Vlastní jména osob a zvířat u Čechů na jihu rumunského Banátu
Slavomír Utěšený
[Articles]
-
V českých koloniích, které vznikaly v první polovině minulého století v hornatém jihovýchodním okraji Banátu poblíž Dunaje, na Heleně (Sfînta Elena), v Gerníku (Gîrnic), Eibentále (Eibenthal), Nové Bani (Baia Nouă), Bigeru (Bigăr) a Rovensku (Ravenscă),[1] setkáváme se dnes — podobně jako v národnostních ostrovech v cizím prostředí vůbec — s řadou zajímavých kulturních a jazykových jevů. Některé z nich vyplývají z dlouhého odloučení od dalšího vývoje ve vlasti, jiné zase z toho, že se tu v jednotlivých osadách sešli a po čase stmelili kolonisté různého krajového původu, jiné konečně jsou dány různou měrou postupného přizpůsobení k novému prostředí.
Všechny tyto činitele lze velmi dobře pozorovat u vlastních jmen: na osobních jménech křestních, na přezdívkách a přídomcích je nejlépe patrná značná konzervativnost daná vývojem v odloučení, na formě příjmení a jmen rodinných se dá nejsnáze stanovit převažující krajový (nářeční) původ zakladatelů jednotlivých osad, na jménech chovných zvířat se zase nejvíc projevují vlivy nového prostředí.
V souboru vlastních jmen křestních, jichž se dnes užívá u rumunských Čechů, tvoří stále převážnou část jména běžná na českém venkově v minulém [209]století; často si tato jména zachovávají dokonce i staré německé, popříp. i maďarské úřední znění, jež bylo zpravidla převzato i do dokumentů rumunských, a má proto úřední platnost podnes. Z mužských jmen jsou na Heleně nejčastější František (Franc - Franţ), Jan (Johan), Václav (Vencl - Venţel); hojná jsou dále jména Alois, Jakub, Jiří, Štěpán (obvykle Štefan — jistě vliv uherský) a též Pavel, Petr a Tomáš. Výrazně rakousko-uherskou vrstvu tvoří stále oblíbená jména Adolf, Edvard, Ignác, Karel, Leopold, Robert, Rudolf. K mnohem řidším, ba ojedinělým pak patří biblický Benjamín, tradiční evangelický Blahoslav, novější Jaroslav, Miroslav, Ladislav, ba i jihoslovanský Velimir. S posledními jmény se mimo Helenu, která má část obyvatelstva evangelického, setkáme jen výjimečně. V Gerníku jsme navíc zapsali jméno Viktor, v Eibentále a Nové Bani Albert, Antonín, Augustin, Emil, Felix, Filip, Vasil (poslední jméno je zde rumunské). Kromě hojně zastoupených tradičních jmen — „staročeských“, jak jim říkají sami nositelé (charakteristická jsou mezi nimi vedle ryze českého Václava módní kdysi jména členů panovnické rodiny) — vyniká všude početností též „uherský“ Štěpán - Štefan.
I řada ženských jmen rumunských Čechů patří u nás už minulosti — mnohá z nich se ovšem zase znova objevují s novou mezinárodní módou, jako Barbora apod. Na Heleně jsme zapsali tato tradiční ženská jména: Alžběta, Amálie, Anna, Barbora, Emílie, Helena, Jana (Johana), Kateřina, Ludmila, Marie, Ráchel (evangelické), Rozálie, Štefanie, Terezie, Veronika, Žofie. Vedle nich jsou netradiční jedině české Vlasta, mezinárodní Olga a maďarské Etelka. V Gerníku k nim přistupují Aloisie, Josefa - Jozefína, Karla - Karolína, v Eibentále a Nové Bani Anežka, Gabriela, Kristýna, Markéta, nové české Libuše, Milada, Růžena a Věra, mezinárodní Irena, maďarské Ilona a německé Elza. Jak patrno, je u ženských jmen větší rozpětí módy: vedle starosvětských Amálií nové Milady a cizí Etelky. Hranice jsou tu ovšem velmi plynulé — a kromě toho je tu zřejmý vztah mezi Veronikou a Věrou, mezi Rozálií a Růženou, Helenou a Ilonou a vlastně i mezi Alžbětou a Elzou.
