Miloslava Knappová
[Drobnosti]
-
S touto otázkou jsme se v poslední době setkali v několika dopisech adresovaných Ústavu pro jazyk český. Ačkoliv jde o výraz, s kterým se občas shledáváme, tazatelům jsme museli po pravdě odpovědět, že přídavné jméno pofiderní není zachyceno ani v běžných slovnících českého jazyka, ani v cizojazyčných slovnících. Lexikální archív Ústavu pro jazyk český má výraz pofiderní (v podobě pofiderný) doložen pouze jedinkrát, a to z románu Valašský vojvoda od Boh. Četyny (Praha 1957); pofiderná jména vysvětluje sám autor slovy „prapodivná, směšná“. V poslední době jsme se s přídavným jménem pofiderní setkali např. v článku Ludvíka Vaculíka Kdo dělá režim, otištěném v Literárních listech (25. 4. 1968). Na náš dotaz nám autor sdělil, že slovu pofiderní (slyšel je v období druhé světové války na Zlínsku) připisuje význam ‚pochybný, nekalý, nečistý, podezřelý…‘[1]
Toto přídavné jméno je obsaženo v nářečních slovnících zachycujících lašský dialekt.[2]
Již v Česko-německém slovníku Fr. Š. Kotta (díl 7, Dodatky, Praha 1893, s. 309) se vyskytuje s odkazem na Bartošovu Dialektologii moravskou (díl 1, 1886). V ní uvádí Fr. Bartoš slovo pofiděrný s významem ‚pochybný‘, v Dialektologickém slovníku moravském (1906) pak připojuje ještě význam ‚podivný svým zevnějškem‘. Arnošt Lamprecht ve svém Slovníku středoopavských nářečí (1963) vykládá přídavné jméno pofidorňi slovy ‚podezřelý, podivný‘, J. Horečka v Nářečí na Frenštátsku (1941) uvádí, že výraz pofiderny znamená ‚podivný, podezřelý, směšný‘, a Ad. Kellner ve Východolašských nářečích II (1949) mu přisuzuje význam ‚výstředně se strojící‘. S významy ‚podezřelý, podivný, směšný, výstředně se strojící, pochybný, podivný svým zevnějškem‘ nalézáme příd. jméno pofiderný (pofiděrný, pofiděrny a též i podst. jméno pofidera, tj. ‚divný člověk‘) i v lašských dokladech z nářečního archívu ÚJČ. Jde tedy zřejmě o nářeční slovo lašské, ve slovnících zachycené již v r. 1886.
Přinejmenším pochybně (tedy „pofiderně“) působí vedle těchto údajů zmínka o slovu pofiderní v Lidové demokracii (21. 9. 1966), ve které její autor dr. J. K. [310]z Prahy 8 píše, že toto slovo je jeden z „pymonismů“, které si vymyslela „veselá parta kolem zesnulého Jiřího Eliáše“ a které „třicet let osvěžují náš slovník“.
Dopisy adresované ÚJČ svědčí o tom, že příd. jméno pofiderní je výraz, který žije i mimo oblast lašského nářečí, proniká do hovorové vrstvy české slovní zásoby (zčásti snad nabývá i charakteru řidšího prostředku publicistického) a náleželo by mu tedy i místo v dodatcích k Slovníku spisovného jazyka českého.
[1] Spisovatel L. Vaculík pochází z Brumova u Valašských Klobouk.
[2] Za upozornění děkujeme prof. Vl. Šmilauerovi.
Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 5, s. 309-310
Předchozí Běla Poštolková: Polepovači?
Následující Jiří Kraus: Softwarový, hardwarový?