O bosenské češtině

Luděk Bachmann

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ke kladným svědectvím o práci bohemistů na bělehradské universitě se před časem přiřadila studie Stojanky Popovićové o jazyce českých kolonistů v Bosně.[1] Nevelká publikace (celkem 165 stran, z toho téměř čtvrtinu zabírá textová příloha), pozoruhodná však obsahově i metodicky, podává popis hláskoslovných a tvaroslovných jevů, včetně některých prvků slovotvorných a syntaktických, uplatňujících se v řeči osídlenců dvou přisávských obcí (N. Ves u Bosenského Kobaše a M. Brdo poblíž Prnjavoru), jejichž předkové pocházeli z různých částí Čech a Moravy. Nutno konstatovat, že si autorka předsevzala užitečný, ale také velmi náročný úkol: zhodnotit složitou jazykovou situaci, která je výsledkem jednak asimilačních vlivů srbocharvátských a do jisté míry i ukrajinských (před usazením v Bosně na samém konci minulého století strávili vystěhovalci přechodně 20 let v býv. Volyňské gubernii na Ukrajině), jednak výsledkem míšení českých nářečí v užším i širším smyslu, započatého vlastně už v někdejším prostředí ukrajinském.

Stručný, věcně orientovaný úvod (s. 5-8) kromě základních demografických údajů o obou vsích z období přímých výzkumů v letech 1951-1957 a seznamu původních domovských obcí, jejichž názvy se [173]dotud udržely v rodinných tradicích přesídlenců, obsahuje také významný příspěvek k dějinám místní kolonizace, ke kterému získala autorka materiál studiem písemných památek v sarajevském archívu.

Rozsáhlejší oddíl hláskoslovný (přes 50 stran) je rozvržen do tří částí. V první z nich v kapitole I autorka podrobně probírá inventář hlásek (dvojhlásky zahrnuje do výkladu o samohláskách), z jevů souhláskových se při tom zabývá jen případy diferenčními. V kap. II, v povšechném přehledu kvantitativních poměrů, uvádí vedle starých rozdílů (především v infinitivu a v základech podstatných jmen) odlišnosti druhotné — mezi nimi projevy tendencí k dloužení samohlásek (mj. u infinitivu před -j- a -ň- a v příčestí minulém) i k jejich krácení (zejména í a ú); na závěr autorka dovozuje, že zde dochází vlivem srbocharvátským k celkovému redukování délek (realizují se podle jejího názoru jako polodélky odpovídající trváním místním sch. délkám), rovněž jako serbokroatismus určuje naopak výskyt dlouhého slabičného r. Druhou část a zároveň kap. III vyplňuje problematika kombinačních jevů hláskových; ve výstižném výběru jsou podány hlavní diference týkající se — podle autorčiny vlastní charakteristiky — předsouvání hlásek, různých typů spodoby a rozlišování hlásek, výsledků měkčení a tvrdnutí souhlásek a změn jednotlivých hlásek v jistých skupeních. V části třetí je věnována kap. IV přízvuku (je na první slabice i u výrazů přejatých jak z ukrajinštiny, tak ze srbocharvátštiny), kap. V potom výslovnosti souhlásek před pauzou.

Oddíl tvaroslovný (40 stran) obsahuje dvě části. V první z nich je výklad převážně zaměřen na srbocharvátské interference prvků slovotvorných — kap. VI (jako velmi živé se ukazuje především přejímání předpon u sloves), tvarotvorných — kap. VII (jde zvláště o pronikání předložkových spojení s odlišnými vazbami pádovými a o rozdíly při tvoření některých tvarů) a syntaktických — kap. VIII (aktivně se uplatňují zejména spojky a částice). V druhé části je kap. IX vyhrazena slovotvorným příponám, kap. X pak pojednává o hlavních diferencích tvarových, a to jednak v některých typech (konkrétně v skloňování zájmen ten, náš, přídavných jmen, zájmen a příčestí minulého při shodě s podstatnými jmény v 1. p. množ. čísla apod.), jednak v jednotlivých tvarech (v 3. os. množného čísla oznamovacího způsobu sloves IV. a V. tř. i bezpříznakových, v příčestí minulém při vykání — běžně se tu užívá množného čísla i v oslovování jednoho účastníka hovoru); poměrně značná proměnlivost je odrazem 1. členitosti uvnitř českých nářečí v užším smyslu, 2. růzností, které se projevují v nářečích přechodného pásu česko-moravského, a 3. rozdílů mezi nářečími českými a moravskými, zejména hanáckými.

