O posrbšťování kruščické češtiny v jugoslávském Banátě
Slavomír Utěšený
[Articles]
-
Většina banátských obcí osazených na počátku 19. století při osídlování rakousko-uherské Vojenské hranice obyvatelstvem z Čech připadla po r. 1918 Rumunsku.[1] S menším jihozápadním okrajem tohoto území při Dunajské soutěsce okolo měst Vršac a Bela Crkva, který byl tehdy včleněn do Království Srbů, Charvátů a Slovinců, dostalo se však několik obcí s českým obyvatelstvem i do svazku národů Jugoslávie. Vedle téměř zcela české drobnější osady Češko Selo (maďarsky Csehfalva - původně Fabian či Ablian) a významnějších menšin v smíšených obcích Bela Crkva (maď. Fehértemplom, něm. Weisskirchen, lid. doposud i Vajskirch) a Veliko Središte (maď. Nagyszredistye) u Vršce, zaslouží v sousedství Belé Crkve zvláštní pozornost i čeští osadníci v obci Kruščica (maď. Körtéd, něm. Kruschitz, lid. dříve Kručice, dnes Kruščice i Kruščic, Krušic), kteří zde kdysi tvořili asi čtvrtinu obyvatelstva.[2] O banátské češtině na jugoslávském území se až dosud naše veřejnost mnoho nedověděla, teprve v poslední době se začala tímto úkolem blíže zabývat bělehradská bohemistka S. Popovićová. Vždyť i pokud jde o historii tohoto okrajového zlomku české menšiny v Jugoslávii, který čítá asi tisíc osob, nevíme vlastně [139]po statích J. Auerhahna z údobí okolo rozpadu Rakouska-Uherska nic nového.[3]
Autora tohoto článku přivedla do osad Bela Crkva, Kruščica a Češko Selo práce na Českém jazykovém atlase. Během jednoho týdne v říjnu r. 1967 zde s pomocí S. Popovićové získal základní český materiál podle Dotazníku pro výzkum českých nářečí s jistými srovnávacími daty srbskými a několik pozoruhodných zvukových záznamů jazyka kruščických obyvatel. K tomuto předběžnému výzkumu mají být připojeny ještě údaje o moravském interdialektu ve Velikém Središti, čímž bude sběr základních dat o banátské češtině, prováděný od roku 1961, zhruba dovršen.
Pro celkový ráz mluvy kruščických Čechů je příznačné neobyčejně silné ovlivnění jejího jihozápadočeského interdialektického základu příbuzným jazykem srbským, především jeho zdejší, rovněž kolonizační obměnou. Tím se tato mluva výrazně liší od „koloniální koiné“ českých obcí v rumunském Banátě, cizími strukturami vcelku neovlivněné, ač s ní sdílela společný kolonizační základ a do značné míry vlastně i další osud. Větší míra ovlivnění není tu ovšem dána jen příbuzností srbštiny, nýbrž i intenzívním soužitím s ní v jedné obci; jistě je velmi závažný i fakt, že v Kruščici už dávno není česká škola a po řadu let se neobnovují ani nepovinné hodiny češtiny.
Nejnápadnější je vliv srbského přízvuku, který je v tomto prostředí jednak mnohem silnější než český, jednak není ustálen na určité slabice (pokud by tu snad působily na výslovnost češtiny i srbské intonační rozdíly v dlouhých slabikách, nejsem s to posoudit). Z připojené ukázky je jasně patrna škála možností tohoto dynamického slovního přízvuku, který je v dnešní kruščické češtině už výrazně konsolidován. Přitom může být ve více než dvouslabičných slovech na slabice předposlední (ne|vjesta, že|ňicha), nebo i na třetí od konce (ne|vjesťino, že|ňichovo), a to pak u slov čtyř- a víceslabičných znamená zároveň jiný přízvuk než na počátku slova. Velice zřídka tu dále bývá přízvuk na slabičné předložce (převážně do |kostela, po |vobje[140]ďe),[4] zřídka jsou přízvukovány i předpony (převládá roz|vázal, se|bérou, vo|blíká).[5] Tím se liší kruščická čeština např. od gernické v Rumunsku, kde se sice často setkáváme s dynamickým či melodickým zdůrazněním předposlední slabiky, zvláště na konci kól (podobně jako dosud zčásti v jihozápadočeských nářečích i v Čechách), ani v nejmenším tam však neproniklo přízvukování rumunské (i přejatá slova dostávají počáteční český přízvuk, nejvýš se původní místo přízvuku projeví v délce). Protože silný přízvuk Kruščičanů strhuje na sebe i délku, není tak snadné správně zhodnotit příčiny dlouhé nebo krátké výslovnosti v případech jako póle, slóží, vózit, céra, zélí, sežérou, sebére se, televízor, posíla, cvíčit, žílo se, ale i špenat, salat, atp. Podle všeho se tu spojily tendence ve vlastních českých nářečích s charakteristickými rysy srbštiny.
