Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk a styl J. Š. Kubína

František Všetička

[Články]

(pdf)

-

Dne 31. října 1965 zemřel nejstarší český spisovatel J. Š. Kubín ve věku 101 let. U příležitosti 100. narozenin vzpomněla Naše řeč Kubínových zásluh o českou dialektologii. Dnes, kdy se Kubínův dlouhý a plodný život uzavřel, přinášíme souhrnnou charakteristiku jazyka a stylu jeho osobité umělecké tvorby, kterou si nejen získal oblibu u čtenářů, ale kterou v těžkých letech druhé světové války také posiloval národní vědomí.

Na začátku této stati nelze nepřipomenout hlasy některých Kubínových kritiků. Jestliže totiž mnozí z nich měli dosti zdrženlivý, nebo dokonce negativní názor na témata jeho próz a mluvilo-li se v této souvislosti i o lehké lidové četbě a kalendářových povídkách, pak všichni jeho kritikové se zcela jednoznačně kladně vyslovili o Kubínově jazyce a stylu. V této oblasti projevil spisovatel takovou vynalézavost a básnivost, že i nejzarputilejší odpůrci pronášeli slova uznání.

Kubínův jazyk je neobyčejně svérázný, zvláště skloubením spisovného jazyka a lidové mluvy. Oba tyto jazykové útvary se prolínají a prostupují nejen v promluvách postav, ale i v autorské řeči. Největší část dialektických výrazů je podkrkonošského a částečně i kladského původu; ale najdou se mezi nimi i slova z nářečních oblastí, v nichž Kubín působil buď jako pedagog, nebo jako dialektolog a folklorista.

Dialektická složka Kubínova jazyka má svým způsobem aktualizační, ozvláštňovací ráz, který mj. vzniká užíváním zapomenutých nářečních slov, jejich zapojováním do toku vyprávění. K dialektismům tohoto druhu patří např. výrazy jako čistecká (‚voda‘), krot (‚krotké zvíře‘), lajsko (‚hejno‘), limonka (‚limonáda‘), malovánka (‚malba‘), omydlík (‚spěrek mýdla‘), podivánka (‚podívaná‘), podlud (‚podvod‘), topič (‚topivo‘) nebo viřtlák (‚uzenkář‘). Nářečního substantiva jedák užívá pak Kubín nejen ve významu původním (‚jazyk, vyřídilka‘), ale zejména v posunutém (‚ústa‘, dokonce i ‚hrdlo‘).

Rozbor Kubínova jazyka z hlediska využívání lidové mluvy by byl [11]nesporně zajímavý; neméně pozoruhodná, a nadto snad i pozoruhodnější je jeho stránka novátorská. Kubín z lidové řeči sice přejímá, ale daleko více se jí inspiruje k vlastní tvorbě. Vytváří nová slova, nezvyklé vazby, rázovitá rčení a přísloví, je to po jazykové stránce umělec také novátorský.

Svědčí o tom zejména slovní neologismy, z nichž nejeden ukazuje na jeho slovotvornou odvahu. Autorových neologismů je celá řada, avšak celistvější a výraznější skupinu tvoří toliko podstatná jména s příponou -na označující místo děje. Kubín projevoval odpor (odborně neodůvodněný) k slovům tvořeným příponami -árna a -írna. Vedl proti nim dlouhotrvající, téměř celoživotní nekompromisní boj. Už na konci minulého století jim věnoval obsáhlejší článek ve Věstníku českých profesorů a později se k tomuto jevu nejedenkrát vrátil.[1] Slova zakončená na -árna, -írna byla podle jeho subjektivního cítění barbarská, nevzdělaná a hnusná, tvořeniny nevkusné, obludy nečeské, vetřelci ohyzdní. Proto místo nich vytvářel novotvary s příponou -na (-lna, -ovna), jichž je v jeho textech nemalý počet: drůbežna, mléčna (místo mlékárna), pečna (místo pekárna), punčošna (místo punčochárna), tanečna, účetna, čekalna, čitalna, kovalna, plovalna, tiskalna, brousilna, holilna, kouřilna, mučilna, sušilna, udilna, potravna (místo spižírna), lékovna (místo lékárna), noclehovna, cukerna.