Důmyslně propracovaný konečný závěr (s. 113-121) přináší sou[174]hrnné zhodnocení mluvnického systému bosenské češtiny se stanovením vývojových strukturních rysů.

Textovou přílohu (s. 125-162) tvoří záznamy drobnějších, vesměs životopisných vyprávění a množství rozmanitých reakcí z každodenního hovoru (nezřídka jsou však ukázky příliš útržkovité).

Při výkladu autorka dodržuje vcelku jednotný postup: vycházejíc ze situace v českých nářečích, seznamuje se zjištěnými fakty, která dokumentuje zpravidla řadou ilustračních příkladů i detailními odkazy na příslušnou literaturu; na základě srovnání s místním územ dále zkoumá asimilační tendence a posléze uvádí frekvenční schéma jednotlivých variant (pomocí určení „zřídka“, „většinou“, „vždy“, „dvakrát“ apod.); na závěr pak podává zhodnocení probraných otázek. Čtenáři bez bohemistického školení nepochybně přijdou vhod sdělení o územním průmětu jednotlivých původních dialektismů, pro sám rozbor by snad stačilo udávat tato data méně podrobně — třeba podle hlavních oblastí českých nářečí, tedy v míře, s jakou se s nimi pracuje v dílčích závěrech; prvky, které se v zkoumaném prostředí neuplatňují, bylo možno vůbec pominout (uvádějí se např. všechny potenciální podoby u jmen označujících rodinný kolektiv, ačkoli se užívá výhradně přípony -ovi, tj. Buršovi, Stručkovi apod.). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že nové výzkumy, především v rámci Českého jazykového atlasu, zpřesnily nejeden z údajů, které měla autorka k dispozici z dřívějších pramenů. Také odkazování na užitou literaturu u každého jevu zvlášť sice umožňuje lépe se vyznat v příslušné problematice, zato zase příliš zatěžuje poznámkový aparát. Příklady, vždy rozlišované podle místa výskytu (M. Brdo / N. Ves), vesměs příznivě utvářejí představu o tamějších poměrech; bylo by však na prospěch u jevů běžných, popř. výlučných počet dokladů omezit (konkrétně u spojení předl. pod, před, vod, bez + jedinečná souhláska) a naopak skutečnosti neobvyklé zvýraznit (přes ňich, f lesách). To se zčásti vztahuje též na výklad, v kterém se např. konstatuje výskyt „moravské skupiny“ stř- (vedle většinového tř-), ale blíže se už nekomentuje a neobjevuje se ani ve frekvenčním přehledu (v N. Vsi lze slyšet střída, ba Střebová).

Přes neobyčejnou šíři průpravné práce, ztížené o to, že srovnavatelný diferenční materiál ještě nebyl souhrnně publikován, podařilo se autorce určený úkol uspokojivě zvládnout. V interpretaci jednotlivých problémů se ovšem leckdy projevuje její jinojazykové povědomí. Tak se zdá, že někde přecenila srbocharvátské vlivy (zvláště u „nevázaných“ prvků), jinde jejich význam opět poněkud nedocenila (zejména tam, kde asimilační tendence působí prostřednictvím totožných rysů moravských, totiž u přecházení jmen měkkého zakončení k typům tvrdým a u rozkazovacího způsobu na -ite). Rovněž hodnocení [175]kvantity, jakkoli v tamějším prostředí rozmanité a labilní, vzbuzuje v mnoha případech jisté pochybnosti.[2] Poněkud jednostranným zaměřením na typické znaky unikají autorčině pozornosti další varianty, totiž nejňi, /a/bichme, konc. -aj v 3. os. množného čísla sloves V. tř. — podoba -ej u sloves IV. tř. se vyskytuje nesrovnatelně hojněji, než nasvědčuje jediný příklad (v textech najdeme ještě: kouřei).

