Časopis Naše řeč
en cz

Sborník filosofické fakulty brněnské university

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Roku 1963 jsme přinesli zprávu o 7. až 9. roč. Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university z let 1958 až 1960.[1] Od té doby se zájmy i práce brněnských badatelů dále prohloubily a profil jejich práce se stal ještě výraznějším, a to zvláště v oblasti skladby a stylistiky, historického vývoje jazyka a dialektologického výzkumu. Svědčí o tom i poslední dva ročníky Sborníku z let 1964 a 1965, o nichž referujeme nyní.

V oblasti skladby jsou ze sborníků i jiných publikací známy práce Jaroslava Bauera a v poslední době také články Miroslava Grepla. Oba vycházejí často z názorů svého učitele Fr. Trávníčka a dále je samostatně rozvíjejí nebo i opravují. Sem patří např. nauka o souvětí, jež je jako celek zpracována v společných vysokoškolských skriptech obou autorů.[2] Upouštějí od běžného a v školách zavedeného rozlišování vět podle větněčlenské platnosti a propracovávají dělení podle významových vztahů vět závislých k větám řídícím. Liší tři základní typy vedlejších vět, a to věty obsahové, věty doplňovací vztažné a věty příslovečně určovací. Prvním typem se podrobněji zabývá J. Bauer (1965, s. 55—56) v článku Souvětí s větami obsahovými. Věty obsahové jsou na rozdíl od jiných typů charakterizovány tím, že „mají jistou časovou a modální platnost vzhledem [157]k prvotní situaci a prvotnímu činiteli“ (s. 56), neboli že se např. současnost s kterýmkoli časem věty řídící vyjadřuje tvarem přítomným (např. říká, říkal, bude říkat — že leží). To u ostatních typů není, např. Kdo se bál, zůstal doma. Věta vedlejší je přitom jistým způsobem řízena rozvíjeným výrazem: např. význam slovesa vidět nedovoluje utvořit souvětí Viděl, aby někdo přišel, nýbrž jen Viděl, že… Podrobnější dělení obsahových vět zde autor nerozvádí, věnuje mu pozornost v citované vysokoškolské učebnici (jde o obsahové věty oznamovací, tázací a žádací).

Bauerova koncepce, založená na podnětech Trávníčkových, postihuje mnoho souvislostí a dává dobré možnosti např. ke konfrontačnímu studiu jazyků. Přináší někdy i nová nebo odlišná řešení některých jevů (rozlišuje např. vedlejší věty s částicí , připouští možnost cizích vlivů na nové rozdělení časů pro vyjádření současnosti apod.). Bauer ukazuje, že každý typ má i své prostředky gramatické, zůstávají však po našem soudu příliš široká přechodná pásma mezi jednotlivými typy.

Téma ze stejné oblasti zpracovává i Mir. Grepl (K obsahovým větám s kondicionálem, 1964, s. 141—145). Rozbírá současný stav a srovnává jej se stavem obrozenským, vysvětluje a člení jev zatím jen povrchně známý, totiž že obrozenský jazyk (i jazyk starý) užíval v závislých větách podmiňovacího způsobu daleko častěji než jazyk dnešní, a to nejen tehdy, šlo-li o děj nejistý nebo nereálný, nýbrž i když šlo o děj jistý a reálný. Dnešní případy dělí do pěti skupin podle sloves, na nichž jsou věty závislé. Nejméně výrazně odlišen se nám zdá typ D, do něhož Grepl pojal vedlejší věty po slovesech mluvení (dicendi).

J. Bauer věnuje mnoho pozornosti také spojovacím výrazům. Po dřívějších článcích o hranici mezi spojkami a příslovci a mezi spojkami a vztažnými výrazy[3] obrátil se v Sborníku k dalšímu vymezení spojek v čl. Spojky a částice (1964, s. 131—139). Všímá si v něm především těch částic, které mají blízko ke spojkám. Bauer tu rozlišuje dvě skupiny: (1) částice uvozující věty a vyjadřující jejich modální nebo citovou povahu, např. -li, zdali, či, to, ono, však, vždyť ve větách jako Bude-li jen tomu věřit? Nikam nepůjdu, vždyť je pozdě, To prší apod. Sem počítá autor i podřadicí spojky ve funkci částic, např. Že už jdeš! Abys ty přitom nebyl! atd.; (2) částice vytýkající větné členy, např. i, ani, dokonce, jen, toliko, leda atd. ve větách jako Našel i hříbky, Přišel jen (pouze, toliko, leda) Karel apod. Některé částice mají funkci i spojek, i částic, např. jen, jenom. Pro stanovení rozdílu mezi částicemi a spojkami je důležité, že částice vyznačují povahu věty, nebo vytýkají větné členy, nebo odkazují na něco z mimojazykové situace nebo něco vytýkají. Někde jsou přechody plynulé. Autor se např. zamýšlí nad větami s ať (viz výše) a stanoví u této částice i funkci spojkovou.

