Luttererova práce o místních jménech v Poorličí

Jan Svoboda

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Obsahem Luttererovy práce[1] je všestranné jazykovědné i sídelně historické zpracování asi 800 českých a německých místních jmen v Poorličí a v některých přilehlých územních částech; v druhém oddílu je přibráno také Kladsko. Ve smyslu pojetí svého učitele prof. Vladimíra Šmilauera přihlíží autor při zkoumání místních jmen bedlivě také ke stránce historické a geografické a sleduje, co je přitom možno vytěžit pro poznání postupu osídlení daného teritoria.

Práce je rozvržena do čtyř oddílů, z nichž první obsahuje v deseti úsecích obraz postupu kolonizace. V každé části tohoto oddílu je výčet místních jmen s rozmanitými údaji geografickými a historickými; je zaznamenán vždy nejstarší doklad jména z historických pramenů a podán jazykový výklad vzniku a vývoje jména. Na tom základě pak může autor spolehlivě začlenit jednotlivá místní jména do celkové soustavy.

Při svých výkladech se Lutterer opírá o základní dílo české toponomastiky, o „Místní jména v Čechách“ Antonína Profouse, v četných případech je však doplňuje a opravuje. V práci věnované postupu osídlení bylo zvlášť důležité přihlédnout k pramenům ze 17.-19. století, Profousem nedostatečně využitým. Nemálo vesnic v podhůří [290]Orlických hor totiž vzniklo až v těchto stoletích a svědectví o tom bylo nutno hledat zvlášť v berní rule z let 1653-1656 a v tereziánském katastru z let 1713-1722.

Tu a tam našel však autor doklady místních jmen Profousem nezaznamenané i ze starších dob, jak svědčí např. doklad o vzniku obce Jamné z r. 1304 (Ludmirsdorf). Lutterer má proti Profousovi navíc i některé nářeční podoby jmen (ten Vopočen pro Opočno v bývalém okrese vysokomýtském); tyto doplňky načerpal z vybrané místopisné literatury.

Autor soustavně přezkoumal Profousovy výklady místních jmen z dané části Čech, aby mohl jména správně utřídit a zařadit. Zvlášť se to týká těch případů, kdy Profous z nedostatku jiného výkladu odvozuje místní jméno ze jména osobního, leckdy ani nedoloženého. Domnívám se, že Lutterer správně opravil Profousův výklad např. v těchto případech: místní jméno Beranec nevzniklo z příjmení Beranec, nýbrž podle beranů hamru nebo podle beraního dvora, Chlístov nebyl pojmenován podle nějaké osoby zvané Chlíst, nýbrž podle červem (chlístem) postiženého lesa; obdobně Luková nemá jméno podle nějakého Luky (Lukáše), nýbrž podle klikatého (lukavého) potoka; jméno Masty vzniklo podle mazlavé jílovité půdy, Popelov byl pojmenován v souvislosti s lesním uhlířstvím, Příkory mají původ v slově znamenajícím ‚překážky, obtíže‘, Přím má základ v slově s významem ‚trám, hřbet‘. Je jasné, že Profousovým výkladem z osobního jména byla v těchto případech zastřena pravá podstata pojmenování místa a jeho význam pro poznání některých věcných souvislostí, zvlášť jeho výpovědi o terénu, porostu ap.

Jenom zřídka nejsou Luttererovy opravy dost přesvědčivé. To se týká např. námitky, že jméno Hraštice nemůže být odvozováno z příjmení Hrášek. Profous sice neměl staré doklady tohoto osobního jména, ale bylo možno je předpokládat a také skutečně existují. (Nicolaus Hrask de Praga, 1375 — Soudní akta konsistoře pražské. Vydal F. Tadra, sv. I, 1893, str. 133, č. 136; Hrasscone, 1393 — V. V. Tomek, Základy starého místopisu pražského, odd. II (Nové Město) 314; Hrassek, 1429 — Tomek, Základy, odd. I (Staré Město) 196; Jan Svoboda, Staročeská osobní jména, str. 136, § 63342). Lidová řeč zná sice jméno Hraštice v jednotném čísle, ale v deskách zemských je zaznamenáno r. 1558 nepochybně v množném čísle. Není tedy v tomto případě důvodu Profousův výklad měnit. Podobně, jak se domnívám, je tomu tak i u jména Libel a několika dalších jmen. [291]Nepravděpodobný je předpoklad Luttererův, že -rady ve jménu Voděrady souvisí s hraditi ‚stavěti hráz‘.

Zdařilé opravy a cenné věcné připomínky shledávám naproti tomu např. u jmen Běstviny, Drbalov, Krchlehy, Lično, Nemanice, Ošerov, Parník, Petrovice (podle zasvěcení kostela), Rviště, Řetová, Solnice, Stanovník.

Třídění místních jmen v prvním oddílu knihy provádí Lutterer velmi uváženě, jenom v 8. části (§ 18 adjektiva) přehlédl, že také v předcházejících odstavcích (§§ 11-17) jsou přídavná jména (Suchá, Rybná, Olešná) a že tedy § 18 měl být raději označen „jména jiného významu“.

V závěru jednotlivých částí prvního oddílu jsou údaje o oblibě a rozšíření jednotlivých typů jmen, o směru jejich vývoje, namnoze s velmi užitečnými přehlednými tabulkami a mapkami. Celý první oddíl knihy obsahuje velmi cenné a namnoze nové poznatky o daných otázkách, získané pronikavým a střízlivým probádáním jazykových jevů i věcných souvislostí.