Podobně se projevuje vliv základního jazyka prostředí, tj. srbštiny, v pronikání změkčené asibilované výslovnosti skupin dži, či, dže, če namísto ďi, ťi, ďe, ťe, a dále vůbec palatalizovaného fonému dž, č[5a] v případech jako ďeťi > džeči, okiťit > okičit, spoťili se > spočili se, řeťíski > řečíski, kanťička > kančička ‚konvička‘, to bilo češki, abiste vjedžela, a dále i čopka // ťopka ‚stopka‘.[6] V přejatých slovech je tento foném běžný; čúrka, čúran, ‚krůta, krocan‘, džurdževak ‚konvalinka‘ (to že kvjete na jejich džurdžev dan, tj. na den sv. Jiří). Příznačné je, že u mladé generace a v citových projevech proniká tato výslovnost stále více. Neméně zajímavé je, že ač v banátských nářečích rumunských je obdobná asibilace (typ frunte > frunče), rumunskou češtinu to téměř neovlivnilo.
U ostatních vlivů srbštiny na český fonologický systém v Kruščici by se daly vést i paralely s rumunským vlivem na banátskou češtinu (také v Rumunsku ostatně tento vliv mnohde vycházel především od srbských usedlíků). Sem patří šíření slov se souhláskou g: graničar (též pohraňičář) - rum. greničer, grudňik, grudňíček ‚kožíšek bez rukávů‘, z júgu, gorňak ‚severák‘, grivna ‚část kosy‘, ugárina ‚úhor‘, [141]bagrem // agác ‚akát‘, glívi ‚druh hub‘ (rovněž v Rumunsku), zgrada ‚budova‘, viglobávat (?). Naopak se omezuje rozsah užití ř, protože v přejatých slovech zůstává srbské r před i, e: kokorice, kotarice ‚košík‘, ugárina (vše i v Rumunsku), tresla sebou ‚praštila‘, zapreška ‚popínavá rostlina‘, prilíkom ‚při příležitosti‘, a pak i priznat, pred. U nejmladší generace pak dnes začíná ř ztrácet i svou vibraci a přechází v ž, š, popř. v rozložené rž, rš.
Protože je v nářečním podkladu kruščickém řada jihozápadočeských rysů, patří sem jistě od původu i zavřená „chodská“ výslovnost dvojhlásek ej, ou (podobně jako v Rumunsku v osadách Gernik a zvlášť Biger). Přitom zde ovšem mohl tento rys být posílen i novým prostředím, kde je proti ou, ej zpravidla ú, í (o tom, že si mluvčí tuto korespondenci uvědomují, svědčí např. hyperkorektní koule vedle běžného srb. kúla ‚věž‘). U přídavných jmen se tak setkáváme s typem dobrím, dobríma přímo většinově — a jistě ne vlivem spisovné češtiny. S nově přijatými slovy se šíří i počáteční o. Kromě jednou zapsaného vopánce ‚opánky‘ zachytili jsme tu vesměs jen podoby bez v- — običní, otrovní houbi, omlaďina, otkos, ba i nejběžnější slova se občas vyskytují v podobě on, orat ap.
