K jazykovému odkazu mistra Jana Rokycany
Emanuel Michálek
[Články]
-
V únoru letošního roku uplynulo 500 let od smrti mistra Jana Rokycany, voleného husitského arcibiskupa a blízkého spolupracovníka krále Jiřího z Poděbrad. Oba se podíleli na velikosti i těžkostech tehdejší české politiky a oba i skoro současně zemřeli uprostřed zápasu o zachování hlavních výsledků husitské reformace. Rokycanovu součinnost s husitským králem vystihuje starý letopisec poznámkou onen slovem a tento mečem bránili kalicha Kristova. Tím je zároveň naznačeno, že podstatná část Rokycanova působení náleží do oblasti slovesné. O tom podává svědectví Rokycanovo dochované literární dílo, které je úzce spojeno s odkazem Husovým. Týká se to nejen souvislostí myšlenkových, ale platí to v plné míře také o prostředcích jazykových.[1]
Na Husovo dědictví navazuje Rokycana především zjevným a uvědomělým sbližováním svých projevů s jazykem mluveným. Je to ostatně pochopitelné u muže, který byl po celý život horlivým a působivým kazatelem. Zde je také třeba vidět základní předpoklady i Rokycanova díla literárního. Z tohoto zaměření Rokycanových jazykových projevů vyplývá řada skutečností, z nichž aspoň některé zde připomeneme a blíže doložíme.
Nápadným jevem v Rokycanových projevech jsou především řečnické otázky[2] jako Ba, umieme-li jemu (Kristu) z toho poděkovati dobrodienie?[3] Ah, milí křesťané, čeho my to čekáme? Pomyslíme-li na to? [99]Povážíme-li sobě toho, kterak tu s námi bude, uslyšíme-li ten hlas k sobě…? tamtéž. I mníš to malý hřiech? Tak mnoho těch hřiechuov se jest rozmohlo, ješto kto by to vypravil? Rok 77. — Neméně příznačné jsou rovněž typy konstruované ve formě řečnické odpovědi, např. I zdáť se to malý dar v kohožť on zavítá? Aha, zajisté velmi veliký! Což z toho dobrého bude? Toto: že v kohož on, drahý Ježíš zavítá, že všichni hřiechové budou jemu shlazeni a odpuštěni Rok 29—30. Ale proč jest byl Jan v oukovách a u vězení u Erodesa krále? Však die jiný evangelista… že jest Erodes miloval Jana a rád jeho poslouchal a mnohé činil! Proto jest seděl, že jest Erodesa trestal z cizoložstva Rok 32. Řečnická odpověď je v takových případech prostředkem vnitřní dramatizace (ČOJ 406), má sloužit k oživení, k obnovení pozornosti a zájmu posluchače nebo čtenáře (Základy 109), tedy svým způsobem k navázání těsnějšího kontaktu. Obdobný úkol mají i další prostředky, kterých Rokycana užívá.
K velmi častým postupům patří zejména přímé nebo nepřímé oslovení posluchačů: Ej, milí křesťané, jak byšte vy měli nynie toho žádati na svých modlitbách Rok 31; jednostajným hriechem hřešie voboji, i ti, kdož to (výstřední obuv a oblek) dělají, i ti, kdož v tom chodie. Ale vám se to nezdá? Ale zviete, vy řemeslníci… coť vás pro to potká Rok 34—35. A toto každý věz, že jakž budeš na smrti zastižen, tak budeš postaven den soudný Rok 28. Ej, snažmež se na to, milí křesťané, abychom jemu (Kristu) miesto připravili Rok 29. Dajž nám milý Buoh, abychom to uměli, to vše, tak vésti my i vy, jakož by se jemu líbilo, milému, drahému Bohu! Rok 63. Oslovení (apostrofa) patřilo k běžným prostředkům středověkých rétorických příruček.[4] Poslední dva příklady ukazují ještě další rys příznačný pro rétorické výklady. Autor zde při svém oslovení posluchačů užívá 1. osoby množného čísla, tím se sám začleňuje spolu se svými posluchači do větší skupiny a důvěrně se s nimi sbližuje (srov. ČOJ 390n.). Přitom má 1. osoba množného čísla v každém z připomenutých dokladů jinou vyjadřovací funkci: v předposledním dokladě zahrnuje křesťany vůbec, v posledním naopak jen křesťanské kněze, kdežto k laikům se autor obrací 2. osobou množnou. Takovýto výskyt první osoby v různých funkcích svědčí o silném řečnickém zaměření projevu (ČOJ 398). Doklady, jež jsme zde citovali, vyjadřují vedle věcného obsahu zpravidla zároveň i autorovu citovou účast, jeho citové zaujetí. [100]Jak je patrno z některých dokladů, mají takové výpovědi nejednou podobu zvolací věty (srov. Základy 111).