Po této stránce jsou ještě zajímavější domácké obměny všech uvedených jmen a dále jejich dnešní úřední forma, jíž často proniká rakousko-uherský včerejšek. Tak na Heleně jsme zapsali tyto domácké podoby mužských jmen: Vašek, Véna, Venda, Venca, Vencl; Jenda, Jóna (rum. Ion), Jóva (srb. Jovan), Honza, Johan; Franta, Frantík, Franti, Fanďa, Fanouš, Franc; Józa, Joska, Jóža, Jožka; Lojza, Lojzek, Lojzin, Lojs; Jirka, Irka, Jura, Ďorď (srb.); Ferda, Ruda, Dolfa, Kuba, Štépa, Štefán, z méně obvyklých Lepolt, Nácik, Edy, Bény, [210]Láďa, Blahouš, Lolika (v cikánské rodině). Zajímavé jsou vokativy, v nichž se silně uplatňuje typ Jóži, Franti s koncovým -i, vedle toho však i základní podoby Josefe, Karle (Kájo se cítí jako urážlivé), Pavle, Petre (vliv srbský). V Gerníku jsme dále zachytili podoby Janda, Štěpánek, v Eibentále Josíf, Ferďánek, Féri (maď. Ferenc), Gusty, Jány, Tóny, tedy hlavně ještě další podoby na -i, u nichž tu není vyloučen německý vliv.
Ženská jména mají na Heleně tyto domácké podoby: Bětka, Máli, Malči, Málča, Anka, Barka, Barča, Barči, Éma, Emina, Káča, Lída, Lidka, Marijána, Marjánka, Marice, Majka, Olginka, Štefi, Štéfi, Terka, Veruna, Vlastička, Sofi, Sófi a nejasné Tulči (snad k rum. Tule - Antonín). Z Gerníku máme dále zápisky Anča, Nána, Pepka, Kadla, v Eibentále jsme zachytili Baruška, Anuška, Erži (z maď.), Elíza, Fína, Márja, Mařena, Markyta, Rézi, v Bigeru Andulka, Maři a Maruška. I na domáckých podobách jmen je tedy vcelku patrna značná konzervativnost; více podlehl svému prostředí jen Jan a Marie, jména, která patří všude k nejčastějším a nejproměnlivějším.
Také v souboru dětských říkanek a posměšků na vlastní jména je mnoho tradičního, přeneseného nepochybně z Čech, počínaje jednoduchým Fína - pína (E), Antonín - hodil klobouk za komín (E), Štěpáne - kobyla ti netáhne (H), přes rozvinutější: Josefe - koza běhá po lese, von ji honi silnou holí, vona křiči, to to boli (H), až k těm, které si berou na mušku hned dvojici dětí, jako např.: Lojzista pezista, koupil koně za tři sta a kočárek za dvě stě, že pojede k nevěstě. Ke který, ke který? — K Marijáně, makar Šulový (H); Anka banka milovala Janka, Janek jí utek, utrh jí pupek, utek s ním do lesa, tam si ho upek (E).
Ve všech obcích se kromě toho, stejně jako v minulosti všude na českém venkově, stále uchovávají neoficiální příjmení — přízviska, buďto jako tzv. jména „po chalupě“, popř. podle povolání, nebo i jako škádlivé přezdívky. Příznačné je, že tato jména jsou plně platná především tam, kde odlišují více nositelů téhož příjmení: tak např. na Heleně je jeden z Eliášů Kocourek, druhý Křenař, třetí Kameník (v minulosti se tato rodina nazývala podle řemesla i Kolářů). Četní Hrůzové se zase liší těmito přízvisky: Jánušek, Pavel, Křeš, Brabec, Žabsků, Zedník a Kožuchár. Je Schneider Lonča a Schneider Pičula (u Pičuláků), jsou Jelínkovi Dvořanovejch a Kučerovi, Švejda Pávek a Trnka atd. Některá taková přízviska jsou zcela nevinná a užívá se jich přímo jako základního označení ve všech situacích (zvláště typ Kameníkovi), jiná se zase do očí neříkají (typ Pičulák) — „v tom numeře to netrpěji“, můžete slyšet varování před jejich neopatrným užitím. V Gerníku je tento způsob rozlišo[211]vání rodin ještě běžnější, a blíží se více uzavřené soustavě jmen po chalupě, při níž se příjmení užívá vlastně jen v úředním styku.