Nové sovětské publikace o vědeckém a technickém názvosloví
Antonín Tejnor
[Reviews and reports]
-
Zájem o názvoslovné otázky má v Sovětském svazu značnou tradici. Terminologická činnost v Sovětském svazu ve 30. letech našeho století bezprostředně souvisela s prudkým rozvojem průmyslu v období prvních pětiletek, s růstem vědecké a technické publikační činnosti, s rozvojem odborného školství a s potřebami názvoslovné koordinace mezi jednotlivými národy Sovětského svazu. V současné době tvoří jeden z hlavních motivů potřeba koordinovat terminologii v mezinárodním vědeckém, technickém a hospodářském styku, zejména mezi členskými státy Rady vzájemné hospodářské pomoci, a potřeby vyplývající ze zavádění strojů na zpracování informací do dokumentační práce.
Největším přínosem pro praktickou názvoslovnou činnost se stalo [278]působení Výboru pro vědeckou a technickou terminologii (Komitet naučno-techničeskoj terminologii - KNTT), v jehož čele stáli od doby vzniku v roce 1938 S. A. Čaplygin a D. S. Lotte. Za 30 let vydal KNTT přes 300 terminologických prací: teoretických studií, návrhů, sborníků doporučovaných termínů a názvoslovných norem.[1] I když činnost tohoto výboru řídili technici, kterým šlo v první řadě o problematiku systémového uspořádání pojmů, nezůstávaly jazykovědné otázky nikterak v pozadí. J. A. Klimovickij uvádí řadu sovětských jazykovědců, s nimiž KNTT buď přímo spolupracoval, nebo alespoň využíval ve své činnosti výsledků jejich výzkumů v oblasti odborné slovní zásoby.[2] Jsou to: S. P. Obnorskij, M. V. Sertěvskij, V. V. Vinogradov, N. V. Jušmanov, S. I. Ožegov, A. B. Šapiro, E. K. Bokarev, N. A. Baskanov, O. S. Achmanova, E. N. Tolikina, K. A. Levkovskaja, N. P. Kuzmin, L. L. Kutina, V. P. Dančenko, L. A. Kapanadze, T. L. Kandelaki aj.
Teoretický i metodologický přístup sovětských terminologů k názvoslovné problematice byl zčásti ovlivněn zkráceným překladem díla Eugena Wüstera Internationale Sprachnormung in der Technik, který r. 1935 pořídila a upravila O. I. Bogomolovová. Avšak už od roku 1931 vycházely v Sovětském svazu teoretické a metodologické stati D. S. Lotteho (1898-1950), o které se dodnes opírá většina badatelů hlásících se k tzv. sovětské terminologické škole. Nejdůležitější z těchto statí vyšly ve sborníku, který uspořádali pracovníci KNTT J. A. Klimovickij a S. I. Koršunov.[3]
Roku 1968 vydal Výbor pro vědeckou a technickou terminologii stenografický záznam přednášek a seminářů D. S. Lotteho,[4] který upravili a novými příklady doplnili S. I. Koršunov a G. G. Samburova. Publikace je určena jako praktická příručka především pro pracovníky názvoslovných komisí a rozvržena do čtyř kapitol: (I) Nedostatky terminologie, (II) Vytváření pojmových systémů, (III) Vytváření názvoslovných systémů, (IV) Organizace názvoslovné činnosti.
[279]V úvodu cituje Lotte Schuchardtův výrok, že nejasnost terminologie je stejně nebezpečná jako mlha pro námořníky, ba ještě nebezpečnější, protože nebývá zjevná. Nedostatky v terminologii působí potíže při dorozumívání mezi odborníky, v dokumentaci i při studiu odborné literatury, proto je nutné v určitých etapách vždy znovu terminologii revidovat. Avšak je možno užívat i určitých opatření profylaktických, které nebezpečí znejasnění terminologie podstatně sníží. Je třeba si ovšem uvědomit, že uvedené nedostatky nepůsobí jen neuspořádané nebo zastaralé terminologické systémy, ale také autoři užívající nesprávných termínů v odborných jazykových projevech.