Kruščická čeština nepůsobí však nezvykle nečesky jen svou zvukovou stránkou. Více než v jiných nářečních ostrůvcích do ní proniklo cizí výrazivo a zvlášť projevy mladší generace jsou takovými výpůjčkami z nářeční i spisovné srbštiny přímo zaplaveny. Poněvadž pak před 1. světovou válkou působila na tento dialekt silně němčina ze sousední Belé Crkve a řada starších lidí dosud němčinu aktivně ovládá, můžeme zde v generačním rozvrstvení uvnitř jediného relativně uzavřeného kolektivu pozorovat obraz měnících se historickospolečenských činitelů v takřka laboratorních podmínkách. V tomto článku můžeme ovšem jen stručně poukázat na to, jak se jeví ve slovníku posrbšťování kruščické češtiny, kdežto starší vrstvu banatismů, v níž udávají tón výrazy německého, popř. i maďarského původu, ponecháváme stranou.[7] Upozorňujeme přitom, že jde o doklady [142]zapsané v rozhovorech mimo okruh vlastní atlasové ankety (mnohem početnějších údajů z dotazníku bude později využito pro komentáře k Českému jazykovému atlasu).
Nejvíce je ovšem přejatých „termínů“ a zde zase obzvlášť u podstatných jmen. Srov. výrazy z přírodního a kulturního prostředí: pustara, ‚pustina‘, ugárina ‚úhor‘, šuma ‚les‘, žbunek ‚keřík‘, kurbel ‚pahýl‘, košava ‚suchý vítr‘, gorňak ‚severák‘, vítr od júgu, tvrdžava ‚pevnost‘, kúla ‚věž‘, kúča ‚dům‘; z hospodářství: lóza ‚réva‘, másta ‚mošt‘, komina ‚zkvašené ovoce, z něhož se pálí kořalka‘, kukuruzovina, tuluzina ‚kukuřičná sláma‘, komušina ‚kukuřičné listoví‘, krst ‚sestava snopů na poli‘; ze společenské titulatury: komšija ‚soused‘, páša ‚švagr‘, poznatej ‚známý‘, avijatičar ‚letec‘, kalfa ‚tovaryš‘, crnka ‚bruneta‘, pláva ‚blondýna‘. — Hojná jsou i přejatá slovesa: prskat ‚postřikovat proti hmyzu‘, vařit ‚kvasit‘, pect (o kořalce) ‚pálit, vařit‘, žárit ‚vytápět‘, číhat, číhat se ‚hlídat, dát na sebe pozor‘, kidnout ‚prchnout‘, zakačit ‚připojit pomocí háku‘, vilokat (o vodě) ‚vymlet‘, vokolit ‚obklíčit‘, zjášit ‚splašit‘, propadnout ‚zaniknout, zmizet‘, svršit ‚dokončit‘, múčit se ‚těžce pracovat‘. A konečně je i dost přejatých slov u příd. jmen a příslovcí: krupnej ‚hrubý‘, líbnej ‚stydlavý‘, sličnej ‚podobný‘, mútnej ‚kalný‘, právje ‚správně‘.
U posledních druhů slov dochází často vlastně k přejímání významu, tzv. mezijazyková homonyma se v procesu přejímání mezi příbuznými jazyky uplatňují mnohem snáze než synonyma. Kdežto nové slovo jazyk přijímá především tam, kde mu pojmenování dosud chybí (srov. výše terminologii vinařskou), nové významy slov jako prská, seče, propadne, sličnej se uplatňují pouhým působením jazyka na jazyk.
Podobně jako k ovlivnění významu dochází při styku příbuzných jazykových systémů neméně často i k ovlivňování formy slova, zvláště pokud jde o slovotvornou stavbu.[8] Vedle hláskových obměn jako slabokrvnej, mandolinka, stáblo aj. setkáváme se v přejetích hlavně s rozdílným využitím přípon a předpon, popř. i s obměnami ve slovním základu. Zpravidla tu vlastně jde o přejetí daných slov jako celku. U podstatných jmen jsme tak zaznamenali: mlejnář // mlejnař, hom[143]bař ‚lovec‘ (ale lofkiňe), Srbín, Srbijánec, Bosanec, trhovina ‚zboží‘, kukuruzovina ‚kukuřičná sláma‘, vršališťe ‚mlat‘, nácije, Rumúnije, buranije ‚druh fazolí‘, milícije - zaznamenali jsme i kontaminovanou podobu milicajt (milicionář - policajt). U příd. jmen jsme zaznamenali: zimská rúže, turskí peňíze, prkeňená zgrada ‚prkenná budova‘, vožeňenej ‚ženatý‘, poznatej ‚známý‘, školovanej ‚vyučený‘, zajímavej za fšecko ‚zvědavý‘.
