Dvě studie o jazyce literatury pro mládež

Věra Formánková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Teoretický zájem o literaturu určenou dětem, byť i nesrovnatelný se zájmem o literaturu pro dospělé, je pro současnou dobu příznačný. Podobně jako dětská literatura sama, i přístup k její problematice se vymaňuje z dřívější naprosté závislosti na didaktických a pedagogických cílech, zkoumá se mnohem širší okruh otázek, dětská literatura se posuzuje jako součást celého komplexu národní literatury, věnuje se pozornost i jejímu jazyku a slohu, a to nejen z hlediska úzce školsky chápané správnosti.[1]

V naší zprávě chceme informovat o rusky psané studii Karla Hausenblase O stylu dětské poezie, otištěné ve sborníku Zagadnienia Rodzajów Literackich, sv. V, seš. 1, 1960, a o stati Alexandra Sticha O jazyce a slohu současné literatury pro mládež ze sborníku Rozpory a výhry dnešní dětské knihy, SNDK 1963.

[163]K. Hausenblas vychází ze širokého pojmu dětské poezie, zahrnujícího v celé šíři vztah poezie k dětem, a chápe ho jako určitou modifikaci poezie vůbec, danou specifickými podmínkami. Tento pojem je vnitřně diferencován a může být posuzován podle různých kritérií. Autor se zabývá diferenciací z toho hlediska, jaké místo v dětské poezii zaujímá dítě — buď je autorem (poezie psaná dětmi), předmětem (poezie o dětech), nebo konzumentem této poezie (poezie pro děti). Okruhy touto diferenciací vzniklé se mohou navzájem kombinovat, hranice mezi nimi jsou plynulé. Hausenblas soustřeďuje svou pozornost převážně na okruh, který je tradičně a ne zcela přesně nazýván dětskou poezií, tj. na poezii určenou dětem a psanou dospělými. Své výklady opírá rozbory veršů českých básníků J. V. Sládka, J. Čarka, F. Hrubína, J. Seiferta, V. Nezvala, F. Halase, F. Kábele, Z. Kriebla; z polských si vybral J. Tuwima, ze sovětských S. Maršaka.

K problematice přistupuje z hlediska jazykové stylistiky a hledá v první části typické rysy poezie pro děti, zvláště ve významové výstavbě, v druhé části pak její vztahy k poezii pro dospělé. Ve srovnání se starší produkcí se novější produkce sbližuje s moderní poezií pro dospělé. Poezie pro děti má dnes znaky skutečné umělecké tvorby, její specifičnost záleží v tom, že je přizpůsobena vlastnostem a požadavkům dětského konzumenta. Vzhledem k poezii pro dospělé se toto přizpůsobení jeví kromě jiného jako jisté omezení tematické i slohové. Princip omezení je charakteristický pro poezii vůbec, tkví v samé její podstatě, i v poezii pro dospělé nacházíme některá vědomá omezení, např. v rytmické a strofické stavbě, která kladou tím větší nároky na básníkovo tvůrčí úsilí. Dětská poezie se tedy neliší od poezie pro dospělé principem omezení, ale jeho charakterem. Její omezení je určováno ohledem na mentální a jazykové možnosti čtenáře. Protiváhu tohoto omezení vidí autor ve vyzdvižení elementárního rytmu, prostředků zvukomalebných a prostředků jazykové komiky.

Při stanovení rysů charakteristických pro dětskou poezii vychází Hausenblas ze dvou hledisek. Východiskem je mu rozbor textů, své vývody pak ověřuje odpovědí na otázku, které momenty působí, že poezie pro děti je oblíbena i u dospělých čtenářů. Na základě této konfrontace působí pak autorovy závěry velmi přesvědčivě, ať jde o výčet znaků, nebo o využívané prostředky.

