Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině

Hana Prouzová

[Articles]

(pdf)

-

Čeština a některé jiné slovanské jazyky mají na rozdíl od ostatních jazyků pro vyjadřování přivlastňovacího vztahu zvláštní prostředek, tzv. přídavná jména přivlastňovací.

V této stati se zabýváme jen přídavnými jmény přivlastňovacími na -ův (-ova, -ovo) a -in (-ina, -ino).

I. Přídavná jména přivlastňovací na -ův, -in ve spojení s podstatnými jmény vyjadřují vztahy, které souhrnně označujeme jako přivlastňovací. Jsou to různě odstíněné vztahy přináležitosti mezi (dvěma) substancemi. Abychom zjistili, které druhy vztahů mohou přídavná jména přivlastňovací vyjadřovat, použijeme metody náhrady (substituce): k danému výrazu jmennému, který vyjadřuje vztah přináležitosti příd. jménem přivlastňovacím, najdeme výraz slovesný, např. učitelova práce — učitel pracuje. Analyzujeme-li pomocí této metody spojení podstatné jméno (substantivum) + přídavné jméno (adjektivum) přivlastňovací (dále S + Adj př) co do vzájemného vztahu obou složek, zjistíme, že oblast vztahů vyjadřovaných přivlastňovacími přídavnými jmény není jednotná. V zásadě tu můžeme rozlišit dvě skupiny:

1. Do první skupiny řadíme takové typy spojení S + Adj př, ke kterým nacházíme synonymní výraz se slovesem mít. Na základě významových odstínů slovesa mít pak zde vyčleňujeme několik podskupin:

a) spojení, v nichž sloveso mít má význam ‚držet jako svůj majetek, být majitelem něčeho‘, např. bratrova zahrada — bratr má zahradu / zahrada, kterou má bratr / zahrada, která patří bratrovi; podobně autorovo právo, sousedovo pole, velitelův stůl atd. Vztah v tomto typu spojení označujeme jako vlastnictví, tedy přivlastňovací vztah v užším, vlastním smyslu. O tento vztah se také opírá název přídavná jména přivlastňovací; ten ovšem nevystihuje jiné vztahy vyjadřované příd. jmény přivlastňovacími na -ův, -in než vztahy ryze vlastnické. Označíme proto tyto ostatní vztahy jako vztahy přivlastňovací ve [130]smyslu širším. Název přivlastňovací jim však ponecháváme i zde beze změny, poněvadž forma těchto příd. jmen zůstává stejná, mění se pouze obsah (význam);

b) spojení, v nichž sloveso mít slouží k vyjadřování pocitů, stavů, vlastností apod. (tato spojení jsou na přechodu ke skupině 2), např. básníkův vliv — básník má vliv / básník ovlivňuje / básník působí; podobně chlapcův strach, matčina radost, mužova láska aj.;

c) spojení, v nichž sloveso mít znamená ‚být v nějakém vztahu, např. příbuzenském nebo společenském aj. k někomu, něčemu‘, např. otcův bratr, plukovníkova žena; Menderesův zmocněnec, režisérův scenárista, Utkinův vrstevník apod.

2. Druhá skupina obsahuje typy spojení S + Adj př, která nahrazujeme výrazem s jiným slovesem než mít. Z toho také vyplývá, že rozmanitost vztahů po stránce významové je v této skupině daleko větší než ve skupině první. Uvnitř velkého množství těchto vztahů můžeme vyčlenit jednak několik větších skupin, jednak tu existuje řada více nebo méně ojedinělých případů, které se významem blíží té nebo oné skupině, anebo jsou zcela izolované.

Na rozdíl od první skupiny můžeme zde při analýze vztahů vyjadřovaných příd. jm. přivlastňovacími použít nejen měřítka významového, ale v některých případech se můžeme také opřít o syntaktickou stránku příslušných spojení.

V každém spojení S + Adj př rozlišujeme tzv. člen určovaný (tj. podstatné jméno) a člen určující (tj. přídavné jméno přivlastňovací). Určující člen se při převedení nevětné (jmenné) konstrukce na konstrukci větnou stává za určitých podmínek buď podmětem, nebo předmětem této větné konstrukce aktivní. Základní podmínkou tu je spojení příd. jm. přivlastňovacího se jménem, jehož význam obsahuje dějovou složku; jde tedy především o podstatná jména slovesná a jiná dějová jména, dále o jména činitelská a konatelská. Jestliže se potom při převedení dané nevětné konstrukce na konstrukci větnou aktivní člen určující stane podmětem této věty, mluvíme o tzv. podmětovém vztahu,[1] např. hercovo vyprávění — herec vypráví (vyprávěl, bude vyprávět); autorovy rady, Becquerellův objev, Erhardův nástup, Gaussova odpověd, Kantovo učení, spisovatelův vývoj aj. (U některých jmen však dějový charakter už necítíme tak zřetelně, např. autorova myšlenka, čtenářův zájem, žákova snaha; tyto případy stojí na okraji oblasti podmětového vztahu a blíží se významově spojením se slovesem mít.)