Příponou -na tvořil Kubín nově i některá jména, k nimž se v češtině protějšek na -árna, -írna vůbec nevyskytuje: divadelna, důchodna, hostilna, hudebna.

Kubínova animozita vůči uvedeným příponám je jistě individualisticky přehnaná a puristická; na druhé straně nelze však nevidět, že v jeho uměleckém díle přispěla ke vzniku svérázných rysů jazyka.

Uvedená jména jsou jedinou skupinou, o níž můžeme říci, že má ryze neologizující ráz; všechny další skupiny už tuto jednolitost nemají, neboť vedle skutečných novotvarů zahrnují i výrazy lidového a dialektického původu. Tak je tomu kupř. s nadávkami, jejichž postavení v Kubínově díle není v žádném případě podružné. V autorově textu nabývají tato „ošemetná“, zároveň však svěží a neotřelá slova celou řadu odstínů, od nejhrubších až po ty, které se jako hrubé a drsné pouze jeví. Tvůrce těchto trefných nadávek nečiní podstatného rozdílu v jejich užívání, takže je nacházíme nejen v „jivínských rapsódiích“ a [12]v knihách jivínského okruhu, ale i v pohádkových knížkách pro děti. Míra užití je v obou druzích přibližně stejná.

Kubínovy nadávky mají značnou dávku expresivity, jsou brachylogické a přiléhavé. Není nadsázkou, řekneme-li, že se z nich dá sestavit celý slovník s dostatečně velkým počtem dokladů o autorově vynalézavosti. Za všechny stačí uvést alespoň výrazy začínající písmenem k a m:

kaněra, kazbunda, kazbundík, kazbundě, klazan, klazaně, kondrát, košpleta, kudibal, kudibalka, kujeba, kujebák, kukard, kunifa, kunifer, kuniferda, kunikréta, kuťaperča, kydoň; machula, machulka, mechachulka, mandragúra, marvanik, matlas, mikenda, mikvásek, mitiťuk, modrohnát, mrkosílek, mrňoule, muďan, mumra, mumraně, mumranice, mumraník, mumrejník, muniš.

Zcela zvláštní druh nadávek představují slova svým původem a významem „učená“, jako aurikule, baldachýn, kvintesence aj., jež zasazena do naprosto odlišného, svému původnímu smyslu odlehlého textu, stávají se kontextovými nadávkami. Kubín, jak se zdá, dovede udělat nadávku z každého slova; záleží pouze na situaci a kontextu, které mu dovolí, aby slovu z hlediska nadávky „bezpříznakovému“ přisoudil úplně příznakový nadávkový význam (ty aurikule z nedopatření božího na svět zplozená; viď, miska ti tuhle nestačila, viď, kvintesence proklamaštěná).

Podobnou vynalézavost jako u nadávek projevil Kubín i v oblasti synonym. Jeho synonymika je bohatá a široká; vedle synonymních prvků zcela běžných v ní najdeme slova nová, nově tvořená nebo převzatá z nářečí. Pro „oči“ má např. výrazy brůle, hleďátka, hledělky, hledy, kuky, okule, okulky, vejdumky; pro „nos“ funík, funíček, klubák, kluban; pro „ústa“ maltazna, mluvnice, papa, papka; pro „ruce“ chňáry, kelky, pačmáky, pracny, škňáry (kelky a pačmáky označují také „nohy“); pro „břich“ náca, pudník, putník, putníček, pupelec, svatej Ignác, terboch, vaňoch, vaňoušek, vejputník a pro „zadnici“ čudidlo, holička, masopust, prdidlo, sedačka, sedan, sedanka, seďanka, usedlost, zadinka, zadní Indije. Všechna tato synonyma se jistě ne náhodou týkají právě nejrůznějších částí lidského těla. Pro Kubínův čtverácký temperament je příznačné, že čím ošemetnější místo, tím větší počet synonym.

Tím se už vlastně dostáváme ke Kubínovu stylu, který je mnohotvarý a rozmanitý zároveň; zahrnuje v sobě epickou invenci a lyrickou měkkost, starosvětský půvab i moderní obrazivost. Obráží se v něm nejen předmět spisovatelova zájmu — jivínská skutečnost, ale i způsoby jejího poznávání.