[158]Otázkami především stylistickými se ve Sborníku zabývá Milan Jelínek. V čl. Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině (1964, s. 117—130) si klade otázku, „které ustálené výrazy lze považovat v dnešní češtině za výrazy nabývající předložkové funkce“ (s. 117). Za hlavní kritérium pak pokládá funkční platnost: převažuje-li u takového výrazu, jako je např. v souvislosti s čím, za účelem apod., funkce vztahová a nikoli významová, jde o výraz předložkové povahy. Autor sám uznává, že je to vymezení dost labilní, a doplňuje je ještě dalšími hledisky: hlediskem ustálenosti a hlediskem souznačnosti s předložkami původními (např. v důsledku nemoci = pro nemoc). V druhé části článku podává Jelínek klasifikaci a dost podrobný dokumentovaný výčet takových výrazů. Pro informaci čtenářů z nich uvádíme např. výrazy v souvislosti, v souhlase s čím, za účasti, v přítomnosti koho, včetně, počítajíc v to, s přihlédnutím k čemu, bez ohledu nač, prostřednictvím čeho, vinou, zásluhou, v případě čeho, na újmu, na úkor, na vrub, v oblasti, na poli čeho, na půdě čeho, v mezích, v průběhu, během čeho, při příležitosti čeho ap.

Důležitý je i Jelínkův článek Definice pojmu „jazykový styl“ (1965, 43 až 53). Nespokojuje se jen definicí tohoto pojmu, vytvořeného u nás školou strukturalistickou, ale na základě rozboru podává i výklad o značné části systému stylistické terminologie. Termín jazykový styl navrhuje nahradit termínem řečový styl, protože styl se projevuje v řeči jakožto v realizaci jazyka v promluvách. Jelínek mluví dále o stylu promluvovém, o obecných stylech subjektivních a objektivních, o funkčním stylu, o stylu ústním a písemném atd. Základní část Jelínkovy složité definice stylu zní: „Jazykový styl je souhrn specifických výrazových rysů promluvy nebo promluv v něčem příbuzných“ (s. 47). Jelínek také rozbírá některé z dosavadních definic stylu a ze svého hlediska je kritizuje. Definic je mnoho a podle Jelínka definice je třeba, protože „bez definování stylu nelze zřetelně rozhraničit gramatiku a lexikologii proti stylistice“ (s. 47). Budiž mi dovoleno vyslovit obavu, že na definici obecně uznávanou budeme asi čekat dlouho jako na definici věty, vlastního jména a jiných jevů. Přesto však to nemusí brzdit práci na konkrétních i teoretických rozborech. Jelínkův článek i jeho práce to ukazují; tento článek pak přináší mnohé podněty k zamyšlení i leckteré bystré postřehy a jistě naší stylistice i diskusi o ní prospěje.

Důležité místo zaujímají v brněnských sbornících stati dialektologické. Brněnští dialektologové se zabývají především nářeční skladbou a obecnými otázkami studia nářečí. Sem patří studie Věry Michálkové Některé konkurující syntaktické prostředky v nářečí (1964, 147—155). Autorka si všímá paralelních nářečních prostředků v nářečí východomoravském, uvádí některé typy, např. užívání 2. nebo 4. pádu po záporném slovese, a dospívá k závěru, že pouhá existence podobných výběrových možností nemůže svědčit pro stylistické rozlišení nářečních projevů; pojetí [159]významové souznačnosti (synonymity) skladebních prostředků autorka omezuje jen na rámec téhož jazykového útvaru (např. spisovného jazyka, nářečí apod.). Bylo by potřebné všimnout si i v studovaném nářečí většího počtu jevů.