[131]Jestliže se však určující člen při převedení nevětného spojení na spojení větné stane předmětem aktivní větné konstrukce (respektive podmětem konstrukce pasívní), mluvíme o tzv. vztahu předmětovém; tento vztah zjišťujeme např. ve spojeních jako Adenauerovi odpůrci, Eichmannovo dopadení, Eisenhowerův zástupce, Haškův čtenář, Lumumbovi vrazi, otcovo vyhnanství apod.

Charakter jména s významovou složkou dějovou však z hlediska adresáta nedovoluje vždy bez kontextu jednoznačně určit, zda jde v daném případě o vztah podmětový, nebo předmětový. Např. ve spojení Gaussovo hodnocení, komunistův soud, věštcovo obvinění můžeme člen určující při náhradě větným spojením chápat buď jako podmět aktivní větné konstrukce (Gauss hodnotí, komunista soudí, věštec obviňuje), nebo jako předmět této konstrukce (hodnotí Gausse, soudí komunistu, obviňují věštce), resp. jako podmět konstrukce pasívní (Gauss je hodnocen, komunista je souzen, věštec je obviněn). Teoreticky vzato, obojí interpretace je možná u předmětového slovesa vždy. Avšak jednak souvislost (kontext), jednak věcný význam daného slovesa často preferují jednu z obou interpretací, popř. druhou z nich prakticky vylučují, např. Eichmannova obhajoba, Eichmannovo zatčení, Grimauovo zavraždění, Lagaillardovo propuštění, Lumumbova likvidace apod.

Tím, že při analýze vztahů vyjadřovaných příd. jm. přivlastňovacími se někdy opíráme jak o měřítko významové (obsahové), tak o měřítko syntaktické, třídění se překrývá a hranice mezi jednotlivými skupinami nejsou tak ostré. Některá spojení pak nejsou významově úplně jednoznačná. Např. ve spojení Norstadův plán můžeme vztah mezi oběma složkami hodnotit z hlediska syntaktického jako podmětový (Norstad plánuje), poněvadž podstatné jméno plán zahrnuje ve svém významu dějovou složku. Spíše se nám však v tomto případě nabízí výklad plán, který má Norstad; plán, jehož autorem je Norstad; významově jde tedy o vztah původství.

Tím přicházíme uvnitř druhé skupiny k oblasti vztahů, které třídíme na základě významovém. Již zmíněný vztah původství tvoří značně rozsáhlou oblast, která v sobě zahrnuje různé odstíny (varianty) tohoto vztahu. Mezi oběma složkami spojení může být vztah autorství (Čapkova Bílá nemoc, Ibsenova dramata, Včeličkovo dílo), jemu podobný vztah mezi postavou díla a jejím autorem nebo představitelem (Burianův Říha, Rollandův dobrý člověk, Shakespearovy postavy; hereččiny dívčí postavy, Vojanův Hamlet), dále vztah mezi osobou a jí objeveným (vynalezeným) jevem, věcí (Boltzmannova [132]konstanta, Nipkovův kotouč, zákon Lambertův); vztahu původství se významově blíží také vztah zabývání se něčím, např. Engelsova „bytová otázka“, lékařův případ apod., a vztah nositelství, např. Máchův romantismus, Prachařův realismus aj.

Další oblast této skupiny tvoří spojení, v nichž je vyjádřen vztah nositele vlastnosti. Tato oblast je poměrně jednotná. Patří sem spojení příd. jmen přivlastňovacích s názvy vlastností vyjádřených podstatnými jmény, např. autorova světovost, básníkova velikost, dceřina citlivost, Frankův sadismus, umělcova aktivita atd.

Méně častá jsou spojení, mezi jejichž členy je vztah časový, např. Asejevovo dětství, Goethova generace, v době Dullesově aj., a ještě řidší jsou případy, v nichž jde o vztah místní, např. básníkova rodná obec, Shakespearův rodný dům apod.

Existuje však celá řada spojení, která nemůžeme významově, popřípadě syntakticky řadit ani k jedné z obou uvedených skupin; označíme je proto jako případy přechodné. Můžeme tu rozlišit několik typů:

Patří sem spojení, v nichž na vyjádření pocty význačné osobě je jejím jménem nazvána nějaká skutečnost, věc, např. Babiččino údolí, Karlova universita, Nobelova cena, Thälmannovo náměstí, Wachtangovovo divadlo apod. Zvláštní skupinu tvoří spojení typu autorova individualita, bytost virtuosova, hráčova osobnost, Pavlova osoba, postava Pasteurova aj. V některých případech jde při užití těchto spojení jen o stylistickou variantu, tedy např. spojení Pavlova osoba je významově rovnocenný pouhý výraz Pavel; jindy však uvedená spojení vyjadřují vzhledem k jednoslovným názvům jako autor, virtuos, hráč, Pasteur jiný významový odstín, a nelze je tedy jednoslovným označením nahradit.