[13]Stylistickou vynalézavost prozrazují už autorova epiteta, prostá jakékoli strnulosti a konvenční zdobnosti. Kubín usiluje o takové básnické přívlastky, které ve spojení se základním slovem překvapují nečekanými a působivými představami. Oblíbeným epitetem se mu stalo adjektivum národní, jehož užíváním vznikly některé značně překvapivé vztahy, viz např. národní bandaska, národní hůl, národní legrace, národní leják, národní lupenec, národní lupínek (‚pohlavek‘), národní pozdvižení, národní šumel, národní třešně. Přídavné jméno národní pozbylo v těchto spojeních svého původního významu a dostalo pejorativní ráz. Zlehčující podtext je v neposlední řadě dán i tím, že uvedené epiteton má vlastně přenesený význam, znamená tolik, co „náramný“; ostatní kontext, v němž se adjektivum nachází, a některé adverbiální tvary to dostatečně dokazují (národně jí a pije; ať mu to pěkně vyjasní, a národně).[2]

Velkou oblibu má Kubín i v přídavném jméně kudrnatý, které se objevuje nejenom v textu jeho díla (kudrnatý čoud, kudrnatý kouř, kudrnatý hlad, kudrnatá hlavička, kudrnatý jazyk, kudrnatý nohy, kudrnatá pouť, kudrnatý roh, kudrnatý smích, kudrnatá túra, u sta kudrnatých ševců), ale i v titulech některých prací (Kudrnaté jazyky — próza z Pelíška v lidové paměti, Kudrnaté povídky — kniha humorek). Zcela výjimečně jde také o metaforické vyjádření: kudrnatý kočárek (hovoru).

Míra Kubínovy fantazie je snad nejzřejmější v jeho epitetech smíchu. Právě na nich dokázal svůj charakterizační postřeh, svoji schopnost podívat se na věc rázovitě a po svém. Jeho přívlastky smíchu jsou značně rozvětvené; vedle docela běžných (smích drobný, uštěpačný, živý) najdeme mezi nimi epiteta akustická (hrčivý, hrkavý, hýkavý, řinčivý, sípavý, šumivý, trylkový), barevná (červený, modrý, růžový, zlatý, žlutý), hyperbolická (bláznivý, indijánský, jedový, kamenný, psí, skotácký) i metaforická (peprné sousto smíchu, zlatý řetěz smíchu). Básníkova epiteta tím ještě nekončí, neboť smích může být podle něho také divotvorný, hustý, jarý, junácký, kudrnatý, květný, mladý, sluneční, sytý nebo šklebivý.

Neméně výrazná jako epiteta jsou i spisovatelova osobitá přirovnání. Ve své podstatě mají velice blízko k příměrům lidového původu, [14]neboť stejně jako ony nacházejí podobnost ve věcech běžných a známých, ve výjevech z denního života. Kubínova přirovnání čerpají především z oblasti přírodní a venkovské, což ostatně plně odpovídá nejen atmosféře a duchu „jivínských rapsódií“, ale i umělcovu typu.

Srov. např.: leží tu jako ryba v oleji; holky se budou vrtět jako moucha v pomejích; všichni dřepí jako štěňátka nad pantoflem; jste mi tu platní jako v kostele pes; třicet rytířů za ním jako bouřný splav; dětský věk je naplněn hrou jako studánka vodou; hubička mu voněla jako boží dřevec; její tělo bylo hebké jako čerstvá návěj sněhu; každý tvůj krok je jako verš modlitby; ani hned nepostihla jeho propadlou tvář, jako by ji přejel pluhem božích muk.

Kubínův jivínský svět není ani v nejmenším statický; má několik podob, které si přímo vyžadovaly obraznější podání. Velkou měrou k němu přispěla autorova metafora, zahrnující nový postřeh, nové poznání a kultivovanou básnivost: kde klape, klape stav, ty varhany smrti; ruce mé, vězňové samoty, pnou se po tvém objetí; pomalu jim kočáry v břiše připomněly, že je každému jíti za svým jhem.

