Slovenská práce o kompozici jazykového projevu

Milan Jelínek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V posledních letech dosahuje slovenská jazykověda značných úspěchů na poli stylistickém. Vedle několika sborníků se stylistickými příspěvky různé hodnoty a vedle četných stylistických článků v jazykovědných, literárněvědných a kulturních periodikách vyšly na Slovensku i práce syntetické, kterými slovenští jazykovědci, opírajíce se namnoze o teorii stylu vypracovanou Pražským lingvistickým kroužkem, předběhli stylistiku českou.[1] Máme radost z tohoto rozmachu slovenské stylistické práce, neboť výzkumy učiněné pro slovenské texty obohacují při blízké příbuznosti našich jazyků i stylistiku českou a navíc podněcují české stylistiky ke zrychlení příprav pro syntetická díla česká.

Mezi slovenskými lingvisty si svými stylistickými pracemi zajistil vedoucí místo docent bratislavské filosofické fakulty Jozef Mistrík. Z jeho pera vyšla řada statí o teoretických problémech stylu i o důležitých otázkách kompozice a také řada článků podávajících charakteristiku funkčních stylů, slohových postupů a útvarů i individuálních stylů významnějších slovenských umělců. Kladně je třeba ocenit ten fakt, že Mistríkovy stylistické studie a články obyčejně směřují k odhalení obecných zákonitostí nebo tendencí a že i jeho články věnované konkrétním stylovým jevům vycházejí z promyšlené teorie. Tímto zaměřením Mistríkovy publikační činnosti si vysvětlíme autorovu snahu podávat po několika průpravných studiích teoretické syntézy, doprovázené ovšem dobře voleným příkladovým materiálem. Dokladem toho je Slovenská štylistika (Bratislava 1965), která je sice zaměřena na širší okruh čtenářů než jen na kruhy jazykovědné, ale znamená prakticky syntézu Mistríkových názorů na jazykový styl a zároveň alespoň částečnou syntézu dosavadní stylistickoteoretické práce slovenské i české.[2] Podobně jako v oblasti stylistické dospěl J. Mistrík k pozoruhodné syntéze v oblasti syntaktické svým dílem Slovosled v slovenčine (Bratislava 1966).

[48]Po důkladných studiích dílčích, v nichž autor zkoumal na základě bohatě shromážděného materiálu jednotlivé kompoziční jevy a v nichž si postupně vypracovával potřebný terminologický aparát,[3] přistoupil k syntéze svých názorů na kompozici a vydal ji koncem roku 1968 pod názvem Kompozícia jazykového prejavu[4]. Práce je sice stylizována tak, aby její formulace byly přístupné i širším kruhům čtenářů, ale autor se snažil udržet náležitou teoretickou úroveň svých výkladů a včlenil do své publikace řadu úvah, které znamenají značný přínos k teorii kompozice.

Pod pojmem „kompozice jazykového projevu“ chápe Mistrík zařazování jazykových prvků do nadvětných útvarů; přitom jazykový projev definuje jako množinu signálů, které původce promluvy realizuje výběrem a specifickým uspořádáním jazykových prvků. Výběr a organizaci prvků tematických označuje Mistrík jako „kompozici vnitřní“, kdežto jejich jazykové vyjádření a uspořádání zahrnuje pod „kompozici vnější“. Předmětem jeho práce je sice „kompozice vnější“, kterou bychom raději nazvali „kompozicí jazykovou, popř. řečovou“, ale v mnoha případech se musí zabývat otázkami „kompozice vnější“, pro kterou bychom spíše volili termín „kompozice obsahová“. Výběr výrazových prostředků totiž do značné míry závisí na obsahu, vůči němuž mají jazykové prostředky především funkci realizační. Celkem lze Mistríkovo pojetí jazykové kompozice přijmout, ale námitky vzbuzuje její ztotožnění s „formou, která se realizuje pomocí konkrétních prostředků“. Nejde tu o formu, ale o jisté schéma uspořádání jazykových prvků, které je ovšem do značné míry závislé na výběru a uspořádání tematických složek. Poznamenejme ještě, že autor užívá pro tyto složky také termínu „obsahovo-tematické prvky“. Takovéto slučování obecnější, tematické roviny s konkrétnější, obsahovou bych nedoporučoval, neboť při úvahách o kompozičních jevech je nutno přesně rozlišovat různé roviny zobecňování.

Ve „vnější kompozici“ Mistrík rozlišuje jevy mikrokompoziční a makrokompoziční. Mezi první řadí jevy vyskytující se na malé, relativně vymezené ploše, jako je např. prostor na hranicích sousedních výpo[49]vědí, odstavců, kapitol apod. Tyto jevy umožňují segmentování, rozčleňování souvislého textu. Druhé, makrokompoziční jevy se rozprostírají po celém textu, tvoří kostru projevu jako celku. Mistrík poněkud nepřesně říká, že tyto jevy vyjadřují autorovo chápání předmětného jevu; taková formulace však činí hranici mezi „vnitřní“ a „vnější“ kompozicí nezřetelnou. Mistrík má zřejmě na mysli, že makrokompozice tvoří jistý výběr jevů z „předmětného faktu“ a jejich uspořádání v textu podle autorova postoje k sdělovaným jevům.