Rozbory textů postihují probírané otázky v celé jejich složitosti. Např. v části pojednávající o jednoduchosti ve výstavbě syžetové a jazykové srovnává autor dvě Sládkovy básně na stejné téma. První z nich, Studánka, z r. 1883, je určena dospělým, druhá, Lesní studánka, z r. 1894, je ze sbírky Zvony a zvonky, určené dětem. Závislost pozdějšího textu na starším je zřejmá, nová verze se jasně vyznačuje zjednodušením, a to jak po stránce významové, tak i formální. Toto zjednodušení však neznamená ochuzení uměleckých hodnot, nýbrž naopak jejich výrazné obohacení.

Mezi poezií pro děti a poezií pro dospělé není však neprostupná zeď. Podle vztahu k dospělým a dětským čtenářům rozlišuje Hausenblas v závěru pět typů [164]poezie: a) vlastní poezii pro děti, která je cele přizpůsobena jejich mentalitě a schopnostem, b) poezii pro děti, která obsahuje prvky, jejichž pochopení přesahuje chápavost dítěte, c) poezii neurčenou přímo dětem, ale částečně stylizovanou z hlediska dítěte, d) infantilistickou poezii, v níž stylizace „očima dítěte“ je dominantním principem, aniž je dětem přímo určena, e) poezii pouze s dětskou tematikou, ale dětem v podstatě nepřístupnou.

Práce Stichova si všímá jazyka a jeho využití v beletrii pro dívky a v literatuře vědeckofantastické s přihlédnutím k beletrii uměleckonaučné. Vychází z ověřeného předpokladu, že jazyková úroveň těchto okruhů literatury bývala v minulosti dosti nízká, a chce ukázat, do jaké míry se současné tvorbě podařilo vymanit se z okrajového postavení v národní literatuře.

Rozborem několika děl zjišťuje některé obecné rysy těchto literárních druhů a jejich vztah k literatuře pro dospělé, a to jak současné, tak starší. Tento vztah zkoumá zejména proto, že četba literatury pro mládež má kromě jiných funkcí také funkci vytvářet budoucí čtenářský vkus. Stich dochází k názoru, že dosavadní literatura pro mládež byla přípravou na četbu děl klasického realismu. Proto se jeho rozbor týká jak jevů, které jsou pro posuzované literární druhy specifické, tak i jevů, které vyplývají ze vztahů k ostatní literatuře, zejména soudobé.

Kritickým zaměřením celé studie je dáno, že si autor relativně více všímá toho, jak se charakteristické rysy uplatňují záporně, kde je jich využito nevhodně nebo do jaké míry jsou poplatny překonaným normám této literatury i literatury pro dospělé.

Skutečnost, že se zde srovnávají literární druhy poměrně nesourodé, jejichž pojítkem je vlastně jen zřetel k mladému čtenáři, vede k tomu, že se autorovi podařilo vystihnout nejen vzájemné rozdíly, ale také charakteristické vlastnosti jednotlivých druhů a specifickou platnost jednotlivých prostředků v těchto druzích užívaných (např. využívání prostředků hovorovosti, platnost termínů aj.). Výsledky rozboru jsou někdy překvapivé, např. zjištění, že beletrie pro dívky ulpívá v některých svých rysech více na tradicích než literatura vědeckofantastická, třeba pokud jde o využívání prostředků příznačných pro moderní beletrii, jako je překonávání rozporu mezi řečí autorskou a řečí postav aj.

Nakonec autor konstatuje, že přes uváděné konkrétní nedostatky je možno pozorovat tendenci sbližování současné literatury pro mládež a moderní beletrie pro dospělé, a tuto skutečnost hodnotí jako linii vzestupnou.

---

[1] V našem časopise jsme o některých pracích referovali, viz Fr. Havlová, O jazyce Hrubínových dětských veršů, Naše řeč 44, 1961, s. 304n.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 3, pp. 162-164

Previous Pavel Jančák: Dnešní čeština v kladském výběžku v Polsku

Next Miloslav Sedláček: K situaci v českém pravopise