Brumbáři a brundiváli
Slavomír Utěšený
[Articles]
-
S těmito výrazy se dnes nejčastěji spojuje představa nějaké bručivé bytosti z hmyzí říše — zpravidla čmeláka — nebo představa bručivého člověka, mrzouta. Ještě v Jungmannově slovníku bychom tato slova marně hledali,[1] v první abecedě Kottova slovníku je pouze podoba brundibár s odkazem na výraz brumbár, u něhož je výklad ‚chrobák, Mistkäfer‘. V „Příručním slovníku“ se uvádí brumbál, brumbár jako žertovné označení čmeláka a přeneseně též vrtochů a nevrlého člověka; u hesla brundibál, brundibár, jež je označeno jako lidové, je pak uveden základní význam ‚chrobák nebo čmelák‘. V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český se najde ovšem materiál bohatější: od poloviny minulého století jsou zde doklady na podoby brumbál, brumbár, brundibál, brundibár, brundivál, brundivár — nejčastěji s významy ‚čmelák‘ a ‚mrzout‘ (staří brumbáři), v množ. čísle i ‚starosti‘ (brundibály v hlavě), u spisovatele J. Jahody pak zpravidla ‚ovád‘ a u M. Krškové ‚přischlý trus na srsti dobytka‘ (ti voli sou samej brumbár). — Ještě podrobněji jsou tyto výrazy doloženy v lexikálním archívu lidového jazyka. Tak brumbála známe ze záp. Čech — od Prachatic pak též s významem ‚nehybný tlouštík‘. Podoba brumbár je doložena spíše ve vých. Čechách, kde označuje mj. též chrousta a můru. Trojslabičný brundibál a častěji brundibár je doložen po celých Čechách především ve významu ‚čmelák‘; v záp. Čechách je častější podoba brundivál, zpravidla ‚chrobák‘ (pěkný je doklad z Hruškova „Dialektického slovníku chodského“: „Táto, má trnka nohy?“ — „Nemá.“ — „Tak sem snid brundivála!“).
Z pestré směsice těchto údajů není ovšem dobře patrné, že tu jsou vlastně jednotlivé významy — často zároveň s hláskovým půdorysem slova — rozlišeny územně. Tuto zákonitost nám pomohla odhalit teprve anketa Slovníkového dotazníku pro nářečí českého jazyka, kde se v oddíle „Zvířectvo“ zjišťovaly [147]též nářeční názvy pro čmeláka, ováda, chrousta a chrobáka. Na základě těchto údajů byla pořízena připojená mapka, z níž vyplývá především rozšíření významů slov typu brundibár, brumbál aj.:
1. ve významu ‚čmelák‘ (vodorovné šrafy) žije brundibár zvlášť v středočeské oblasti, ale též na jihu a východě Čech, ba i na Moravě;
2. ve významu ‚ovád‘ (svislé šrafy) žije předně výraz brumbár, a to v oblasti mezi Labem a Jizerou;
3. ve významu ‚chroust‘ (šrafy šikmo doprava dolů) se uplatňuje hlavně výraz brumbár v Podkrkonoší;
4. ve významu ‚chrobák‘ (šrafy doprava vzhůru) je známa především podoba brundivál v záp. Čechách a též brumbár na Novopacku.
Nejvýrazněji je ohraničeno východočeské území slova brumbár, které se přitom rozpadá podle významu ve tři části (‚ovád‘, ‚chroust‘ a ‚chrobák‘); vedle toho se dvojslabičný brumbár vyskytuje i na záp. okraji střed. Čech a brumbál též v Podještědí a v Orlických horách. Výrazně je ohraničeno i západočeské území brundivál ‚chrobák‘, na jehož okrajích se v tomto významu vyskytuje též brundivár a brundibár. Naproti tomu výskyt slova brundibár ‚čmelák‘ není nijak zvlášť vymezen a potenciálně se ho dá zvláště v žertu užít po celých Čechách a zčásti i na záp. Moravě. Jako výraz nejrozšířenější proniká pak brundibár i do menších území obdobně znějících podob a přizpůsobuje se tu jejich významu. Vedle uvedeného už druhotného západočes. brundibár ‚chrobák‘ žije tak brundibár na pomezí okruhu východočes. podoby brumbár zase s druhotným významem ‚ovád‘.