Kubínova schopnost obsažného vidění je dostatečně patrná na metafoře ruce mé, vězňové samoty. Základem tohoto obrazného vyjádření (je obsaženo v ženině sdělení vzdálenému muži) je představa živých tvorů zajatých přisouzenou samotou. Velikost a hloubka metafory není ovšem pouze v sugesci obrazu, ale spíše v rozsahu vedlejších sdělení, jež se kolem základní představy vytvářejí. Vězňové samoty navozují totiž také prázdnotu odloučení, pocit nepotřebnosti a nemohoucnosti, žal z odsouzení, trýzeň z vynuceného stavu.

Podobně jako u epitet jsou snad i zde nejhojnější a nejsmělejší metafory smíchu:

cimbály smíchu, dukáty smíchu, hudba smíchu, chuchvalce smíchu, chuchvalec ječného smíchu, chundel smíchu, kaluž smíchu, kornoutek smíchu, koše smíchu, kousky smíchu, mosaika smíchu, oheň smíchu, pentličky smíchu, perličky smíchu, podkůvky smíchu, pytel smíchu, rakety smíchu, rolničky smíchu, rozploudí smíchu, slap smíchu, sopky smíchu, tůně smíchu, vědra zlatého smíchu, vlnka drobného smíchu, vozataj smíchu (vozataj smíchu v plném trysku jim rejdí kolem úst), závěje smíchu, cornevillské zvonky veselého smíchu.

K nim se druží také metaforické personifikace: bohatýr Smích, rytíř Smích. První z nich se dokonce dostala do titulu jedné Kubínovy knihy, což je pro jeho tendenci k obraznosti dosti příznačné.

Snaha personifikovat některé jevy a stavy, velmi úzce související s úsilím metaforizačním, není u Kubína vzácná. Téměř výlučně se vztahuje na věci abstraktní a nehmatatelné, na samotu, osiření, [15]smrt, klímání, kouření. Základní význam těchto abstrakt se v podstatě nijak neposunuje, jenom jejich původní smysl je poněkud zintimněn:

s paní Samotou se těžko otáčí; teď je pan Sirota tvůj táta; pan Kosina za zády číhá; marná sláva, paní Zubatá si hraje s námi na schovánku; hospodyni taky začal brát kolem krku pan Klíma; pomalu se ho začala chytat paní Klímka; svatej Kliment ji bere lehounce do náruči; já slečnu Nikotinu nepěstuji.

Jiným stylistickým prostředkem, jehož Kubín užívá, je spojování navzájem odlehlých, logicky málo souvisejících nebo vůbec nesouvisejících pojmů. Jeho podstata spočívá, až na malé výjimky, ve spojování abstrakt s konkréty; vzniká situační paradox, svědčící o Kubínových schopnostech v oblasti jazykové komiky. Srov. např. spojení knedlíky se smutkem, legrace s knedlíkem, komedie s knedlíkem, komedie s perníkem, komedie s havrany, komedie se psem, komedie s drbáním, hřích proti koštěti, osud se zelím, život bez rukávů.

Uvedená spojení navzájem odlehlých pojmů mají v podstatě tutéž funkci jako Kubínova rčení, jejichž význam, podobně jako význam zmíněných spojení, je veskrze tvárný. Nerozšiřují ani neposunují děj, vytvářejí „pouze“ lahodu a kouzlo vyprávění, podílejí se na vyprávěčské atmosféře Kubínových próz. Zvýrazňují jejich rytmus a spád, k čemuž v nemalé míře přispívá i jejich poučení na lidových vzorech. Folklórní rčení jsou totiž založena na rýmové shodě uprostřed a na konci větného celku (srov. byly nářky u mlynářky). Rčení tohoto typu je u Kubína nemalý počet; převážná část jich má nejen lidovou podobu, ale i původ. Kubínův vklad v této oblasti se do značné míry omezil na vtipné užívání lidových rčení, jeho tvůrčí spontaneita se projevila toliko ve rčeních určitého druhu — v těch, jež se rýmují s vlastními jmény. Lidový folklór taková rčení rovněž zná a Kubín podle jejich vzoru tvořil další:

to je náhoda, pane Jahoda; žádné strachy, pane Plachý; je tohle švanda, viďte, pane Janda; všechno má svůj konec, jak říká pan Bronec; ať má jednou huba, co poroučí Kuba; co není dnes, bude zítra, jak říkával strejda Pítra; nehraj a neprohráš, říkal už svatý Barnabáš; chacha, Habeš, kam se hrabeš; povídal Nabuchodonozor, dej na jazyk pozor; byl celá Matulova Katy, co si dala vyleštit paty.