Takové zvolací věty bývají v Rokycanových projevech zpravidla uvozeny různými výrazy citoslovečné platnosti. Kromě případů, které jsme uvedli výše, patří sem např.: 0, co jest toho lidu, milý Bože, ješto tiem přílišným pečováním, zaneprázdníce se… běhají Rok 31. Á, nastojte, nastojte, běda vám, nebudete-li se káti těžce Rok 33. Ú, divná jest to věc, co jest to chytrý ďábel, co on umie chytře… klamati Rok 77. A děti, budou-liť se Boha báti… bývá-li to mezi vámi? Ha, nezdá mi se! Rok 79. Obdobné typy jsou doloženy už v některých skladbách staročeské veršované epiky a beletrie doby předhusitské (J. Tříška v SaS 25, 268). — Zvolacích vět užívá Rokycana často tam, kde reprodukuje formou přímé řeči mluvený projev jiných osob: mnozí pacholci, dievky na vás žalují, kterak pro vaše dielo nikdy ke mši jíti na malú chvilku nemohou, ano hospodář, hospodyně zhajují: Á, á, meškáte mě i dielo! Rok 39. A, vy, biedné matery a otcové, ješto před nimi (dětmi) zle a neřádně mluvíte… Ono psota naučí se též, a matka uslyšéci nebo tatik, ještě se zasměje tomu a bude řieci: Ba, hle, zmilitkého, co špaček! Rok 57. Aniť natáhnu, pěkně uhladí, učeší, zbarví, zbílí (prodávající nabízené zboží), aby se zdálo pěkné, a budou chváliti řkúc: Dobréť jest, ano tak nebude! Ba, samať mám za to! Na mú vieru, že jinémuť bych nedala! Rok 93. Tyto matery dětem svým (domlouvají): O, ó, nešťastná čerťata, čert mi vás nahodil! bóhdaj zabit, bóhdaj hlavu zlomil, bóhdaj takto neb takto, klnou neb rotie Rok 61. Manželstvie jest dvou vosob svobodnou dobrovolné svolenie. Bývá-li to pak, že ona nejednou nebude o tom nic věděti, a oni ji (rodiče dceru) vdadie a budou řieci: To to to, aby přátel neposlouchala! Musíš zaň jíti! Rok 70.
Bylo by možno připomenout ještě řadu dalších jevů, navazujících na husovskou tradici, především v slovní zásobě, bylo by možno mluvit o slovech citově zabarvených (expresívních), o výrazech zdrobnělých, o různých obratech a úslovích obrážejících běžně mluvený jazyk ap. Ale i z toho, co jsme uvedli a doložili, je už možno vyvodit některé závěry. Patří k nim především zjištění, že podobně jako Hus ani Rokycana se nevyhýbal prostředkům a postupům soudobé latinsko-české jazykové kultury,[5] nýbrž záměrně jich využíval k zpřístupnění sdělo[101]vaného obsahu a k zdůraznění jeho aktuálnosti. Zdá se však, že na rozdíl od Husa užíval Rokycana méně některých rétorických prostředků zvukových a více se přiblížil k mluvenému projevu ve větné stavbě. Zato patrně neužíval do té míry jako Hus výrazů příznačných pro běžně mluvený jazyk v biblických citátech. Skutečnosti připomenuté v tomto příspěvku ukazují na malém úseku jazykového materiálu Rokycanův tvořivý přístup k starší tradici a jeho přínos k rozvoji českého řečnického stylu.
[1] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. 2, Praha 1936, s. 39.
[2] K charakteristice řečnických otázek a odpovědí srov. V. Mathesius, Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 412n. (zkratka ČOJ); A. Jedlička, V. Formánková, M. Rejmánková, Základy české stylistiky, Praha 1970, 108n. (zkratka Základy).
[3] M. Jan Rokycana, obránce pravdy a zákona Božího, výbor z kázání, obrany kalicha a z listů uspořádal F. Šimek, Praha 1949, s. 27 (zkratka Rok).
[4] J. Tříška, O rétorice a stylu naší středověké literatury, SaS 25, 1964, s. 265.
[5] Srov. J. Tříška, Z poetiky a fabulistiky „moderního“ středověku, SaS 26, 1965, 235n.; B. Havránek, Český jazyk Husův, SaS 27, 1966, 1n.
Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 2, s. 98-101
Předchozí Ladislav Procházka: Jak vzniklo příjmení Procházka?
Následující Alios Jedlička, Jaroslav Machač: Nové výkladové slovníky slovanské
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1