Studie ze slovenské historické lexikologie

Adolf Kamiš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Studie V. Blanára Zo slovenskej historickej lexikológie[1] je cenným příspěvkem k historickému výzkumu slovní zásoby, který má v naší i slovenské jazykovědě dosud malou tradici a jehož metodu je třeba teprve vypracovat.

Studie vychází z rozboru konkrétní památky, z „počtových knih“ (účetních; [156]dále jen PK) zemanského báňského soudu na Boci z konce 16. stol.[2] Památka je zapsána v podstatě středoslovenským nářečím zvolensko-liptovského typu, ovšem s některými dobovými znaky českého administrativně právního jazyka. Je proto důležitým pramenem slovenského jazyka, neboť vznikla dlouho před ustavením spisovné slovenštiny.

V předmluvě (s. 103—106) se autor zabývá hodnocením významu PK pro studium historické slovenštiny, naznačuje pojetí a postup své práce a vykládá zásady použitého způsobu při přepisu památky.

Je velmi problematické, jak interpretovat grafiku památky, která není jednoznačná, neoznačuje měkkost, kvantitu apod. Při interpretaci zápisu vychází Blanár z dnešního nářečního stavu v Boci a rekonstruuje fonémy, které jsou ve fonologickém systému tohoto nářečí dnes (např. ä, a̋, dz ap.). Tak např. zápis penezi chápe jako penäzi, dwacet jako dvacät ap.; předpokládá také podle dnešního stavu měkčení d, t, n, l před i, e a dvojhláskami (čte tedy zápis bohatiho jako bohaťiho atd.). Rovněž podoby se zúženým í < é v koncovkách adjektivního sklonění (starýho, starýmu) vykládá jako nářeční. Zde by však bylo vhodnější připustit český vliv, neboť úžení é > í se v 16. stol. silně šířilo hlavně v památkách tzv. nižších stylů. Jak jinak by vykládal autor např. podobu 1. mn. banský (mesta), jestliže tyto případy v nářečí nejsou? Proto v těchto případech český vliv připouští (s. 168).

Tyto otázky hláskoslovné jsou diskusní, nejsou však ve středu pozornosti, i když mají přispět k určení slovenských prvků; práce se zaměřuje především na zevrubný lexikologický rozbor památky.

V teoretickém úvodě předesílá autor některé výklady obecně lexikologické. Zabývá se v něm stále diskutovanou otázkou struktury slovní zásoby (s. 108 až 109). Strukturu zde chápe jako začlenění slova do slovní zásoby na základě hledisek formálních i významových a přihlíží přitom k činitelům stylistickým v nejširším slova smyslu. Slovo vstupuje do různých vztahů, v jazyce se vytvářejí řady synonymních a homonymních slov ap. Autor pak pracuje s pojmem významové pole.[3]

Dále se zabývá některými otázkami slovanské historické lexikologie (s. 116—122). Zdůrazňuje, že při studiu těch slovanských jazyků, které se [157]formovaly teprve později jako spisovné, je nutno řešit poměr zkoumané historické památky k onomu slovanskému jazyku, jehož se používalo v platnosti domácího jazyka. Tuto zásadu pak uplatňuje v celé práci a snaží se osvětlit poměr mezi tehdejší českou spisovnou normou a slovenským nářečním základem památky. Autor řeší rovněž otázku kritérií, podle nichž možno odlišit prvky slovenské od českých. Dovozuje, že je třeba vycházet současně z kritérií hláskoslovných, tvaroslovných i lexikálních a přihlížet zároveň k celkovému jazykovému i stylistickému rázu památky.

Autor nejprve rozděluje slovní zásobu PK podle věcných okruhů (terminologie hornická, administrativní, názvosloví měr a vah aj.; s. 126—134). Potom podává slovotvornou a stylistickou charakteristiku památky (s. 135—173). Stylistická charakteristika vychází přirozeně vcelku chudě, což je dáno administrativně právním charakterem památky.

Další dvě kapitoly představují vlastní jádro práce. Rozbor přesahuje vlastní slovník dané památky, autor si vybírá z PK některá slova a spojuje je se slovy, která patří do téhož významového pole. V první kapitole (s. 174—239) zkoumá místo těchto slov v slovenské slovní zásobě 16. a 17. stol., v další (s. 240 až 285) pak sleduje jejich další vývoj od konce 16. stol. až do současnosti.