V článku Územní diferenciace syntaktických jevů v lašských nářečích (1964, 157—163) pomáhá Jan Balhar odstraňovat pochyby, zda je možno metodou jazykově zeměpisnou zkoumat i nářeční skladbu. Na některých probíraných lašských jevech ukazuje, že územní rozlišení těchto jevů se v podstatě kryje s rozrůzněním některých jevů hláskoslovných a tvaroslovných.

Nářeční materiál z důležitých okrajových oblastí přinášejí články St. Králíka K otázce přechodovosti samohláskového systému kelečského nářečí (1965, s. 101—108) a D. Valíkové Současný stav nářečí pavlovského výběžku, sz. od Vel. Meziříčí (1964, s. 216—226). Teoretickou studii (francouzsky) pak do Sborníku napsal Ant. Vašek (Kolonizace a jazyk, 1964, s. 47—58). Na základě literatury charakterizuje velké i menší kolonizace (např. Jižní a Severní Ameriky, českou kolonizaci v Bulharsku atpod.) a chce dospět k některým obecnějším závěrům. Ukazuje rozdíly mezi kolonizací místa dříve neobydleného a obydleného, uvažuje o rozdílech kolonizace menšinové a většinové atd. Konstatuje, že jazykové důsledky každé kolonizace je možno pozorovat až po 40—50 letech. Proto prý je např. těžké zkoumat už nyní jazyk našeho pohraničí a jisté výsledky od výzkumu tu čekat zatím nelze.[4] Vašek si pak podrobněji všímá kolonizace valašské.

S předchozími statěmi se do jisté míry stýká i důležitá studie A. Lamprechta Nový pohled na měkkostní korelaci v staré češtině (1964, s. 97—103) a její pokračování Ještě k měkkostní korelaci a ke ztrátě jotace ve staré češtině (1965, s. 97—100; jako celek byla později studie otištěna francouzsky v sborníku Travaux linguistiques de Prague I, 1964, s. 115 až 124). Studie přináší celkový výklad vývoje měkkosti v staré češtině a opravuje některé dosavadní datace. Např. zánik párové měkkosti posunuje do 15. stol. i u retnic. Výklady jsou přesvědčivé a Lamprechtovy závěry lze podepřít i údaji z historické dialektologie.

Z ostatních článků je pro čtenáře Naší řeči třeba ještě připomenout Poznámky k otázce přízvukování jednoslabičných původních předložek ve spojení se jménem od Marie Krčmové-Hrabákové (1964, s. 105—115), Materiál pro tuto svou diplomovou práci sbírala autorka z různých spontánních promluv i z pokusu speciálně připraveného (záležel v předčítání textu), třídí jej podle několika hledisek (připravenost-nepřipravenost projevu, veřejný a soukromý projev atd.), kriticky přehlíží starší názory na [160]přenášení přízvuku na jméno a hodnotí materiál. Zjišťuje, že přízvukování předložky je obvyklejší v mluvních projevech neformálních. Podle autorky se přízvuk na jméno přesouval už v minulém století; dnes se šíří ve veřejných projevech a z nich do projevů soukromých. Lze očekávat ještě další postup tohoto jevu.

Pavel Beneš se ve dvou článcích zabývá výkladem některých moravských pomístních jmen tvořených od základu děl - (díl). Odvolává se na Machkův výklad v Etymologickém slovníku a spojuje tento základ v pomístních jménech s rumunským deal (přejatým ze slovanského dělъ), znamenajícím ‚vrch, kopec‘. Vycházeje z tohoto tvrzení a opíraje se o některé případy tautologie v místních a pomístních jménech cizích, zamýšlí se nad jmény kopců Vrchdiel na Slovensku, Vrchhůra a Vichury u Val. Meziříčí a Vrchhora u Jevíčka a vykládá je také tautologií, tj. dvojím totožným pojmenováním (vrch + hora) (Toponomická tautologie, 1964, 43 až 46). S týmž rumunským slovem deal pak spojuje i traťové jméno Padělek, Padělky, jež nalezl v mnoha moravských okresech až po Svitavy a Jihlavu. Podiel, padiel je podle autora tvořeno buď předponou po-, pa- (srov. pomníti - paměť), nebo prastarou podobou předložky pod; v tomto případě by znamenalo tedy ‚pod kopcem‘. (Pomístní jméno „Padělky“, 1965, 109 až 113).

