Příspěvek k vývoji české slovní zásoby v době obrozenské

Josef Vintr

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Práce L. Klimeše[1] je věnována statistickému zkoumání složení obrozenské slovní zásoby. Jako materiál pro rozbor slouží úryvky z odborných prací P. J. Šafaříka a Fr. Palackého[2]. Studie se snaží postihnout vzájemný kvantitativní poměr tří hlavních složek obrozenské slovní zásoby — staré české, pobělohorské a obrozenské — a stanovit relativní chronologii obrozenského procesu obohacování slovní zásoby, příčiny jejího obohacování a její další vývoj. Práce je rozvržena do čtyř kapitol: 1. Složky obrozenské slovní zásoby 2. Intenzita obohacování obrozenské slovní zásoby a její vztah k průběhu obrozenského procesu. 3. Modernizace slovní zásoby u Fr. Palackého a P. J. Šafaříka. 4. Příspěvek k poznání příčin změn v obrozenské slovní zásobě.

Rozborem úryvků jmenovaných autorů Klimeš zjistil, že největší část zkoumané obrozenské slovní zásoby tvoří slova vzniklá do r. 1620 (94,4 %), nejmenší část slova vzniklá v období pobělohorském (0,9 %) a zbytek (4,7 %) jsou lexikální jednotky vzniklé za obrození. Ze slov nově zařazených do slovní zásoby za obrození je třetina až polovina nově tvořených (vesničan ap.), 11-20 % přejatých z ostatních slovanských jazyků (znatný z ruš. ap.) a 5-11 % jsou slova vzniklá změnou významu slova již dříve existujícího (např. stč. posudek ‚iudicium‘, obroz. posudek ‚conclusum, Schluss‘). Správně je zdůrazněno, proč se uplatňuje jako hlavní postup při obohacování slovní zásoby tvoření nových slov: „Tvoření slov je cesta poměrně schůdná a dálo se většinou podle starých, produktivních typů. Tak lze lépe [287]vyložit odklon češtiny od ostatních slovanských jazyků než úvahou o tom, že v obrozenské době nebyl dostatečně vyvinut zřetel k cílevědomé jazykové spolupráci mezi slovanskými jazyky“ s. 17).[3] Určením stáří obrozenských dokladů (podle slovníků) dochází autor k závěru, že nejrozsáhlejší obohacování slovní zásoby probíhalo v období 1810-1818, zatímco nejméně nových slov najdeme v období 1790-1800. Proces obohacování slovní zásoby byl závislý na samém procesu obrození.

Jednotlivá obrozenská slova vyskytující se u Šafaříka a Palackého prošla různým vývojem do moderní češtiny. Většina z nich se vyskytuje ještě dnes, i když některá jen jako slova knižní nebo jako archaismy. Podle autorova názoru lze objektivně zjistit vývoj a stylistické zařazení těchto slov srovnáním s Příručním slovníkem jazyka českého a stejným způsobem lze určit — podle stáří dokladů uvedených v slovnících[4] —, jak se modernizovala slovní zásoba Palackého a Šafaříkova. Autor kostatuje, že Šafaříkův slovník je konzervativnější než Palackého. Palackého slovník však není tak nový jako např. Purkyňův.

Čtvrtá kapitola souvisí s vlastním tématem jen volně. Autor se v ní snaží určit rozborem mikrosystémů synonym pro pojmy označované dnes pojmenováními badatel, ústava, věta příčiny vývojových a významových změn lexikálních jednotek. Za hlavní příčiny považuje: změnu v hodnocení daného úseku skutečnosti, významové vztahy k slovům příbuzným, poměry slovotvorné (vztah k základnímu slovu a odvozovací možnosti daného slova), puristické tendence — v době obrozenské konstruktivní — odstraňující zvláště cizí slova, omezování synonymnosti i za cenu přechodného ochuzení slovníku, omezování mnohoznačnosti zvláště v oblasti terminologie a konečně společenský vývoj, vynucující si pojmenování nových skutečností a vztahů. Získané závěry považuje autor za obecně platné pro vývoj celé obrozenské slovní zásoby.

Téma, rozvržení i zpracování studie představují dobrý přínos k pra[288]cím věnovaným české slovní zásobě. Je třeba jen litovat, že autorův pohled není širší, aby obsáhl i slovník Čelakovského, Erbena a dalších.