[2] Mezi těmito přízvisky je ovšem zase velká část značkových příjmení, tak např.: Mašek - Lovčíkojc, Glázer - Košpojc, Glázer - Hniličkojc, Nedvěd - Češkojc, Valenta - Panšojc, Kuska - Kučérojc; vedle toho se uplatňuje též povolání v rodině, např. Glázer Kovářojc, Křeš u Kupců, Schweiner Vovčákojc, Merhout Muzikant. Pokud jsme mohli zjistit v Eibentále,[3] užívá se zde — celkem zřídka — jednak jmen po chalupě (Zumrojc, Rabíkojc), jednak názvů podle povolání — příznačné je, že německých (Urmocher, Špengler); setkáme se tu však i s ostrými přezdívkami typu Kainojc, Tatarojc, v jednom případě pak i s obdobou chodského typu Doroťák: ženskou přezdívku Bepčák však dostal jeden zdejší občan podle své matky Bepky, nikoli podle manželky. Vcelku je zde však jako základní pociťováno rozhodně příjmení („přímnění“): „Tuto nejni přezývek — nám řikaji furt Levojc a manželovi Kobelojc; nejvejš tak eště bedle koho bydlí — Levojc pod školou třeba. Ale dej mu jiný meno — zle! To v Bigeru, tam plati jenom meno, jak se přezývá, jináč voni se nepoznaji!“ (47letá žena z Nové Baně). — Rázovitou soustavu přízvisek v Bigeru, jež se patrně zachovala podnes v plném rozsahu a jako plně funkční, bude ještě třeba podrobně zachytit a zpracovat, stejně jako situaci na Rovensku.[4]
Poměrně omezené jsou ve všech obcích i soubory příjmení, z nichž některá se opakují velice často, a najde se i dost takových, která jsou zastoupena ve všech obcích (zpravidla je to způsobeno migrací v novém prostředí). Nejde přitom vždy jen o běžná příjmení typu Kučera, Černý, ale též o příjmení, která nevystupují po celém českém území, nebo aspoň o taková, která jsou sice známa na více místech, pro některé kraje jsou však příznačná. Vedle českých jmen je tu všude, snad dokonce nad míru obvyklou v českém prostředí, zastoupen i značný počet příjmení německých, nejvíc v Gerníku a Eibentále: mezi českými osadníky se tu usazovala řada rodin z německých částí monarchie a časem splynula s českou většinou. Naproti tomu jen výjimečně se setkáme se [212]jmény jinými, srbskými, rumunskými a maďarskými (Filander, Kobel, Maria, Danč) — osadníci se až téměř do přítomné doby vůbec nemísili sňatky s místním obyvatelstvem. Nemělo by smyslu uvádět veškerá jména, nemáme-li přesně zachyceno jejich početní zastoupení, seznámíme se tedy jen s těmi, jež jsou doložena hojněji a na více místech. Na Heleně k nim patří: Eliáš, Hrůza, Jelínek, Kaban, Klepáček, Kovářík, Kučera, Kuna, Mucek, Mudra, Pek, Růžička, Šibal, Štěpnička, Švejda, Táborský, z německých Cisler (Cízler), Sauer, Schneider. V Gerníku jsou jména: Beznoska, Bouda, Bradáč, Křeš, Mašek, Nedvěd, Pešic, Řehák, Šrámek, Vrba; Gláser (též Grázl), Merhout, Roth, Vinš. V Eibentále a Nové Bani: Bašník, Černý, Doskočil, Havlíček, Kaftan, Katašovec, Myslivec, Pospíšil, Škornička, Urban, Voňavka; Fikl, Jáger, Löw - Lev (mn. č. Levové), Seidel, Vágner, Walter (též s německou nářeční výslovností Vojner, Voltr). V Bigeru, kde je německých příjmení nejméně, jsou hlavně příjmení: Bednář, Hána, Hamata, Husar, Kavka, Křikava, Lisý, Mareš, Mleziva, Pelnář, Soukup, Šubert, Vochoc. Řada z nich ukazuje na západočeský původ, téměř všechna se dnes najdou na Domažlicku. Na Heleně a v Gerníku je takových jmen víc a všechno svědčí spolu s příznaky jiné povahy na většinový charakter kolonizace. Přímo v Bigeru, kde muselo být zvlášť významné procento kolonizace chodské, ukazuje na to i rodinná tradice, byť již zastřená: tak Hánové přišli prý „z Potřekova“, Vochocové s přezdívkou Hlotskejch měli přijít z Hloty (Chodská Lhota, nebo Lhota u Příbramě?). Vedle toho ovšem bují v lidové etymologii výklady, jako že Hánové a Hamatové jsou z Hany (prý Malá Haná) a Pelnářové z Pelhřimova, ač právě uvedená jména jsou příznačně západočeská. Stopy po východiscích kolonizace se dále najdou v kolektivních označeních pro obyvatele části obce — sem patří Plazáci v Gerníku (velmi pravděpodobně vystěhovalci z okolí Plas, i když sami spojují toto jméno spíše s Plzní), nebo označení Chýňaváci pro některé obyvatele Šumice, nejsevernější, stranou ležící české osady v této končině (patrně narážka na Chyňavu u Berouna, ev. u Čes. Budějovic).