Interpretovaný materiál porovnává se stavem v českých a slovenských nářečích, zejména s dnešním stavem nářečí na Boci, s dokladovým materiálem vyexcerpovaným ze starších památek, dále s českými i slovenskými slovníky staršími i současnými, s dosud neuveřejněným slovníkovým materiálem z lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV a Ústavu slovenského jazyka SAV. Je proto v Blanárově práci mnoho pozorování a závěrů, které se týkají i českého jazyka; je možno z nich čerpat i pro českou historickou lexikologii.

Aby ukázal na vybraných slovech jednotlivé lexikální vztahy, volí autor celkem 9 významových polí. Chce na nich ukázat, že srovnání umožňuje lépe chápat vývoj významů slov v slovenštině a češtině, protože často jedno slovo má v češtině i slovenštině částečně rozdílné významy jen proto, že místo daného slova je v příslušném významovém poli slovo jiné, popř. stavba významového pole je jiná. Ukazuje, že dnešní vztahy mezi slovní zásobou českou a slovenskou nelze zkoumat bez ohledu na historický vývoj nejen jednotlivých slov, ale i celých významových polí.

Tak např. na významovém poli hospoda - krčma - hostinec, hostinský - krčmář, které je organizováno na principu synonymie, ukazuje na různý vývoj slova hospoda v češtině i slovenštině. V češtině šel vývoj u slova hospoda od významu ‚místo, kde se poskytoval nocleh‘ k významu ‚místo, kde se podávaly nápoje, ev. i strava‘. V slovenštině se tento význam slova hospoda vyskytuje jen archaicky, kdežto do popředí se dostaly významy ‚dočasné bydlení, pronajatý byt‘ a ‚hospodářství‘ (první význam je dodnes v lidové řeči na Slovensku nejužívanější). Autor pak přesvědčivě dokazuje podle jazykových dokladů, že slovo hostinec a hostinský bylo přejato do češtiny ze slovenštiny ještě v době předobrozenské.

[158]Rozborem pole robota - robiti - robotník ukazuje, že v slovenštině už v 16. stol. sloveso robiť rozšířilo svůj význam (znamená to, co v češtině slovo dělat). V češtině slova robota, robotník nevybočilo z původního významového pole (dnes jako v minulosti označují poddanské povinnosti ve feudální společnosti).

Odůvodněný je Blanárův poukaz, že se slovenština aktivně podílela na vývoji českého jazyka v době, kdy se češtiny používalo na Slovensku jako jazyka spisovného, především pak v době obrozenské. Předpokládá, že kromě slova hostinec, hostinský převzala obrozenská čeština slova platba, značit (s různými předponami; u tohoto slova však nevylučuje vliv polský) a snad též chudobinec. Některá jiná slova, jako např. árenda (nájem), baník (horník), lichva (dobytek), pláce (plat), výdavek (vydání) aj., kterých se užívalo v době obrozenské (objevují se však většinou u spisovatelů pocházejících ze Slovenska), nebyla v češtině obecně přijata.

Některé závěry nejsou nesporné, Blanár je také často formuluje diskusně, protože chybí dosud úplnější slovníkový materiál pro zkoumání lexika 16.—18. stol. Záslužné je, že se snaží ukázat nové pohledy tam, kde se jazykovědné bádání dosud omezovalo většinou na stránku hláskoslovnou a zčásti gramatickou.

Blanárova práce je průkopnická právě tím, že hledá nové metody. Představuje cenný příspěvek nejen pro historickou lexikologii slovenskou, ale zčásti i českou a slovanskou vůbec.

---

[1] Bratislava 1961, 335 s.

[2] Historický úvod a diplomatický přepis památky, který připravil její objevitel, slovenský historik Petr Ratkoš, je otištěn v první části knihy (s. 9—100). I když se nebudeme zabývat otázkami transkripce památky, k níž možno mít výhrady, chceme upozornit alespoň na její velmi problematický pravopisný rozbor. Podle Ratkoše by to byl konglomerát různých pravopisných systémů (německý základ s některými prvky českými, latinskými a polskými). Je překvapivé, že autor nechce připustit vliv pravopisu českého, když je nesporné, že se podobné kolísání pravopisné vyskytuje vcelku běžně v českých památkách stejného žánru v této době.

[3] Významové pole chápe v širším smyslu než např. J. Trier; zahrnuje do něho nejen slova vyjadřující stejné nebo příbuzné pojmy, ale i slova souvisící spolu na základě homonymních, antonymních a slovotvorných vztahů. K pojmu významové pole viz např. studii O. Ducháčka, Různé typy významových vztahů a problematika jazykových polí, Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 238n.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 3, pp. 155-158

Previous Antonín Vašek: Zastavení u nového terminologického sborníku

Next Pavel Jančák: Dnešní čeština v kladském výběžku v Polsku