Za hlavní nedostatek terminologie jako souboru prostředků odborné slovní zásoby pokládá Lotte mnohoznačnost jednotlivých termínů, zvláště v těch případech, kdy se jedním termínem označují v jednom oboru pojmy velmi blízké, jako vlastnost a veličina, proces a veličina apod. (např. termíny tlak, odpor apod.). Jindy pramení mnohoznačnost termínů z toho, že se pro označení různých pojmů vzniklých z různých přístupů k témuž jevu (jako výsledky různých teoretických názorů) použije jediného termínu. Dále upozorňuje Lotte na takové případy mnohoznačnosti, které vznikají z falešné představy o mezinárodnosti některých termínů (např. názvem benzin se označuje ve francouzštině benzol) nebo z užití některé složky termínu v jiném významu, než je jeho význam obvyklý (např. termín koňská síla neměl označovat jednotku síly, ale výkonu). Při revizi názvoslovných systémů navrhuje Lotte beze zbytku odstraňovat mnohoznačnost nejen uvnitř terminologického systému daného oboru, ale i v systémech oborů příbuzných nebo v terminologii nadoborové.
Druhý závažný nedostatek vidí Lotte v terminologických synonymech, dubletách nebo variantách. Vytýká jim jednak, že zbytečně zatěžují paměť, jednak že některé autory svádějí k pokusům o významové rozlišování, a konečně že narušují vyjádření systémových vztahů mezi pojmy.
Další nedostatky zjišťuje Lotte v přílišné délce termínů (narušuje ekonomičnost vyjadřování a myšlení), v nesnadné výslovnosti, v malé nosnosti (schopnosti stát se základem pro odvozeniny), v přetíženosti systému přejatými slovy, zvláště takovými, která zastírají souvislost se znaky pojmu, v nesystémovém tvoření termínů i v tom, že pro některé důležité pojmy nebyly termíny vytvořeny vůbec, že tedy v terminologickém systému existují ve srovnání s pojmovým systémem prázdná místa.
[280]Má-li terminologie sloužit jako nástroj při operování s vědeckými pojmy, musí být podle názoru D. S. Lotteho nejprve uspořádán systém pojmů. Lotte doporučuje tento postup: (1) Stanovení základů dané vědy nebo technického oboru, (2) Výběr pojmů a jejich systemizace, (3) Vytvoření pojmové klasifikace, (4) Definování pojmů, (5) Výběr termínů z existujících synonymních názvů a vytváření termínů nových. Přitom nelze vycházet jen ze základního vztahu mezi pojmy rodovými a druhovými, ale je třeba brát v úvahu i vztahy jiné (část - celek, proces - výsledek, příčina - následek apod.).
Při definování pojmů je třeba si uvědomovat, že každý předmět myšlení má prakticky nekonečný počet znaků. Pro definici je nutno vybrat znaky nezbytné a postačující a je třeba vyjádřit jednak souvislost daného pojmu s jinými, jednak jeho specifičnost. Toho se nedá dosáhnout výběrem znaků sice nejmarkantnějších, ale nepodstatných. Definovat pojem bez zřetele na příslušný pojmový systém není možné. (Musí se např. lišit definice pojmu „kapalina“ v hydraulice, v hydromechanice a v termodynamice.) Za základní formu terminologické definice považuje Lotte slovní vyjádření obsahu pojmu; vzorce, schémata, grafy apod. mají mít jen pomocnou úlohu.
Pro klasifikaci pojmů uvádí Lotte jednak metodu tzv. genealogického stromu, jednak typ klasifikace paralelní (podle nezávislých vybraných znaků, kdy se kombinují různá klasifikační hlediska). Výběr klasifikačního typu není libovolný, ale závisí na specifické situaci příslušného oboru. Při volbě klasifikačních kritérií je třeba předvídat další vývoj, aby do systému bylo postupně možno dořazovat nové objekty a postihovat jejich vztahy s objekty dosud známými. Prázdná místa se při klasifikaci zaplňují definicemi pojmů a někteří autoři se pak snaží užívat těchto definic jako termínů. Lotte však upozorňuje na to, že takový postup není správný, že klasifikace tvoří jen základ pro systém termínů.