Užitím diferenční metody, představující v daných podmínkách optimální, ne-li jediné možné řešení, poskytuje monografie Popovićové přirozeně toliko povšechný průřez analyzovaným jazykovým útvarem, týkající se především některých jeho složek. Tak zůstává bez povšimnutí skloňování číslovky všechno, v jednotném čísle potom zájmena ta, ženských přídavných jmen, podstatných jmen vz. „předseda“, z minima dokladů lze jen usuzovat na převahu složených tvarů v nepřímých pádech u přídavných jmen přivlastňovacích (v odvozovacích základech není zastoupeno příjmení typu Tichý). Je pochopitelné, že studie nemohla postihnout jednotlivosti, byť byly i charakteristické jak z hlediska vývoje vnitřního (např. úbec ňic < vůbec nic, vkladné e v nepřímých pádech podst. jména pohřeb), tak vnějšího (pčela, charv. tvary v skloňování podst. jména kúča), ale upozornění na taková fakta, jako je konc. -ima v 7. p. množ. čísla životných jmen (Češima, Srbima, čužácima, domorotcima), jednotný tvar -im pro 6. a 7. p. jedn. čísla v zájmenném skloňování (po ňim, vo ňekim, na tim), užívání spojky i místo většinově českého a, by nemělo chybět.

Textová příloha obsahuje i materiál, který zřejmě nebyl rozboru podroben. Lepším využitím zápisů by se zaplnila nejedna ze zmíněných mezer, v mnohém by se účinně rozšířil rejstřík diferenčních jevů (např. o způsoby srovnání typu starší než já // jak já / vode mňe), rovněž by se však neprokázal závěr, že v příponovém tvoření slov se neprojevují srbocharvátské vlivy (k tomu viz namátkou vybrané citáty z textů: na Srbiji, … se vožeňil Polkiňou, Chrvatica, má zubára, doktoricou chce bejt, školovat, zápal žluční, češki ženi, domači písňičku); nutno ovšem přiznat, že k rozboru těchto prostředků neměla autorka dostatek podkladů z naší odborné literatury.

Nepříjemný je poměrně veliký počet tiskových chyb v textech i ve výkladu; případy, jež nejsou transkripčními omyly (jako třeba [176]f devadesátím, prosila bih si), pak měly být komentovány (do třeh hoďin apod.).

O tom, jak komplikované jsou tamější jazykové poměry a jaké nesnáze musí badatel v terénu překonávat, jsem se mohl osobně přesvědčit na podzim r. 1969 v obci N. Ves, kterou jsem na autorčino doporučení zvolil k výzkumu nářečí pro potřeby Českého jazykového atlasu — podle jejích zkušeností je tato vesnice homogennější než M. Brdo a celkově v menší míře se přizpůsobuje svému okolí. Proto také připojuji několik vlastních příležitostných postřehů: Na charakteru místní mluvy se podílejí, resp. podílely různě diferencované jazykové zvyklosti jednotlivých rodinných kolektivů — nelze hovořit o nějakém standardu; v řeči jejich příslušníků se stále obrážejí jisté původní rozdíly (např. ch pecich, nad Orlicej, vařejčka, s Frantem, příklonná částice -vá v předl. vedlevá, proťivá, namistová, leuňejš = snáze, asi // ale // ze). V N. Vsi většina obyvatel pochází ze severovýchodních Čech a z různých částí Moravy (všechna manželství jsou smíšená, česko-moravská, v některých pak jsou oba partneři po /pra/rodičích Moravané). Výlučnější rozdíly spíše zanikají (konkrétně znaky nářečí z ostatních území Čech — snad kromě složených tvarů přídavných jmen přivlastňovacích), jako značně průrazné se jeví prvky obecně moravské (srov. mj. z levačkou, ze fšim, z autem, zhoďit, máme zemletí, zezdávali se); postupně sílí všestranný tlak srbocharvátštiny (nápadný přirozeně především ve slovníku).[3] Důsledkem toho je takřka nevystižitelné kolísání ve všech jazykových plánech, různé i u týchž mluvčích (o tom nejlépe svědčí také ukázky, které tvoří podstatnou část práce St. Popovićové). I když se informátoři domnívají, že hovoří česky a jen tu a tam — jak prohlašují — začnou po chorvatsky, čeština ve skutečnosti přestává být rovnocenným protějškem srbocharvátštiny a mladé generaci (do 20 let) už činí citelné potíže plynule se jí vyjadřovat. Mám dojem, že se mnou se snažili ho[177]vořit „více“ česky, ve styku s autorkou pravděpodobně reagovali jako mezi sebou bezprostředněji — tedy i s úměrným množstvím serbokroatismů.

