Práce o vývoji rodinných jmen v českých nářečích

Jaroslav Voráč

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V roce 1964 vyšla v Rozpravách ČSAV práce Františka Cuřína Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, která v útlém svazku (sešit č. 7, celkem 69 stran) podává ve zhuštěné formě výtěžky rozsáhlejšího díla, založeného na bohaté a kritické znalosti jak materiálu z historických pramenů, tak odborné slavistické literatury o stejné nebo podobné problematice. Autor tu vykládá vznik a historický vývoj základních typů, které se vytvořily pro označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, jako např. Novákovic (-ojc, -ouc); Novákovi, Nováků. Omezuje se přitom na území bývalé země České. Tento historický vývoj vřazuje do širších [94]souvislostí vývoje celoslovanského, a zejména pak do vývojového kontextu západoslovanského. Do tohoto rámce je začleněn především vývoj českých patronymik (jmen odvozených od jména otce nebo předka) tvořených příponou -ic, -ovic (např. Bohutic, Vítkovic, Vršovici) zároveň ve vztahu k vývoji stejně tvořených místních jmen na -ici, -ovici (Radonici, Popovici). Dnešní rozložení přípony -ic, -ovic na slovanském území je výsledkem různého historického vývoje ve funkčním využití této přípony jednak u jmen osobních, jednak u jmen místních. Např. na území západoslovanském, kde je přípona -ic, -ovic velmi rozšířena v místních jménech, ustupovala už od středověku její základní funkce, tj. označování osob. Zůstal zde ustrnulý tvar 2. pádu množ. čísla typu Novákovic pro označení rodiny a rodinných příslušníků, a to už jen na západním okraji západoslovanského osídlení. Jeho východní hranici vymezuje autor linií Gdaňsk—Bydhošť—Zhořelec—Praha—České Budějovice.

Po přehledu stavu v jazycích slovanských následuje výklad vývoje tvarů na -ic, -ovic v češtině, a to jak ve jménech osobních, tak ve jménech místních. Na základě historických dokladů v průkazném časovém úseku opravuje zde autor starší běžný názor o životnosti patronymického typu -ici, -ovici u místních jmen, který podle něho přežívá až do konce 13. a do počátku 14. století. Tvar 4. pádu (Radonice, Popovice) proniká přitom velmi pomalu.

Osobní patronymika na -ic, -ovic žila rovněž do počátku 14. století. V době, kdy tato původně sklonná jména označující vztah jednotlivce k otci nebo rodu k předku mizejí, objevují se doklady na ustrnulé tvary vzniklé z 2. pádu množného čísla typu Jakub Dědovic (z r. 1320), jimiž se určuje už všeobecněji příslušnost k rodině (popř. k domu nebo vůbec příslušnost majetková).

Příčiny takových změn je třeba vidět v hospodářském a společenském vývoji, protože „pojmenovávací systém odráží společenský vývoj i společenskou úlohu vrstev a tříd“. Zajímavě a přesvědčivě se zde poukazuje na možnou vázanost jistých typů na jisté vrstvy např. feudální společnosti a na přesuny ve využití typů. Tak bylo u nás přejímáno tvoření patronymik na -ic, -ovic původně patrně obvyklé jen ve vrstvě šlechtické (jako např. uvedené už Vítkovic) do vrstev měšťanských (Velflovici) a nakonec přešlo i do prostředí venkovského a poddanského, kde se stalo (v ustrnulé formě typu Dvořákovic) jevem nářečním, a to ve významu příslušnosti k rodině (Pepík Dvořákovic) a v kolektivním významu rodiny (Byli u nás Dvořákovic). Takové přesuny souvisely tedy s různými činiteli mimojazykovými, tak zde např. ještě také se západním způsobem a pak i s módou přijímání šlechtických přídomků podle sídel a majetku, jež se u nás ujímalo už od 13. století pod německým vlivem. Český vývoj pak je osvětlován paralelami v ostatních slovanských jazycích; to činí tuto partii práce ještě zajímavější. Sám autor však konstatuje, že pro úplné vyřešení těchto otázek nejsou ještě připraveny všechny předpoklady.

Příčiny změn nevidí ovšem jen ve vnějších podmínkách, ale i ve vnitřním jazykovém vývoji u jednotlivých kategorií. Neohebnost ustrnulého typu Novákovic (který už nemohl vyjadřovat jednotlivce, a někdy ani dost zřetelně větné [95]vztahy) vedla k tomu, že je záhy nahrazován jinou starou konkurující formou stejného významu a přitom sklonnou, tvořenou příponou -ovec (Budovec, Machovec).

K výkladům o vývoji formy a funkce dnešního nářečního ustrnulého typu Novákovic z bývalého starého sklonného patronymika řadí se i další zajímavé autorovy výklady o tom, jak vznikaly, popř. mohly vzniknout všechny dnešní hláskové obměny tohoto tvaru (Novákoj(i)c, -ouc, -oc, -uc atd.) v českých nářečích jihozápadních. Vznik některých variant je přitom uváděn do širších souvislostí s historickými změnami hláskoslovnými celočeskými nebo oblastními. Obě základní jihozápadočeské varianty -ojc a -ouc ukazují zřejmě na původ ze staršího -owic, -ou̯ic (s obouretným v).