Termíny mají podle D. S. Lotteho plnit dvojí funkci: jednak pojmenovávat pojem, jednak obrážet jeho obsah. Tuto druhou úlohu mohou úspěšně plnit jen tehdy, budou-li jazykovými prostředky vyjadřovat nezbytné a dostatečné znaky pojmu, jeho spjatost s jinými pojmy i jeho specifičnost. Lotte požaduje, aby termín měl pevně fixovaný význam, nezávislý na kontextu. S postupnými změnami významu termínu je však třeba počítat, protože lidské poznání se neustále vyvíjí. Často se musíme smiřovat s kategoriální mnohoznačností, kdy termíny označují současně např. vlastnost i veličinu, [281]proces i veličinu, jev i veličinu, proces i jev apod., ale v terminologických pracích by se na mnohoznačnost tohoto typu mělo upozorňovat alespoň v poznámkách. Při kritické revizi systémů doporučuje Lotte odstraňovat mnohoznačnost u termínů nejfrekventovanějších. Synonymní názvy připouští jen v těch případech, kdy jde o tzv. implicitní (eliptické, zkrácené) podoby víceslovných termínů nebo o výsledky tzv. univerbizace, kdy se terminologické sousloví nahradí jednoslovným názvem složeným nebo odvozeným (elektrický motor - elektromotor, sušicí pec - suška). Podle toho, zda jsou, nebo nejsou v termínu vyjádřeny jazykovou formou podstatné znaky pojmu, rozlišuje Lotte tři druhy termínů: (1) správně orientující, (2) neutrální (podle naší terminologie pojmenování značková) a (3) nesprávně orientující. Doporučuje jen opatrně tvořit termíny motivované vlastními jmény osobními nebo zeměpisnými, nedoporučuje vytvářet termíny obsahující řadové číslovky nebo některá nepřesně kvalifikující adjektiva (nízký tlak, velká kalorie). Falešně orientující termíny, které mohou vést k vytváření nesprávných představ, radí odstraňovat. Termíny pojmenovávající pojmy ležící na téže klasifikační horizontále se mají vytvářet stejnorodými jazykovými prostředky. Tento požadavek je tím naléhavější, čím více stejnorodých pojmů klasifikační řada zahrnuje. Systémovost terminologie se zvyšuje významovou specifikací slovotvorných prostředků (např. přípon -ný, -natý, -itý, -ičitý atd. v chemii). Lotte si je však vědom, že požadavek systémovosti nelze splnit tam, kde jsou nesystémově utvořené termíny zcela ustáleny.
Při probírání různých pojmenovávacích způsobů upozorňuje Lotte hlavně na to, aby se stejných slovotvorných prostředků neužívalo pro pojmenovávání pojmů obsahově blízkých, aby se užívalo v nezměněném významu složek termínů z vlastního oboru, z oborů příbuzných nebo z obecně technické slovní zásoby, aby se dodržoval slovosled postupně rozvíjejících přívlastků ve shodě s postupně omezujícími pojmovými znaky, aby se vypouštěly z terminologických pojmenování nadbytečné jazykové prostředky atd. Avšak zkracování podob termínů nemá vést v žádném případě k tomu, aby vznikaly termíny mylně orientující.
Pro přejímání termínů z jiných jazyků doporučuje Lotte dodržovat několik zásad: Přihlížet ke stupni rozšířenosti cizího termínu (k jeho frekvenci, k počtu odvozenin, složenin nebo sousloví, v nichž se tento termín vyskytuje), k jeho jednoznačnosti, nosnosti, krátkosti atd.