Druhý oddíl knihy je věnován česko-německým stykům v oblasti místních jmen. Autor tu výstižně rozlišil jazykové jevy při pojmenování sídel, vyplývající ze styku mezi obyvatelstvem obou národností, vytěžil ze zkoumání jmen několik zajímavých poznatků o starých českých nářečních jevech, zachycených a dochovaných po přejetí (Wustrow-ostrov). Je nutno zvlášť ocenit, že se autor nedal svést k ukvapeným závěrům o českém nebo německém původním osídlení podle osobních jmen, ze kterých byla místní jména odvozena, nebo podle přívlastků Český, Německý. Zdařilý je také jazykový rozbor překladových jmen. Zde by bylo třeba jen doplnit, že v některých případech (např. Stěnava-Steina) jde spíš o povrchní převedení do němčiny podle vnější zvukové podoby než o skutečný překlad. Oddíl druhý obsahuje také (jako část pátou) pečlivý výklad o dvojicích jmen, nezávisle vzniklých v češtině i v němčině pro tutéž osadu (Ústí nad Orlicí - Wilhelmswerde, Bystřec - Waltersdorf, Dobrouč - Liebental atd.).

Třetí oddíl obsahuje jazykový rozbor českých místních jmen. Jeden typ tvoří jména vzniklá prostým použitím obecného názvu (Chlum, Slatina, Rybník atd.). V této skupině se uplatňuje třídění podle významu slov, jež jsou základem místního pojmenování. Další typy tvoří jména zdrobnělá (Újezdec, Mostek, Lhotka apod.), jména hromadná (Jedlina, Jehnědí, Zaječiny), jména z předložkového spojení (např. [292]Meziříčí, Zádolí, Bezpráv), jména složená (Černovír, Borohrádek apod.), přídavná jména (např. Vysoká, Opočno), podstatná jména odvozená z přídavných (např. Bystřec, Svídnice, Zelenka). V další části třetího oddílu probírá autor tvoření místních jmen ze jmen osobních označujících jednotlivce (např. Radhošť, Malín) i skupiny osob (Moravany, Koloděje, Voděrady).

V poslední části sleduje rozlišování a bližší určování místních jmen. Ze seznamu jmen rozlišených zdrobňováním je třeba podle mého soudu vyloučit jméno Borek, protože tu jde o pojmenování osady podle lesa (Bor), tedy podle pomístního jména, nejde o dvojici osad; Bor jako protějšek osady Borku neexistuje. A. Profous zaznamenává nejednou jev, který uznává také Vl. Šmilauer (Úvod do toponomastiky, 2. vyd., s. 94, § 354-21), že byly totiž někdy názvy malých osad časem zdrobňovány (Dobříkov-Dobříkovec, Janovice-Janovičky). Luttererova poznámka „splynuly“ prozrazuje, že autor pokládá např. Janovice a Janovičky za dvě různé osady, které časem splynuly; myslím, že tu jde o jednu jedinou ves, jejíž název byl vzhledem k malému rozměru osady převeden do podoby zdrobnělé. Bylo by tedy třeba z partie o rozlišování tyto případy vyloučit a zařadit do nového odstavce „Zdrobněliny vlastních jmen místních“.

V oddílu čtvrtém autor sleduje vývoj místních jmen, jejich změny po stránce hláskové, tvaroslovné a lexikální. Ze sebraného materiálu vyplývají cenné poznatky o jednotlivých jazykových jevech, zvláště o datování některých hláskových změn. Jako univerbizaci chápe autor i takové případy, kdy se vyvine z předložkového spojení přívlastkové adjektivní určení (Lhota u Kostelce - Kostelecká Lhota). Zdá se mi, že se tím pojetí termínu univerbizace příliš rozšiřuje. — V odstavcích o příponě -ec je nesnadno rozlišit někdy funkci deminutivní a substantivizační. To se týká jmen Dobříkovec, Knapovec, ale i Žákovec.

V části slovníkové jsou uvedena jména doložená jako obecné názvy jen v staročeštině nebo v nářečích. Zde autor přihlíží i k takovým slovům jako: hlava, homole, jáma, ochoz, rez, svině, vrch, zástava, bystrý, darebný, hrubý. Ta nejsou sice jen staročeská nebo nářeční, ale jako vlastní jména místní mají odchylný, posunutý nebo přenesený význam.

Zásluhou I. Lutterera byla místní jména z povodí Orlic prozkoumána velmi důkladně. Bylo by si jen přát, aby bylo stejně hodnotným způsobem a zevrubně toponomasticky zpracováno celé území Čech a ovšem i Moravy a Slezska.

---

[1] Ivan Lutterer, Vývoj místních jmen a osídlení v povodí Orlic, Knižnice Orlického muzea v Chocni, sv. 6 (1969), 280 s. Zvl. otisk z Listů Orlického muzea (Choceň), roč. I.—III. (1966—1968).

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 289-292

Previous Josef Vintr: Příspěvek k vývoji české slovní zásoby v době obrozenské

Next Ivan Lutterer: Zpravodaj místopisné komise ČSAV k poctě sedmdesátých narozenin Jana Svobody