Rozvedením takových rčení vznikají pak dokonce celá říkadla:

pane Musil, to sem zkusil, dyž sem vám ty husy dusil; jednou já, jednou ty, jednou naše Terka, rozběhla se do lesa, byla z ní veverka. Pro ně, podobně jako pro zmíněná rčení, platí, že jména osob v nich se vyskytující se v ději neobjevují a nemají s ním nic společného. Jsou zde výhradně z důvodů rýmových.

[16]Zvuková shoda, jíž se v těchto rčeních využívá, bývá v lidové mluvě i v běžných výpovědích. Podobně činí i Kubín a vytváří tak zajímavá větná spojení, jež působí svým ozvláštněním a někdy i svou náhodností v textu: drž se klopoty do samé soboty; máme eště háčky na takové ptáčky; i brali dlouho radu, kudy na vrchnohlavu; každý měl střevíce za štyry tisíce; letí, cesty nehledá, ať křoví nebo lebeda; co bylo kamenem, pojednou je živým plamenem. Moment náhodnosti vynikne nejčastěji tam, kde zvuková stránka, souznění slov nebo slabik vystupuje do popředí a stává se důležitějším než vlastní význam slova: to bude legrace v Jivíně na place; takových matlasů na vrbě natřasu; pod lesem dědina jako dobrá hodina. Je to prostředek charakteristický také pro moderní poezii; podobnou volbu zvukových shod a rýmů, jinak ovšem motivovanou, najdeme i u poetistů a v písních Jiřího Suchého.

Kubínův vztah k lidovým rčením není ovšem tak docela jednoznačný. Folklórní rčení jsou mu nejen inspiračním zdrojem, ale i předmětem hravé a někdy až bujné deformace. Tato „nevážnost“ k produktům lidového ingenia není ostatně vlastní pouze jemu, vyskytuje se i mezi lidem, který, podobně jako Kubín, některé ustálené a ustrnulé podoby převrací, mění, dodává jim jiné zabarvení, nový smysl a mnohdy také humorný podtext. Celý tento „deformační“ proces je dosti složitý; zahrnuje nejen lidovou etymologii (pozdě býka honit, pytlická tma, pytlický strach), ale i výrazy tabuové (na mou nůši, na mou kuši), rozverná komolení ustálených formulek (za placky pánbu, dej mu pámbu ječnou slámu), parodie na nesprávné užívání přísloví (ranní skáče dál doptáče) a vtipné obměny přísloví (komu není shůry dáno, může dostat ze strany).

Pozměňovací úsilí nepostihlo jenom rčení, neboť výroky o dávání shůry a o ranním skáčeti jsou vlastně už přísloví. Jejich obměna naznačuje, že základní impuls pro tvorbu vlastních přísloví přijímal Kubín opět z lidových zdrojů. Nad folklórními příslovími se ostatně nejedenkrát zamýšlel a vzdával jim a jejich původcům zasloužený hold: „V řeči obecného lidu mihne se dosti svérázných sentencí; uhnětla je badavá hlava, stopující pozorně život a jeho běh. I byla většinou zkušenost jejich matkou. Staví je jako ukazovací ruky na rozcestí pochyb, bezradnosti, rozpaků. Jimi hledí obecný člověk podepřít svůj soud, osolit, oplodnit řeč, jež se hned takovou obecně platnou větou stává závažnější.“[3]

[17]Stanovit nějakou přesnější hranici mezi příslovím lidovým a Kubínovým je dosti nesnadné, neboť v podstatě všechna Kubínova umělá přísloví vycházejí z lidové tradice a mají k ní bližší nebo vzdálenější vztah. Přísloví charakterizují jeho hrdiny, autora a způsob, jakým nahlíží na život a na jeho přepodivné situace.