U sloves se takto projevují jednak přípony — živit ‚žít‘, posrbit ‚posrbštit‘, školuvat, noclehovat, fstanout, jednak (mnohem víc) předpony: přendavat se ‚vzdávat se‘, sluňíčko přepeká, napusťit ‚opustit‘, svršit žňe ‚dokončit‘, vizdravit se, uš to prošlo ‚minulo‘, upálit lampu ‚zapálit‘, zarodil mňe vinohrat ‚začal rodit‘.
Některé slovotvorné obměny se objevují i vlivem kladných nebo záporných citových činitelů. — Srov. výrazy jako Kaťice ‚Kateřina‘, Marice ‚Marie‘, nebo zase opačně kletby jako dušinu jeho.
V souvislých projevech se pak výrazně a početně uplatňují zvláště přejaté formální výrazy, skladebné částice, spojky apod. Sem patří zvláště hojné navazující i, pa, ipa, da, onda: I f sobotu večír sem tam bil, i potom v neďeli, i sme tam bili dlouho… Pa vona bila zlá, pa se hádala… Běžné jsou dále částice a spojky rozšířené všude po Balkáně - makar, baš, barem.[9] Nápadné je skladebné uplatnění spojky da: vedle případů jako pojte da vidíte (účelové spojení) je hojná konstrukce lepší da ňikam nejel, lepší da seďel doma (modální vyjádření odpovídající asi českému „raději neměl nikam jezdit“). Časté je též záporné podmínkové souvětí typu: Da neňi prskano, ňic bi nebilo platní. Dali, dal uvozuje rovněž nepřímou otázku: Nevím, dali je to správňe; Gdo je asi doma, dal ženskí, nebo muskej. Hojné je i důsledkové zato: Spal sem v bouďe, zato mám i roumu v nóhach (srov. užití předložky za ve významu ‚pro‘: to je dobri za česki jazik). Zapsali jsme častěji i časovou spojku dok: Dog bili Ňemci, jezďil sem z vózem do Rumúnije.
Ve výstavbě projevu se dále charakteristicky uplatňují i jisté syntaktické konstrukce. Běžné jsou vazby zet mi je kapítan, druhej ďedeček mňe zaz bil tesař (srb. majka mi ‚moje matka‘), sou menčí vod hospodáře (než), von jí příde strejčkem. Přejatý je tu i slovosled v případech jako: protože bil von krejčí, a ste bili doma uš?, dále [144]spojení ešťe marci mňesíci, dvacetšestího, mňe poslal zet jeden mantl jeho (většinu uvedených jevů jsme zachytili i v rumunské češtině).
Ze všeho, co jsme dosud uvedli, vyplývá přesvědčivě, jak značně je kruščická čeština ovlivněna srbštinou, a přece i zde zůstává formální tvarosloví srbským vlivem celkem nedotčeno. Občas se vyskytnou „srbské“ koncovky v některých pádech množného čísla (mezi Srbima, stromi na keríma rostou žaludi, kontaminované kolmama), v jedn. čísle se přejímají jen celé tvary: v zádruzi, do Bela Crkvi. Podstatně silnější vliv lze pozorovat u nevázaných morfémů, v předložkových vazbách: sou poza šanci, zeza Chorvátska, stál sem pret sut, přet pár dňích, po šest vagounú vína (obdobné je i postavení spojovacích výrazů větných, jak jsme je naznačili výše).
Probrali jsme jen takové jevy, kde docházívá k srbskému vlivu pravidelně a u více mluvčích; stranou ponecháváme víceméně individuální případy, hojné zvláště tam, kde už mluvčí češtiny aktivně neužívá a jeho projev představuje vlastně jen jakýsi neumělý překlad ze srbštiny, plný kalků a chyb.
Je ovšem pochopitelné, že většina dvojjazyčných, popř. i vícejazyčných mluvčích své projevy obměňuje vzhledem k posluchačům, takže když je posluchačstvo různorodé, přecházívá se z jednoho jazyka na druhý třeba uprostřed věty a citátově se využívá obou, popř. i dalších jazyků zcela libovolně. V našem případě, kdy výzkum prováděli zároveň Čech a Srbka, bylo možno každou chvíli zachytit asi takové dvojjazyčné komentáře k tomu, co bylo řečeno: kako se káže srpski čestítka; a česko névim, snat vinš; česki na place, srpski pijáca počéla (trh); Srbíňi říkají čokot, mi štek; mi říkáme január mňesic po srpski; jag řikaji Srbi: daj bože kíše (deště). V případě potřeby se objeví i překlady do dalších jazyků: mňesíki - slunečňic - suncokret - sone plúme, flokanec - kašket - placka, ale: čepice to je ňeco jiního (zimní beranice).