Konečně k přechodným případům můžeme řadit také spojení jako básníkův portrét, Marxův obrázek, Nerudův pomník apod., tj. pomník představující Nerudu, portrét zobrazující básníka atd. Ovšem např. ve spojení Mánesův obrázek chápeme vztah mezi oběma složkami spojení především nebo pouze jako ‚obrázek, který vytvořil Mánes‘. Jak vidět, dvojznačnost je teoreticky možná v mnoha případech, nejen u skutečně dějových jmen (jako tomu bylo v případě předmětového vztahu), ale vůbec všude, kde je teoreticky možný dvojí (nebo i trojí atd.) různý vztah. Např. tedy spojení Mánesův obraz může znamenat: (1) obraz, který Mánes maloval, (2) obraz, který Mánesa zobrazuje, (3) obraz, který Mánesovi patří, i když v tomto případě je výklad 2. a 3. [133]málo pravděpodobný. I zde je situace obdobná předmětovému vztahu, neboť zpravidla věcný význam určujícího členu (tj příd. jména přivlastňovacího) nebo kontext preferuje jeden z možných výkladů, v našem případě výklad 1.

Vedle všech uvedených významových skupin existují ještě ojedinělá spojení, z nichž některá lze volně přiřadit k větším skupinám, např. umění vyprávěčovo (blíží se vztahu podmětovému), Eichmannův proces (blíží se vztahu předmětovému); konečně existují případy úplně izolované, jako Adenauerův stát, Frankovo Španělsko aj.

II. Hlavním úkolem stati je pokusit se ukázat, za jakých podmínek a v jakém rozsahu se užívá příd. jmen přivlastňovacích na -ův, -in v současné spisovné češtině.

V souvislosti s tím si stručně povšimneme, jak tuto otázku řeší naše mluvnice. Sledujeme-li podrobněji současný úzus v užívání příd. jmen přivlastňovacích na -ův, -in, zjistíme, že dosavadní mluvnická kodifikace tu nevystihuje plně skutečnou situaci. Jak starší mluvnice (Gebauerova-Trávníčkova „Příruční mluvnice jazyka českého“, Gebauerova-Ertlova „Krátká mluvnice česká“), tak mluvnice nové (Havránkova-Jedličkova „Česká mluvnice“, Trávníčkova „Mluvnice spisovné češtiny“ a Šmilauerova „Novočeská skladba“) uvádějí v podstatě obecné pravidlo o jejich užívání: Přivlastňujeme-li jedné konkrétní osobě, pak při výraze holém užijeme příd. jmen na -ův, -in, při výraze rozvitém 2. pádu: bratrův soused — soused mého bratra. Příd. jmen přivlastňovacích na -ův, -in neužijeme zpravidla tam, kde přivlastňujeme osobě obecně, jako zástupci druhu; zde bývá buď přídavné jméno tvořené jinou příponou (zprav. -ský, -ovský, -í, např. mužský hlas, žákovská knížka, dívčí tvář), nebo 2. pád: podpis žadatelův — podpis žadatele (každého žadatele); není přitom vystižen jejich poměr k 2. pádu.

Skutečný stav užívání příd. jmen přivlastňovacích v současném spisovném jazyce můžeme poznat sledováním tohoto jména na podkladě dostatečného materiálu ze současného jazyka.[2] Na základě tohoto materiálu si nyní podrobněji všimneme, které zřetele (podmínky) ovlivňují volbu příd. jmen přivlastňovacích při vyjadřování vztahů přináležitosti.

Bližší určení jmenného výrazu jiným jmenným výrazem pro vyjadřování vztahů přináležitosti je možno uskutečnit různými způsoby. Nejčastějším z nich je 2. pád příslušného jmenného výrazu, který se čím dále tím více stává nej[134]obecnějším určením jména. Jestliže určujícím podstatným jménem je jméno osoby (ať už obecné, anebo vlastní), užívá se v češtině za jistých podmínek (viz níže) místo 2. pádu přídavného jména přivlastňovacího. (Také 2. pád bývá v těchto případech nazýván přivlastňovacím, posesívním; tento název však zdaleka nepostihuje všechny různé vztahy, které se tímto prostředkem vyjadřují.) Vzhledem k tomu, že se příd. jména přivlastňovací tvoří (až na jisté výjimky) ode všech jmen osobních, a že tedy mají povahu paradigmatickou (podobně jako třeba podstatná jména slovesná), pokládají je někteří lingvisté za součást paradigmatu příslušných podstatných jmen, za jakýsi jejich „pád“.[3]

Podmínky, kdy se místo 2. pádu užívá příd. jmen přivlastňovacích, jsou tyto:

1. Především je to podmínka formálně morfologická. Příd. jména na -ův, -in tvoříme v češtině jen od jmen jedinců, a to osob, řidčeji od jmen zvířat (zajícova smrt), i když teoreticky tato možnost existuje. U zvířat totiž zpravidla nejde o přivlastňování individuální, ale o přivlastňování druhové, které zde vyjadřují adjektiva na -í (kosí hnízdo, ptačí zpěv); u vlastního jména zvířete se ovšem přídavného jména užívá. Příd. jména přivlastňovací tvoříme od jmen českých i cizích, obecných i vlastních.