Mnohem více než sama příjmení a kolektivní přezdívky nám o krajovém původu většiny usedlíků v jednotlivých obcích řekne slovotvorná povaha rodinných jmen. Jak známo, patří jednak kolektivní označení rodiny typu Němečkovi (Němečkojc, Němečkuc, Němečkoc), jednak určování členů rodiny typu ďéda Němečků (Němečkovic, Němečkouc ap.) k základním rozlišovacím znakům nářečních skupin uvnitř Čech. První z uvedených podob (Němečkovi) se užívá ve východních Čechách, další (Němečků) pak na jihozápadě, přičemž [213]podoby na -uc jsou dnes zachovány jen na Chodsku.[5] V českých osadách u Dunaje jsou tyto podoby rozvrženy takto: na Heleně jsou základní podoby Salabovi, u Salabů, ďéda Žabsků, strejka Táboru (Táborský), Jenda Růžičků, Ráchel Jelínkova. Typ na -ů je zde tak silný, že např. děti odpovědí na otázku „jak se jmenuješ?“ — Jelínků. V Gerníku je téměř výhradní typ Šrámkojc, u Muzikantojc, strejda Grázlojc, Nána Karbanojc, Bradáčojc Venca. Jen výjimečně se slyší též podoby Dudákoc, Vovčákuc. Složitější je situace v Eibentále: i zde máme základní podoby Pospíšilojc, Gusty Jágrojc, vedle toho je tu však i typ Havlíčkovic a Jágroví; v dalších tvarech, jako u Pospíšilů(ch), u Pospíšilovejch, je rovněž kolísání. Zajímavý je tu i hojný výskyt mn. č. typu Marešové, který se nemusí vztahovat jen na výčet samých příjmení, kde je ovšem obecný. Konečně v Bigeru je základní chodská podoba Pelnářuc, vedle toho je však slyšet i širší západočeské Vochocojc a též ojediněle Mlezivoc, známé v Čechách na Horažďovicku. Vidíme tedy, že jedině na Heleně je vyhraněný typ středočeský, resp. východočeský, ostatní obce mají typ jihozápadní, okrajově západočeský (chodský) typ je pak v Bigeru. Tento stav se také zřetelně projevuje u pomístních jmen, v nichž je obsaženo jméno držitele apod., na Heleně např. Kopřivu plácek, Táborový doliky, pod Kožuchárovo; v Gerníku Na Beránkojc, na Maštalířojc, v Eibentále Hankojc zátočina, Urbanojc rokle, v Bigeru Pitruc stráň, Pelnářuc nebo též Pelnářovo salaš. Vedle těchto výrazných rozdílů jsou zase též typy společné — tak např. všechny obce pojí 3. p. mn. č. Bednářom, Žabskom, vedle Bednářovejm, Žabskejm. Společné jsou také ženské podoby jako Eliáška, Mlejnkovka, Vyskytka.
Při konkrétním uvádění jmen, zvláště dvojslovných, je ovšem ještě větší počet možných obměn a kombinací. Na Heleně jsme tak např. zachytili spojení: ten Janoušek Karel sepsal knížku, ten Jóna Boušoveho, Jón Rojbánů na Karoniny, já sem Lojza Rotu, strejček Macků, Jožka Boháčkuch, Eliášů Johan, Venca Nejedlu, vobá Nejedlovi, ke starejm Kožuchárovum, k Salabovejm. V Eibentále jsme zaznamenali spojení jako vod Levuch strany, Pospíšil Viktor muzikant, Černojc holky, Aloisie Íšová, Čípera nějakej Venca, Lojs Bašníkoj je tady, u Pospíšilůch, kerý sou to Pospíšilojc?, Jágroví mluví atp. Čím je užití jména oficiálnější, tím více se v něm setkáváme se základními podobami jmen [214]křestních, s maďarským a rumunským pořadím (příjmení na prvním místě) a s tím, že ženská příjmení zůstávají nepřechýlená: jde tedy o typy Kaftan Vencl, Vrba Johana. Takovéto podoby jsou uváděny nejen na přímou otázku: jaké je vaše jméno?, ale i ve spojeních jako: babička byla rozená Myslivec. V psaných projevech se přitom zřetelně uplatňují prvky rumunské grafiky, tak školní sešit je např. podepsán Bradaci Venţel, na novinách je adresa Havlicek Franţ, na hřbitově čteme nápisy jako Zde odpociva Kaftan Ekaterine, vedle toho však také Zde otpočiva Karel Nedvet.