Zbývá ještě osvětlit původ všech těchto výrazů. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o bohatě hláskově a významově obměňovaný výraz jediný, který přitom zřejmě souvisí se zvukomalebným základem bru- (srov. slovesa bručet, brumlat, starší brundit). Toto zdání ještě posilují souřadné odvozeniny stejných základů, jako bručoun, brumlal, brunťa. Kromě širokého neurčitého významu ‚nějaká bručivá bytost‘ má však brundivál, popř. též brumbár i význam ‚chrobák‘, přestože tento brouk není nijak nápadně hlučný. Však se také v Machkově „Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského“ na s. 45 přesvědčíme, že tento brundivál ‚chrobák‘ mezi ostatní brumbáry patrně nepatří a dostal se k nim asi jen pro svou hláskovou podobu. Lze tu totiž předpokládat původní tvar brudivál // brudival, což je významově skoro totéž co dnešní nářeční hovnivál, popř. západomor. hovnoval: obojí tyto výrazné složeniny označující
[149]od původu tvora, který se válí v špíně a kalu, „brudu“ ap. Tato paralela je významnou oporou Machkovy etymologie, přestože slovo brud ‚špína‘, rozšířené např. v polštině, není jinak v češtině doloženo.
Kde se však vzali v Čechách brumbáři a brundibáři? Tyto výrazy jsou celkem nepochybně původu docela jiného a je snad možno uvést je v souvislost s něm. Brummbär (nářečně i brumbār), což je stejně jako v češtině označení pro mrzouta, bručouna, s doslovným významem ‚bručivý medvěd‘. Mezi obdobně znějícími výrazy brudival a brumbár docházelo pochopitelně k vzájemnému ovlivňování, jehož výsledkem je na prvním místě jednak podoba brundivál s vsunutým n,[2] jednak brundibár rozšířený o slabiku -di-. Vzájemně se dále ovlivňoval obdobně znějící druhý člen složeniny -vál a -bár: brundival + brumbár → brundibál, brundivár ap. V trojslabičných formách se tak střídají příbuzné hlásky v a b a též koncové -l a -r, takže tu vznikalo jednak starší -vál // -bál, zachované dosud spíše na okrajích našeho jazykového území, jednak též mladší -bár // -vár, které se najde spíše v jeho středu.[3]
Při vší spletitosti hláskových a významových obměn výrazů typu brundibár se tedy nakonec dík jazykovězeměpisné metodě prokázalo, že jednotlivé varianty se soustřeďují zpravidla do poměrně zřetelně vymezených oblastí, jakož i to, že tyto varianty vznikly vzájemným ovlivňováním a křížením dvou etymologicky zcela rozdílných výchozích výrazů brudival ‚chrobák‘ a brumbar ‚bručivý tvor‘, původně ‚bručivý medvěd‘.[4] Náš příspěvek chtěl přitom zvláště poukázat na to, jak zřetelně se mohou významově rozrůznit a navzájem zeměpisně vymezit i slova, která mají v běžném jazykovém povědomí hodně neurčitý význam, a dále též na to, že v teorii tvoření slov je třeba věnovat pozornost též vzájemným vztahům mezi formou a významem slov, jež jsou si blízká zvukovou podobou.
[1] Teprve v dodatcích (V, 1839, s. 881) je uvedena podoba +brumbár a +bumbár s významy ‚chroust‘ a ‚chrobák‘; Šumavského Česko-německý slovník z r. 1851 pak uvádí brumbál a brundivál ‚Mistkäfer‘.
[2] Podoba brundivál mohla vzniknout též bez příklonu k podobě brumbár, přímo vlivem zvukomalebného základu brun- (srov. i uvedené sloveso brundit); poněvadž se však ve významu ‚chrobák‘ vyskytuje ve vých. Čechách i malé území výrazu brumbár, lze s takovýmto příklonem počítat aspoň pro pozdější vývoj.
[3] To platí i pro vzájemný vztah podob hovnival a hovnivár (srov. Naše řeč 45, 1962, s. 177).
[4] Machek upozorňuje na uved. místě na bulh. brămbar ‚brouk‘. Se širokou zvukomalebnou motivací je třeba u typu brumbár jistě počítat; na druhé straně je však nápadné, že je v češtině doloženo slovo tak pozdě a jen ve vlastních českých nářečích, takže tu v Čechách pravděpodobněji jde o vývoj samostatný, jehož podnětem mohlo být právě i paralelní něm. Brummbär.
Naše řeč, volume 47 (1964), issue 3, pp. 146-149
Previous Václav Machek: Hříběcí, či chřípěcí?
Next Antonín Vašek: Zastavení u nového terminologického sborníku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1