Reagence na kritiku

Jaroslav Kuchař

[Short articles]

(pdf)

-

V poslední době vzbudilo pozornost čtenářů slovo reagence, které se několikrát za sebou objevilo v denním tisku ve spojeních jako správná reagence na kritiku, prohlášení vyvolalo živou reagenci veřejnosti a podobných. Protože jsme byli zvyklí slýchat v takových spojeních vždy jen slovo reakce, tedy např. správná reakce na kritiku, prohlášení vyvolalo živou reakci veřejnosti, je zcela přirozený dotaz několika tazatelů, zda je nový výraz reagence správný a proč tu dochází ke změně.

Z hlediska jazykové správnosti, v tomto případě z hlediska správnosti tvoření slova, nelze mít proti výrazu reagence zásadní námitky. Je to sice výraz nový, utvořený v češtině teprve nedávno, nikoli tedy výraz přejatý z latiny nebo z některého cizího jazyka, jak by se snad zdálo, ale to není nikterak na závadu. Vždyť z cizích základů se na domácí půdě tvoří slova vcelku běžně. Nové slovo, přesněji: dějové jméno reagence je utvořeno ke slovesu reagovat podle hojných dvojic jako urgovat - urgence, konkurovat - konkurence, asistovat - asistence a jiných. Z hlediska jazykové formy je dvojice reagovat - reagence dokonce pravidelnější než reagovat - reakce. Dvojice s touto hláskovou střídou k/g v češtině nevznikají a jsou jen ohlasem poměrů latinských; patří sem (vedle reagovat - reakce) např. dvojice fungovat - funkce, korigovat - korekce, popř. restringovat - restrikce.

Můžeme snadno zjistit také myšlenkové, psychologické důvody, proč někteří uživatelé dávají přednost nově utvořené reagenci před starším výrazem reakce. Domnívají se, že slovo reakce je příliš zatíženo svým záporným politickým významem ‚zpátečnictví‘, popř. ‚zpátečníci‘, a že tam, kde o tento záporný význam nejde, kde má mluvčí na mysli prostě nějakou činnost jako odezvu nebo ohlas na činnost jinou, tedy kde jde o prosté reagování, měl by užít i jiného slova než reakce, které má blíže k slovesu reagovat, tedy reagence.

Tento způsob uvažování lze pochopit; dokonce i historie jazyka nám může poskyt[251]nout příklady na tzv. depreciativní (tj. zhoršující) úžení významu slova, při němž význam nezhoršený, tj. neutrální, často zaniká a výraz zhoršený, záporný se zachová jako jediný. Alespoň jeden příklad: slovo jed znamenalo dříve vše, co se jí, jídlo, později se v něm vyvinul význam ‚látka poškozující nebo ničící živý organismus‘, který známe i dnes; původní neutrální význam slova jed zcela zanikl.

Je možné, že se bude tímto směrem vyvíjet i slovo reakce, tj. že mu zůstane jen onen význam záporný? Nechceme být falešnými proroky, máme však o tom vážné pochybnosti. Výraz reakce ve všech svých významech — a „Slovník spisovného jazyka českého“ zjišťuje u něho významy čtyři — není totiž jen výrazem politickým, ale vyskytuje se — přirozeně bez onoho hanlivého nádechu politického — v mnoha vědních i jiných oborech, např. v chemii (ve spojeních jako chemická reakce, kyselá reakce), v biologii (nukleární reakce), ve fyzice (jaderná reakce, štěpná reakce), v psychologii, ve stavebnictví a jinde a je dnes také už běžným, hojně užívaným výrazem neodborným. Bylo by podle našeho názoru velmi obtížné a také zbytečné snažit se ho ve všech uvedených oborech nahradit výrazem reagence; vedlo by to k zbytečnému rozkolísávání a nejistotě v užívání odborných výrazů, a v chemickém názvosloví, kde se vedle toho vyskytuje výraz reagens (v množném čísle reagencie) ve zcela odlišném významu ‚činidlo‘, by to mohlo způsobit i nežádoucí zmatek.

Tam, kde by v textu mohlo dojít k nedorozumění, užijeme raději místo slova reakce českého slova odezva nebo ohlas, popř. půjde-li o význam záporný, slova zpátečnictví.

A závěr? Nelze prostě slovo jako celek zatracovat jen z toho důvodu, že má několik významů, popř. že se některý z těchto významů — řečeno trochu obrazně — dal na špatnou cestu, tj. nabyl záporného významového odstínu. V minulosti, kdy jazyk neměl tak široké uplatnění a takovou frekvenci, kdy nebyl ani tak ustálen jako dnes, byly takové případy možné; usilovat o to v současném jazyce by byla práce sisyfovská.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 4, pp. 250-251

Previous Antonín Tejnor: Byl to reportér, který…

Next Igor Němec: Být na prkně