Igor Němec
[Short articles]
-
Mnohé z příslušníků naší mladé generace zde asi překvají to jednotné číslo na prkně. Daleko běžnější je dnes totiž obdobné spojení v čísle množném — být na prknech, jež má v slangu význam ‚být na lyžích‘ a jinak běžně znamená ‚být na prknech divadelních, na jevišti‘, např.: Dívčinou náruživostí bylo divadlo. Přítel měl pravdu, na prknech mohlo z ní něco kloudného býti (Neruda). To vše je ovšem docela něco jiného než spojení být na prkně, které „Příruční slovník jazyka českého“ (PS) dokládá tímto citátem z díla Holečkova: roznemohl se a do měsíce byl na prkně, tj. ‚mrtev‘. Polohu na prkně jako symbol smrti, jako atribut umrlce známe i z našich balad, srov. např.: Stavení pevné jako klec, a v něm na prkně — umrlec (Erben/PS); na mé (dívčině) ruce můj věnec, na prkénku mládenec (Čelakovský/PS). — Máme odpovědět na dotaz, proč takové spojení být na prkně apod.[1] znamená vlastně ‚být (ležet) mrtvý‘. Jak asi vzniklo?
Ani tuto otázku přesvědčivě nezodpovíme bez přihlédnutí k výrazům obdobným. Srovnejme naše spojení být na prkně s jinými obraty, které symbolicky nebo ironicky mluví o smrti člověka v narážkách na jeho posmrtný úděl: je (leží) bradou vzhůru, už je na márách, už je pod drnem, už ho země kryje, odzvonili mu umíráčkem aj.;[2] srov. též [252]staročeské rčení jeti na hřbetě pod černým dekem.[3] Všechny tyto obraty mají společné to, že základem jejich obrazného vyjádření je některá charakteristická „technická“ podrobnost pohřbu nebo vůbec zacházení s tělem zemřelého. Na jakou posmrtnou praktiku nebo pohřební zvyk tedy ukazuje spojení být na prkně (na desce)? Na tuto otázku by nám odpověděli etnografové asi takto: Pokládat nebožtíka na tvrdou rovnou podložku si vynucuje snaha, aby ztuhl natažen, nezprohýbán. V západních Čechách se donedávna udržoval pohřební obyčej klást zemřelého na tzv. „umrlčí prkno“; na něm mrtvola ležela až do chvíle, kdy byla vložena do rakve. Po pohřbu bylo takové prkno ozdobeno řezbou nebo malbou a opatřeno nápisem s údaji o zemřelém. Takto ozdobená umrlčí prkna se někdy umísťovala ve štítu chalupy, v poslední době se též stavěla do hlav hrobu místo pomníku. Tuto zvláštnost lze dosud nalézt např. na starém hřbitově v Nýrsku. Jako doklad místní lidové tvořivosti můžeme taková umrlčí prkna vidět např. ve vlastivědném muzeu v Klatovech (nejmladší umrlčí prkno tam má letopočet 1944).[4] — Opět jeden doklad toho, že některé jazykové přežitky (archaismy) lze osvětlit reáliemi, které najdeme v muzeu.
[1] Srov. též rčení je na desce (J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 1963, s. 719).
[2] Tamtéž 719—721.
[3] Srov. I. Němec, Pohřbívání v rakvích u starých Čechů, Listy filologické 87, 1964, s. 69.
[4] O umrlčích prknech viz nejnověji pojednání v Katolických novinách 1962, 4/11, s. 3.
Naše řeč, volume 47 (1964), issue 4, pp. 251-252
Previous Jaroslav Kuchař: Reagence na kritiku
Next Slavomír Utěšený: Ovádi a hovada