a) Pokud jde o česká jména obecná, netvoří se přivlastňovací příd. jména od podstatných jmen na -ice (domovnice), od podstatných jmen středního rodu (děvče, děťátko), od podstatných jmen, která mají skloňování jmen přídavných, tj. od jmen na -í, -ý (krejčí, průvodčí, hajný) a od zpodstatnělých přídavných jmen (cestující, nemocný, pokojská). Ze jmen vlastních netvoří příd. jména přivlastňovací nesklonná příjmení na -ů: Janů, Martinů (a ovšem též Jakubův) a křestní jména mužská na -í: Jiří, Jiljí.[4]

b) U cizích jmen vlastních je nutno rozlišovat jména zakončená souhláskou a samohláskou (vycházíme z podoby vyslovované). Jména se souhláskovým zakončením tvoří příd. jména přivlastňovací běžně jako jména domácí. Je tedy např. Chopin — Chopinův, Pasteur — Pasteurův, Rusk — Ruskův apod. Složitější je situace u jmen zakončených na samohlásku, a to takovou, která se v koncovce jmen českých nevyskytuje buď vůbec, nebo zřídka. Do jedné skupiny můžeme zařadit jména na -i (Ponti, Verdi), -y (Kennedy, Bondy), -ey [-i] (Shelley, Pristley) a -é (Carné, René). U těchto jmen, která [135]se v češtině skloňují podle vzorů přídavných jmen, 2. p. Verdiho, Kennedyho, Shelleyho, Carného, se s příd. jmény přivlastňovacími téměř nesetkáváme, ačkoli formálně morfologické příčiny, které by bránily jejich tvoření, tu neexistují; lze utvořit podoby Verdiův, Kennedyův, Shelleyův [šelijův]. (Vyjdeme-li u jména typu Shelley z výslovnosti [ej] a skloňujeme-li toto jméno podle vzoru „muž“, 2. p. Shelleye, lze utvořit příd. jméno přivlastňovací také v podobě Shelleyův [šelejův].) Běžně se však vyskytuje jen 2. pád: smrt Mussoliniho, projev Kennedyho. Je tu tedy obdobná situace jako u českých jmen majících skloňování příd. jmen. Jen u jmen na -é se někdy příd. jméno přivlastňovací vyskytuje, např. Carnéův film.

Druhou skupinu tvoří jména na -e; jména s vyslovovaným [e] se v češtině skloňují buď podle vzorů podstatných jmen, přičemž koncové -e se v ostatních pádech odsouvá, nebo přijímají skloňování přídavných jmen, 2. p. Globkeho, Tschombeho. Přídavná jména přivlastňovací se však tvoří u těchto jmen jen od kmene s odsunutým -e, tedy Goethův Faust, Tschombův puč, Heinova báseň apod. (ovšem zpravidla jen tam, kde je běžné skloňování Goethe, Goetha atd.). Jména s tzv. němým -e (francouzská a některá anglická) se v češtině skloňují podle vzorů podstatných jmen, přičemž -e se v ostatních pádech odsouvá (Verne — Verna). Příd. jména přivlastňovací se tvoří zpravidla od podob s odsunutým -e (Vernův román); ojediněle se vyskytuje i podoba Verneův, tu však nepokládáme za správnou.

Z cizích jmen obecných máme doklad jen na jména zakončená souhláskou, od nichž se tvoří příd. jména přivlastňovací běžně, např. autorova individualita, bytost virtuosova aj.

2. Užívání přivlastňovacích příd. jmen je vázáno podmínkami syntaktickými. Příd. jmen přivlastňovacích neužíváme zpravidla tehdy, jestliže jméno osoby, jíž se přivlastňuje, je vyjádřeno výrazem rozvitým (tj. příd. jména přivlastňovací tvoříme jen od jména jednoslovného). Lze tu rozlišit tři typy rozvitého podstatného jména:

a) Jméno určující (tj. jméno osoby, jíž se přivlastňuje) je rozvito přívlastkem buď shodným, vyjádřeným jednak jménem přídavným (zkušený učitel), jednak jménem podstatným (soudruh učitel, učitel průkopník), nebo neshodným (autor povídky).

Zvláštní skupinu tu tvoří spojení (poměrně velmi řídká) jako F. X. Šaldův článek, V. Dykův životopis; v takových spojeních je křestní jméno redukováno na pouhou začáteční hlásku, nemůžeme je tedy ani skloňovat; tím se oslabuje [136]jeho samostatnost a vytváří se těsnější jednota s příjmením. Odtud možnost chápat taková spojení jako slovní celek a jako k jednomu slovu k nim připojovat příponu příd. jména přivlastňovacího.