Za nejmenší „kontextový celek“ se pokládá spojení nejméně dvou samostatných vět, mezi nimiž je nějaký významový vztah. Postupné připojování vět nazývá Mistrík glutinací a její intenzitu měří pomocí tzv. iniciálových větných prvků, které mají funkci glutinačních prostředků. Přitom autor rozlišuje šest „kontextových druhů slov“ objevujících se v iniciálové pozici: 1. podmět, 2. předmět, 3. okolnostní určení, 4. určité sloveso, 5. konektorová (spojovací) slova, 6. slova atributivní, konstrukční a citoslovce. Glutinace textu se však účastní jen prvních pět druhů slov. Atributivní slova (přívlastkové adjektivum a adverbium) působí na kontext jen prostřednictvím svých slov řídících, konstrukční slova (podřaďovací spojky a předložky) jsou zaměřena do struktury větné, nikoli kontextové, a citoslovce mají vlastně funkci samostatných vět. Podle Mistríkova zkoumání představuje pět glutinačních druhů slov stupnici od nejslabšího připojování výpovědí (u iniciálového podmětu) k nejsilnějšímu (u slov konektorových). Vyjádří-li se tato stupnice čísly 0-4, lze stanovit číselné hodnoty kontextové glutinace a znázornit tyto hodnoty grafem. Nelze pochybovat o tom, že Mistrík objevil soustředěním pozornosti na iniciálová slova důležitého činitele soudržnosti textu, ale nejsem přesvědčen o správnosti jeho stupnice. Domnívám se, že klíčem k odhalení větší nebo menší soudržnosti textu není hledání podmětu, předmětu a okolnostního určení v iniciálové pozici, nýbrž zjišťování sémantických spojů iniciálového slova (slovního spojení) s nejbližší předcházející výpovědí a zároveň určování funkce tohoto slova v aktuálním členění výpovědi. Tím ovšem nechci říci, že by zjišťování „kontextového druhu slov“ nemělo pro stanovení míry koheze textu význam. Evidentní je to u určitého slovesa a u slov konektorových.

J. Mistrík v práci uvádí, že nejsilnější glutinací se vyznačuje slohový postup informační, méně je glutinován popisný, ještě méně výkladový a nejnižší glutinace se projevuje u postupu vyprávěcího. Tento závěr je překvapivý, i když nepochybujeme o tom, že ho autor učinil po pečlivém průzkumu většího počtu textů. Klademe si však otázku, zdali obraz o glutinací slohových postupů nebyl zkreslen počítáním různých glutinačních hodnot u iniciálového podmětu, předmětu a okol[50]nostního určení, kde podle našeho soudu platí jiné glutinační principy. Zajímavé jsou Mistríkovy závěry o závislosti glutinace na tempu tvoření projevu: při vyšším tempu glutinace stoupá. Ještě důležitější je pak Mistríkovo konstatování, že na výkyvy glutinace působí expresívnost a subjektivita projevu (zvyšuje aritmetický průměr intervalů kontextové glutinace).

Mnoho původních myšlenek, které se opírají o důkladný rozbor rozsáhlého materiálu, obsahuje kapitola o členění textu. Autor se podrobně zabývá hlavně otázkou „čelné hranice“ odstavce a uplatňuje při zjišťování soudržnostních diferencí mezi odstavci některé metodické postupy, které vypracoval pro rozbor glutinace jednotlivých výpovědí v textu. Zase bych tu musel poznamenat, že nesdílím Mistríkovo stanovisko, pokud jde o míru glutinační funkce jednotlivých slovních druhů (nebo dokonce větných členů) v iniciálové pozici odstavce, ale neupírám autorovi objev jedné z možností, jak zjišťovat diference mezi různými textovými typy. Zajímavé postřehy přináší Mistrík při zkoumání délky odstavce a při hledání motivace diferencí v rozsahu odstavců. Bude jistě nutné provést široce založený průzkum, aby se dospělo k pevnějším výsledkům, ale to už bude usnadněno podněty a předběžnými výsledky, které obsahuje Mistríkova kniha.