Jak snad i z těchto stručných poznámek vyplývá, je monografie St. Popovićové o jazyce českých kolonistů v Bosně dílo zajímavé a mnohostranně podnětné. Svým způsobem znamená příkladný pokus o využití dialektologie při studiu mezijazykových vývojových vztahů, který dojde příslušného ocenění nejen v lingvistice jihoslovanské a české, ale v slovanské filologii vůbec.

---

[1] Govor dvaju čeških naselja u Bosni (Nova Ves i Mačino Brdo), Filološki fakultet BU, monografie — sv. XVI, Beograd 1968; práci už recenzoval S. Utěšený v čas. Slovo a slovesnost, 30, 1969, s. 428-431.

[2] Možnost rozdílného vnímání kvantity u českého a srbocharvátského explorátora připomíná P. Jančák v recenzi Mirkovićovy studie o češtině na Daruvarsku v čas. Slovo a slovesnost, 30, 1969, s. 436; i z jeho dalších poznámek je však zřejmé, že nejde jen o různé hodnocení kvantity, nýbrž také jakosti hlásek. Mohu potvrdit, že rovněž v N. Vsi dochází u samohlásek pod přízvukem k dloužení — jedna informátorka vyslovovala zřetelné délky v příp. Éman (tento příklad pochopitelně není dost průkazný, neboť v českých nářečích, jak známo, bývá též Éva, Éda apod.), séšli, brátr, dvácet, švágru (2. p. množného čísla), vójnu aj.

[3] Poněvadž jde o záležitost mimo sledovaný uzavřený systém, zmiňuji se jen o některých vybraných jevech: Ve srovnání se situací v Kladsku, kde jsme byli na výzkumu těsně předtím, udržují se v N. Vsi pevněji česká lidová označení rostlin (stejně jako tam je však i zde margareta místo kopretina). Zatímco pro součásti vozu se zachovávají původní tradiční pojmenování, u jha (bos. járam) české názvy kolonisté vůbec neznají, prý proto, že na rozdíl od Bosňanů neužívali k tahu hovězího dobytka. Sch. výrazy se uplatňují zejména v okruhu domáckého lihovarnictví (např. rakija se peče), pěstování kukuřice (perušat kurúzu = čistit, zbavovat kukuřičné palice obalových listenů neboli perušiny), u názvů osob podle zaměstnání (putar = cestář, kňigovodža = účetní) a v některých případech speciálních (jako třeba pokojná babička = zemřelá, nebožka b., bundava = druh krmné dýně, vatrogásnej dum = hasičská zbrojnice, zřejmě analogií podle složeniny bibertaška také bibercrép = bobrovka, plochá hladká krycí taška bez drážek, přičemž sch. biber = pepř).

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 3, pp. 172-177

Previous Jaroslav Machač: „Pozornosti vůči milé mateřštině není nikdy dosti“

Next Bohuslav Havránek: „Język Polski“ vstupuje do 50. ročníku