Psychologie pojmenování a tzv. přezdívková jména místní

Ivan Lutterer

[Articles]

(pdf)

-

Známá zkušenost, že pojmenování (tj. pojmenovávací akt) je u různých národů motivováno nestejně a že se v něm uplatňují různé zvyklosti,[1] přivedla již roku 1876 slezského filologa Ant. Vaška k myšlence hledat tzv. povaho[82]pisná jména osad, jež by vydala svědectví o tělesných a duševních vlastnostech starých Čechů, o jejich obyčejích, skutcích i náhodných příhodách. Ve své studii „O povahopisných jménech osad staročeských“[2] podrobil zkoumání místní obyvatelská jména složená ze dvou základů, která prý povahopisný ráz nejvíce zachovala (jde o typ Močerady, Solopysky, Sovolusky, Litochleby, Vševily apod.). Je to podle něho zvláštní skupina jmen vzniklá ponejvíce z rozmanitých ironických narážek a posměšků obyvatelům. Tento názor, vyslovený později mnohem vyhroceněji P. Eisnerem,[3] že totiž „místopis zemí českých je z hezké částky anekdotář a pozoruhodná sbírka drbů sousedských“, stal se téměř obecným přesvědčením. Částečně mu splatil daň i A. Profous, autor obsáhlého výkladového slovníku českých místních jmen.[4] Dodnes lze slyšet hlasy, že „jen vzácně mají složená místní jména význam neposměšný, a ani v těch případech nemůžeme vždy s jistotou říci, vycházejí-li jména jako Kralupy, Korozluky aj. od skutečného zaměstnání obyvatel, nebo jsou-li míněna také posměšně“, jak se domnívá J. Spal.[5]

Zdá se, že bude užitečné projevovat víc kritické skepse spíše v opačném směru, tzn. považovat tvrzení o pejorativním, hanlivém charakteru valné části těchto složených jmen místních přinejmenším za přehnané. Mnohé z dosavadních výkladů jmen našeho typu se totiž doslova příčí psychologii pojmenování, mnohdy vycházejí z ahistorického hodnocení citového obsahu slov, nepřihlížejí dostatečně k dobovému úzu v jazyku minulých století a ignorují požadavek moderní toponomastiky, aby se nekonstatoval pouze izolovaný význam jednotlivých částí složeného názvu, nýbrž aby se forma vykládala vždy jako významový celek a zároveň jako složka celého toponymického typu.

Už dvaačtyřicet let před citovanou studií A. Vaška vyslovil vážné pochybnosti o posměšné povaze některých tzv. přezdívkových jmen místních historik Fr. Palacký. Ve své práci „Rozbor etymologický místních jmen českoslovanských“[6] praví doslova: „Dáme-li se do výkladu jmen složených z jejich ko[83]řenův, berouce je za památky příběhu a skutku nějakého, potkáme se s tolikerým nesmyslem, tolikerou malicherností, plaskostí a hloupostí, že nám ani lze nebude uvěřiti tomu, že předkové naši, lidé rozumní, takové šálenosti se byli dopustiti mohli. Považujíce ale je jakožto plurály jmen osobních, dovtípíme se hned snáze přiměřeného smyslu“ (s. 142). Na tuto myšlenku Fr. Palackého zřejmě reaguje A. Vašek, aniž však na Palackého práci odkazuje, když v citované studii píše: „Nediv se nikdo, že se jistá vlastnost obyvatelům celé osady přikládala; za prastarých dob, kdy názvy ty povstaly, byli obyvatelé celé osady jednoho rodu, a poněvadž mnohé vlastnosti tělesné a některé duševné jsou, jak známo, dědičny, vyskytovaly se zajisté u mnohých, ne-li u všech údů rodových, tak jako posud jisté vlastnosti na všech členech jedné rodiny spatřujeme“ (s. 27).

Chápe-li Vašek většinu jmen tohoto typu za posměšnou narážku na některé vlastnosti nebo činy obyvatel celé osady, musí se nutně vyrovnat s otázkou, jak je možné, že se původně posměšná jména, vytvořená často jen příležitostně k potupě sousedů, mohla stát názvy stálými a nakonec i úředními. Vašek předpokládá, že tzv. povahopisná jména jsou vlastně až druhotná, dávaná v procesu osídlování osadám, jež se původně nazývaly jinak, a to obvykle v případech, kdy došlo k nežádoucí stejnojmennosti sousedních nebo sobě blízkých vsí. Povahopisné názvy měly pak podle Vaška, analogicky jako zprvu u staročeských osobních jmen přezdívky, nejdříve jen funkci rozlišovací, a teprve později se prý staly názvy plnohodnotnými, samostatnými.