S podobným jevem se setkáváme i u cizích příjmení, která se skládají ze dvou i tří částí. Jde obvykle o jména, která pro nás mají příchuť jisté exotičnosti a svou zvukovou nebo grafickou podobou působí v našem prostředí neobvykle. V českém textu si zachovávají jistý citátový charakter; s tím souvisí i určité oslabení jejich samostatnosti a vytváření těsnější jednoty složek jména. Zpravidla chápeme tato spojení jako celek. Projevuje se to jak při skloňování, kdy skloňujeme jen poslední člen spojení, tak při užití příd. jmen přivlastňovacích, kdy příponu -ův přidáváme k danému jménu rovněž jako k jedinému celku; srov. setkání s Ben-Gurionem, de Saussurova škola, van Wijkova práce, Wang Ťing-wejova skupina. Jako jeden celek však nechápeme spojení typu Ferhat Abass, v nichž nejde o složky příjmení, ale o spojení jména s příjmením. V takových případech skloňujeme příjmení i jméno a místo přídavného jména přivlastňovacího užíváme 2. pádu, list Ferhata Abasse.

U českých podvojných jmen jedné osoby přídavná jména přivlastňovací netvoříme, např. román Sokola-Tůmy, dílo Čapka-Choda.

Jinou zvláštní skupinu tvoří spojení typu Kant-Laplaceova teorie, v nichž jde o vztah k dvojici (případně trojici) badatelů, jejichž jménem byl nazván určitý jev, zákon atd. U cizích jmen bylo ještě před krátkou dobou běžné nechávat při odvozování příd. jména přivlastňovacího prvé jméno beze změny, to má své kořeny jistě v překladech ze západních jazyků, především z němčiny, kde takový způsob je pravidlem, srov. Kant-Laplacesche Theorie aj. V češtině je však tento způsob odvozování příd. jmen přivlastňovacích neústrojný a u jmen domácích se s ním také nesetkáváme, např. neříká se Havránek-Jedličkova mluvnice. Čeština vyžaduje vytvoření příd. jmen přivlastňovacích od obou členů dvojice, tedy Havránkova-Jedličkova mluvnice, zákon Boylův-Mariottův apod., anebo 2. pád, mluvnice Havránka-Jedličky (viz i dále případy v odstavci III b). Dnes se většinou správně rozlišuje: zákon Gay-Lusacův (jde o jméno jednoho autora), ale Kantova-Laplaceova teorie (jde o jména dvou autorů).

b) Jméno určující je rozvito vedlejší větou, popř. vazbou polovětnou, např. „Není snadným úkolem přetlumočit věcně myšlenky La Mettriovy bez újmy na osobitém stylu autora, který nadto uvádí četná jména a okolnosti, jež jsou nám dnes téměř cizí.“ „Deska vydá svědectví o umění mistra, jehož si velmi [137]vážil i J. S. Bach.“ „… zápas Mahuleny, změněné v topol, o Radúzovu lásku…“ „… je třeba připomenout pokusy Mac Kaye, jenž využil…“ „Náskok Melichara, jedoucího středem dráhy, se zdál nedostižitelný.“

c) Příd. jména přivlastňovací nelze klást ani v těch případech, kdy také jméno určované (tj. jméno, které je přivlastňováno) je rozvito buď jiným přídavným jménem přivlastňovacím, nebo přivlastňovacím zájmenem, např. „Myšlenková trhlina Kohoutovy adaptace Čapka vyvolá jistě spory.“ „… jeho analýza Vančury mohla být proto i teoreticky plodná.“ „Autoři uvádějí, že XIII. sjezd strany projednal Leninovu kritiku Stalina obsaženou v tzv. Leninově závěti.“ Jde tu však zároveň i o to, že jazyk využívá obou prostředků, tj. příd. jmen přivlastňovacích a 2. pádu, k rozlišení vztahu podmětového a předmětového; vztah podmětový je vyjadřován spíše příd. jménem přivlastňovacím, vztah předmětový 2. pádem.

3. Užívání příd. jmen přivlastňovacích je konečně dáno podmínkami, které můžeme označit jako větně významové a kontextové. V této souvislosti se mluví o tzv. přivlastňování individuálním, tj. o přivlastňování určitému, konkrétnímu jedinci, které vyjadřujeme příd. jmény přivlastňovacími. Nám zde půjde nejdříve o to, vymezit jasněji a přesněji pojem konkrétního jedince.

Protikladem k přivlastňování individuálnímu je tzv. přivlastňování druhové, kdy jedinec, jemuž se přivlastňuje, je zástupcem, představitelem celého druhu, respektive dané jméno nepojmenovává jedince, nýbrž příslušnou třídu; přivlastňuje se tedy třídě jedinců. Takové přivlastňování vyjadřujeme 2. pádem (tzv. přivlastňovacím), např. vlohy a zájmy člověka, potulný život herce, úděl ženy, život člověka, právo ženy atd.

Je tedy individuálnost, konkrétnost jedince dána v prvé řadě protikladem jedinec × třída.

Materiál nám však zde ukazuje jednu zajímavou věc: užití příd. jmen přivlastňovacích závisí do jisté míry také na tom, zda jde o jedince známého, o němž už byla řeč, nebo o jedince dosud v daném kontextu neznámého. Máme tu tedy co dělat s otázkou určenosti a neurčenosti. Čeština, která pro vyjadřování protikladu určenosti a neurčenosti nemá kategoriální prostředek, tj. členy, vyjadřuje tento protiklad jen příležitostně. Zdá se, že mimo jiné využívá také prostředků sloužících k vyjadřování přivlastňovacího vztahu, a to v tom smyslu, že příd. jméno přivlastňovací klade zpravidla jen tam, kde jde [138]o jedince již známého (tedy kde by byl např. v němčině člen určitý u obecných jmen).