Oba tyto výklady však jsou velmi problematické. Původně rumunské slovo „díl“ (deal) ve významu ‚kopec, hora‘ je doloženo jen jako vlastní jméno v oblasti Karpat a souvisí s valašskou kolonizací. Nebylo však přejato jako jméno obecné (proto se autor diví, že Slovník slovenského jazyka u slova diel význam ‚kopec‘ neuvádí). Tautologie je zpravidla dvojjazyčná, jako např. uváděné jméno sicilské obce Linguaglossa (latinské lingua a řecké glossa znamenají obě ‚jazyk, řeč‘). Mohlo by se jí tedy vysvětlit leda slovenské Vrchdiel v Kokavě nad Rimavicou, jak autor uvádí, ale i přípis MNV v Kokavě (citovaný v pozn. 8, s. 45) vede k výkladu správnějšímu: podle něho je vlastní a rozšířený název hory Diel, Vrchdiel označuje jen její nejvyšší místo. Všude tu jde původně o spojení adverbiálního vrch = navrchu, nahoře (viz starší vrch koně jezditi, Nerudovo vrch hlavy poulí zraky) se slovy diel, hora. Jméno Padělky pak daleko spíš souvisí se slovesem dělat (a snad i dělit) a znamenalo především nově obdělanou (a také rozdělenou) půdu, zpravidla proti starší plužině méně úrodnou. Šíření slova kolonizací z východu až na Jihlavsko nelze předpokládat.

Zajímavá je studie Jana Chloupka o některých aktuálních problémech nejen dialektologických (K některým termínům a pracovním postupům v dialektologii, 1965, 171—176). Např. v úvaze o obsahu termínu národní jazyk se pozastavuje u současných diskusí o „nevýhodné distanci mezi běžně mluvenými formami češtiny a jejím vlastním spisovným jazykem“ (s. 171) a upozorňuje, že jde převážně jen o rozdíly ve vývoji dlouhých samohlásek a v plurálovém skloňování. Víc by byly na závadu rozdíly [161]v slovní zásobě, ale ty nejsou veliké. A tak jsou podle Chloupka — a my s ním souhlasíme — „obavy z těchto distancí liché“ (s. 171). Stejně zajímavé jsou tu i úvahy o konvergenci a divergenci ve vývoji dialektů, o zkoumání městské mluvy atd.

Nevyčerpali jsme ovšem z obou ročníků brněnského sborníku zdaleka vše, co by bylo vhodné připomenout. Jsou tu i další důležité studie, jako např. J. Firbase K otázce tzv. východiska výpovědi (1965, 87—96), v němž autor konfrontuje Mathesiovo a Trávníčkovo pojetí problému, dva články pracovníků university v Greifswaldu, s níž má brněnská universita družbu, o otázkách infinitivu a vzniku vztažných vět atd. A to nepřipomínáme ani zprávy, recenze a materiály.

Obě čísla Sborníku jsou věnována dvěma významným představitelům brněnské jazykovědy: roč. 1965 šedesátinám profesora germanistiky Leopolda Zatočila, roč. 1964 sedmdesátinám profesora V. Machka. U prof. Machka to byla poslední pocta velkému vědci a člověku, již mu za života vzdali jeho žáci.

Jestliže jsme v roce 1963 napsali, že brněnští pracovníci mají tradici, na niž mohou navazovat a navazují, pak se nyní tato tradice obohacuje o vědeckou i lidskou tradici machkovskou.


[1] Sborník filosofické fakulty brněnské university, Naše řeč 46, 1963, 93n.

[2] Skladba spisovné češtiny, Praha 1965 (2. vyd.).

[3] Srov. jeho články Spojky, Český jazyk 8, 1958, 220—226; Spojky a příslovce, Sborník fil. fak. brněnské univ. 1962, 29—37; Relativa a spojky, Slavica Pragensia IV, 1962, 221—226.

[4] Výsledky prozatím nelze zjistit, ale badatelsky je důležité studovat zde vývoj „in statu nascendi“, neboť dnešní stav představuje experiment, který u jazyka nelze vyvolat.

BHk

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 156-161

Předchozí jbč (= Jaromír Bělič): Co dál s českým pravopisem

Následující František Cuřín: Sborník o česko-německých vztazích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1