To je ovšem výklad velmi málo pravděpodobný. Protiřečí mu závažný fakt, že jde skoro ve všech případech o názvy velice starobylé, vůbec jedny z nejstarších, jež se vyskytují na starém sídelním území v Čechách.[7] Jejich první doklady, už z 10.—14. století, mají až na řídké výjimky ve svém základu vždy název shodný s dnešním, tedy nikoli nějaký starší, primární.[8]

Nabízí se tu řešení vykládat aspoň část těchto složených plurálových názvů spíše než z posměšných přezdívek obyvatelům mnohem přesvědčivěji

[84](a) z osobních jmen v množném čísle (tzv. rodinných), jak už žádal Palacký (viz výše); např. Nebovidy 1235 jako „ves Nebovidů, tj. Nebovidovy rodiny“ lépe než „ves lidí, kteří vidí nebe, event. do nebe“ (Pf. III, 183). Rozeznat množné číslo osobního jména vlastního (např. Bubny < Buben) od množného čísla osobního jména obecného (např. Troubky < troubka) je velmi obtížné. Pomůckou, byť i jen pro část případů, může být zjištění, že z vlastního osobního jména bývají někdy tvořeny i místní názvy s příponou -’, -ov, -ín, -ice. Máme-li tedy vedle Všeliby též Všelibice, je nepochybné, že i Všeliby jsou osadou Všelibů, tj. Všelibovy rodiny, a nikoli snad vsí, „kde jsou všichni libí, milí“, jak zní jeden ze dvou výkladů v Pf. IV, 644.[9] Zdá se, že častěji než dosud bude třeba za vlastní osobní jména uznávat starobylá složená jména, třebas nám i někdy velmi nezvyklá, doložená zatím jen v místních názvech: např. můžeme předpokládat existenci osobního jména Kuromrtьvь, doloženého jen v názvu dávno zaniklé vsi Kuromrtvy 993 (na záp. okraji Prahy u Ruzyně), zvlášť má-li nejstarší doklad, podle padělku z 13. stol., podobu na -ice (Kuromirtwiche). Výklad tohoto názvu jako „ves Kuromrtvovy rodiny“ vyhovuje požadavkům pojmenovávací psychologie lépe než Profousův výklad „ves lidí, kteří kury mrtvili, tj. zabíjeli“ (Pf. II, 453);

(b) ze jmen podle zaměstnání obyvatel (tzv. služebných), např. Močerady 1115 „ves lidí, kteří odvodňují močály nebo pracují v močálu“ lépe než „ves lidí, kteří si libují v moči, tj. pomočují se, nebo si libují v mokru, v močálu“ (Pf. III, 117). Srov. např. výklad obdobného jména Voděrady, doloženého k r. 1088 jako „Woderadeh terram … cum ministerialiis aquariis“, tj. zajisté ves lidí zabývajících se rybolovem nebo vodními pracemi (viz doplněk J. Svobody k Pf. IV, 591);

(c) ze jmen v přeneseném významu (tzv. metaforických), např. Sovolusky 1330 „ves lidí žijících na samotě, zvl. v lesích“ lépe než „ves lidí, kteří louskají, tj. zabíjejí sovy“ (Pf. IV, 142). Srov., co o tomto názvu soudí V. Šmilauer v knize „Osídlení Čech ve světle místních jmen“, s. 46: „Jméno Sovolusky … má dost pozdních dokladů, ale to asi souvisí se zastrčeností těchto osad, která byla i podnětem k pojmenování: tam louskají sovy, tj. žijí mezi sovami (jako naše »kde dávají lišky dobrou noc«)“;

(d) ze jmen čistě topických (neosobního původu), např. Kosto[85]mlaty 1223 „ves, kde jsou mlaty na kosti, tzn. k výrobě mýdla“[10] lépe než „ves lidí, kteří mlátí kosti“ (Pf. II, 327).