[282]V názvoslovných komisích mají být podle mínění D. S. Lotteho zastoupeni odborníci z výzkumných a průmyslových pracovišť, z vysokých škol apod., a to nejen specialisté příslušného oboru, ale i z oborů příbuzných, pokud možno i představitelé různých vědních škol a směrů. Pracovní výsledky názvoslovné komise pak mají být předloženy k co nejširší recenzi. Jen schválení ze strany širokých odborných kruhů může totiž zaručit nově navrhovaným termínům skutečnou životnost. Názvoslovná norma jako druh terminologického slovníku by měla být uspořádána systémově, k termínům by se měly připojovat i existující ekvivalenty ve světových jazycích a připuštěné termíny synonymní, v poznámkovém aparátu by se měly uvádět synonymní termíny nedoporučované, různá chápání významu termínů u různých autorů apod. Podle účelu a zaměření názvoslovné normy se mohou vytvářet různé varianty definic, v některých případech se mohou uvést i variantní definice v téže normě, ale pak je třeba výslovně připomenout, že jde o různé definice téhož pojmu. Pro snadnější orientaci je podle Lotteho vhodné opatřit tyto normativní publikace abecedními rejstříky ve východiskovém jazyce i ve všech jazycích, v nichž jsou uvedeny ekvivalenty.
I další Lotrova publikace, vydaná E. A. Natansonem loňského roku,[5] vznikla vlastně již roku 1945. Lotte v ní propracoval některé speciální otázky týkající se tvoření termínů složených ze tří terminologických prvků (elementů, jazykově vyjádřených pojmových znaků) ať už ve formě sousloví, nebo kompozit. Vytvořil typologickou klasifikaci těchto termínů a poukázal na nebezpečí zastření skutečných vztahů mezi znaky pojmu, jestliže se jako určovaného základu sousloví užije terminologického prvku vybočujícího z klasifikačního principu nebo jestliže se jako určujícího členu užije složeného přídavného jména. Přitom srovnával současný terminologický materiál s termíny z minulého století a dospěl k zajímavým závěrům, jak se ve struktuře těchto tříprvkových termínů obráží i samotný technický rozvoj. Přihlédl i ke stránce pravopisné, vyložil, jak lze využít trojího způsobu psaní spojení dvou adjektiv (psaní zvlášť, se spojovníkem nebo dohromady) pro přesnější vyjádření vztahu mezi znaky pojmu, a dal tak podnět ke snahám o racionalizaci některých pravopisných pravidel.
Péčí Výboru pro vědeckou a technickou terminologii[6] vyšla i třetí [283]publikace, sborník šesti statí o současných problémech vědeckého a technického názvosloví.
T. L. Kandelaki a G. G. Samburova se zabývají otázkami modelování významových systémů v uspořádaných terminologiích. Považují za nutné nejprve vymezit hranice systému a potom teprve pečovat o jeho úplnost. Upozorňují zvlášť na obtíže při definování pojmů nadoborových nebo pojmů z oborů příbuzných. Stává se totiž někdy, že se definicí rozsah některého pojmu zužuje. Kde je toho zapotřebí, je nutno vyčlenit nový, užší pojem a jemu odpovídající termín (např. výrobní proces — strojírenský výrobní proces). Vlastní oborové pojmy navrhují autoři roztřídit na základní (vyskytující se v několika dílčích oborech) a speciální. Pro získání úplného systému doporučují vyčlenit všechny terminologické prvky ze složenin a sousloví, evidovat přitom i termíny užívané v definicích a shromáždit zejména všechny skupiny spjaté pojmovým vztahem rod — druh, který tvoří základ pro klasifikaci. Uvědomují si však, že každá klasifikace je jen dočasná, že různé obory preferují různé klasifikační metody a že žádný z klasifikačních principů (např. princip dichotomie) nelze přeceňovat. J. A. Klimovickij uveřejnil v tomto sborníku svůj referát přednesený r. 1967 na