Zdravotní kulturnost

V. Kondrová

[Short articles]

(pdf)

-

Před nedávnem se na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český obrátili pracovníci Ústředního ústavu zdravotnické osvěty s dotazem na správnost výrazu zdravotní kulturnost. Podle slov dopisu užívají někteří pracovníci spojení zdravotní kulturnost pro označení „souhrnu hygienických návyků, resp. osvojení znalostí o zdravém způsobu života“.

Máme-li posoudit vhodnost či nevhodnost spojení zdravotní kulturnost, všimněme si nejprve samého slova kulturnost. Je to slovo z velmi početné skupiny podstatných jmen ženského rodu tvořených příponou -ost od jmen přídavných. Podstatná jména takto tvořená jsou jména abstraktní, která vyjadřují obecně, popř. souborně nějakou vlastnost, a to samostatně (na rozdíl od přídavných jmen, která rovněž vyjadřují vlastnost, ale jen ve spojení s nějakým jménem podstatným). Podstatná jména na -ost se tvoří od přídavných jmen domácích (chytrost, pečlivost, nedbalost, srozumitelnost) i od přídavných jmen přejatých (formálnost, konkrétnost, modernost). Od přídavného jména kulturní je tedy zcela náležitě utvořeno jméno kulturnost. Akademický „Příruční slovník jazyka českého“ vykládá jeho význam jako ‚vlastnost osoby nebo věci mající kulturu, vzdělání, vzdělanost‘ a uvádí [224]na ně dva doklady, a to spojení měřítko kulturnosti a nedostatek kulturnosti. V „Slovníku spisovného jazyka českého“ je uvedeno spojení stupeň kulturnosti. Z archívního materiálu Ústavu pro jazyk český je patrno, že se slovo kulturnost objevuje až v 20. letech našeho století (nejstarší doklad je z r. 1921) a že jeho obliba v posledních letech stoupá. Jako doklad častého užívání uvádíme dva citáty z posledních čísel novin. Z projevu J. Dolanského na sjezdu skladatelů: „Čím větší důraz přikládáme vědě a technice…, tím větší důraz klademe zároveň na zvýšení kulturnosti…“ (Literární noviny z 27. 4. 1963). Druhý doklad je z Mladé fronty z 4. 5. 1963 (píše se o nepořádku v studentské koleji): „Pravda, jsou to jednotlivci, ale právě s nimi by si měla kolejní rada popovídat o kulturnosti — a zjednat pořádek.“

Často se v tisku objevují spojení jako kulturnost prodeje, kulturnost pracovního prostředí, kulturnost bydlení, kulturnost dopravy nebo v dopravě, je možno mluvit i o kulturnosti řečníkova projevu.

Proti slovu kulturnost se však někdy namítá, že je to zbytečný novotvar, že až dosud stačilo mluvit jen o kultuře. Spojení jako kultura bydlení (popř. bytová kultura), kultura odívání, kultura mluveného slova, jazyková kultura jsou nepochybně naprosto správná a běžná. Mezi slovy kulturnost a kultura je však jemný významový rozdíl. Slovo kultura má proti slovu kulturnost význam širší, zahrnuje v sobě jednak představu uvědomělé péče, úsilí, jednak znamená určitý již dosažený stupeň vzdělanosti, osvěty. Pod pojmem kulturnost rozumíme naproti tomu jen určitou vlastnost nebo stav jednotlivce nebo jednotlivců, kteří se chovají kulturně, popř. vlastnost věcí (např. dopravních prostředků, obchodů, bytů), které svým vzhledem odpovídají pojmu kulturní.

Podstatné jméno kultura bývá spojováno buď s 2. pádem, nebo s přídavným jménem (kultura jazyka nebo jazyková kultura), ale podstatné jméno kulturnost (nestojí-li samostatně) se objevuje zpravidla ve spojení s 2. pádem jména osoby nebo věci, o jejichž vlastnost jde (kulturnost prodeje), nikoli ve spojení s přídavným jménem (neexistuje tedy nějaká „prodejní“ nebo „prodejová“ kulturnost).

Posuzujeme-li tedy z tohoto hlediska spojení zdravotní kulturnost, zjistíme, že podle definice, kterou nám pracovníci Ústředního ústavu zdravotnické osvěty podali, vyhovovalo by slovo kulturnost pro první část definice, tj. pro souhrn hygienických návyků (rozumí se u jednotlivce, který tyto návyky dodržuje, podle nich se chová, má tedy určitou vlastnost), kdežto druhá část definice, „osvojení znalostí o zdravém způsobu života“, znamená již jistý získaný stupeň vzdělání, vědomostí, osvěty, tedy to, co zahrnujeme pod pojem kultura. Nadto se jako nevhodné jeví spojení s přídavným jménem.

Proto jsme pracovníkům Ústředního ústavu zdravotnické osvěty doporučili, aby užívali spojení zdravotní kultura.

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 4, pp. 223-224

Previous Slavomír Utěšený: Křížení názvů pro pavouka a brouka v nářečích

Next Antonín Dostál: 1100 let tradice spisovných jazyků slovanských