Při dotazníkovém výzkumu jsme se samozřejmě zaměřovali jen na úzus hodnocený mluvčími jako český, i když už v řadě případů zřetelná hranice pomalu mizí. Nezřídka se totiž stává, že české výrazy upadají v zapomenutí, užívá se místo nich běžně výrazů nového prostředí a objevily se nám vlastně v anketě jen jako archaismy pasívní slovní zásoby - na přímý, popř. pátravý dotaz. Pro zjišťování takových ustoupivších, běžně neužívaných výrazů je výhodné ptát se srbsky, jak vlastně příslušné slovo zní česky. Mluvčí se pak zpravidla snaží diferencovat svůj projev co nejvíc od základního jazyka [145]prostředí, v němž je otázka kladena.[10] Naopak v souvislých projevech je patrna větší míra serbismů, vznikají-li ve smíšené společnosti, a vědomá snaha po jejich zčešťování, jsou-li určeny posluchači z Československa. Proto se také náš závěrečný ukázkový text kromě přízvuků a navazovacích slůvek mnoho neliší od běžných projevů z vlastních českých nářečí.
Ukázka (O pečení chleba):
|Budete |psát to? |Hajde tak |pište! |Necki - dám |necky a |do ňich napo|cívám |mouku. A |potom je sun|dáme |dólu a |dáme bram|bori i |kvásek - kvas|ňice. |No diš |kvásek |skine, |potom |zaďeláme |chleba. |Dáme |vodu i |sůl a za|ďelá se |chleba |vite. A |potom se |dá do |vošatek, pag|dáme ho do |vošatek, žá|ríme a |fsaďíme ho do |pece. Teť se |žár vin|davá, vin|davá se žár |ven - s |tima - s tim |řablem se vi|hrabe a po|metlem se vi|mete a |pak se |saďí |chleba. |Ale |muši se |vjeďet. Pec po|bjelá a se ďe|lají |takoví - di šor|nete se |žaráčem, |voňi jako |vjezdi se |ďelaji, |vite, |potom se |pozna, pec se |bjela, |potom se |pozna, |že je vi|žárino. |Jo. Pa |dok neňi |vi- |dok se pec ne|viřála, uš po|známe po |snopuch |vite - po vohriskach. Diš - v |zimňe. |muši |vic, je stu|deňejší pec |vite, a v |leťe ne|muši |tolik.
(Podle magnetofonového záznamu vyprávění A. Strnadové z Kruščice, naroz. r. 1900.)
[1] O Češích v bývalém uherském Banátě viz starší zprávy u A. V. Šembery, Kolik je Čechů, Moravanů a Slováků, ČČM 50, 1876, s. 399 a zvl. u J. Auerhahna, České osady v býv. jižních Uhrách (a další - z r. 1908 a d.), přetištěno v knize „Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku“, Praha 1921, s. 60-91. K češtině v této oblasti viz Sl. Utěšený, O jazyce českých osad na jihu rumunského Banátu, Český lid 49, 1962, s. 201-209, a Z druhé výpravy za češtinou v rumunském Banátě, tamtéž 51, 1964, s. 27-32; viz též čl. Vlastní jména osob a zvířat u Čechů na jihu rumunského Banátu, Naše řeč 47, 1964, s. 208-216.
[2] Před první světovou válkou Čechů v obci přibývalo, začali se sem stěhovat před r. 1840 z osad v rumunských horách, zvl. z Gerníku a okolí; r. 1900 zde bylo z 2209 obyvatel 481 Čechů - od té doby se poměr mění v jejich neprospěch. K historii obce srov. data z „Pamětní knihy pro obyvatele české obce Kručické atd.“, uvedená J. Auerhahnem v cit. díle s. 81-84.
