Tři poznámky k olympijským hrám v Innsbrucku

František Cuřín

[Short articles]

(pdf)

-

1. Slovo v televizní reportáži. Velký počet rozhlasových a televizních přenosů ze zimních olympijských her poskytl posluchači příležitost uvědomit si rozdíl mezi slovním vylíčením sportovního utkání (hokeje) a mezi doprovodným komentářem v televizi. Jazyková specifičnost obou druhů reportáže je samozřejmě určena specifičností sdělovacích prostředků: v rozhlase musí reportér popisovat vše, protože posluchač je odkázán jen na vjemy sluchové, v televizi je slovo jen doprovodem k obrazu jako prostředku hlavnímu. Potřebuje tedy reportér v rozhlase daleko větší pohotovost, zásobu slov a slovních spojení, ustálených obratů apod. než reportér televizní. Od nejstarších dob rozhlasové sportovní reportáže (jak vzpomíná J. Laufer) je také známo, že si reportér nemůže dovolit delší pauzy, odmlky apod. Televizní reportér takto vázán není: vysvětluje jen to, co kamery dobře nezachytí nebo co divák na poměrně malé obrazovce nemůže postřehnout (nemluvíme o potřebných věcných informacích o hře, hráčích, prostředí apod).

Při hokejových reportážích z Innsbrucku jsme měli dojem, že se tyto podstatné rozdíly mezi přenosem rozhlasovým a televizním značně stíraly. Rozhlasoví reportéři proti dřívějšku tempo poněkud zpomalili, kdežto reportéři televizní často oplývali popisy toho, co divák dobře viděl a vysvětlovat nepotřeboval. Při přenosech závodů krasobruslařských tomu tak nebylo (při tomto individuálním sportu je ovšem jiná i situace reportéra). I když už něco o jazyce v rozhlase a televizi víme, bylo by velmi potřebné zpracovat celý problém vůbec i z jazykovědného hlediska soustavně a podrobně a nepomíjet ani zřetele psychologické a sociologické. Při dnešním rozvoji reportáží, rozhovorů, přímých přenosů atd. zdá se věc zvlášť naléhavá.

2. Spálit příležitost. Tento slangový výraz se v reportážích z Innsbrucku objevil několikrát. Bylo jej pravda možno slyšet v rozhlase i televizi během celé hokejové sezóny, ale zpravidla s omluvou nebo aspoň s vysvětlením. Výraz je na hřištích znám a znamená ‚propást příležitost, nevstřelit branku, minout touš‘ apod. Není to výraz spisovný a i v reportážích by bylo vhodné užívat ho s mírou, stejně jako ostatních slangových prostředků.

Dost nesnadné je určit původ tohoto obratu. Není ani jisté, zda jej máme spojovat se základem, který je v slově pálit (ohněm), zda je příbuzné s jiným slovesem pálit (‚udeřit‘, srov. pálka) nebo se slovesem napálit (‚oklamat‘). Zdá se, že vychází ze slovesa pálit (ohněm) a druhé dvě možnosti spolupůsobily. Řadí se tak k slangovým výrazům spálit někoho, shořet (jako papír) atpod. Není vyloučen ani vliv cizí. Např. ve francouzštině se slovesa brûler, které samo znamená ‚pálit, hořet‘, užívá ve spojeních, která znamenají [176]‚projet stanicí, nezastavit, odejít bez rozloučení‘ atd.

3. Bojarskichová. Jméno této sovětské lyžařky zaznělo během zimních olympijských her několikrát a objevilo se ovšem i v novinách a některým posluchačům a čtenářům se zdálo neruské. Je to však jméno opravdu ruské a má obdoby v jiných slovanských jazycích, také v češtině. Je to původně 2. pád množ. čísla od přídavného jména bojarskij. V češtině je tento typ jako příjmení vzácný, např. Stanovských, Stránských, v polštině je jméno Lomanskich atd. Jméno tedy původně označuje příslušnost k rodině a je stejné jako obecně české určení Máňa Novotných, Šedivých. Podobné jsou i jiné typy nářeční nebo obecně české, např. Jan Nováků, Novákůj (v středním Povltaví a místy na Moravě), Honza Novotnýho (ve vých. Čechách) a s nimi shodné typy polské, ruské aj. Odtud např. česká příjmení Petrů, Havlůj, ruské Durnovo (2. pád jedn. čísla od příd. jména durnoj).

Protože je příjmení Bojarskich původem 2. pád množ. čísla, v ruštině se ani neskloňuje, ani nepřechyluje. V češtině je možno toto jméno přechylovat, tedy Bojarskichová (podobně jako Černychová, Dolgichová), je však možné ponechávat je neměnné (nesklonné a nepřechýlené), protože i pro Čecha je tu evidentní adjektivní charakter jména (přípona -ský) a jeho původ z 2. p. mn. č. (Bojarských).

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 3, pp. 175-176

Previous Pavel Jančák: Počátky výzkumu městské mluvy

Next Miloslava Knappová: Náplň směrem k brigádám