leningradském sympoziu o jazykovědných problémech vědecké a technické terminologie a zaměřený k některým metodologickým otázkám[7]. Odmítl kritiku terminologických návrhů z jiných hledisek než z hlediska systémovosti a jazykové ústrojnosti a dovolává se i hlediska ustálenosti názvů v odborné literatuře. Hlavně však podrobil kritice některé základní dokumenty Mezinárodní terminologické komise ISO/TC 37, zejména Slovník terminologie a Zásady pro tvoření názvů. Především nepokládá za vhodné zařazovat mezi pojmy, které mají přicházet v úvahu při normalizaci terminologie, pojmy jedinečné, jimž ve slovní zásobě odpovídají jména vlastní, dále pak takové pojmy, které se jazykově vyjadřují značkovými pojmenováními bez jakéhokoli vztahu k obsahu pojmů (značky výrobků, strojů apod.). Z materialistického filosofického hlediska pak zásadně odmítá zabývat se pojmy, které neodpovídají objektivní realitě, ale jsou výtvorem lidské fantazie. S tím souvisí i další výtka formulacím ISO/TC 37, uvádějícím při charakteristice pojmů libovolnost abstrakce. To by podle Klimovického mohlo mít nežádoucí důsledky pro tvoření názvů. Volba [284]jazykových znaků při pojmenovávání není libovolná, musí přihlížet k různým okolnostem: k postavení pojmu v systému, ke slovotvorným zákonitostem, k požadavkům jednoznačnosti, přesnosti atd. Odmítá rovněž definici terminologie jako vědy o tvoření a pojmenovávání pojmů. Tvořením pojmů se totiž zabývá gnoseologie a operacemi s pojmy logika. K výsledkům těchto věd je třeba přihlížet, ale nelze je nahrazovat. S pojmy nebo znaky nelze libovolně zacházet, jde o složitý proces soudů a ten probíhá přímo v příslušných oborech. Za vlastní úkoly terminologie pokládá Klimovickij propracování zásad a metod pro klasifikaci vědeckých a technických pojmů, analýzu, výběr a tvoření termínů a budování názvoslovných systémů. Z úkolů terminologie zkoumat systémové vztahy jak mezi pojmy, tak mezi termíny vyvozuje P. N. Děnisov požadavek, aby byla terminologie jako vědní obor zařazena do smíšené jazykovědné disciplíny — logikolingvistiky, která by se zabývala jazykem jakožto prostředkem sdělování logického obsahu vědeckých nebo technických dokumentů v souvislosti s potřebami automatického zpracování informací. Děnisov zjišťuje hlavní rysy současného jazyka matematiky, logiky, fyziky, chemie a biologie, všímá si jejich směřování k umělým jazykům, ale současně i jejich spjatosti s jazyky přirozenými, jejich úsilí o systémovost při pojmenovávání a o mezinárodní koordinaci. Ukazuje souvislosti vývoje vědeckých jazyků s hospodářskými, politickými a kulturními podmínkami, avšak v současné době nevidí dosud možnost pro objektivní určení vývoje dalšího.
Problematikou hranic mezi vlastním termínem, analytickým pojmenováním a definicí ve funkci pojmenování se zabývá V. M. Ovčarenko. Z jazykovědného hlediska pokládá za termíny jen taková pojmenování se syntetickým charakterem významu, tedy jen taková pojmenování, v nichž se nezachovává význam všech jednotlivých složek, bez ohledu na to, zda jde o sousloví nebo o složeniny. Pojmenování, v nichž se význam složek zachovává, označuje za názvy analytické. Volná spojení jazykových znaků uspořádaných tak, že jejich souhrnný význam vyjadřuje týž pojem jako definovaný termín, ale zároveň nesouhlasí s jeho speciálním významem, jsou v Ovčarenkově třídění nominativní vymezení. Význam tohoto třídění vidí Ovčarenko především v přístupu k mezinárodní názvoslovné koordinaci a unifikaci. Odmítá přejímat analytické názvy z jiných jazyků, protože by to znamenalo reglementaci jazyka a k té nemá podle autorova mínění terminologie právo.