Z nespočetného množství uveďme alespoň tato z Českých bylin: moudrá hlava je nad dukát! — dukát se propije, a hlava zůstane; kdo myslí, domyslí se; hlad nemá oči a i po suché kůrce skočí; hladná Plosa nepohrdne ani slámou pod nohama; i zármutek vysedí jednou veselé kuřátko; sděl hoře své, a zbude ho polovic; jeť práce máť života; kde tě rádi vidí, hleď sám, ať z mísy sklidí; dlouhých hostů pod lavici hážou; co je po honoře, pusto-li v komoře; hřích je Satanův smích; zlatou horu sliboval, a ani břidlové neměl; potupa je horší než pokuta; pěstí skálu nepovalíš, ani vejcem nerozbiješ; chtěla na něm stavět kostel, a už ani kůlnu; žena je sladké pojítko života, bez ní dou mlýny na prázno.

Kubínova přísloví komentují nejrůznější vztahy, skutečnosti a situace, avšak nejčastěji, jak naznačuje poslední z předchozího výčtu, vypovídají o ženách. Vůdčí myšlenkou těchto přísloví je potřebnost ženské práce a existence:

bez ženy ani polévka na stole; bez ženy jako trakař bez kolečka; bez ženy jako mlejn bez vody; bez ženy život je poloviční; chalupa bez ženy jako díž bez kvásku; chalupa bez ženy je jako studánka bez vody; žena bez muže je jako pec bez ohně; dobrá žena je zlatý sloup v domě; muž je lampa a žena její světýlko; ženská práce je skryta, ale přitom syta; mladá žínka nad kamínka; hodná žena hlavy mužovy koruna.

V celém Kubínově díle jsou pouze dvě přísloví, která se o ženách vyslovují nepříznivě; první z nich je v Hrozné chvíli, druhé — v pohádkové knize: se ženskou hlavou je těžký boj; jdeš-li na vojnu, modli se jednou, sedáš-li na loď, dvakrát, a ženu-li bereš, třikrát.

Kubínova umělá přísloví tvoří organickou součást „jivínských rapsódií“; podobně jako jejich tematika mají i ony jistou patinu „starosvětskosti“. Ráz těchto přísloví je pozměněn toliko v povídkách z pozdější doby, novodobým látkám v nich odpovídají i novodobá přísloví. V próze odehrávající se za druhé světové války jsou např. taková mravní naučení: holenku, za války zalep svou řeč do obálky; kislingové mají dlouhé uši, až na míle hnedle vše slyší.

V Kubínových povídkách se někdy stává, že jedno přísloví není schopno vystihnout situaci; v takovém případě přistupují ještě další a souhrnně pomáhají určit daný výjev. V próze Albín Květenský (Blesky nad hlavou) je např. vypjatost vzrušených okamžiků komentována [18]takto: Pane Ludvík, pamatujte se. Je pravidlo — ve zlosti neber kyje do hrsti. Hrnec vám zkypěl, smetana uteče. Rvačka je zvyk psí. Ve scénách tohoto druhu se s neobyčejnou harmoničností prostupuje funkčnost s vyprávěčskou rozkoší.

Kubínova přísloví spoluurčují nejen jednotlivé výjevy, ale někdy i celé povídky. Řada spisovatelových próz zpracovává obvykle pouze jeden motiv, který se dá v koncentrované podobě vyjádřit také příslovím. Tato možnost je u Kubína obyčejně realizována a v podobě mota se dostává do čela povídky. Viz např. mota-přísloví k prózám Vina, Breviář (Hrozná chvíle), Zpytavý ženich (Blesky nad hlavou).

Zmínkou o motech signalizujících smysl následujícího vyprávění se dostáváme k vstupním partiím Kubínových próz, které, podobně jako jejich závěrečná vyznění, mívají značně originální ráz. Autorovy prózy, zejména pohádky, bývají uvozovány nejen nejrozmanitějším, ale také nejméně obvyklým způsobem. Kubín velmi často pozměňuje konvenční vstupní formule, zbavuje je stereotypnosti a dodává jim nejeden znak netradiční a protikonvenční vynalézavosti. Rejstřík báchorkových začátků je dosti pestrý a nechybějí mezi nimi, vedle jiných, ani rčení a přísloví:

Je to na tom světě, když bačkora kvete!
Starý moudrý vypravuje, mladé nevědoucí poučuje.
Byl jeden pán a jmenoval se Přibyl. Vždycky si jednal čeledína na sto zlatých na měsíc, ale nic mu neplatil. Platil, ale holí!
Poslechněte, lidičky, zas něco nového, co se v světě nestalo času nynějšího.

