1100 let tradice spisovných jazyků slovanských
Antonín Dostál
[Articles]
-
Před jedenácti stoletími měly již slovanské kmeny značně vyspělou hmotnou kulturu, jak ukazují překvapující archeologické nálezy téměř z celého slovanského území, zejména však moravské. Tyto bohaté nálezy vyvrátily mnohou podceňující hypotézu o pozdním slovanském kulturním vývoji. Západní Slované měli již v 9. století svůj dobře organizovaný státní celek: Velkou Moravu. Důležitým principem, na němž byly organizovány tehdejší největší státní celky, především byzantská říše, bylo křesťanství. U slovanských kmenů bylo proto přijetí křesťanství významným historickým činitelem, protože znamenalo jistou ochranu před mocnými křesťanskými státy tehdejšího světa.
Velkomoravský kníže Rostislav si dobře uvědomil celou tehdejší historickou situaci své říše, když se obrátil do Byzance s žádostí o hlasatele křesťanství. Budoucí bádání — jak jsem přesvědčen — jistě ukáže, že i toto Rostislavovo rozhodnutí použít byzantské pomoci bylo jen článkem v souvislé řadě vztahů mezi Byzancí a slovanskými oblastmi, i když zatím např. velkomoravské vykopávky poskytují více svědectví pro období před příchodem byzantské mise. Velmi důležité bylo, že Rostislav žádal o vyslání šiřitelů křesťanství v slovanském jazyce, aby jim lid rozuměl.
Tehdejší byzantská říše měla za sebou již staletý vývoj a pevně udržované společenské i kulturní tradice. Byla to říše, která byla na jedné straně dědičkou starých antických tradic řeckých a římských, na druhé straně byla založena na křesťanském principu a měla ve své syntéze četné prvky orientálního světa. Velmi bohatá a mnohostranná byla již byzantská literatura nejen náboženského obsahu, [226]nýbrž i s nejrůznější tematikou. Měla k dispozici vytříbený spisovný jazyk řecký, vycházející z řečtiny antické, ale gramaticky částečně zjednodušený a lexikálně neobyčejně bohatý (čerpající nejen z řecké lexikální zásoby, nýbrž též z latinské a jiné). Bohatá a rozvitá byla také rukopisná tradice, tj. psaní a vyzdobování rukopisů, což bylo důležité pro šíření literárních textů. Ve svém celku představovala byzantská písemná kultura velké kulturní bohatství.
Fakt, že byzantský císař Michal III. vybral pro moravskou misi právě dva vynikající muže, Konstantina, řečeného Filosof pro jeho velké vzdělání (pozdějším jménem Cyrila), a jeho bratra Metoděje, byl rozhodující pro rozvoj slovanské psané kultury. Michal III. tímto výběrem jistě ukázal, jaký význam přikládala Byzanc této misi, v níž šlo o získání Slovanů právě na vysunutých západních pozicích pro byzantskou sféru. Důležitost tohoto poslání si ihned dobře uvědomil též Konstantin.
V legendách se nám zachovala rozmluva Konstantina s Michalem III., která se týkala otázky, zda Slované mají písmo, nebo nikoli. Michal III. pravil na Konstantinův dotaz, že i jeho děd i jeho otec hledali slovanské písmo, ale nenalezli nic takového. Toto „hledání“ slovanského písma byzantskými vládci není věc nahodilá. Ukazuje, jak správně v Byzanci již před Michalem III. věděli o moci psaného slova, o důležitosti písma a spisovného jazyka pro kulturní i politický vliv na slovanské kmeny. Západní Slované představovali v tomto byzantském zájmu právě velmi složitou složku, protože byli mezi dvěma mocensky silnými oblastmi, tj. byzantskou a franckou.
Staroslověnské prameny dále vypravují, jak Konstantin vytvořil první slovanskou abecedu (hlaholici), jak přeložil první knihy, a dále již ze zachovaných rukopisů a textů je známo, jak bohatá literární činnost byla rozvinuta v staroslověnském jazyce. Literární plány Konstantina a Metoděje jsou až překvapující. Byly přeloženy v krátkém období nejen texty, které Konstantin a Metoděj potřebovali pro svou činnost na Moravě, nýbrž i četné jiné a je dnes již dobře prokázána také jejich literární práce původní.
Konstantin použil jako spisovného toho jazyka, který dokonale znal a jímž se mluvilo v okolí Soluně a v Soluni samé, tj. jazyka makedonskobulharského základu. Do tohoto jazyka, zvaného staroslověn[227]ským, přeložil první texty, a to tak podivuhodně, že hned na počátku psané slovanské kultury vznikly texty vysoce umělecky hodnotné.
Tento jazyk bylo třeba ihned dále dotvářet k dalším spisovným úlohám, které spisovný jazyk má. K tomuto dotváření spisovného jazyka bylo nepochybně použito zejména dvou pramenů: byzantské řečtiny a slovanského jazyka toho prostředí, jemuž bylo určeno. Tento druhý pramen dotváření prvního slovanského spisovného jazyka se stal tradicí, protože i v dalším tisíciletém vývoji spisovného jazyka slovanského vždy jazyk prostředí, v němž se vyvíjel, poskytoval bohaté možnosti k lexikálnímu vystižení nejrůznější textové tematiky. Složitější je otázka, jak dalece latina v slovanském prostředí přímo poskytovala vývojové možnosti pro tento spisovný jazyk, protože z tohoto pramene čerpala sama byzantská řečtina. Dotváření prvního spisovného slovanského jazyka se projevuje nejen v oblasti lexikální, nýbrž i gramatické, a to zejména syntaktické.
