Časopis Naše řeč
en cz

Závod pracuje i v sudou sobotu

Zdeněk Hlavsa

[Drobnosti]

(pdf)

-

Právníci, matematikové a vůbec všichni, kdo musí stylizovat své projevy tak, aby byly důsledně jednoznačné a aby žádná formulace nepřipouštěla dvojí výklad, vědí velmi dobře, že naše běžné vyjadřování je zpravidla méně přesné, než si vůbec uvědomujeme. V denní praxi to nepůsobí nesnáze: co není výslovně řečeno, to si posluchač domýšlí podle souvislosti a situace, a má-li věta několik možných významů, vybírá si z nich automaticky ten nejpravděpodobnější. Pokud jde o mluvčího, ten s tím již počítá, a proto při tvoření vět řekne obvykle jen to nezbytné. Výjimečně se však může přihodit, že posluchač není ochoten jej v jeho způsobu uvažování následovat a vyloží si neúplnou stylizaci jinak, než autor předpokládal. K čemu to může vést, dosvědčuje malá příhoda, které byl pisatel svědkem.

Musíme předeslat, že v souvislosti se zaváděním volných sobot bylo nařízeno, aby cestující v autobusech ČSAD, kteří používají v sobotu zlevněné týdenní jízdenky pro cestu do zaměstnání, měli v průkazce potvrzeno, že jejich závod v sobotu pracuje. Přitom se požadovalo, aby zaměstnavatel výslovně uvedl, zda pracuje o sudých, o lichých, nebo o všech sobotách. A tu jedna cestující předložila potvrzení tohoto znění: Závod pracuje i v sudou sobotu. Ten den byla právě sobota „lichá“; průvodčí si vyložila formulaci tak, že se potvrzení vztahuje jenom na sudé soboty, a rezolutně žádala, aby si dívka koupila jízdenku za plnou cenu. Cestující se zase bránila, že jejich podnik pracuje každou sobotu, vždyť v liché soboty je to samozřejmé — a z věty prý to dokonce jasně vyplývá. Do sporu se vmísili i jiní občané a jeden prohlásil, že průvodčí asi vůbec neumí česky, není-li jí to jasné.

Bylo to opravdu samozřejmé? Jde vlastně o problém jazykový, a proto může být zajímavé, podrobíme-li spornou větu bedlivějšímu zkoumání. Závažná je tu zřejmě spojka i; vždyť kdyby věta zněla Závod pracuje v sudou so[53]botu, nikdo by asi nepředpokládal, že by mohla „být pravdivá“, jak říkají logikové, i pro soboty liché (i když sama formulace to vlastně výslovně nevylučuje). Podle Slovníku spisovného jazyka českého je i spojka souřadicí, kterou se přiřazují k sobě větné členy stejné platnosti, ale se zdůrazněním nebo významovým vystupňováním druhého z nich; zde však první člen schází a vzniká tu takový jev, že spojka připojuje druhý člen k „nule“, tj. k členu nevyjádřenému. Jestliže se první člen vynechává, je to proto, že je z celkové souvislosti samozřejmý a můžeme jej bez potíží doplnit. Spojka (v tomto významu má vlastně povahu částice, protože nespojuje, nýbrž spíše naznačuje vztah následujícího členu k větnému celku) vyjadřuje, že platnost tvrzení se rozšiřuje na případ, o němž bychom to nutně nepředpokládali, který není samozřejmý. Zřetelně to vyplyne z příkladu: větě Ten výklad byl tak jasný, že by ho pochopilo i malé dítě rozumíme běžně tak, že dospělý člověk výkladu samozřejmě rozumí, ale není očekávané, běžné, že by mu rozumělo dítě. Podstata sporu, jehož jsme byli svědky, byla v tom, že každá strana považovala za „samozřejmý“ případ něco jiného: cestující (a nepochybujeme o tom, že též úředník, který potvrzení stylizoval) předpokládala, že to je „lichá sobota“, průvodčí si však doplnila „pracovní den kromě soboty“, jinými slovy sobotu za pracovní den nepokládala.

Není na nás, abychom řešili, zda je to možné, to je spíš otázka právní. Chtěli bychom však upozornit na to, že i po jazykové stránce je možné spor řešit, nebo aspoň se k řešení přiblížit. Všimněme si, že v mluvené podobě může mít výraz i v sudou sobotu dvojí podobu: buď je intonační centrum na posledním slově větného úseku (i v sudou sobotu), jak to je pro českou větu obvyklé, nebo na jeho přívlastku (i v sudou sobotu); tato intonace je příznaková a vrchol signalizuje, že slovo sudou je zdůrazněno, vytčeno jako protikladné k nějakému jinému výrazu, objevujícímu se v předchozím kontextu nebo známému z celé souvislosti. Protikladem k „sudou“ může být ovšem jenom „lichou“, a tak (má-li věta intonační průběh druhého typu) vztahem „očekávaný — neočekávaný případ“, který si jako souvislost, kontext uvědomujeme a o nějž se opírá použití spojky i, je zřejmě vztah „lichá — sudá“.

Nyní již lehko pochopíme, proč mohlo dojít ke sporu o smysl věty. Její pisatel si neuvědomil, že umístění vytýkavého důrazu nebude v psané podobě nijak vyjádřeno, ač s ním nepochybně počítal. Průvodčí větu přečetla, avšak s intonačním průběhem bezpříznakovým, s vrcholem na posledním slově, a proto se jí mohla jevit jako významově nejasná, dvojznačná. Ostatní cestující si větu navzájem opakovali a jistě některý z nich umístil v ní intonační centrum tak, jak to vyžadoval pravděpodobnější smysl. Od toho okamžiku musilo být mnohým, kteří o jejím smyslu uvažovali, stanovisko průvodčí nevysvětlitelné.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 1, s. 52-53

Předchozí Zdeňka Hrušková: Kde se budou konat olympijské hry v r. 1968?

Následující Naďa Svozilová: Vedlejší věta, nebo polovětná vazba?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1