1, 1858, 245n.); Schleicher se v něm podrobněji zabývá též závislostí Hattalovy Skladby na Bauerově mluvnici. Schleicherova recenze se týká vlastně až Hattalovy Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského (Praha 1857, dále jen: Srovn. mluvnice); ta však obsahuje jen s nepatrnými, naprosto podružnými úpravami Skladbu z r. 1855.

[12] Doplněk neznají ani pozdější Hattalova díla, třebaže s jeho pojmem (pod názvem „pradicativer Zusatz“) pracoval jeden z Hattalových vzorů, K. W. L. Heyse (J. C. A. Heyse’s ausführliches Lehrbuch der deutschen Sprache. Neu bearbeitet von Dr. K. W. L. Heyse, II, Hannover 1849, 400n., 410n., dále jen Lehrbuch; na výklad o doplňku v tomto díle mě upozornil J. Hubáček z Pedagogické fakulty v Hradci Králové).

[13] M. Hattala, Skladba jazyka českého, Praha 1855, 20. — Původní myšlenka to není, viz J. Dobrovský, Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, Praha 1809, 370. — Podstatnou závislost na Dobrovském (Ausführ. Lehrgeb., 393n.) jeví mj. také Hattalův výklad o slovosledu (Skladba, 101n.).

[14] K. W. L. Heyse rozeznával již bszpodmětnou tzv. větu existenciální (typu „es regnet“, „es ist kalt“) — viz Joh. Christ. Aug. Heyse’s deutsche Schulgrammatik… Neu bearbeitet von Dr. K. W. L. Heyse, 18. vyd., Hannover 1854 (dále jen: Heyse, Schulgrammatik), 265.

[15] M. Hattala, Skladba, s. 1. — Uvedený názor vznikl patrně z Beckerova pojetí slovesa (K. F. Becker Schulgrammatik der deutschen Sprache, 4. vyd., Frankfurt n. M. 1839, 4); srov. i stať o slovese v Heysově díle Schulgrammatik, 179.

[16] I. Ch. A. Heyse — K. W. L. Heyse, Lehrbuch, 641n.

[17] Také tento posudek se týká vlastně až Hattalovy Srovn. mluvnice z r. 1857.

[18] Jeho kritika vyšla (pod značkou *n) v čas. Obzor, 1855, s. 211n. — Další recenze od J. Franty Šumavského (Úvaha o Skladbě jazyka českého prof. Martina Hattaly, Praha 1855) se týkala vhodnosti jednotlivých slov a vazeb užitých Hattalou. — Na obě kritiky odpověděl Hattala spiskem Obrana Skladby prof. Martina Hattaly proti panu J. Frantovi Šumavskému a proti jakémusi panu *n, sepsaná jím samým. Praha 1855 (dále jen Obrana Skladby). — Erbenova replika vyšla v čas. Obzor, 1855, s. 384n.

[19] M. Hattala, Obrana Skladby, 28. Za základ spisovné češtiny bral Hattala jazyk dobrých spisovatelů a živou mluvu (v. cit. Srov. mluvnici, s. XVIII). Tím se jeho Skladba podstatně liší od Skladby jazyka českého V. Zikmunda (viz níže).

[20] V. Zikmund, Skladba jazyka českého, Litomyšl — Praha 1863. — K jejímu hodnocení viz M. Weingart, c. d., 330, D. Konečná, Předběžné poznámky k dílu Václava Zikmunda, SaS 18, 1957, 228n., Vl. Skalička, c. d., 43. Pozoruhodná soudobá kritika od B. Jedličky vyšla v čas. Krok 1, 1864, 45n., 116n.

[21] O nich D. Konečnáv cit. článku, s. 229, 231n.

[22] Obsahuje např. velmi důkladné poučení o významech pádů (na 247 stranách). Zikmund pracoval již s pojmem doplňku: užívá pro něj názvů „jméno výrokové“, „výrok odvislý“ a „přísudek odvislý“ a je si vědom jeho vztahu k přísudku a k předmětu, ve výčtu rozvíjejících větných členů však doplněk chybí. (Slovo „doplněk“ se tam sice objevuje, ale neznamená — jak se domnívá D. Konečná, c. d., 232 — doplněk v našem chápání, nýbrž synonymum pro předmět; Zikmund doplněk totiž pokládal nepochybně pouze za druh přísudku.)

[23] O těchto dílech píše J. Polívka, Jazykozpyt slovanský, Památník z r. 1898, odd. Jazykozpyt, Praha 1898, 58. — Srov. V. Flašhans, Mluvnictví české, Památník z r. 1898, odd. Jazykozpyt, 21, V. Jagič Istorija slavjanskoj filologii, Petrohrad 1910, 727, a M. Weingart, c. d., 330.

[24] Viz Spisy B. Němcové, sv. 14, Listy (Knihovna klasiků, Praha 1960), s. 94, 121, 160, 175, 263.

[25] Závažné soudobé zhodnocení Hattalovy Mluvnice jazyka slovenského podal E. Novotný v čas. Krok 2, 1865, 358n.

[26] Hattaliana, sestavuje J. Vlček, LF 31, 1904, 442. — Srov. K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1962, 430.

[27] M. Hattala, O jazykozpytě a přírodozpytě, ČČM 43, 1869, 363n.

[28] M. Hattala, Obrana Skladby, 25.

[29] M. Hattala, Brus, 57n. (cituje tam mj. Horatiova slova o zvyku v jazyce). Srov. v této souvislosti zmínku o názoru Dobrovského v díle J. Jakubce Dějiny literatury české II, 2. vyd., Praha 1934, 76.

[30] J. Hanuš — A. Truhlář, Dějiny literatury české I — Přehled povšechný, Památník z r. 1898, odd. Bibliografie. Dějiny literatury české, s. 15. — Srov. stať J. Dolanského ve sb. Slovanská filologie na UK, 82 n.

[31] Tohoto rysu Hattalovy osobnosti si všiml již V. Flašhans, v čl. Martin Hattala (Osvěta 34, 1904, 113).

[32] Viz např. M. Hattala, Obrana Skladby, 15.

[33] Srov. V. Flašhans, M. Hattala, 115.

[34] Srov. např. slova J. Zubatého v jeho čl. Srovnávací skladba jazykův indoevropských, Věstník České akademie 10, 1901, 516.

[35] A nejen ve vědecké veřejnosti naší — viz např. Hattalovo hodnocení v Istorii slav. filologii V. Jagiće 717 a 725n. Srov. též A. Brückner, Slavisch-Litauisch, sb. Die Erforschung der indogermanischen Sprachen III, Štrasburk 1917, 29. — Kladněji byla Hattalova osobnost posuzována až po vzniku Československa (kdy se širší odborné kruhy seznámily s Hattalovými slovakistickými díly), viz uv. stati M. Weingarta (s. 328 a 330) a V. Vážného (s. 167n. a 214n.); též J. Haller, Spisovný jazyk český, sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937, 23n. — Srov. i E. Novák, c. d., 85n., E. Pauliny, c. d., 77n., uv. čl. E. Jóny, 41n., 82n., 139, a nejnověji J. Ružička, Martin Hattala — velký syn Oravy, Kultúra slova 5, 1971, 33n., a J. Kačala, Vedecká konferencia o diele Martina Hattalu, Slovenská reč 36, 1971, 125n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 5, s. 275-283

Předchozí Alois Jedlička: Stopadesáté výročí narození Martina Hattaly

Následující Alexandr Stich: Neologismy v Havlíčkově publicistickém slohu (K stopadesátému výročí Havlíčkova narození)