[285]Otázkám lexikografického zpracování terminologie ve filologických (obecných jazykových, neterminologických) výkladových slovnících a ve speciálních slovnících terminologických věnoval pozornost V. N. Sergejev. Na příkladech z 9 velkých výkladových slovníků ukazuje na nedůslednosti při výběru termínů, při určování jejich oborové příslušnosti a při zařazování terminologických sousloví k různým heslům. Doporučuje i termíny uvádět s ilustračními citáty a soudí, že vhodný citát bývá někdy cennější než nedokonalá definice. Oborové terminologické slovníky mají přinášet veškerou speciální slovní zásobu. Pro každý termín, ať jednoslovný, nebo víceslovný, má být vytvořen zvláštní heslový odstavec a tyto odstavce mají být propojeny vzájemnými odkazy. Sergejev považuje za vhodné uvádět i v terminologických slovnících údaje o výslovnosti (např. označovat přízvuk). V každém případě považuje autor za nutné z normativního hlediska hodnotit synonyma a upozorňovat na mnohoznačnost termínů. V závěru zjišťuje, že současné sovětské výkladové terminologické slovníky mají encyklopedický charakter.
T. L. Kandelaki podrobil analýze termíny tvořené podle slovotvorného modelu „obeskisloroživanije“ (odkysličování), tedy dějová jména vztahující se ke slovesům odvozeným od podstatných jmen a tvořená pomocí předpon. Podstatná jména tohoto typu označují buď proces očištění, vzdálení, vypuzení, oddělení, vytažení, zbavení toho, co označuje substantivní základ, nebo snížení množství, zmenšení koncentrace toho, co označuje substantivní základ.
Nové publikace Výboru pro vědeckou a technickou terminologii přinášejí dobré výsledky i nové podněty pro vzájemnou spolupráci specialistů vědních a technických oborů s jazykovědci při revidování, systémovém uspořádávání a dotváření odborného názvosloví. Pro komplexní výzkum terminologických systémů a fungování terminologie v odborné komunikaci bude však účelné využít i nových výsledků a metod dalších vědních oborů — logiky, semiotiky, teorie informace, psychologie, pedagogiky a sociologie. Vždyť právě jen přihlížení ke všem často se vzájemně křížícím, a někdy dokonce i protichůdným požadavkům kladeným na termíny umožní stanovit takové obecné zásady, kterých by bylo možno použít při řešení konkrétních úkolů terminologické činnosti. Ovšem hlediska jazykové ústrojnosti a funkční oprávněnosti (úkonnosti) termínů zůstávají stále hledisky základními.
[1] J. A. Klimovickij, Bibliografičeskij ukazatel’ izdannych trudov Komiteta naučno-techničeskoj terminologii AN SSSR, Moskva 1967.
[2] J. A. Klimovickij, Někotoryje voprosy razvitija i metodologii terminologičeskich rabot v SSSR, Moskva 1967.
[3] D. S. Lotte, Osnovy postrojenija naučno-techničeskoj terminologii (Voprosy teorii i metodiki), Moskva 1961; adaptovaný překlad vybraných statí (přel. Sv. Holínková a V. Mašková) byl publikován v 1. a 2. ročníku Československého terminologického časopisu, 1962-1963.
[4] Kak rabotat’ nad terminologiej (Osnovy i metody), Moskva 1968, 76 s.
[5] D. S. Lotte, Obrazovanije i pravopisanije trechelementnych naučno-techničeskich terminov, Moskva 1969, 120 s.
[6] Sovremennyje problemy terminologii v nauke i technike, Moskva 1969, 160 s.
[7] Srov. též Tezisi dokladov na sověščanii po lingvističeskim problemam naučno-techničeskoj terminologii, Leningrad 1967 a sborník Lingvističeskije problemy naučno-techničeskoj terminologii, Moskva 1970.
Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 277-285
Previous Jiří Kraus: Frekvenční slovník slovenštiny
Next Josef Vintr: Příspěvek k vývoji české slovní zásoby v době obrozenské
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1