V cyrilometodějském období byly vytvořeny také první slovanské rukopisy. Je pravděpodobné, že to byly zpočátku rukopisy malého formátu, prosté, můžeme-li o tom usuzovat podle nejstarších dochovaných rukopisů, např. podle rukopisu Kyjevských listů aj., protože se nám cyrilometodějské rukopisy vůbec nedochovaly. Nebyly jistě zpočátku zvláště vyzdobovány, nýbrž převažovala stránka praktického použití (vyznačení iniciálek apod.), byly však psány velmi krásným slovanským písmem, starobylou okrouhlou hlaholicí. Je nepochybné, že tím byla založena také slovanská rukopisná tradice, vycházející z bohaté tradice byzantské, která byla velmi důležitá pro šíření textů mezi slovanskými kmeny.
Na tomto cyrilometodějském jazykovém i grafickém základě došlo k vytvoření všeho toho, o čem Konstantin snil, pokud jde o velikost slovanského písemnictví, jak ukazuje např. původní skladba tzv. Proglas, tj. předmluva k evangeliu. Charakteristické pro tyto staré slovanské texty je mimo jiné také to, že jde jen částečně o skutečné překlady, neboť i „v cyrilometodějském období došlo již k položení základů toho, co se pak v mladších obdobích neustále opakuje: k domácí úpravě textů, k jejich přepracovávání, poskytujícímu zhusta příležitost k domácí tvorbě nebo k domácímu pojetí.
Slovanské rukopisy a první spisovný slovanský jazyk se pak šířily [228]dále k ostatním Slovanům, zejména po vypuzení Konstantinových a Metodějových žáků po Metodějově smrti z Velké Moravy. Použití spisovného jazyka slovanského se šířilo především k jižním Slovanům a dále k Slovanům východním. Záhy bylo vytvořeno nové písmo, cyrilice, došlo k některým změnám v tomto spisovném jazyce, což bylo v souladu s požadavkem rozšířit psanou slovanskou kulturu a učinit ji praktičtější a snadnější. Na významu Konstantinova činu nic nemění fakt, že se u jednotlivých slovanských kmenů sáhlo později k domácím jazykům pro spisovné úkoly, že bylo použito u některých západních Slovanů i latinky. To vše lze již chápat v širokém slova smyslu jako důsledky tradice, kterou založil Konstantin Filosof. Tak došlo k založení tradice spisovných jazyků slovanských, k položení základů slovanského písemnictví a psané kultury vůbec.
V mezislovanském spisovném jazyce, vzniklém na základě jazyka staroslověnského, v jazyce, který bývá dosud většinou zván jazykem církevněslovanským (podle jedné z jeho úloh), došlo k vytvoření mimořádně bohaté literatury, jejíž rozsah si někdy dost dobře ani neuvědomujeme. V tomto jazyce byly zpracovávány látky domácí i cizí s takovou vášnivostí, že téměř žádná větší látka této mezislovanské literatuře neunikla a byla upravena, zpracována pro domácí slovanské prostředí. Také v českém prostředí, v němž se nám působení staroslověnského jazyka obráží přímo, např. v českých prvcích Kyjevských a Pražských listů, v písni Hospodine, pomiluj ny!, byly zpracovány význačné domácí látky (o knížeti Václavu aj.) a český jazyk se obráží bohatě nejen v těchto, nýbrž i jiných textech (např. v tzv. Besedách Řehoře Velikého, které zachovávají množství českých slov, i když jsou psány jazykem ruského zabarvení).
Dílo Konstantina Filosofa a jeho bratra Metoděje má nesporně základní význam dalekosáhlého dosahu. Má mimořádný význam též pro spisovný jazyk český, jak by ukázal např. rozbor terminologie aj. I český spisovný jazyk spočívá nepřímo na tradici, jejíž tisíciletý význam si právě připomínáme.[1]
[1] Podrobněji tyto otázky osvětluje stať B. Havránka Počátky slovanského písma a psané literatury v době velkomoravské, otištěná v drobné jubilejní publikaci nazvané Velká Morava. Tisíciletá tradice státu a kultury (vyd. Nakladatelství ČSAV, 1963). Autor zejména konstatuje, že dříve již známý rozvoj jazyka a slovesnosti slovanské v období velkomoravském a pak i v prvních stoletích státu přemyslovského se s výsledky nových velkolepých objevů archeologických vzájemně doplňují a tvoří jednotný obraz velké hmotné i společenské kultury slovanské na Velké Moravě. — Kromě stati Havránkovy obsahuje publikace s úvodním slovem zesnulého akad. J. Böhma příspěvky archeologické, historické a historickoprávní (J. Poulíka, J. Kolejky, V. Vaněčka); vyšla česky, slovensky, rusky, německy a anglicky. — Některým zásadním i podrobnějším otázkám cyrilometodějského období i další tradice spisovného jazyka mezislovanského jsou věnovány všechny články cyrilometodějského čísla časopisu Slavia (3. číslo letošního ročníku, 32, 1963).
Naše řeč, volume 46 (1963), issue 5, pp. 225-228
Previous V. Kondrová: Zdravotní kulturnost
Next Milan Jelínek: Podstatná jména slovesná se zvratným zájmenem
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1