Autor pojednává i o vyšších jednotkách členění, než je odstavec, ale omezuje se — ve shodě s účelem své knihy — jen na některé poznatky základního významu. Naproti tomu mnoho pozornosti věnuje tzv. rámcovým složkám projevu a musíme po pravdě říci, že tato část práce patří k partiím nejzdařilejším. I zde bychom sice mohli vyslovit pochybnosti o jednotlivých tvrzeních, někdy pro stručnost příliš vyhrocených (např. o tom, že „se titulek v novinách postupně víc a víc dostává do mimojazykové sféry“), ale jako celek je pojednání o rámcových složkách projevu velmi cenným přínosem pro naši stylistiku.[5]

Kapitola nazvaná „Odstupňování textu“ je z největší části věnována otázkám textu uměleckého, zejména pak rozboru přímé, nevlastní přímé, polopřímé, smíšené a nepřímé řeči. Autor většinou jen shrnuje poznatky, k nimž naše stylistika už dospěla, jen na několika místech podává novou interpretaci jevů. Termín „odstupňování textu“ není pro kompoziční jevy vypočítané výše dost zřetelný a silně pochybuji o tom, že by se v stylistice ujal. Cenné podněty obsahuje stručná kapitola věnovaná „skrytým mezikontextovým kontaktům“. Mistrík zde upozorňuje na několik jevů (opakování, paralelismus, tzv. kontrapunkt [51]aj.), které vtiskují textu zvláštní smysl a které záleží v navazování řečových kontaktů mezi vzdálenějšími úseky textu.

Významným přínosem k teorii stylu jsou Mistríkovy výklady o makrokompozici. Autor zde překonal všechno, co dosud bylo napsáno o tzv. kompozičních postupech a útvarech, a vybudoval racionální teorii tektoniky textů.[6] I když musel některé otázky zjednodušovat, vyložil systém jevů v takové šíři a hloubce, že vlastně — spolu s K. Hausenblasem[7] — položil solidní základy k této stylistické disciplíně.[8] Vzhledem k tomu, že jde o teorii jevů velmi složitých, je pochopitelné, že některé Mistríkovy soudy vzbuzují další otázky, ba i pochybnosti o jejich obecné platnosti. Tak např. sotva lze přijmout tvrzení, že „jazykový styl je jev, který stojí hierarchicky výše než slohový postup“. K obecným stylům přece dospíváme jiným zaměřením abstrakce než k slohovým postupům, nejde tu tedy o vztah hierarchie. Problematické jsou samy termíny „slohový postup“ a „slohový útvar“, já bych dal přednost termínům „kompoziční postup a útvar“. Je dále otázka, zdali systém základních příznaků u „slohových postupů“, jak jej uvádí autor, lze uplatnit pro všechny postupy. Ale přes možné výhrady k jednotlivým soudům dostalo se nám od Mistríka teoreticky závažného výkladu o kompozičních jevech, o nichž se dosud pojednávalo velmi nesoustavně a zjednodušeně.

Celkem můžeme říci, že Mistríkova kniha znamená značné obohacení našich stylistických znalostí. Autor učinil zdařilý pokus o vypracování spolehlivějších kritérií pro zkoumání kompozice a podal řadu názorných příkladů, podle nichž bychom měli při kompozičních analýzách postupovat.

---

[1] Přehled těchto prací podává Fr. Miko v článku Polstoročie slovenskej štylistiky, Slovenská reč 34, 1969, s. 257—266.

[2] Po vysázení tohoto posudku vyšla Mistríkova Štylistika slovenského jazyka.

[3] Uveďme alespoň články Matematiko-statističeskije metody v stilistike, Voprosy jazykoznanija 1967, č. 3, s. 42n.; Quantitative Methods and Stylistic Typology, Recueil linguistique de Bratislava, sv. 2, 1968, s. 31n.; K otázke štýlov, postupov a útvarov v systematike štylistiky, Slovenská reč 29, 1964, s. 144n.; O slohových postupoch, Sborník Filozofickej fakulty UK, Philologica 19, 1967, s. 23n.; Stredné hodnoty dĺžky vety pri štylistickej typologii, Slovenská reč 32, 1967, s. 78n.; Dĺžka vety pri štylistickej charakteristike, tamtéž s. 19n.; K zákonitosti v distribúcii jazykových prvkov, tamtéž s. 210n.; Otázky glutinácie textu a jej merania, Jazykovedný časopis 19, 1968, s. 96n.; aj.

[4] Vydalo ji Slovenské pedagogické nakladateľstvo. Kniha má 174 stran.

[5] Viz k tomu zajímavé úvahy o literárních titulech, incipitech a literárních závěrech v knize J. Hrabáka K morfologii současné prózy, Brno 1969.

[6] Termínu „tektonika textu“ však neužívá. Přejímám tento termín od K. Hausenblase (viz zejm. jeho článek Výstavba slovesných komunikátů a stylistika, Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968, s. 343n.)

[7] Vedle výše citovaného článku viz ještě Hausenblasovy studie Základní okruhy stylistické problematiky, Čs. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, 1963, s. 287n.; Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte, Travaux linguistiques de Prague II, 1966, s. 59n.; Kompozice, AUC, Slavica Pragensia XI, 1970 aj.

[8] Tradiční názory na kompozici shrnul už dříve J. V. Bečka v Základech kompozice jazykových projevů, Praha 1960. Tam jsou podány i některé nové návrhy terminologické.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 1, pp. 47-51

Previous Zdeněk Hlavsa: Mluvnice češtiny jako cizího jazyka

Next Alexandr Stich: Ze slovensko-české spolupráce v oblasti jazykovědy