Naopak tam, kde jde o jedince, o němž dosud nebyla řeč, který je zatím neznámý, užijeme často 2. pádu (tam, kde by byl v němčině člen neurčitý). Tohoto pádu jako prostředku druhového přivlastňování se tu užívá pravděpodobně proto, že má schopnost označit (vyjádřit) kteréhokoli jedince daného druhu. A poněvadž např. v nadpise ještě nevíme, o kterého jedince daného druhu v textu půjde, užijeme zde zpravidla 2. pádu; např. v článku s nadpisem Nad odkazem umělce mluví se o Ejzenštejnovi; podobně je tomu i v nadpisech Válečná minulost soudce (R. Schiedermayer), Tragická smrt školáka (M. Svatoš) atd.

Naši domněnku, že vedle individuálnosti, konkrétnosti jedince se tu uplatňuje i podmínka jeho kontextové určenosti, mohli bychom podepřít i výsledkem srovnávání např. textu českého a anglického. Pro určitější závěry nemáme dost průkazného materiálu, ale i tak se ukazuje, že tam, kde má angličtina neurčitý člen, mívá čeština obvykle 2. pád, např. functions of a gendarmerie — funkce četníka; kde je v angličtině užito členu určitého, mívá čeština adjektivum přivlastňovací, např. nationalism of the Shah — šachův nacionalismus atd. (Doklady jsou vybrány z časopisu Otázky míru a socialismu, vycházejícího anglicky s názvem World Marxist Review.)

O užívání příd. jmen přivlastňovacích můžeme tedy obecně říci:

Chceme-li vyjádřit, že nějaká osoba nebo věc (popřípadě osoby nebo věci; jméno určované může být rovněž v množném čísle, např. Andersenovy pohádky, básníkovi přátelé, umělcovy zájmy apod.) je v jakémkoli vztahu k nějaké osobě, za předpokladu, že jsou splněny podmínky formálně morfologické (tzn. že od jména osoby lze utvořit příd. jméno přivlastňovací), syntaktické (jméno určující je vyjádřeno výrazem holým) a větně významové a kontextové (jde o přivlastňování kontextově určenému jedinci), užijeme příd. jména přivlastňovacího. Nejsou-li splněny tyto podmínky, popřípadě jen některá z nich, vyjádříme vztah k osobě 2. pádem tzv. přivlastňovacím. Lze tedy příd. jména přivlastňovací považovat za příznakovou střídnici 2. pádu závislého na podstatném jméně.

III. I když je, jak jsme výše uvedli, oblast užívání příd. jmen přivlastňovacích a 2. pádu při vyjadřování přivlastňovacích vztahů zhruba vymezena, [139]v některých případech se oba prostředky stávají prostředky konkurenčními. V konkrétní situaci je totiž výběr prostředku ovlivněn mnoha různými činiteli, které se často kombinují a způsobují, že podle situace užijeme 2. pádu místo příd. jména přivlastňovacího a naopak. Tyto odchylky nelze však vždy pokládat za nežádoucí porušení spisovné normy; v současném jazyce se totiž projevují náznaky jistých tendencí v užívání příd. jmen přivlastňovacích a 2. pádu a tyto odchylky bývají někdy právě jejich projevem.

1. Všimneme si nejprve, které činitele ovlivňují volbu 2. pádu místo příd. jména přivlastňovacího, i když jsou pro užití příd. jména splněny všechny podmínky.

a) Význačným takovým momentem je povaha vztahu mezi oběma členy spojení. Máme tu na mysli především vztah předmětový a podmětový. V obou těchto vztazích se uplatňují jakožto člen určovaný zejména podstatná jména s významovou dějovou složkou. Jak jsme uvedli již v první části článku, charakter těchto jmen z hlediska adresáta nedovoluje vždy bez kontextu jednoznačně rozpoznat, zda jde v daném případě o vztah podmětový nebo předmětový, např. spojení umělcovo hodnocení lze převést na spojení umělec hodnotí nebo (někdo) hodnotí umělce (= umělec je hodnocen). Proto jazyk někdy využívá příd. jmen přivlastňovacích a 2. pádu k rozlišování; projevuje se totiž tendence klást ve vztahu předmětovém 2. pád, např. kritikové Adenauera, porážka Strausse, propuštění Bayara, svržení Franka aj., zatímco ve vztahu podmětovém spíše příd. jméno přivlastňovací, např. Adenauerova orientace, Erhardův nástup, Frankovo předsednictví, presidentovy návrhy, Raabova kandidatura atd., a to i tehdy, kde už z věcného významu určovaného členu nebo z kontextu je patrné, o který vztah jde.