(U Šembery (v pozn. 1) se zde uvádí z 650 obyvatel 40 Čechů, kdežto v osadě Fabian (Češko Selo) ze 135 obyvatel 75 Čechů. — BHk)
[3] Lépe jsme na tom u jiných oblastí v Jugoslávii (Slavonie, Bosna), kde už byl zpracován zčásti i jazyk: F. Burián, Česká řeč na Daruvarsku, Naše zahraničí, 1928-29, s. 138n. a 1931, s. 18n., J. Bělič, Poznámky o češtině na Daruvarsku v Jugoslávii, Slavica Pragensia I, 1959, s. 59-75, P. Jančák, K současnému výzkumu daruvarské češtiny, 60 let Čs. besedy, Daruvar 1967, s. 127-134 a zvl. D. Mirković, Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar i okolina), Bělehrad 1968 a S. Popovićová, Govor dvaju čeških naselja u Bosni, Bělehrad 1967, 168 s. Souborné informace podává J. Auerhahn, Československá větev v Jugoslávii, Praha 1930.
[4] Výslovnost typu do |kostela se sice v běžné češtině šíří, avšak mnohem menší měrou, v Kruščici se nepochybně rozšířila tak značně vlivem přízvukování srbského.
[5] Přízvuk označujeme svislou čarou před přízvučnou slabikou speciálně jen v těchto dokladech a v připojené ukázce.
[5a] Tyto fonémy jsou v charvátské grafice označovány jako ć, dj; ve fonetické transkripci by měly mít kromě háčků i znaménko pro palatalizovanost, jehož zde z typografických důvodů nemůžeme užít.
[6] Přitom existují i náznaky splývání č a palatalizovaného č < ť (čelo // čelo < ťelo), k dovršení tohoto procesu však sotva dojde, protože se zároveň srbským vlivem šíří tvrdší výslovnost č, ž, š.
[7] Slovníkové banatismy jsou dosud nejlépe zpracovány v knize S. Stojkova Banatskijat govor, Sofija 1967, s. 426n. (pro nářečí bulharská); jejich uplatnění v rumunské češtině nastiňují vedle mých cit. statí příspěvky rumunských bohemistů T. Dobriţoiu - Alexandru (Slavia 26, 1967, s. 374-382) a G. Ciplei (Cercetari de lingvistică I, Kluž 1966, s. 65n.). Z kruščického materiálu cituji aspoň několik příznačných výrazů z běžné terminologie: šuster ‚obuvník‘, mašinšloser ‚strojní zámečník‘, švindler ‚podvodník‘, udláb ‚dovolená‘, sála, plac ‚místo‘, šupa ‚kolna‘, ceger ‚náruční košík‘, paratajz ‚rajče‘, grincajk ‚zelenina‘, dunst ‚pára‘; ve vinařství sem patří např. výrazy štek ‚keř révy‘, pres ‚lis‘, rampaš ‚zkvašený mošt‘, lotvóz ‚větší sud‘, hébr - též natahač ‚koštýř, násoska na víno‘ (řada z těchto výrazů byla ovšem přejata z rakouské němčiny už v Čechách). Výrazy jako šporhet ‚sporák‘, šanec ‚příkop‘ se rozšířily i do srbských dialektů dále na jih.
[8] Je příznačné, že v slovotvorných prostředcích se lišívají výrazněji než ve slovníku i nářečí jednoho jazyka, ne však do takové míry.
[9] Viz Český lid 49, 1962, s. 205 s doklady z rumunské češtiny. K přejímání spojek v obdobných funkcích, zvláště přípustkových, dochází hojně i v jiných prostředích (u volyňských Čechů choč).
[10] Podobné zkušenosti učinili ve velkém rozsahu explorátoři pro Lužickosrbský jazykový atlas (Sorbischer Sprachatlas) z budyšínského Institutu za serbski ludospyt NAV, kteří při anketě kladli otázky německy. Ve vědomých překladových reakcích tak byly získány údaje méně ovlivněné němčinou než běžný úzus (nemusí tedy jazyk ankety ovlivňovat její výsledky jen nepříznivě).
Naše řeč, volume 53 (1970), issue 3, pp. 138-145
Previous Pavel Jančák: K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy západočeského krácení v koncovkách
Next Rudolf Schams: Významový poměr a užívání sloves obrazit (se), obrážet (se) — odrazit (se), odrážet (se)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1