Ze všeho nejvíc se novému prostředí přizpůsobila jména chovných domácích zvířat, a to jak jména koz a ovcí, tak jména koní a hovězího dobytka. Zde se také na rozdíl od vlastních jmen osob uplatňuje vliv domorodého živlu rumunského a srbského, zvláště vliv jazyka rumunských (valašských) pastevců, čobanů mnohem silněji než cizí vliv německý a maďarský.
Jména zvířat mají často povahu popisnou a ve vícejazyčném prostředí mohou proto být jednou z cest pronikání motivovaných cizích slov do jazyka. Na Heleně jsme tak např. mezi jmény pro kozy zjistili případy jako Pásora — „koza, která se dobře pase“, Jezura — „která hodně žere“, Zelenka (podle barvy?), ale též Golána — „má veliké nohy“, Furkujica — „má velké rohy“, Muskura — „líná“ a Kaprióra (rum. ‚srna‘). Podle barvy je to dále Brezojka, Pipárka, podle původu Sámoša a Oravičána; snad i na místní obyvatele jako značková působí jména další, vesměs přejatá z rumunštiny, jako Cépura, Izvonika, Kokona, Rundunika, Saskana a Šalána. Pozoruhodné je tvoření těchto jmen několika produktivními příponami: -ana//-ána, -ora//-ura, -nika. I mezi jmény ovcí jsou rumunská jména v naprosté převaze: Beloša, Bistrica, Bufanica, Cigoria, Čeremuša, Kapitána, Kornuta („rohatá“), Lajka, Lugošica („šárovatá“), Maržéla, Něguriša, Okeša (má „brejle“ u očí), Semenika, Trpela, Vakramuša. V Gerníku mají i Balojku, Gangurku a českou Brejlatou a Rožku. Zase jsou zde hojně zastoupeny názvy podle barev, většinou průzračné, z přípon přibývá zvláště -oša//-uša, -ica.
Mezi jmény krav je rovněž jen málo českých, nejvíce snad ještě v Bigeru — tak Lisa, Lyska, Malina, Medula (?), Růža, Srnka, Straka a dále je sem možno řadit i Švejcaru (v Eibentále Švajcka, Švajci). Příznačné je, že mezi těmito jmény nejsou podnes jména dívčí, další příklad uchování stavu názvosloví z minulého století (Růža bude patrně název podle barvy, obdoba rumunského Flóra). Z nového prostředí byla přejata jména jako Breza, Dréza, Flóra, [215]Kolumba, Lampi, Mundra (tj. Krásná), Prijana (Strakatá), Puděla (?). Hojná jsou u krav jména podle dní, kdy se narodily nebo otelily:[6] Luňka, Loňka (Ponděla), Marca, Marta (Úterka), Měrka, Měrčina (Středa), Žujka, Žojka (Čtvrtečka), Viněra, Viňora (Pátka), Simba (Sobotka), Domána (Neděla). Tato jména, u místního obyvatelstva zcela běžná, dávají se však někdy v českém prostředí též jako značky — někdy se ani neví, že jde o názvy podle dní.