Z druhého hlavního typu na českém území, sklonného Nováků(v), -ova, -ovo, vyvinula se konečně pozdní ustrnulá forma Nováků, která se začínala chápat jako ustrnulý 2. p. čís. množného od kolektivního označení rodiny typu Novákovi (Franta Nováků, pak i Byli u nás Nováků) a která je i v dnešní době patrně ještě na postupu.

K těmto ustrnulým tvarům druží se ještě na českém jihozápadě i nesklonné přídavné jméno přivlastňovací obecně vztahového významu typu tatínkovo bratr, sestra, rodiče. Vedle něho však je v minulosti hojněji doložen i typ tatínkova bratr, sestra, rodiče, o němž autor podle některých historických dokladů (Pavel a Jiřík Žákova) soudí, že se vyvinul ze jmenného tvaru 2. pádu a ustrnul podobně jako genitivní tvar Novákovic. Je však možné, že ustrnulý typ -ovo je původem prostě 1. nebo 4. pád rodu středního, který převládl nad konkurujícím typem ženským (tatínkova) a mužským (tatínkov), které rovněž podléhaly na tomto území neohebného typu -ovic tendenci po ustrnutí, jak ukazují ojedinělé zbytky v jihočeských nářečích dodnes (tatínkova klobouk, čepice, boty; tatínkov bratr, sestra; v sousedov domě; s klukem, holkou bratrov).

Posléze přináší tato práce i nástin historického vývoje tvarů příjmení adjektivních (tvořených z přídavných jmen) se zvlášť zajímavým a zdařilým výkladem vývoje a rozšíření ustrnulého tvaru 2. p. na -ého (Franta Černýho) ve významu Franta Černých.

Historický vývoj zeměpisného rozsahu základních typů označování rodinné příslušnosti v Čechách je zachycen v zrcadle historických pramenů, a to v několika časových rovinách. Zprávy o 15. a 16. století podávají hlavně četné urbáře jednotlivých panství a ještě jiné prameny. Pro 17. a 18. stol. umožňují především katastrální soupisy obsahující jména poddaných jako majitelů pozemků a usedlostí (Berní rula, Tereziánský a Josefínský katastr) a různé seznamy poddaných nakreslit dokonce poměrně podrobné historické mapy. Sám jazykový materiál i charakter pramenů poskytují zde jedinečnou možnost (i při kritickém hodnocení např. v otázce písařů) k velké plošné rekonstrukci územního vývoje sledovaných jevů v minulosti na základě poměrně dost hustě rozložených dokladů historických pramenů (viz historické izoglosy na mapkách [96]v příloze knihy). V konfrontaci se současným zeměpisným rozložením těchto jevů, jak je zachycují nářeční mapy dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, se ukazuje, jak se hranice oblastí souvislého výskytu jevu v jistých úsecích měnily; jak např. ustrnulý typ Novákovic částečně ustoupil do svých dnešních hranic nebo jak zase typ Novákouc se v době dotváření nářečních hranic v 18. stol. rozšířil z menšího jádra na širší území starého Prácheňska (srov. mapku č. 2). V takovém rozsahu se pro historickou dialektologii podařilo využít jazykově zeměpisné metody u nás poprvé.

Závěrečná kapitola obsahuje přehled vývoje celkového systému označování rodiny a rodinné příslušnosti v nářečích. Autor zde v syntetické zkratce vytyčuje a shrnuje hlavní vývojové tendence základních typů, jak se ustalují z minulosti do dneška. Vidí zde především tendenci k zjednodušení a omezení typů a za druhé tendenci k typům neohebným, nesklonným. Tato tendence, která se v minulosti začala projevovat vlastně už od 14. století, je pro naši dobu ještě doložena dnešním šířením posledního ustrnulého typu na -ů (Nováků) v obecné češtině. Starý ustrnulý typ na -ovic (Novákovic) však už částečně ustoupil druhému hlavnímu typu v Čechách, a to sklonnému Nováků(v), -ova, -ovo, Novákovi, i když jeho územní jádro (jihozápadní a částečně střední Čechy) zůstává po několik století neměnné. Podobně je možno sledovat změny hranic ustrnulého tvaru tatínkovo (srov. mapku č. 3).

Závěrem lze plně potvrdit autorovo konstatování, že dosud u nás nebyla publikována práce, která by vývoj nářečního jevu sledovala podrobněji. Zároveň je tato práce o jediném, ale všestranně osvětleném jevu ukázkou, jak lze pro poznání staršího vývoje nářečí s prospěchem využít jak obrazu současného stavu, tak i historických dokladů.

Naše řeč, volume 48 (1965), issue 2, pp. 93-96

Previous Josef Kurz: Bibliografie české lingvistiky

Next Alois Gregor: Učebnice češtiny pro Němce