Vykladači českých místních jmen, kteří respektují psychologickou motivaci pojmenování, přiklánějí se v poslední době stále častěji k některé ze čtyř uvedených možností: zvlášť patrné je to z oprav a doplňků k Profousovým etymologiím, jež jsou obsaženy v V. svazku jeho slovníku péčí J. Svobody a V. Šmilauera. Ale už i sám Profous zavrhl některé starší výklady, jejichž nepravděpodobnost byla až příliš nápadná: v jeho díle bychom marně hledali např. dříve obvyklý výklad místního jména Nebužely 1227 jako „ves lidí, kteří nebi (stč. nebu) želeli, tj. ves svatoušků“ (srov. A. Vašek, op. cit. 31), nýbrž jen jako „ves Nebuželů, tj. Nebuželovy rodiny“ (Pf. III, 185). Častěji však Profous uvádí starší a nový výklad vedle sebe bez hodnotícího komentáře a ponechává na čtenáři, aby si sám vybral etymologii správnější. Např. Krchleby 1227 vykládá jednak jako „ves lidí, kteří měli leb nakloněnu na krchou, tj. levou stranu“ (tak i Vašek, 28), jednak jako „ves lidí, kteří stranou, tj. tajně něco kují“ (tak už u Černého-Váši, „Moravská jména místní“, 1907). Z toho, že prvý ani druhý výklad není dost přesvědčivý, je vidět, jak obtížné je zjišťování pravého významu jména a jak je nezbytné podat třeba i několik výkladů: u několika osad stejného jména nemusely být totiž motivy pojmenování vždycky stejné. Snaha podat více variant při výkladu sporných jmen je proto správná, nesmí však překračovat meze únosnosti a zacházet až do bizarností. I badateli tak zkušenému a střízlivému, jako byl A. Profous, se to v některých případech stalo; srov. např. jeho výklady místních jmen s prvním členem Vše-: Všechromy 1237, Všehluchy 1323, Všehrdy 1229, Všepadly 1379, Všestudy 1295, Všesoky 1398 aj. jako vsi lidí, „kde jsou všichni chromí, hluší, hrdí, padlí nebo padající, stydliví, sokové“ aj.[11] Většina případů jsou zřejmě jména osobní v množném čísle (tzv. rodinná), byť i ne vždy jako osobní v listinách doložená.

Vyplývá z toho, že je snad třeba stavět se k výkladu složených místních jmen z posměšných přezdívek obyvatelských předem odmítavě? Nikoli. Jistý přezdívkový původ má řada jmen, ale není jich zdaleka tolik, jak se někdy předpokládá. Jsou to hlavně názvy, které poukazují např. k nějakému ne[86]zvyklému, komickému zacházení se zvířaty nebo k pojídání jejich masa, srov. Pobipsy 1295 (nyní Polipsy) „ves lidí, kteří pobíjejí psy“ (Pf. III, 428), Mořižaby 1395 „ves lidí, kteří moří, tj. hubí žáby“ (Pf. III, 135), Kotopeky 1320 „ves lidí, kteří koty pekli“ (Pf. II, 336), Mrchojedy 1316 „ves lidí, kteří mrchy jedí“ (Pf. III, 146), snad i Zajakury 1383 „ves lidí, kteří zajali kury“ (Pf. IV, 710) a některá jiná.

Domníváme se však, že jiný výklad je nutno hledat pro jména, která patří k hanlivým asi jenom zdánlivě:

Mezholezy 1379 „ves postavená na místě, kde lezou mezci, tj. kudy vede stezka pro mezky“ lépe než „ves lidí, kteří lezou, tj. chodí zdlouhavě jako mezci“ (Pf. III, 62). Všechny tři osady tohoto jména leží na starých obchodních komunikacích: prvá u Kutné Hory, druhá u Kdyně na cestě k Všerubskému průsmyku, třetí na téže cestě u Horšovského Týna.

Kozojedy 1281 „ves postavená na místě kozojedu, tj. kozí pastviny“ lépe než „ves lidí, kteří jedí kozy“. Za čistě topický je snad možno chápat aspoň některý z osmi dokladů tohoto názvu; srov. (a) nejstarší doklad z 1281 „silva Kozojed“ (těžko lze předpokládat, že by šlo o osadu už zpustlou a zarostlou lesem), (b) slovesa jíst se v staré češtině užívalo původně i o zvířatech,[12] (c) analogické Kozohlody 1352 vykládá J. Svoboda v Pf. V, 208 jako „místo, kde byly kozí hlody, tj. místa od koz ohlodaná“.

Pšovlky 1273 „ves rodiny Psovlka“ (dříve se užívalo i názvu Psovlky) lépe než „ves lidí, kteří píchají vlky“ (Pf. III, 499). Srov. (a) doklady z 1273 „Psewilchi“ a 1359 „Pssewlk“, (b) název osady Vlkopesy 1263, (c) častá stč. osobní jména Pes a Vlk, event. možnost jejich kontaminace v jednom jménu, jak to např. známe z germánských složených jmen osobních.

Přestavlky 1228 „ves, kde se přestali vyskytovat vlci“[13] lépe než „ves lidí, kteří přestali vlků, tj. upustili od marného pronásledování vlků“ (Pf. III, 470) nebo dokonce „ves lidí, kteří přestali být vlkodlaky“ (A. Vašek, 32 — s odvoláním na J. Jirečka). Dvanáctery Přestavlky v Čechách a čtvery na Moravě svědčí vedle pol.-ukr. obdoby Przestawałki a srb. varianty Prestavilky bezpečně o tom, že zde nejde o náhodnou posměšnou přezdívku lidem sousední obce.

[87]Lysolaje (n. Lisolaje) 1257 „ves, kde je slyšet lišky lát“ (srov. Vlkovyje) lépe než „ves lidí, kteří jako lišky lají“ (Pf. II, 705); to mohlo být míněno doslova, ale i obrazně, tj. ves, kde „dávají lišky dobrou noc“.