Současně se však při vztahu předmětovém uplatňuje i povaha určovaného podstatného jména: jména činitelská dávají přednost příd. jménům přivlastňovacím, podstatná jména dějová, zvláště slovesná spíše 2. pádu, např. bratrův vychovatel, Eichmannův obhájce, Haškův čtenář × knižní vydání Máchy, porážka Hitlera, propuštění Bayara, svržení Franka atd. Tato tendence se projevuje i u jmen cizích, u nichž je patrná významová dějová složka, např. interpretace, premiéra Shakespeara, ale Shakespearův génius, Shakespearova hra, Shakespearovo rodné město apod.

b) Jiná tendence, která se v současné češtině do jisté míry uplatňuje, je kladení 2. pádu místo příd. jmen přivlastňovacích v případech, kdy se přivlast[140]ňuje dvěma osobám; běžný je tento způsob zejména v ustálených obratech, např. spisy Marxe a Engelse, cesty Hanzelky a Zikmunda, tragédie Hanče a Vrbaty, texty Voskovce a Wericha aj.

c) Zajímavé je kladení 2. pádu v případech typu jednání Chruščova s de Gaullem; 2. pád je zde dán patrně snahou, aby jména obou účastníků jednání byla vyjádřena týmž způsobem. Podobně tomu je ve spojeních schůzka Chruščova s Kennedym, jednání Stalina s Edenem apod. Spíše než konstrukce Chruščov se sešel s Kennedym je pozadím tohoto spojení konstrukce schůzka Chruščov + Kennedy.

d) Závažným momentem, který ovlivňuje volbu 2. pádu přivlastňovacího je tvarová harmonie; máme na mysli spojení, v nichž přivlastňujeme několika osobám, přičemž některé ze jmen těchto osob z důvodů morfologických netvoří příd. jméno přivlastňovací, např. na plátnech Slavíčka, Trampoty a Holého; myšlenky Marxe, Engelse, Lenina a ostatních; nadšení Lumumby a jeho druhů; zrada Zinověva, Kameněva a Trockého. Ale bývá v takových případech také příd. jméno přivlastňovací, např. díla Mináčova, Křížova, Jilemnického; dojmy z kraje Jiráskova a Němcové. Jako tendenci k tvarové harmonii můžeme označit také užití 2. pádu vlivem postavení určujícího jména v přístavku; jméno v přístavku stojí totiž v témž pádě jako jméno, ke kterému se vztahuje, tj. v našem případě v 2. pádě: … spojil učení židovských rabínů s perským dualismem a s myšlenkami řeckých filosofů, především Platona a Aristotela. — Výmluvný je příklad takových státníků, jako Betancourta ve Venezuele, Camarga v Kolumbii, Arosemeny v Ecuadoru a řady dalších…, — … chyby těchto mladých, zejména Jevtušenka, Aksjonova, Vozněsenského aj., daly podnět…

Vedle toho ovšem existují i typy pevné, v nichž užívání přivlastňovacích příd. jmen nekolísá; jde o tradiční příklady dvouslovných pojmenování jako Karlův most, Karlova universita, Tylovo divadlo s charakterem ustálených spojení, ale i o případy nově vznikající na pozadí těchto spojení: Smetanovo kvarteto, Kuhnův dětský sbor aj.

2. Odchylky od základní linie v užívání příd. jmen přivlastňovacích a 2. pádu dané výše uvedenými podmínkami existují také opačným směrem, tzn. že se někdy naopak místo 2. pádu objevuje příd. jméno přivlastňovací. Uplatňuje se tu opět více činitelů, kteří ovlivňují volbu přídavného jména.

a) Především to je srozumitelnost a jasnost vyjádření. Je-li např. určované jméno dále rozvito, užijeme i ve významu přivlastňování [141]druhového příd. jména přivlastňovacího, např. „Vyspělejší názor o hercově prožitku postavy a o metodě přetělesnění rozvinul pak o něco později Pavel Durdík“ (místo řetězu 2. pádů: názor o prožitku postavy herce). Podobně užitím příd. jména se jazyk vyhýbá hromadění podstatných jmen v témž pádě, např. „Umělkyně se nebude spokojovat zobrazováním tragiky hrdinčina údělu, ale bude se pokoušet…“ (místo: zobrazováním tragiky údělu hrdinky).

b) Jindy se uplatňuje zřetel slovosledný. Příd. jméno přivlastňovací stává obvykle před určovaným jménem, kdežto 2. pád naopak za ním. Chceme-li potom v daném spojení ve větě zdůraznit určované jméno, bude stát na konci věty, poněvadž tam bývá umístěn větný přízvuk (důraz); 2. pádu v tomto případě užít nemůžeme; např. „Na letošním výroku poroty je sympatické, že před technickou drezurou preferovala harmonii hráčovy osobnosti.“

c) Vedle případů, kde pro „přesahy“ obou prostředků lze zjistit důvody (uplatňují se též vlivy cizích jazyků, zvláště ruštiny, které příd. jména přivlastňovací neznají), najdou se mnohé případy, v nichž, jak se zdá, jde prostě o projev oslabené normy. Příd. jména přivlastňovací a 2. pád přivlastňovací jsou zde patrně chápány jako gramaticky rovnocenné; je potom nasnadě, že u nich dochází k diferenciaci, takže oba prostředky tu vystupují jako stylistické varianty, např. „Sepětí spisovatele se životem určuje jeden hlavní faktor: jak aktivní, jinými slovy jak vysoký je tonus spisovatelova života ze společenského a tvůrčího hlediska.“ „ … tak třeba k soše Michelangelově či hudbě Beethovena, jak o tom kdysi snili Marx a Engels.“ „… z obsahově a kompozičně nejzávažnějších projevů skladatelova zralého mistrovství. Vznikly v r. 1955, podle slov autora jako »jeden z projevů znepokojivého hledání pravdy a smyslu života«.