Ještě výraznější je podíl cizích jmen pro volky a býky: Bojan, Drága, Mišku, Prija, Rošu, Ruja, Šandor. Na rozdíl od domácího jihozápadočeského prostředí, kde pozorujeme často jakési zpětné přechylování od jmen krav typu Straka - Strak, Šeka - Šek, máme zde jen dvojici Prija - Prijana, ačkoli takový slovotvorný paralelismus je obvyklý i v balkánském prostředí (srov. např. srbocharvátské názvy pro krávy podle toho, kdy se narodily: Sredulja, Noćulja, Jutrulja — s příponou -ulja, obvyklou i na Slovensku a na vých. Moravě — a vedle toho názvy býků Srédoňa, Noćoňa, Jutroňa — s příponou -oňa, jíž odpovídá slovenské a východomoravské -oň).[7]
Vcelku totéž se týká jmen koní, i když tu je více shod se středoevropským okruhem. V Bigeru jsme z nich např. zapsali přímo na pastvě tato jména: Cézar, Dojná (rum. ‚Slečna‘), Fány, Fuksa, Janči, Láci, Lanči, Pišta, Pubi, Riga (žlutavý), Šandor, Vilma — na rozdíl od jmen hovězího dobytka tu vidíme stejně jako v českých poměrech i hodně jmen původně osobních. Zajímavé je přitom i hodnocení některých z nich. Zřejmě mají vyjadřovat hospodářovu hrdost nad pěkným kusem: jeden z Helenských se v rozhovoru s námi této módě posmíval, že „každá ničemná kobyla se teď jmenuje Vilma“.
Neobyčejně exotická jsou ovšem jména psů, srov. např. tato z Heleny: Flóran, Griva, Kučun (turecké), Mira, Muroš, Ursa, z Bigeru pak: Bári, Heki, Kuráš, Pubi, Tejuka. Jedině Flóran a Muroš patří k názvům popisným, podle barvy, zajímavý je i metaforický Ursa — ‚medvěd‘. V sousedním srbském prostředí je však názvů jako Murov, Šarov, Belov mnohem víc a vytvářejí přitom výrazný slovotvorný typ, stejně jako uvedené názvy hovězího dobytka.
Na různých okruzích vlastních jmen živých bytostí jsme si ukázali odstupňované prolnutí českého a rumunsko-jihoslovanského jazykového živlu v banátském prostředí. Podobné odstupňované začlenění rumunské češtiny do no[216]vého prostředí se projevuje i u jmen zeměpisných (srov. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV IV, 134—9, 196—201). I vlastní jména tedy výrazně doplňují charakteristiku jazykových poměrů u rumunských Čechů, jak jsme ji předběžně načrtli v Českém lidu.
Materiál k článku byl sebrán na dvou výzkumných výpravách v r. 1961 a 1962, jichž se autor zúčastnil jako dialektolog za Ústav pro jazyk český ČSAV spolu se čtyřmi členy Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a s dvěma pracovníky rumunskými v rámci výzkumu kultury a jazyka rumunských Čechů, který je zahrnut do plánu spolupráce mezi Akademiemi obou zemí. O první z těchto výprav — do obcí Sf. Elena, Gîrnic a Ogradena Nouă — podává zprávy Český lid 49, 1962, s. 145—136 a 201—209, o druhé — do obcí Eibenthal, Baia Nouă a Bigăr — Český lid 50, 1963, s. 222—255, a 51, 1964, s. 27—32. O obou zároveň referuje též F. Giorgescu v Revista de folclor 7, 1962, s. 92—96.
[1] Uvedených českých podob se užívá u jmen těchto obcí téměř výhradně; v tomto článku uvádíme kvůli jednotnosti i nářeční podoby spisovnou grafikou, nikoli dialektologickou fonetickou transkripcí.
[2] Taková situace je např. dodnes v některých osadách na Chodsku — srov. M. Korandová, O názvech „po chalupě“ ve Stráži, Zpravodaj Místopisné komise 4, 1963, s. 147n.
[3] Za řadu údajů jsem zavázán místnímu učiteli německé národnosti H. Buchertovi.
[4] Tímto výzkumem se soustavně obírá jeden z rumunských účastníků výprav, lektor češtiny v Kluži, G. Ciplea.
[5] Srov. J. Voráč, České nářečí jihozápadní, Praha 1955, s. 61—63, a mapka č. XIV. Podrobnou interpretací těchto typů se zabývá práce F. Cuřína Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Rozpravy ČSAV 73, 1964, č. 7 (řada spol. věd).
[6] Srov. O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka, Praha 1961, s. 156.
[7] Za údaje ze srbocharvátského prostředí děkuji prof. R. Aleksićovi z Bělehradu, s nímž jsem měl příležitosti článek konzultovat.
Naše řeč, volume 47 (1964), issue 4, pp. 208-216
Previous Josef Hrbáček: Posunutí podřadicí spojky dovnitř vedlejší věty
Next František Cuřín: Výbor z české literatury husitské doby
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1