Připojuji jen několik drobných poznámek. Nejprve k periodizaci. Autor mluví o „střední“ češtině v rozpětí let 1620-1770; za střední češtinu je dnes většinou považován jazyk z období asi 1500-1770. — Na s. 8 se čtenář pozastaví nad formulací „K lexikálním jednotkám neřadíme však sousloví“. Ustálená slovní spojení jsou jednou lexikální jednotkou („pojmenování“), s kterou je nutno počítat, nechceme-li, aby došlo ke zkreslení obrazu slovní zásoby, zvláště při použití kvantitativní metody. Stejně tak na s. 17 při hodnocení slovních spojení a sousloví bylo snad zapotřebí nespoléhat jen na srovnání s Příručním slovníkem, ale stanovit si obecně — lexikologicky —, co jsou ustálená slovní spojení a co syntagmata. Třídění slovních spojení a sousloví je jistě správné (chybí však rozlišení ustálené slovní spojení × sousloví); sporný je jen typ subst. + adj., zvláště uvedené příklady (s. 49 — stroj dějový, obor zemský). Při zdůvodňování odklonu češtiny od ostatních slovanských jazyků ve způsobu obohacování slovní zásoby (s. 17) musíme si být vědomi také toho, že hlavní příčinou nebylo jen větší využití možností tvorby nových slov, ale i trvající ohrožení jazyka, který odmítal přejímání cizích slov, tak vžité např. v polštině, že naši buditelé byli na vysoké jazykové i kulturní úrovni a ovlivnili sami vývoj jazyka a tvoření slov i teoreticky⁸ ap. — Ve výčtu činitelů způsobujících změny slovní zásoby (s. 65-71) bylo snad záhodno více zdůraznit vliv vztahů jednotlivých lexikálních jednotek k jiným jednotkám jazykového systému na změnu významu slova a neopomenout důležitého činitele změn významu — stylistické zařazení lexikální jednotky, jež má zvláště v oblasti terminologie veliký vliv na význam. Na s. 31 by čtenář čekal definici terminologické lexikální jednotky, jež je nutná pro odlišení slov „odborných, poloodborných a obecně vědeckých“, a alespoň vysvětlení toho, co autor rozumí těmito termíny. Mohl by se pak snadněji vyhnout určité subjektivnosti při zařazování slov do jednotlivých stylistických skupin, jíž si je ostatně sám vědom (s. 31). Při vší důkladnosti kvantitativního rozboru se však nemůžeme ubránit dojmu, že strukturní lexikografický rozbor slovní zásoby, založený na pevně stanovených kritériích, zůstává na prvním místě co do objektivnosti a může se lépe vyhnout určitým optickým klamům při hodnocení dokladů.

Je však nutno zdůraznit, že autor nepracuje čistě kvantitativní metodou, ale že jeho kombinace metody kvantitativní s metodou [289]strukturního lexikálního popisu je pro zvolené téma velmi šťastná. Studie přinesla mnoho nových pohledů, zdůraznila někdy opomíjená fakta (např. odlišení a rozbor pobělohorské složky slovní zásoby dokazuje, že čeština, i kulturní čeština, v období pobělohorském žila a byla organicky spojena s jazykem obrození)[5] a kromě dokladového materiálu a dobře zdůvodněných závěrů přináší řadu cenných podnětů pro další badatele zabývající se vývojem slovní zásoby našeho jazyka.

---

[1] Lumír Klimeš, Příspěvek k vývoji české slovní zásoby v době obrozenské se zvláštním zřetelem k jazyku Fr. Palackého a Pavla Josefa Šafaříka, Neapol 1967, 82 s.

[2] K rozboru použil autor šesti úseků z odborných prací Fr. Palackého a P. J. Šafaříka z období 1818-1854. Jsou to tyto ukázky: a) Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie, list I (Palacký) s. 13-18; b) totéž, list III (Šafařík) s. 36-41; c) Fr. Palacký, Pomůcky k topografii kraje Budějovského, ČČM 9, 1835, s. 211-214; d) P. J. Šafařík, O národech kmene litevského, ČČM 9, 1835, s. 292-293, 294-297; e) Fr. Palacký, Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, dílu I. částka 2, v Praze 1854, s. 217-223; f) P. J. Šafařík, Pohled na prvověk hlaholského písemnictví, ČČM 26, 1852, s. 81-84.

[3] Ke vzniku produktivních typů tvoření slov přispěl bezděčně i J. Dobrovský svými pracemi Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, Prag 1792, a zvláště dílem Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, Prag 1809. Mluví-li autor o odklonu češtiny od ostatních slovanských jazyků, má zřejmě na mysli frekvenci derivace při tvoření nových slov. Nelze však upřít, že přejímání slov z jiných slovanských jazyků bylo cílevědomé a odpovídalo rusofilským a všeslovanským tendencím obrození.

[4] Ještě objektivnější by bylo ovšem srovnání s lexikálním archívem ÚJČ ČSAV, který se právě pro dobu obrozenskou blíží úplnosti.

[5] K podobným závěrům dospěl již B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda II/1, Praha 1936, s. 79n.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 286-289

Previous Antonín Tejnor: Nové sovětské publikace o vědeckém a technickém názvosloví

Next Jan Svoboda: Luttererova práce o místních jménech v Poorličí