Našlo by se snadno větší množství takových příkladů, ale chtěli jsme jen ukázat, že možnosti, které se tu otvírají novým etymologizačním snahám, jsou stále ještě nemalé.

Ze všeho, co bylo řečeno, by mělo vyplynout, že názor o jakési „nadprodukci“ přezdívkových místních jmen v Čechách — proti jejich chudobě v jiných zemích, zvláště neslovanských — je založen na optickém klamu. Avšak i za předpokladu, že značnou část tzv. hanlivých názvů za posměšné považovat přestaneme, zůstane ještě určitý počet názvů skutečně hanlivých (viz výše). Těžko to lze vykládat svérázností české národní povahy, tzn. nějakou vrozenou zálibou Čechů v škádlení a škodolibém humoru, jak se dosud soudilo.[14] Čeští osadníci nezesměšňovali své sousedy pravděpodobně o nic více, než to činili osadníci v jiných zemích, např. v Německu (srov. jejich „Spottnamen“).[15] Rozdíl je však v tom, že pejorativní jména našeho typu se v Čechách dostala z lidového úzu do oficiálního názvosloví častěji než v Německu. Jedna z úvah vede k výkladu, že tomu tak bylo asi proto, že církevní i světští písaři, kteří ve středověku poprvé uváděli česká místní jména do listin, byli většinou cizinci českého jazyka neznalí, kteří nerozumějíce smyslu posměšných českých jmen nijak nebránili jejich pronikání do úřední nomenklatury.[16] Našly by se i výklady jiné. Ze všech nejméně sporný je bezpochyby ten, že nápadná hojnost jmen našeho typu v Čechách a jejich relativní převaha nad podobnými v jiných částech Evropy (dokonce už i na Moravě a na Slovensku) souvisí s celkovým charakterem toponymie Čech, v níž právě sídlištní názvy ze jmen obyvatelů (stařešinů rodů, kmenových náčelníků, feudálních držitelů, patronů, lokátorů, rychtářů, ale i osadníků jako celku) tvoří složku nejvýraznější a nejproduktivnější.

---

[1] Srov. V. Šmilauer, Úvod do toponomastiky, 1963, s. 156n. Termín psychologie pojmenování je přejat z této práce: je vlastně zhuštěným označením pro psychologickou motivaci aktu pojmenování.

[2] Časopis Matice moravské 8, 1876, s. 25n.

[3] Viz jeho Chrám a tvrz, Praha 1946, s. 264.

[4] Místní jména v Čechách, jejich vznik a význam I—V, Praha 1949—1960 (IV. díl dokončen J. Svobodou, který je také spolu s V. Šmilauerem autorem V., dodatkového svazku). Při citaci užito zkratky Pf.

[5] Srov. jeho studii Pětipsy (K výkladu místních jmen tohoto typu), Sborník PI v Plzni, Jazyk a literatura IV, 1962, s. 5n.

[6] Viz Časopis Českého muzeum 4, 1834, s. 404n. Citujeme ji podle pozdějšího vydání v Radhostu I, 1871, s. 128n.

[7] Viz V. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, 1960.

[8] Ze století 10.—12. je doloženo těchto 24 nejstarších složených jmen: Kuromrtvy (pův. Kuromrtvice), Kralupy, Voděrady, Mokropsy, Konojedy, Žernoseky, Suchomasty, Velprdy (nyní Veltrusy), Nahoruby, Močerady, Holonohy, Holostřevy, Kurojedy, Pnětluky, Kladruby, Kozolupy, Kosmonosy, Postoloprty, Pístodluby, Žabovřesky, Poděbrady, Poděvousy, Tukleky, Všekary.

[9] Za toto upozornění vděčím prof. V. Šmilauerovi.

[10] Viz doklad z 1437 „… castrum Costomlat alias midlowar“.

[11] Upozornil na to už polský onomastik St. Rospond v referátu o Profousově slovníku, Slavia 29, 1960, s. 281n.

[12] Viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, 1957, s. 181.

[13] Na tento výklad mne laskavě upozornil prof. V. Šmilauer.

[14] Viz např. u J. Thomayera, Sebrané spisy XI, s. 68n.

[15] Z přezdívkových místních jmen v Německu je nejčastější Krähwinkel, dávané odlehlým osadám v lesích apod.

[16] Podle upozornění prof. V. Šmilauera však tomuto výkladu vadí to, že nemalá část listin svědčí o znalosti češtiny: listiny psané skutečně Němci (waldsassenské, cellské, německých rytířů) se totiž ostře odlišují komolením českých jmen.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 2, pp. 81-87

Previous Jaroslav Hubáček: Metaforické názvy v železničářské mluvě

Next Emanuel Michálek: Komediální talent, či komedijní talent?