Teorie informace a jazykověda

Jarmila Syrovátková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dnešní klasifikace věd je výsledkem jejich dlouholetého divergentního vývoje, směřujícího k stále užší specializaci. Ta se někdy stala příčinou toho, že se jednotlivé vědní disciplíny příliš od sebe vzdálily a vzájemných styčných bodů bylo stále méně. Tento stav se stále zřetelněji stával brzdou vědeckého bádání. V současné době vystupuje do popředí požadavek spolupráce různých vědních disciplín, tj. projevuje se výrazná tendence např. využít „cizích“ metodologických postupů, které umožní vidět daný problém z nového hlediska a prohloubí tak dosavadní poznatky. Je tedy nutné, aby se vedle oborů úzce specializovaných vytvářely nové, vycházející z mezivědních vztahů a mající proto význam pro řadu vědních oborů. Kybernetika takovou disciplínou je. Její výrazný oddíl teorie informace dala podněty nejen oborům technickým a přírodovědným, ale také společenskovědním, tedy i jazykovědě.

V Nakladatelství Československé akademie věd vyšel v r. 1964 pod názvem Teorie informace a jazykověda[1] první sborník přeložených statí z úseku lingvistické práce;[2] chce ukázat, jak dnešní lingvistika využívá možností, které jí poskytuje právě teorie informace. I když ve studiích jde, jak v předmluvě ke sborníkovým statím píše jeho redaktor, mnohdy o závěry dnes už překonané, bude tato publikace velmi vítána nejen proto, že informuje širší odbornou obec o výsledcích jazykovědné práce daného okruhu mimo naše hranice, ale i pro podněty metodologické.

Články jsou tematicky rozděleny do čtyř skupin: I. Obecné otázky matematické lingvistiky, II. Teorie informace a jazyková komunikace, III. Otázky stylistiky a básnického jazyka, IV. Automatické zpracování jazykových informací.

V posledních letech se objevily nové oblasti aplikace lingvistiky, např. v souvislosti se strojovým překladem z jednoho jazyka do druhého. Zvláště v těch případech, kdy s jazykem přichází do styku stroj, je nutné, aby do lingvistiky byly zavedeny nové metody, především metody matematické abstrakce. O využití těchto metod informuje v první části sborníku R. L. Dobrušin v článku Matematické metody v lingvistice. Za velmi vhodné považuje využití mate[240]matických metod k formálnímu matematickému popisu jazykových jevů a tím k vytvoření matematické lingvistiky, která by měla podstatný význam pro zdokonalení strojového překladu a pro vytvoření logickoinformačních strojů. Matematické metody užité v lingvistice jsou nezbytné i pro teorii informace a lingvistickou statistiku.

W. Plath v článku Matematická lingvistika ukazuje na možnosti, které poskytuje statistická metoda např. při zkoumání jazykových stylů, při identifikaci autorství nebo při měření stupně příbuznosti určitého souboru jazyků. Sleduje také, jak moderní algebra a symbolická logika pomáhají při vytváření strukturních modelů jazyka (např. modelů pro větnou analýzu i syntézu a pro syntaktický popis). Vedle toho podává tato Plathova stať přehled dosavadního vývoje obou směrů matematické lingvistiky.

První část sborníku uzavírá stať V. V. Ivanova a S. K. Šaumjana Lingvistické problémy kybernetiky a strukturní lingvistika. Soustřeďuje se na rozbor základních rysů strukturní lingvistiky (tj. v pojetí autorů vědy, jejímž předmětem je studium přirozených jazyků z hlediska jejich přetváření v abstraktní kódy, které jsou formálními modely přirozených jazyků) viděné z hlediska kybernetiky, ukazuje na oboustrannou spojitost mezi kybernetikou a strukturní lingvistikou a shrnuje teoretický a praktický význam strukturní lingvistiky. I když autoři přikládají vzniku strukturní lingvistiky velký význam, neodmítají výzkumy v oblasti synchronické i diachronické jazykovědy, jimiž se zabývá tradiční jazykověda.

Druhá, nejobsáhlejší část sborníku se zabývá jazykem z hlediska teorie informace. Podává rozbory materiálu z různých rovin jazykové stavby. „Klasická“ stať C. E. Shannona Predikace a entropie tištěné angličtiny popisuje metodu odhadu entropie a redundance jazyka. Tato metoda je založena na zjištění, jak dalece je možné předpovědět následující písmeno v textu, je-li znám text předcházející. Podobně sledují i E. B. Newman a N. C. Waugh redundanci textů ve třech jazycích. Fonémy, jejich rozložení, průměrný počet a entropie jsou pravděpodobně ty pojmy teorie informace, kterých je možno užít k charakteristice jazyků; k tomuto závěru dospívá rozborem maďarského textu T. Tarnóczy ve stati O faktorech určujících rozložení prvků a entropii v jazycích. Jazyk je prostředkem komunikace; rozborem textu odhaluje jazykověda zákonitosti a pravidla, která jsou obsažena ve struktuře tohoto textu, a srovnává je s texty jinými. M. Mandelbrot statistickými metodami dokazuje, že není správné předem vyloučit z jazykovědného zkoumání event. odkazy na fyzikální a fyziologické podmínky komunikace. Na jeho stať navazuje studie V. Belevitche Teorie informace a lingvistická statistika, v níž autor rozebírá statisticky délku slova ve vztahu k průměrnému množství jeho informace v ideálním umělém jazyce, srovnává ji s délkou a množstvím informace anglických slov; analyzuje také vztah mezi pořadím a četností fonémů a písmen a zvláště si všímá tohoto vztahu u fonémů ruštiny.