O pohádkových závěrech platí v podstatě totéž, pouze s tím rozdílem, že Kubínova nápaditost je v nich nesrovnatelně větší. Nejde jenom o hojnější počet případů, ale především o jejich rozmanitost. Nejčastěji jsou Kubínovy báchorky zakončeny rčením:

No, a dej jim pánbu štěstí po tom mokrém dešti!
A koš vody na schody, já tam nebyl od té doby.
Tak. A byl jeden sedlák, měl kobylu a bič, a naše pohádka je pryč.

Někdy také rčením, jež se rýmuje s vlastním jménem:

A babyka, kobyla, děška, válek, ať zas dál povídá kmotr Málek.

V Pestrém kolotoči se občas uzavírá příslovím:

Inu, chytrák umí vždycky nahnat do své sítě!
I prudký doušek krásy zabíjí jako opium.
Klevetník se utopí ve vlastní řeči.
Ano, tak to bývá — pro jedno zrnko zmařen celý klas.

[19]Jindy zase končí způsobem daleko obšírnějším:

A hle, u konce je moje bajka, všehodajka. Požehnej jí Bože, aby se vám zalíbila, potěšila, a zas nová, ještě lepší, vedle ní vyklíčila. No a, Káčo, nevidíš? Nalej mi vína, ať na chvilku okřeje hlavička už líná.
No a máte zas pěknou historku, co se mi popelila v hlavě, jako slípka na dvorku. Pro pána Šimka! až mi při tom zhasla dýmka. Hej, Blahuško, podej křesidlo a hubku, ať si ještě zanítím jednu ďubku.
No a já sem pomalu u konce. Kdo žijete, žijte blaze, v samém kvítí, a těm co nás opustili, věčné světlo ať tam svítí.

Originální vstupy a závěry, jež si Kubín vypracoval už v počátcích své pohádkářské tvorby, přejímá později i ve svých povídkách a novelách. Navázání na tyto postupy není ovšem mechanické — počáteční a závěrečné partie nabývají v „jivínských rapsódiích“ na šíři a intenzitě, jak to konečně dovoluje sám povídkový a novelový útvar.

Účast lidové mluvy v Kubínových textech, jak z dosavadního výkladu snad dostatečně vysvítá, je dosti značná a má v rozsahu celého jeho díla zcela patrnou vzestupnou tendenci. Ve svém prvním období, tzn. od roku 1923 do konce let třicátých, kdy se Kubín jako umělec věnoval téměř výlučně tvorbě pohádkářské, objevovaly se v jeho pracích dialektické prvky jen sporadicky. První báchorkové knížky jsou psány spisovnou češtinou; toliko ojediněle se v nich vyskytují nářeční slova jako kucmoch, mentina, počochnit, trachtina. V druhém období, tj. v první polovině let čtyřicátých, se podíl lidových prvků v Kubínově díle značně zvyšuje. Za charakteristický doklad můžeme považovat např. druhé vydání knížky Hostem u pohádky, v němž je proti původní verzi z roku 1923 daleko větší počet dialektických výrazů. Podobně je tomu i v Kratochvilném kukátku, kde se dokonce mnohá slova musí pod čarou vysvětlovat (někdy bývá takových vysvětlivek až osm na jedné stránce).