Jako projev oslabené normy lze chápat také tyto případy přesahu příd. jmen přivlastňovacích místo 2. pádu (překvapí nás zde ta okolnost, že jde o jména druhová nejobecnějšího charakteru), např. „V člověkově životě přicházejí léta, kdy se prameny prvních citových hnutí znovu otvírají.“ „V té básni … uvidíte projekci mikrokosmu života jednotlivcova do makrokosmu výchovy, sociálního dění…“, „… je součástí jednotlivcova přístupu k světu vůbec.“ „Umění, a v tom i umění vyprávěčovo, má smysl ne ve fotografických faktech…“ Zde se projevuje vliv předpisované normy; tyto případy, v nichž je užito ve významu druhového přivlastňování přídavných jmen přivlastňovacích místo náležitého 2. pádu, můžeme označit jako hyperkorektní.

[142]Abychom si mohli závěrem udělat poněkud názornější představu o konkurenci přídavných jmen přivlastňovacích a 2. pádu přivlastňovacího, zachytili jsme poměr obou prostředků v různých druzích textu denního tisku statisticky.

Z celkového počtu 200 příkladů v každém druhu textu (za předpokladu, že byly splněny podmínky pro užití příd. jmen přivlastňovacích) je procentuální poměr příd. jméno přivlastňovací : 2. pád přivlastňovací

v kulturní rubrice: 93,5 % : 6,5 %

v politických zprávách: 78 % : 22 %

ve sportovních zprávách: 33 % : 67 %

I z tohoto jen ilustračního přehledu je zřejmé, že poměr příd. jmen přivlastňovacích a 2. pádu je v různých textech různý. V kulturní rubrice, kde převažují spojení, v nichž jde o vztah původství, autorství, se příd. jména přivlastňovací drží poměrně nejvíce. Vedle toho se uplatňuje vliv požadované spisovné normy, který je právě zde nejsilnější. Jiná je už situace ve zprávách politických, kde se uplatňuje do značné míry vztah předmětový; ten, jak bylo řečeno výše, dává často přednost 2. pádu. Snad tu působí i ta okolnost, že jde o politické aktuality, kterým z nedostatku času není patrně po stránce jazykové věnována dostatečná péče. Nejprůkaznější je poměr obou prostředků ve zprávách sportovních. Velké procento 2. pádu tu způsobují patrně nejen vnitřní příčiny (převaha spojení se jmény dějového charakteru, mezi nimiž značné místo zaujímá předmětový vztah), ale také okolnosti, můžeme říci, vnější. Na sportovní zprávy psané má totiž vliv jazyk mluvených, přímých reportáží z různých závodů, zápasů apod. A zde patrně ze snahy po rychlém a stručném vyjádření se velmi často objevuje místo příd. jmen přivlastňovacích 2. pád. Ten potom proniká i do zpráv psaných.

Lze říci, že poměr mezi oběma prostředky, jimiž vyjadřujeme vztahy přináležitosti, tj. mezi přídavnými jmény přivlastňovacími a 2. pádem, není rovnoměrný. Zatímco přídavných jmen přivlastňovacích můžeme užít jen za určitých podmínek, 2. pád jako bezpříznakový prostředek druhového přivlastňování proniká i do oblasti přivlastňování individuálního a nachází zde stále větší uplatnění.

---

[1] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1949, s. 455n.

[2] Byla excerpována za tím účelem tato literatura. L. Aškenazy, Májové hvězdy 1960, A. Lustig, Noc a naděje 1958, J. Kopecký, Česká země — matka chleba 1960, J. Smetanová, Koncert pod platanem 1959, J. Marek, Země pod rovníkem 1956, F. Pavlíček, Labyrint srdce 1961, F. Pavlíček, Chtěl bych se vrátit 1961, B. Březovský, Nebezpečný věk 1962, V. Černý, Hana Kvapilová 1960, F. Kubka, Hlasy od východu 1960, J. Havelka, Televize 1956, Ant. Šnejdárek, Druhá světová válka 1960, Občanský soudní řád 1955, Kultura 1961, Literární noviny 1960, Mezinárodní politika 1961, Věda a život 1960 a 1961, Rudé právo 1963.

[3] Srov. J. Vachek, K problematice českých posesívních adjektiv, Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 171.

[4] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 183.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 3, pp. 129-142

Previous Karel Sochor: Interhotel

Next Václav Machek: Hříběcí, či chřípěcí?