[241]Teorie informace se o obsah měřených symbolů nezajímá; autoři J. Bar-Hillel a R. Carnap vysvětlují ve svém příspěvku „teorii sémantické informace“, v níž tvoří významy symbolů rozhodující část definic základních pojmů této teorie. Ze vztahu této teorie k teorii statistické vyplývá, že statistická teorie může být beze zbytku obsažena v sémantické teorii, ne však naopak. D. M. Mac Kaye rovněž zaujalo místo „významu“ v teorii informace; pokouší se najít a definovat obecně vyhovující ekvivalent, který by mohl nahrazovat termín „význam“ v co největším množství kontextů. Nechce si všímat jen výroků, které mají význam, ale mluví i o „významu“ otázky, rozkazu, zvolání. V pojetí R. Wellse, vycházejícího z teorie Morrisovy, je možné teorii informace rozdělit na tři úseky: 1. syntaktický, zabývající se znaky bez souvislosti s jejich významem, 2. sémantický, pracující se znaky jako významovými jednotkami, ale bez zřetele k jejich uživatelům, 3. pragmatický, který vychází ze znakových prostředků a jejich významu a zároveň přihlíží i k jejich uživatelům. Wellsova práce Míra subjektivní informace se soustřeďuje na druhý a třetí úsek a porovnává prostředky syntaxe s prostředky sémantiky a pragmatiky.

Akustických vlastností řeči se týká příspěvek L. A. Čistovičové Průběžné rozpoznávání řeči člověkem; chce posoudit některé možné směry experimentálního výzkumu a předkládá konkrétní údaje, ke kterým dospěl pracovní kolektiv, jehož je autorka členkou.

K otázkám stylistiky a básnického jazyka, zahrnutým do třetí části publikace, se česká jazykověda již častěji vracela; teorie informace umožňuje však nový pohled i na ně. J. Woronczak aplikuje statistické metody na nauku o verši, N. I. Žinkin sleduje prozodické složky jazyka a řeči, J. B. Carroll si všímá činitelů uplatňujících se v prozaickém stylu. V obsáhlejší studii se pokouší M. Riffaterre o stanovení kritérií pro stylistický rozbor literárního díla. Vymezuje vztah jazyka a stylu, zajímá ho význam termínu „individuální“, rozebírá specifičnost literárního sdělení ve srovnání se sděleními jinými. Pozoruje proces vnímání a analýzy stylu prostřednictvím tzv. průměrného čtenáře určité doby, zdůrazňuje stylistický kontext jako činitele plnícího úlohu normy, která je ve stálém pohybu, a proto velmi těžce zjistitelná; styl pak může být vytvářen odchylkami od této normy. Z definice stylu vychází i Ch. S. Osgood v článku Působení motivace na styl kódování. Posuzuje styl i z hlediska psycholingvistické problematiky — tj. z hlediska poměru jazyka a duševní činnosti člověka — přihlížeje přitom k dopisům sebevrahů. Teoretické úvahy vedou Osgooda k vytvoření hypotéz o jazykovém kódování.

Poslední část sborníku Teorie informace a jazykověda obsahuje dvě studie; jsou informativní a poskytují čtenáři přehled o automatickém zpracování jazykových informací. P. L. Garvin vyslovuje názor lingvisty pracujícího v oboru strojového překladu na tuto formu zpracování jazykových údajů. S. M. Lamb upozorňuje velmi přístupným způsobem na možnosti využití číslicového počítače jako pomocníka v lingvistice.

[242]Publikace je cenná také tím, že uvádí bohatou bibliografii a často doplňuje a komentuje údaje autorů poznámkami pod čarou.

---

[1] Vědeckým redaktorem sborníku je doc. Lubomír Doležel; na překladech se podíleli Karel Berka, Lubomír Doležel, Marie Ludvíková, Jiří Nedoma, Jan Průcha a Ludmila Uhlířová.

[2] Čtenáři mají možnost seznámit se s dalšími příspěvky zahraničních autorů v ruském sborníku překladů Matematičeskaja lingvistika, Moskva 1964.

Naše řeč, volume 48 (1965), issue 4, pp. 239-242

Previous Ivan Lutterer: O jedné z cest moderní jazykovědy

Next Marie Königová: Kybernetika a jazykověda