K systematickému proniknutí dochází pak v posledním období, po roce 1945, kdy Kubínův pohádkářský a povídkářský živel splynul v jeden mocný umělecký proud. Jestliže v Hrozné chvíli, Blescích nad hlavou a v Srdci v bouři byla účast lidových a nářečních prvků ještě nehojná a střízlivá, pak ve Stínech jdoucích za námi a v Divokých přeháňkách dosahují své největší míry a plnosti. Nejinak je tomu i v nových vydáních pohádkových knížek a v reedicích válečných svazků „jivínských rapsódií“, kam už nepronikají jenom další a další dialektická slova, ale také, a to je pro toto poslední období příznačné, nespisovné podoby (eště, takle, dycky, dyby, dyž, méno, menoval se, [20]pude, de, sedum). Kubínova tvorba tohoto údobí vstřebala do sebe takové množství lidových a nářečních prvků, že v mnoha prózách trpí zcela zřejmou předimenzovaností. Za nejvyváženější vztah mezi spisovným jazykem a lidovou mluvou lze považovat druhé období, zejména jazykovou a stylistickou vyrovnanost prvního vydání Hrozné chvíle a Blesků nad hlavou.

S užíváním lidové mluvy velmi těsně souvisí i způsob, jakým jsou pohádkové látky a jivínské historie traktovány. Kubín totiž nejen jazykově, ale i způsobem podání jako by se stylizoval do podkrkonošského vyprávěče.[4] Zachovává tón a temperament lidových vyprávěčů a využívá jich s neobyčejným citem a se smyslem pro nejrozmanitější detaily při vlastních uměleckých záměrech. Vyprávěčské sdělování, organická to součást Kubínova slovesného mistrovství, se projevuje především svou tendencí k mluvenému slovu, bezprostřednímu a naléhavému zejména v době vzniku autorových próz. Sugestivnost Kubínova vyprávěčství se v letech okupace, kdy podstatná část „jivínských rapsódií“ vznikla, srážela s pocity chmury a beznaděje a stávala se tak, spolu s osobitým jazykem, nejen kladnou, ale i činnou složkou v mysli vnímavého čtenáře.

Bezprostřední intenzity spisovatelova vyprávěčského umění by ovšem nikdy nemohlo být dosaženo, nebýt moderních výrazových prostředků, kterých Kubín ve svém díle užívá. Jeho zdánlivě tradiční próza je totiž prostoupena mnohými prvky novodobé umělecké prózy. K vystižení lidských osudů v ní dopomáhá také subjektivizované vyprávění, skazové vyprávění a vnitřní monolog. Uplatňování těchto moderních stylistických postupů přispívá k prokreslenějšímu zobrazení skutečnosti; zorný úhel pohledu se sice „zužuje“, ale poznávání postav a reality se naopak prohlubuje a zintenzívňuje.[5]

Míra našich poznatků o autorově jazyce a stylu je již natolik obsáhlá, že z ní závěrem můžeme vysoudit jejich určující a převažující znaky. V Kubínově uměleckém díle se rýsují přibližně tři základní stylotvorné principy: tvůrčí navazování na lidovou mluvu, tendence k zavádění neologismů a smysl pro jazykovou komiku. Všechny tyto principy se objevují v rozsahu celého díla a ve všech jeho žánrech. Navzájem se prostupují, ovlivňují a spoluvytvářejí osobité a jedinečné slovesné dílo.


[1] Srov. stati Z omylného tvoření v češtině, Věstník českých profesorů 6, 1899, s. 27n.; Spisovný jazyk a dialekt Jiráskova kraje, Od kladského pomezí 12, 1934 až 1935, s. 8, 19n.; Můj folklór, Český lid 41, 1954, s. 197n.

[2] V přibližně stejném významu (ve významu ‚velký, ohromný, důkladný‘) se přídavného jména národní užívá v moravských dialektech. Kubín je však patrně převzal od svých lidových vyprávěčů: Josef Šabata z podkrkonošské Pecky hovoří ve své povídce o národní bambitce.

[3] České emigrantské osady v Pruském Slezsku, Praha 1931, s. 111.

[4] Viz Vladislav Stanovský a Jan Vladislav, O překládání a převyprávění pohádek, sborník O pohádkách, Praha 1960, s. 136.

[5] Zajímavý případ skazového vyprávění nacházíme v mistrné psychologické povídce Vina (Hrozná chvíle), kde vypráví svůj strastiplný životní běh — mrtvý člověk, sebevrah.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 1, s. 10-20

Předchozí Jaroslav Zima: Jazyk a styl veršů Jiřího Suchého

Následující Věra Formánková, Alois Jedlička, Josef Hrbáček: Z nových prací stylistických

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1